Nový Rychnov

V husitských válkách byl však církevní majetek rozebrán a panství se dostalo do držení různých šlechtických rodů, na čas i královské koruně. Roku 1431 přešla na Janka z Chotětic a na konci 15. stol. získal Rychnov Kryštof Leskovec z Leskovce. Po jeho smrti pak připadl jeho synovi Vlachyňovi. Ten v letech 1543 - 1561 přestavěl tvrz na renesanční zámek. Zámek pak přes jeho vdovu Barboru, rozenou ze Skuhrova, přešel na jejího druhého manžela Kryštofa staršího Leskovce, jenž získal Rychnov od císaře Rudolfa II. v dědičné vlastnictví. Roku 1596 koupil panství Heřman nejstarší z Říčan. Jeho nástupci Janu nejstaršímu Kafkovi z Říčan byl majetek rozhodnutím pobělohorské konfiskační komise v r. 1622 ze dvou třetin zabaven a na rozkaz krále Ferdinanda II. r. 1623 vrácen pražskému arcibiskupství. Za arcibiskupa hraběte Jana Bedřicha z Valdštejna byl rychnovský zámek v r. 1675 zčásti přestavěn a zbarokizován. V majetku arcibiskupství zůstal až do r. 1949. Od té doby je v majetku obce Nový Rychnov. Byla v něm umístěna škola, nyní slouží bytovým účelům..

