Sádek

Západně od vsi Kojetic stojí na osamělém vrchu hrad Sádek, kdysi zvaný též Ungersberk. Nejrannější zpráva o něm pochází z r. 1286, kdy jej vlastnil Štěpán z Uher; po něm patrně nesl hrad i své jméno Ungersberk. Štěpán vybudoval strategicky významný objekt, jehož vyobrazení z 18. století je dnes v západomoravském muzeu v Třebíči. V r. 1312 se hradu zmocnil Jan Lucemburský, protože jeho posádka v čele s bratry Jimramem a Artlebem podle vyprávění Zbraslavské kroniky loupila po okolí, a 18 zajatých zločinců dal ihned popravit. Od r. 1387 drželi Sádek Šternberkové a od r. 1399 Valdštejnové. V té době patřily k sádeckému zboží hrad Sádek, vsi Kojetice, Horní a Dolní Rokytánka (Rokytnice nad Rokytnou) a Loukovice. V r. 1430 dobyl hrad přívrženec husitů Hynek z Valče a odňal jej katolíku Jindřichu z Valdštejna. Majitel prý však dostal hrad zpět pomocí svého věrného spolubojovníka Bartoše z Mírova.

V polovině 16. století Brtničtí z Valdštejna Sádek přestavěli v renesančním stylu. Od té doby jsou hradní křídla rozložena kolem hlavního podélného nádvoří s delší osou od východu k západu. Východní nádvorní stranu zdobí v přízemí při vjezdu dvojité renesanční arkády, v prvém patře lodžie s dvojnásobným počtem sloupů a s kamenným sloupkovitým zábradlím.

Při rozdělení majetku Zdeňka Brtnického z Valdštejna mezi jeho tři syny Hynka, Jindřicha a Jana připadlo sádecké zboží Jindřichovi († 1589). Jeho žena Zuz Heltová z Kementu († 1593), dědička velkomeziříčského panství, je však svým druhým sňatkem převedla do rodu Berků z Dubé a z Lipé. Jejich syn Zdeněk Brtnický z Valdštejna byl vychován svými poručníky v cizině a svých statků se ujal teprve v r. 1602. Pro účast na stavovském povstání v 1. 1618 — 1620 mu bylo jeho jmění četně Sádku zkonfiskováno; on sám zemřel v r. 1623 ve špilberském vězení. Pak Sádek získali Cerboniové.

V červnu 1643 obléhali hrad, hájený Vilémem Dubským z Třebomyslic, půldruhého dne Svédové pod velením generála Wittenberga. K odchodu prý je přiměl v noci starý hradní hlásný, který začal bubnovat zprvu slabě a pak stále silněji; Švédové se domnívali, že se blíží obleženým pomoc, a vyrazili k dalšímu pochodu. Tak byl Sádek uhájen.

Cerboniové postoupili hrad v 1. 1676 - 1677 moravskému zemskému advokátu Bohumíru Walldorfovi, povýšenému v r. 1694 do rytířského stavu. Za Walldorfů se zvětšilo sádecké zboží přikoupením Rokytnice nad Rokytnou, Stěměch a kolonie Veverky (v r. 1695). V r. 1796 získali hrad Chorynští z Ledské.

V r. 1694 zapálil hrad blesk a objekt vyhořel. Po požáru byl barokně upraven, přičemž byla snížena hlavní věž až ke krovu, vybudovány hospodářské budovy a obydlí, hradní kaple dostala štukovou výzdobu. Od té doby se podoba hradu v podstatě nezměnila. Je to čtyřkřídlá jednopatrová budova, soustředěná kolem středního obdélníkového čestného dvora. V rozích západní strany nádvoří jsou dvě malé válcové věže, opatřené schodištěm a v přízemí dveřmi, které lépe zpřístupňuji tuto část objektu. V západní části nádvoří je kaple, v jižním křídle sál s klasicistními malbami kraje, pocházející z období, kdy hrad vlastnili Chorynšti z Ledské. Se sestrou posledního Wal se oženil František Jan Chorynský z Ledské a jeho syn soustředil v r. 1796 opět ve svých rukou všechny statky patřící dříve Walldorfům. V majetku Chorynských zůstal Sádek až do r. 1945.

Po konfiskaci sloužil zámek jako základní škola, pro jejíž provoz byly provedeny četné utilitární a převážně nevhodné úpravy.

Roku 2010 koupil zámek prominentní pražský právník Karel Muzikář. Nový majitel se po odchodu základní školy pustil do rekonstrukce, po jejímž dokončení bude zámek částečně sloužit jako soukromá rezidence, větší část však má být zpřístupněna veřejnosti. Součástí rekonstrukce je i podrobný stavebně historický průzkum, který přináší četné nové poznatky o dějinách a stavebním vývoji objektu.

V současné době (jaro 2014) po odchodu základní školy už delší dobu probíhá vyklízení budovy od rumu - mj. vybrán zásyp z interiéru bergfritu, kam byl v baroku odhazován stavební dopad, více než 30 m hluboké studny, kam sypali popel z kotelny školy atd. Jsou odstraňovány novodobé nevhodné utilitární zásahy jako vestavba toalet, nejrůznější podhledy pod klenbami, překližkové obklady stěn atd. Při tom se na denním světle objevují četné dosud skryté detaily, které pomáhají zpřesnit představu o stavebně historickém vývoji objektu, i když otvírají některé nové otázky (např. stáří bergfritu, kde výstupy dendrochronologie dochovaných dřevěných konstrukcí dávají rok cca 1420, zatímco by bergfrit měl být ze 13. století). Oproti dosud podávané představě o vývoji objektu pocházející především od M. Plačka a R. Vrly nedošlo zatím k žádným výrazným změnám, spíše jen ke zpřesněním na základě nových informací a nově odhalených konstrukcí.