Jaroměřice nad Rokytnou

století a podle všeho zde postavili tvrz. Teprve v r. 1498 předal král Vladislav II. tvrz spolu s městečkem a k tomu náležejícími statky Václavu z Ludanic. V r. 1512 pak patřila tvrz Janu z Pernštejna, jenž ji v r. 1543 postoupil spolu s panstvím Jindřichu Meziříčskému z Lomnice. V r. 1609 prodala Kateřina Meziříčská jaroměřickou tvrz spolu s městečkem a panstvím Zikmundu z Tiefenbachu. Za Meziříčských z Lomnice došlo k přestavbě tvrze na renesanční zámek trojkřídlého typu. Někdejší podobu renesančního zámku zachytil neznámý malíř v druhé polovině 17. století, jehož obraz je uložen v zámeckém depozitáři. Trojkřídlou budovu zámku obklopovala na jihu a východě zahrada, která sahala k břehu říčky Rokytné a byla vymezena hradební zdí s půlválcovými baštami a střílnami. Její pravidelnou geometrickou kompozici tvořily čtvercové nebo obdélné záhony a síť rovných cest. Po Bílé hoře získali panství Questenberkové. Jan Adam z Questenberka (1678 – 1752) přestavěl dosavadní renesanční sídlo v Jaroměřicích v barokní zámek, který patří k největším a nejmonumentálnějším zámeckým architekturám první poloviny 18. století nás i v Evropě. Projekt vypracoval, jak bylo v nedávné době prokázáno, známý rakouský architekt Jakub Prandtauer (1658 – 1726). Stavební úpravy začaly v r. 1700 a skončily teprve v r. 1737. Při přestavbě byl částečně respektován půdorys původního renesančního zámku, z něhož se dochovaly obvodové zdi. Jádro nové stavby tvoří dvoupatrové hlavní křídlo (dokončené v r. 1720), kde se nachází hlavní sál. Příčná křídla byla dostavěna ve 20. letech a zámeckou stavbu dovršila přestavba děkanského kostela sv. Markéty v 1. 1715 – 1737, který se stal součástí zámeckého areálu stejně jako zahrada koncipovaná v souladu s tokem řeky Rokytné. Stejně významné jako samotná architektura byly i dekorativní práce, zahájené v r. 1723. Stavebník povolal do Jaroměřic schopné a ve své době proslavené umělce, kteří svou práci tuto vynikající barokní uměleckou kompozici dovršili. Na vnitřní výzdobě zámeckých prostorů pracovali štukatéři Girolamo Alfieri (1724 – 1727) a Josef Canoni z Prahy (1731). Iluzívní alegorická nástropní freska hlavního zámeckého sálu z r. 1731 je dílem boloňského malíře Franceska Marii Francii. Ve východní části bočního křídla bylo postaveno zámecké divadlo (1722 – 1723), hudební a taneční sál, knihovna, zámecká galérie a čínský kabinet. Malbou kulis pro divadlo byli pověřeni Giuseppe Bibiena-Galli, výtvarník vídeňské dvorské opery, a Domenico Francia. Na výzdobě knihovního sálu pracoval podle zprávy z r. 1732 vídeňský sochař Casler, práce převezena z Vídně do Jaroměřic. Původní úprava zámecké galérie se nedochovala, pozoruhodná je však vnitřní úprava tanečního sálu (Jan Baptista). Pohled na zámek po jeho barokní přestavbě namaloval někdy na přelomu 17. a 18. století neznámý umělec. Nové uspořádání zahrady charakterizovaly stříhané záhony hvězdicových vzorů. V prvních desetiletích 18. století se také pracovalo na úpravách parku. Kolem r. 1716 projektoval francouzský architekt Jean Trehet zámeckou zahradu, jejíž původní vzhled je nám znám z ideálního vyobrazení, které asi nakreslil Mikuláš Millich, zřejmě podle projektů Hildebrandtových. Plocha zahrady nezůstala omezena jen na levý břeh Rokytné, ale zaujala rovněž velké prostranství na druhém břehu, vymezené po bocích umělým kanálem. šlo o typickou barokní zahradu se stříhanými záhony, s dekorativními vzory a doplněnou početnou sochařskou výzdobou od Kašpara Obera. Ukončení stavebních prací na zámecké budově dodnes hlásá nápis na štítě hlavního parku: Hic renovatum MDCCXXXVII. Zámecký a farní kostel byl přizpůsoben zámecké budově tak, aby s ní splynul v celek. Freska v kupoli s námětem Krista ve shromáždění svatých je dílem významného západomoravského malíře K. F. Töppera; ostatní malby v kostele pocházejí od malíře Seglioniho z doby kolem r. 1739; za autora oltářního obrazu v presbytáři je povařován S. Gionima, který pracoval mimo jiné v Žďáru, plastické práce na hlavním oltáři jsou dílem sochaře Caspara. Vzdělaný a zcestovaný Jan Adam z Questenberka proslul i svou mimořádnou zálibou v hudbě; vyhledával hudební mistry své doby, zvláště ve Vídni. Jeho zásluhou se stalo jaroměřické divadlo jedním z nejvýznamnějších zámeckých divadel první poloviny 18. století u nás. známou zámeckou kapelu vedl přední český hudební skladatel pozdního baroka František Václav Míča (1694 – 1744). Míču proslavila jeho opera O původu Jaroměřic, která byla uvedena v jaroměřickém zámeckém divadle v r. 1730. jejím jádrem je lidová pověst o založení města. Smrtí Jana Adama z Questenberka r. 1752 rušný kulturní život v Jaroměřicích, trvající s nevšední intenzitou půl století, utichl. Od té doby se majitelé panství často střídali. Od r. 1945 je jaroměřický zámek majetkem státu a spravuje jej Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně; zámek je stylově instalován jako barokní sídlo s barokní hudební expozicí. V 1. 1959 – 1962 byla rekonstruována také zahrada (architekt Břetislav Štorm a Dušan Riedl). V parku je přírodní divadlo. Na někdejší proslulou hudební tradici Jaroměřic navazují známé letní koncerty tzv. Helfertova léta, pojmenované po brněnském univerzitním profesoru dr. Vladimíru Helfertovi, který se zabýval průzkumem hudebního významu Jaroměřic.