Na tomto druhém, jižním svahu stojí hlavní čásť města, kdežto ostatek v údolí řeky rozset jest. Na nejvyšším místě levého břehu viděti jest budovu gymnasialní čili bývalou kolej piaristův, pod tím jest něco níže zámek nový a pod ním město; to vše, hledí-li se od řeky, tak vypadá, jako by leželo na ostrohu na způsob pevnosti, ale klam ten přestane, jakmile vejdeme nahoru, neb tu viděti, že jest k jihu a východu mírný svah a k nejbližším výšinám že jest cesta půl hodiny. Na náměstí čtverhranném uzříme starověké a novověké, městské a horské, vše pohromadě v idylické svornosti, veliké domy jako paláce a hned pod tím domky z pouhého dřeva o jeden sloup se opírající, odumírající to zástupcové bývalé horské stavby, kteří po jednom století jen z popisů neb nákresů známi budou. Z rynku se dáme Panskou ulicí na Nové Město, kdež stojí před námi v pravo dlouhá zeď zahrady zámecké, v levo zámek nový s hlavním svým průčelím, a mezi nimi cesta čtverhranu o 14 oknech, jest vysoký jedno ponebí, a nad tím jest náměstek s 6 okny; k němu přiléhají dvě křídla něco nižší o 3 oknech, končíce se dvěma věžema, z nichž onano na levé straně zároveň jest branou. Od mnoha let zde nikdo nebydlel, nyní však jest znova upraven a četné a pěkné obrazy tu se nacházejí po stěnách rozvěšeny. Pozorovatele vábí malý obraz slavného Albrechta z Kolovrat na Libšteině († 1510), ukazující stařečka schytralého, s tváří vráskovitou a očima jako trnky. Vážná jest bledá tvář Vácslava Bezdružického z Kolovrat (r. 1539) s dlouhou šedivou bradou. Ještě jsou zde tři Bezdružičtí, z nichž nejzajímavější jest Jan Bezdružický z Kolovrat a na Bystrém (: r. 1604), pravá to postava bohatýrská (v. díl I. str. 241.). Na třech velikých obrazích nacházejí se podobizny jeho manželek ve kroji 16. století. Obraz Jana Libšteinského († r. 1616) ukazuje starce starostmi dvorskými sešlého, vedlé něho viděti jest obraz manželky jeho Kateřiny, jejížto červená nadulá tvář ráz sice mužský má, která však ve skutku byla paní ducha milostného a pečlivá a starostlivá matka svých dětí, jiných na příklad. Syn jich Albert († r. 1648) malován jest po svatbě; hlava jeho rudovlasá svědčí o statečnosti a mužnosti. Vedlé jest obraz nevěsty a potom manželky jeho Sabiny Viktorie z Volkenšteina, dívčiny černooké, jejížto boubelaté tváře bělounké libou zardělosť sežloutla a tvář prorývají vrásky. Však to mezera mezi lety 1616 a 1680 ! František Karel Libšteinský z Kolovrat († r. 1700), hejtman moravský, vyobrazen tu několikráte, všude jako pán přísného, nelítostného vzezření. Jest to zakladatel zámku. Potomci jeho zastoupeni jsou též obrazy, které kromě nevkusného tehda kroje nic znamenitého neukazují. Za to poutá krásně vyvedený obraz posledního Libšteinského Františka Antonína († r. 1861) v obleku rytíře zlatého rouna, ctihodného starce s okem upřímným a výrazem dobrotivosti. Za zámkem stojí kostel zámecký sv. Trojice teprve v době novější postavený, jehož ušlechtilá vnitřní úprava od dotčeného posledního pána Libšteinského pochází; těsně pak ke kostelu přiléhá kolej piaristská, čtverhranné stavení bez významu architektonického se dvorem zahrazeným. Při této ohradě stojí na skále hmotná čtyrrohá věž zvonice ze samého tesného kamene postavená, avšak tak rozpukaná, že jest skorem na upadení. Zde jsme na konci své pouti, na nejvyšším temeni stráně, která se po levém břehu Kněžny táhne. Na místě tomto stával hrad ve 13. století postavený, který již před 200 lety nadobro zanikl, tak že z něho nezbylo nic kromě základních zdí na západní straně za kolejí. Na kraji strmého boku stoje byl hrad na druhé straně, proti pláni, hradbami, příkopem a předhradím chráněn; to zabíralo bezpochyby také prostoru při kostele; tam však, kde se nachází zámek nynější, stával dvůr panský. Tvářnosť části této ve 14. a 15. století byla docela jiná nežli nyní, a můžeme říci, že tu kámen na kameni nezůstal. V údolí jest stavení panské, jež se nevlastně starým zámkem nazývá. Městská obec zaujala v 16. století velikou čásť panských pozemků, tak že nebyla velikosti třikráte větší, nežli bývalo před tím. Měloť městečko kromě náměstí jen několik dlouhých ulic a hrazeno bylo plaňkami či plotem z prken sroubených. Na náměstí bývalo hlučno, kdykoliv bývaly trhy. Písař panský obcházel svědomitě, kde kdo měl krámy aneb vyložené zboží, aby od něho vybral tržné a na hradě do panské truhličky odvedl. K řezníku, který měl krám aneb na trhu „s telaty stál,“ nešel, neb ten dával jednou pro vždy „kámen posvěta točeného.“ Ale na překupníky a překupnice bedlivě dohlížel, nebo jako čmeláci poletovali sem a tam, tu kupujíce máslo a sýry, tu slepice, tu zase len a konopě; kupovati jim nebránil, jen když platili tržné. Několik krupařův usadilo se na horním náměstí, majíce pytle mouky a krupice; každý z nich denar pohotově měl, aby jej odvedl. Také na pekaře došlo; třeba v jiný den platili, dnes musejí, „ničímž neodkládajíce,“ po denaru z místa dávati. Na podloubí stojí švec se škorněmi a střevíci, zboží své hlasně vychvaluje. Vedlé něho jelitník, maje vyložené všelijaké jitrnice a p., ševci pokouší písničkami, které o něm zpívá, jako na př.:

Ševci divně přebývají,

často svým ženám zle lají;

když ho žena jme trestati,

nedadadouc jemu v kostky hráti,

on se rozhněvaje z toho,

častoť jí přibije mnoho. Ale švec mu také dobře odpoví:

