Sádek

V r. 1312 se hradu zmocnil Jan Lucemburský, protože jeho posádka v čele s bratry Jimramem a Artlebem podle vyprávění Zbraslavské kroniky loupila po okolí, a 18 zajatých zločinců dal ihned popravit. Od r. 1387 drželi Sádek Šternberkové a od r. 1399 Valdštejnové. V té době patřily k sádeckému zboží hrad Sádek, vsi Kojetice, Horní a Dolní Rokytánka (Rokytnice nad Rokytnou) a Loukovice. V r. 1430 dobyl hrad přívrženec husitů Hynek z Valče a odňal jej katolíku Jindřichu z Valdštejna. Majitel prý však dostal hrad zpět pomocí svého věrného spolubojovníka Bartoše z Mírova. V polovině 16. století Brtničtí z Valdštejna Sádek přestavěli v renesančním stylu. Od té doby jsou hradní křídla rozložena kolem hlavního podélného nádvoří s delší osou od východu k západu. Východní nádvorní stranu zdobí v přízemí při vjezdu dvojité renesanční arkády, v prvém patře lodžie s dvojnásobným počtem sloupů a s kamenným sloupkovitým zábradlím. Při rozdělení majetku Zdeňka Brtnického z Valdštejna mezi jeho tři syny Hynka, Jindřicha a Jana připadlo sádecké zboží Jindřichovi († 1589). Jeho žena Zuz Heltová z Kementu († 1593), dědička velkomeziříčského panství, je však svým druhým sňatkem převedla do rodu Berků z Dubé a z Lipé. Jejich syn Zdeněk Brtnický z Valdštejna byl vychován svými poručníky v cizině a svých statků se ujal teprve v r. 1602. Pro účast na stavovském povstání v 1. 1618 — 1620 mu bylo jeho jmění četně Sádku zkonfiskováno; on sám zemřel v r. 1623 ve špilberském vězení. Pak Sádek získali Cerboniové. V červnu 1643 obléhali hrad, hájený Vilémem Dubským z Třebomyslic, půldruhého dne Svédové pod velením generála Wittenberga. K odchodu prý je přiměl v noci starý hradní hlásný, který začal bubnovat zprvu slabě a pak stále silněji; Švédové se domnívali, že se blíží obleženým pomoc, a vyrazili k dalšímu pochodu. Tak byl Sádek uhájen. Cerboniové postoupili hrad v 1. 1676 - 1677 moravskému zemskému advokátu Bohumíru Walldorfovi, povýšenému v r. 1694 do rytířského stavu. Za Walldorfů se zvětšilo sádecké zboží přikoupením Rokytnice nad Rokytnou, Stěměch a kolonie Veverky (v r. 1695). V r. 1796 získali hrad Chorynští z Ledské. V r. 1694 zapálil hrad blesk a objekt vyhořel. Po požáru byl barokně upraven, přičemž byla snížena hlavní věž až ke krovu, vybudovány hospodářské budovy a obydlí, hradní kaple dostala štukovou výzdobu. Od té doby se podoba hradu v podstatě nezměnila. Je to čtyřkřídlá jednopatrová budova, soustředěná kolem středního obdélníkového čestného dvora. V rozích západní strany nádvoří jsou dvě malé válcové věže, opatřené schodištěm a v přízemí dveřmi, které lépe zpřístupňuji tuto část objektu. V západní části nádvoří je kaple, v jižním křídle sál s klasicistními malbami kraje, pocházející z období, kdy hrad vlastnili Chorynšti z Ledské. Se sestrou posledního Wal se oženil František Jan Chorynský z Ledské a jeho syn soustředil v r. 1796 opět ve svých rukou všechny statky patřící dříve Walldorfům. V majetku Chorynských zůstal Sádek až do r. 1945. Po konfiskaci sloužil zámek jako základní škola, pro jejíž provoz byly provedeny četné utilitární a převážně nevhodné úpravy. Roku 2010 koupil zámek prominentní pražský právník Karel Muzikář. Nový majitel se po odchodu základní školy pustil do rekonstrukce, po jejímž dokončení bude zámek částečně sloužit jako soukromá rezidence, větší část však má být zpřístupněna veřejnosti. Součástí rekonstrukce je i podrobný stavebně historický průzkum, který přináší četné nové poznatky o dějinách a stavebním vývoji objektu. V současné době (jaro 2014) po odchodu základní školy už delší dobu probíhá vyklízení budovy od rumu - mj. vybrán zásyp z interiéru bergfritu, kam byl v baroku odhazován stavební dopad, více než 30 m hluboké studny, kam sypali popel z kotelny školy atd. Jsou odstraňovány novodobé nevhodné utilitární zásahy jako vestavba toalet, nejrůznější podhledy pod klenbami, překližkové obklady stěn atd. Při tom se na denním světle objevují četné dosud skryté detaily, které pomáhají zpřesnit představu o stavebně historickém vývoji objektu, i když otvírají některé nové otázky (např. stáří bergfritu, kde výstupy dendrochronologie dochovaných dřevěných konstrukcí dávají rok cca 1420, zatímco by bergfrit měl být ze 13. století). Oproti dosud podávané představě o vývoji objektu pocházející především od M. Plačka a R. Vrly nedošlo zatím k žádným výrazným změnám, spíše jen ke zpřesněním na základě nových informací a nově odhalených konstrukcí.