Později si vychoval hudebníky a herce z místních nadaných lidí a uváděl na jeviště i divadelní kusy české. Zasloužil se tak velmi o povznesení hudby a umění divadelního na Moravě. Hrabě byl pán velmi šprýmovný. Vypravují se o něm mnohé veselé příběhy. Tak jednou, vrátiv se z procházky, vyprávěl své choti, jaká hrozná věc ho stihla. Musil prý pást svině. Můžete si představit, jak se asi při tom vznešená paní tvářila a ruce spínala. To bylo tak. Bylo po dešti a hrabě došel cestou podél rybníka k veliké louži. Přes ni by se byl suchou nohou nedostal a ani obejít ji nebylo lze. I zavolal hrabě pasáka, jenž tu blízko pásl svině, aby prohrabal v louži stružku, aby mohla voda odtéci do rybníka. Pasáček byl ochoten k té práci, ale než se do ní dal, pravil:

– Dobře, udělám to, ale tu máte, pane, mou hůl a dejte mi zatím pozor na svině, aby se snad nerozběhly. Co měl hrabě dělat! Zasmál se, vzal od hocha hůl, postál chvíli u prasat, a když mohl přes louži, pasáčka ještě pochválil a obdaroval. Jindy se zase přihodilo, že navštívil hraběte pruský legát (vyslanec) při vídeňském dvoře, baron Katter. Když seděla společnost za stolem, přišla také řeč na tělesnou gardu (stráž) pruského krále Bedřicha, o níž bylo známo, že se skládá ze samých vojínů vynikajících neobyčejnou silou a vysokým vzrůstem. Host při tom poznamenal, že na Moravě takových mužů nikde neviděl. Hrabě na to nic. Leč po chvíli se vytratil z hodovní síně, poslal pro jaroměřického provazníka Hiršfelda — byl to chlap jako hora — dal ho vystrojit za Turka a zavedl ho do pokoje, kde sedělo panstvo. Provazník nemluvil, jen stříhal poklony po turecku, jak mu to pán byl ukázal, takže se společnost domnívala, že má před sebou skutečného muslima. Teprve když mu podali sklenici vína a když připíjel na zdraví hraběte a hostí, poznali všichni svůj omyl a zasmáli se žertu hostitelovu. Nejvíce se provazníkovi podivoval pruský vyslanec a hned mu nabízel 1000 tolarů, jestliže bude chtít vstoupit do služby k jeho králi. Leč milý Hiršfeld si pomyslil, že je lépe kroutit v prostém šatě provazy a být při tom svým pánem, než mít premovaný kabát a dělat služebníka. A tak se raději honem poroučel. Přesto byl pochválen a obdarován, neboť hrabě byl rád, že mohl pruskému vyslanci dokázat, že i na Moravě se najdou muži, jaké má v oblibě král Bedřich..

V nastalé potyčce byli Francouzi zahnáni na útěk. Jeden z kyrysníků však byl těžce zraněn, a když ho splašený kůň donesl až k sýpkám jaroměřického panského dvora „Na kopci“, spadl tam vyčerpáním na zem a zakrátko na místě skonal. Než však vydal svůj poslední dech, upíral hasnoucí zraky na obraz města, který se před ním prostíral. A namočiv prst do kaluže své vlastní krve, črtal umdlévající pravicí na zeď sýpek obrysy jaroměřického kostela: hlavní budovu chrámovou s kupolí a po stranách dvě štíhlé věže. Ruka dokreslila, sklesla, zraky zhasly, z hrudi se vydral poslední vzlyk a Napoleonův kyrysník měl dobojováno. Ač od té doby uplynulo už sto třicet let, přece lze tam kresbu dosud při pozornějším pohledu spatřit..