Věžník nemůž’ tak zlý bíti;

když se udá kde v dvůr vníti,

vždyť poštěká prve na tě,

chtě se přihrabati k patě;

a když máš dřevo při sobě,

tuť se nestane nic tobě. Ale řezníka nezbudeš;

když masa jeho kupuješ,

musíš dobře bystrý býti. Znenáhla přijíždějí z ulic s vozy; na jednom vezou množství hrnců, na druhém prkna a nádobí bečvářské, na třetím tůni „herynkův.“ K těm se hrnou lidé nejvíce, neb když není v pátek jiné ryby, jest herynek také dobrý, a kdo ani na něj nemá, ať se těší aspoň veselou: V pátek naše hody, úkrop, studené vody; kyselice, šťáva, se vším špatná strava. Budou ryby, není chyby, v Dunaji, v moři, lepší než úhoři, dražší než úhoři. Poříčí potoka Kněžny, jakož i pruh až ku hranicím Kladským za Rokytnicí se táhnoucí, osazovali páni z Drnholce erbu lekna, obdrževše bezpochyby krajiny ty darováním královským. Vilém z Drnholce (r. 1249), otec zakladatele Rychnova, byl v držení Ústí nad Orlicí, jež po způsobu německém v městečko proměniv převzal Wilhemswerde. ze synů jeho starší Heřman (původně z Ústí) dědil české statky a stal se praotcem pánů Rychnovských. Slove v latinských listinách „de Richenawe;“ bylť tudíž Rychnov už tehda od něho postaven a podlé vší pravděpodobnosti zalidněn původně německými osadníky, kteří osadě na vymýtěném místě založené říkali Richenawe, t. j. lesní újezd. Při novém městečku bezpochyby hned hrad povstal. Potomci Heřmanovi, bratří Jetřich, Vojtěch a Heřman z Rychnova (snad vnukové zakladatelovi), žili ve prostřed 14. století. jejich jména, zvláště však jméno Jetřichovo, čteme v hojných podáních ke kostelům na našem panství se nacházejícím. Heřman buď záhy zemřel, buď se vystěhoval, neb se jméno jeho později nečte. Ostatní dva bratří potvrdili roku 1378 zdejším soukeníkům pořádek jejich. Jetřich z Rychnova, jenž se v letech 1391-1398 jako pán podací kostela a oltáře v Rychnově a fary Rokytnické připomíná a bratry Heřmana a Hynka měl, jest, tuším, syn Jetřicha svrchupsaného. Roku 1388 na den rozdělení apoštolů založil s manželkou svou Ofkou oltář v kostele Rychnovském ke cti sv. Šťastného a Adaukta, nadav jej platem 8 kop ve vsi Slatině oné části, která při vsi Rybné ležela. O Jetřichovi čteme poslední zprávu k r. 1400, 13. července; tenkráte podával nového faráře ke kostelu Rychnovskému. Brzo potom zemřel, zanechav nedospělé syny Jana, Jetřicha a Hynka, nad nimiž a panstvím Rychnovským měl poručnictví Boček z Kunštatu a z Poděbrad. Tento r. 1400, 30. října k oltáři sv. Šťastného a Adaukta podával nového kaplana, r. 1402 a 1408 sám podával ke kostelům v Rychnově a Pěčíně. R. 1411 bratří tito dosáhše plných let, založili spolu se strýci svými Heřmanem a Hynkem v kostele Rychnovském nový oltář ke cti Těla páně, p. Marie a Všech svatých; k vydržování kaplana dali platy ve vsích Tisové a Dobřínově. S Petrem farářem v Lukavici byli delší čas ve sporu, mají-li mu přispívati na vychování kněze střídníka, přece se však uvolili dne 14. března roku 1415, že mu budou vydávati plat 4 kop bez 4 grošův. Z bratří těch a strýců každý na některé části panství seděl. Když počaly husitské války, přidrželi se Jan a Hynek strany Táborův. Tento i v těch válkách jako protivník králův a kostela Římského zemřel, jehožto zboží, ač marně, provoláno jako královská odúmrť. Potomci obou bratří i v časích pozdějších rozhodně se drželi strany národní. Jan mladší z Rychnova byl r. 1440, 17. března na sjezdu čtyř krajů v Čáslavi, a r. 