Rantířov

Rantířov se poprvé připomíná roku 1359, kdy byl majetkem města Jihlava, později patřila ves jihlavským měšťanským rodům a od roku 1495 jihlavským dominikánům. Ti zde vybudovali mlýn, hospodářský dvůr s pivovarem a pro své občasné pobyty a správní potřeby také budovu s kaplí, která byla základem pozdějšího zámku.

Po zrušení kláštera roku 1781 si dvůr nejprve roku 1789 pronajala a roku 1800 odkoupila Marie Eleonora Göldleinová, která dominikánské sídlo užívala jako své obydlí, takže již roku 1794 uvádí topografie F. Schwoye v Rantířově „dvůr a rytířské sídlo“. Již Göldeinové, či od roku 1808 Prokopové z Lillienwaldu objekt přestavěli, takže jej Wolného topografie roku 1842 již uvádí jako zámek.

V roce 1867 dvůr i se zámkem vyhořely a o rok později je zakoupil majitel dolu Padochan u Olomouce František Müller, který jej v roce 1873 nechal (snad na základě projektu Augusta Prokopa) přestavět na pseudorenesanční zámek. V roce 1906 zámek odkoupil František Hejhal, který zde nechal postavit škrobárnu. Jeho syn Karel už o 4 roky později velkostatek prodal jihlavskému magistrátu, který jej roku 1911 pronajal Ottovi Goldmannovi a v roce 1918 prodal Marii Porgesové z Vídně, jejíž příbuzným byl továrník Löw z Helenína. Po tomto prodeji se očekával další rozvoj velkostatku s výstavbou textilní továrny, ale z těchto plánů nakonec sešlo. Navíc došlo i k uzavření pivovaru.

V roce 1928 velkostatek zakoupili manželé Šaškovi. Během války byl statek a zámek převzat Němci, kteří umístili majitele do pracovního lágru. Paní Šaškovou pak na zámku nechali bydlet. Po válce byl v roce 1948 zestátněn předán do užívání státnímu statku Jihlava, který se o zámek nestaral a ten tak chátral.

V roce 1991 byl majetek potomkům manželů Šaškových v restitucích vrácen, dnes je v soukromém vlastnictví a po generální rekonstrukci stále v majetku rodiny Šaškovy. Revitalizací prošel i zámecký park.