Po něm se zval hrad také nějakou dobu Ungrsberkem. Za Jana Lucemburského tu vládli bratři Jimram a Artleb z Ungrsberka, kteří byli přívrženci vyhnaného krále Jindřicha Korutanského a nechtěli uznati svrchovanost Janovu. Ten. proto přitáhl 1312 k Sádku, dobyl ho a rozbořil. Odbojníky dal ztrestati smrti, jen hradní pány vzal na milost, když mu slíbili poslušenství. Hrad byl potom téměř sto let pustý. Od roku 1399 byli majiteli zboží Valdštejnové; prvním Hynek z Valdštejna. Za jeho syna Jindřicha, horlivého katolíka, přepadli hrad 1430 husité za vůdcovství Hynka z Valče a obsadili jej. Roku 1459 se hradu ujal Zdeněk ze Šternberka a po něm 1464 Jindřich z Hradce a z Telče. Tohoto však Valdštejnové pohnali před soud pro neoprávněné držení zboží, spor vyhráli, ale Sádek dlouho sami nedrželi. Již roku 1481 jej dal Hynek z Valdštejna zapsati Půtovi z Lichtenburka, ten pak jej zaměnil roku 1490 s Vilémem z Pernštejna. Pernštejni jej drželi až do roku 1551, kdy jej dali intabulovati Zdeňkovi Brtnickému z Valdštejna. Jeho vnuku Zdeňkovi z Valdštejna, jenž se zúčastnil českého odboje, byl statek zkonfiskován a darován podplukovníku Tomáši Cerbonimu. Za něho přitáhli roku 1643 k Sádku Švédové, oblehli jej, ale nepořídivše, pobrali v panském dvoře dobytek, vyrabovali sýpky a zapálili Kojetice. Pak odtáhli k Třebíči. Tomášův vnuk František Maria Cerboni prodal 1678 zboži Bohumírovi z Waldorfu. Po jeho synovi Bohumíru Antoníno-vi, za něhož hrad roku 1694 zapálen bleskem vyhořel a byl postaven v dnešní podobě, a po jeho bratrovi Bohumíru Igná-covi (1732) zdědil Sádek syn Ignácův, rovněž Ignác, a po něm jeho dcera Kajetána, provdaná 1757 za Jana Chorynského z Ledské, císařského komořího a radu. Jejich potomci vládnou zámkem podnes..

Od toho byl pak jen malý krůček k obyčejnému loupežnictví, jemuž se za neklidných dob tak mnozí rytířové oddávali. Takový napjatý poměr byl také mezi panem Jimramem ze Sádku a klášterem třebíčským. Když jednou zase vpadl Jimram se svým lidem na statky klášterní a poplenil je, stěžoval si naň opat u krále Jana. Ten se již stejně chystal zkrotiti odbojné a loupežné rytíře a přitáhl brzy s vojskem k Sádku. Na hradě byl tou dobou sice jen sám Jimram s nemnohou čeledí, ale kladl králi houževnatý odpor. Posádka statečně odrážela útoky mnohonásobné přesily. I kázal jednoho dne král zastavit útok, aby zkolébal obhájce v blahé domnění, že bude nějaký čas klid, když se pak unavená posádka v noci oddala tvrdému spánku, dal náhle udeřit na hrad. Nežli se čeled' vzpamatovala z překvapeni, vojsko se dostalo přes hradby a zajímalo odbojníky. Ještě za noci zasedl král k soudu nad nimi a dal je všecky - celkem osmnáct jich bylo — na nádvoří popraviti. Jen Jimramovi udělil milost. Musil mu však slíbit poslušenství a odříci se loupežení. Když se pak konala za světla pochodní na hradním dvoře poprava hradní čeládky, tu se stalo, že jeden z nejmladších, ztepilý mládenec, stanuv před špalkem, pozdvihl ke králi prosebně ruce a pravil jasným hlasem:

"Nejjasnější králi! Vím, že si za své zlé skutky zasloužím trestu. Jsem však dosud mlád a málo světa jsem viděl. Proto mám k tobě poslední prosbu: vyčkej s vykonáním ortelu, až se rozední a vyjde jasné slunce. V záři jeho zlatých paprsků bych rád zemřel a nikoli za rudého plápolu pochodní. A rád bych zemřel hodně vysoko, odkud bych mohl ještě naposledy pozdraviti celý kraj pohledem." Vyhověl král prosbě a dal mládence po východu slunce pověsit na nejvyšší hradní borovici.Hrad pak dal zapálit a rozbořit. I ležel v sutinách téměř sto let. Teprve ke konci 14. století byl opět znova zbudován..