1448 pomáhal Jiříkovi Poděbradskému při dobytí Prahy, kdež byl také přítomen Vácslav z Rychnova. Jan získal r. 1454 právo odúmrtní po Hynkovi z Rychnova na zboží Dubenském, jež spojil s panstvím Rychnovským. Připomíná se konečně ještě r. 1471, dada tehda řezníkům Rychnovským obdarování a řád jejich vysadil. Výsady tyto potvrdili potom r. 1478 bratří Albrecht a Jiří. Ke sklonku téhož století bylo městečko rozděleno na dva díly. Stranou dolejší, kde sídla nebylo, vládli bratří Jindřich a Heřman z Rychnova, kteří r. 1488 měšťanům svým hlásky a ponůcky propustili a darovali. Stranou hořejší města a zbožím Dubenským vládli Albrecht a Heřman z Rychnova, ti pak se oddělili tak, že Albrecht podržel hrad Rychnovský a Heřman tvrz Dubenskou; městečko, pokud je oba drželi zůstalo společným. Tito bratří udělali lidem svým roku 1487 dne 27. srpna výsadu, aby mohli svobodně o statcích svých říditi, začež přijali od nich koláč a 200 fl. uh., vymohli r. 1488 u krále Vladislava nadání na znak městský a dva výroční trhy. Erb pánů Rychnovských, stříbrné lekno, také pojat jest v erb městský. Nedlouho potom všichni údělníci Rychnovští zboží svá prodali bohatému pánu Vilémovi z Pernšteina. Albrecht z Rychnova vložil mu ve dsky r. 1497 dne 5. října Rychnov hrad, dvůr popl. s popl., městečko, vsi Dubník, Dlouhou Ves, v Tisovci dvory kmecí pusté, Svinnou, Masty, Újezd, Slatinu, Pěčín s podacími v Rychnově, Pěčíně a Slatině za 3875 kop gr. č. Téhož dne vložil mu Heřman ve dsky zboží Dubenské s částí svou městečka Rychnova a některé vsi okolní. Albrechtovi potomci usadili se potom v severní části Hradecka, stále chudnouce; 1615 již nikdo z této rodiny neměl statku v Čechách. Nový držitel Rychnova, pan Vilém, byl jedním z nejznamenitějších pánů, kteří kdy v Čechách panovali, a vzorný svého času hospodář. Brzo po převzetí panství hleděl si získati lásku svých poddaných; lidem svým ve vesnicích v Dlouhé Vsi, Lupenici, Lhotce, Jedlině, Dobřínově a Lipovce udělil právo, aby mohli o statcích svých volně říditi bez obmezování strany vrchnosti. Rychnovským daroval r. 1498 pastviště řečené Láň, na němž později čásť města vzrostla. R. 1503 zrušil panský dvůr v Rychnově málo užitečný a jednotlivé části měšťanům Rychnovským pod plat prodal; podobněž rozprodal také některé grunty panské lidem Jedlinským a Lhotským. Také cechy Rychnovské jméno jeho chovaly ve vděčné paměti. Když r. 1507 Vilém oba syny své Jana a Vojtěcha statky svými podělil, dostaly se mladšímu synu Vojtěchovi z Pernšteina české statky. Tento po smrti otce svého († roku 1521) potvrdil darování jeho soukenníkům na vystavení valchy učiněné, a obci povolil, aby si mohla koupiti šest dvorů ve vsi Habrové. Zemřel pak Vojtěch r. 1534, 17. března na hradě Pražském, a dědicem jeho byl bratr Jan řeč. Bohatý od velikých statků, jež měl v Čechách a na Moravě. Městu zdejšímu obnovil r. 1547, 27. září dání někdy Vojtěchovo, aby mohli v Habrové 6 dvorů koupiti, a nad to i dopustil, aby koupili mlýn Šejnochovský a 6 dvorů ve Dlouhé Vsi. Ještě za živobytí svému synu Jaroslavovi podstoupil Potšteina s Rychnovem. Tento pán, chovaje se k jednotě bratrské na svých panstvích nelítostně, bratry z Rychnova, Solnice a Vamberka vypudil. R. 1548 zemřel otec jeho Jan, tuť se Jaroslav s bratry svými Vratislavem a Vojtěchem o dědictví otcovské rozdělil. Jaroslav, jenž hlavně statky v Čechách dědil, prostopášností svou vše prohýřiv, nucen byl statek po statku prodal (vkladem r. 1556, 16. října) zámky Potenštein, Litice a Rychnov „s dvory poplužnými, jinými hrady a tvrzemi pustými, s městy“ atd. knížeti Arnoštovi na Rýně, knížeti v Horních a Dolních, Bavořích a hrad. Kladskému, za 60.000 kop grošův českých. Nový držitel velikou tuto spoustu statků v jedno spojených, jíž se vládlo s Potšteina, pomálu rozprodal a posléze Rychnov samotný s hrabstvím Kladským podržel. R. 1557, 2. srpna „vyhledávaje prospěchu náboženství a církve katolické,“ povolil Rychnovským, aby na novém hřbitově chrám Páně stavěti mohli; toho roku 27. pros. obci zdejší všechny výsady předešlými pány udělené potvrdil. Často přebýval na Potšteině, nežli jej prodal, někdy i Rychnov navštívil, kdež roku 1558, 25. července Kosteleckým dal pod plat luku ve Stradynách. Soukenníkům, kterým výsady na valchu shořela, list dřevní obnovil a znova nadání učinil. Jsa od r. 1540 arcibiskupem Solnohradským, přese všechna napomínání papežů nechtěje se dáti posvětiti a jsa rozličnými trampotami rozmrzen, vzdal se arcibiskupství a usadil se na Kladště, kdež zemřel dne 7. pros. r. 1560 po čemž jest mrtvola jeho do hrobky knížecí v Mnichově zavezena. Kladsko a Rychnov jako odúmrti spadly na krále, a tři pořád následující králové byli pány Rychnovskými. Ferdinand I. obdržev panství Rychnovské, udělil obci r. 1561, 20. srpna některé znamenité výsady. Než nedlouho potom, skorem asi současně, udělil statky po n. Arnoštovi falckrabí, totiž hrabství Kladské, tvrz Vrbici, zámek a město Rychnov, tvrz Dobrovitov Albrechtovi falckrabí. S tím nejsouc spokojena Sabina kněžna Virtemberská, setra knížete Arnošta, pohnala Albrechta před krále, viníc jej, že uvázal ve statky dotčené na škodu jejího nápadnictví. Tu vypověděl král Ferdinand roku 1561 dne 18. prosince, že Albrecht jest práv, poněvadž dle dání krále Vladislava nápad jen pro obyvatele království českého platí a na cizozemce se nevztahuje, a poněvadž kněžna do království přijata nebyla, že proto statek n. Arnoštův připadl všechen na krále, který jej mohl dáti komukoliv. Jak dlouho Albrecht falckrabě v držení těch statků zůstal, není nám známo. Nástupce Ferdinandův Maximilian listem svým roku 1567, 14. dubna potvrdil městu svobody. Aby také chudou obec povznesl, listem r. 1571 dne 16. října ve Vídni daným obci Rychnovské důchody a platy panství Rychnovského na 12 let pořád zběhlých v nájmu dopřál, zejména jim mimo lesy a lovy zastavil mlýn pod Jedlinou a dvůr v Lipovce, též tvrz v městě Rychnově a vrchní správu nad poddanými povesními, z čehož byli povinni ročně 1000 kop míš. do komory královské odváděti. Z výminek v listu položených nejvíce zajímá nás tato: „co se opravy tvrze, pivovárův a rybníků dotýče, ty aby na Náš náklad skrze hejtmana Našeho hrabství Kladského před postoupením zapravovati se daly.“ Tuším, že ani čas nájmu nevypršel, a dříve než došel, panství Rychnovské nového držitele dostalo, an je nový král Rudolf II. vkl. r. 1577, 21. května Burjanovi Trčkovi z Lípy a na Světlé, podkomořímu královskému, v dluhu 13.500 kop míš. postoupil. Obsahovalo: zámek a město Rychnov s pivovárem, vsi Dobřinov, Dubno, Dlouhou Ves, Jedlinu, Lhotku, Lipovku, Lukavici, Habrovou, Meziříčí, Javornici, městečko Rychemberk, vsi Hlásku, Prorub, Proroubek, Kačerov, Rampuš, Bílý, Popelov, Rybnou Nebeskou, Souvlastní, Kunčinu ves se dvorem řeč. Dubno. Jako na všech svých panstvích, tak i na Rychnovském se Burjan o blaho poddaných svých staral. Roku 1577 vymohl Rychnovským u krále Rudolfa nadání na výroční trh, r. 1578, 7. října jsa na Světlé nad Sázavou, potvrdil obci výsady a nové velmi platné a vydatné svobody přičinil. Jsa dobrým hospodářem i statky své zlepšoval. V Rychnově vystavěl okolo r. 1578 pivovár a založil blízko tohoto v údolí dům řeč, starý zámek, snad proto, že starý skrovný hrad byty úřednické a kancelářské obsáhnouti nemohl a valně scházel. Také prodal Burjan r. 1584 mlýn svůj pod kostelem cechu soukenickému. Po několikaletém držení postoupil Burjan r. 1587 dne 4. března panství Rychnovského Kryštofovi Betenglovi z Neyenperka a na Boruhrádku za 33.075 kop gr. č. Betenglové pocházeli prý ze Švýcarska a drževše dříve se stranou kališnickou, přestoupili později k jednotě bratrské. Kryštof Betengl, měštěnín a radní starého města Pražského, koupil „na zemi“ napřed Boruhrádek (r. 1563) a později Rychnov; k tomuto ještě přikoupil r. 1588 od Alberta Absolona z Ledské dvůr Dobřínov s krčmou a zahradníkem. Ale málem by byl neopatrností svou o panství své přišel. Nepomněv na to, že měli měšťané Staroměstští jen na čas živobytí krále Ferdinanda I. právo, statky pozemské kupovati, obmeškal žádati za povolení královské, aby si statek takový koupiti mohl. Za to obeslal jej prokurátor královský Vilém Ostrovec z Kralovic dvojím obesláním do soudu zemského, vině jej, „že přijetím těchto statků dsky zemské na sebe, jako by mu sloužiti mohly, vztáhl, a proto statky své králi propadl.“ Rychle Kryštof u císaře Rudolfa omluvy své předkládal a za milosť prosil; pročež kázal císař radám svým, aby s ním smlouvou učinili. Což když se r. 1590 dne 16. července stalo, rady královští proti vyplacení jisté summy ode vší pokuty upustili. Kryštof byl poddaným svým pánem milostivým a dobrotivým, ale i okolním městům sousedem laskavým. Solničtí zvláště rádi si o něm vypravovali, jak spravedlivým byl v rozsuzování stížností, a rádi mu za to k službám povolni byli. Když jednou mezi lidmi obou stran o nějaké meze nechuti povstaly, navrhoval Solnickým, aby na uklizení dosavadních a zamezení budoucích pří osoby některé na ohledání mezí poslali; on že taktéž učiní. V některý den po ránu přišli dva radní a dva sousedé z obce Solnické na dotčenou mezi a našli tam Bořitu, písaře panského, dva lidi z Lipovky, muže vážné a věcí minulých pamětníky, a při nich šafáře Dubenského. Tu obě strany beze vší hádky pokojně a mírně, sporné strany rozeznaly a nové mezníky vsázely. Mezi prací přiběhlo děvčátko šafářovo a sotva dechu popadajíc vykládalo, že pan Betengl s chotí a dvěma pacholátky na Dubno přijeli, na mezku že za nimi přivezeny jsou láhve vína a jídla všelijaká, a že ode dvora po louce přímo sem přicházejí, což se také v okamžiku potvrdilo. Ihned jim šli všichni přítomní vstříc a na dvacet kroků před setkáním se zastavivše, hluboce se ukláněli. Také chtěli Solničtí paní Betenglové roucho políbiti, k čemuž ona nepřivolila, rukou na pozdravení jim podávajíc. Uslyšev Kryštof o tom, jak sousedsky a přátelsky se porovnali, s potěšením pravil, že od Solnických ani jináče nadíti se nemohl, že oni všady jako mírní a rozšafní pověsť mají chvalitebnou on že si jich váží velice, a kdyby k němu v jakékoli věci útočiště míti měli, že i o půlnoci otevříno naleznou. Pozvav je na oběd ponechal jich u sebe ve štěpnici pod širým nebem a mnohé s nimi přátelské rozmlouvání měl, jakož i neméně paní a obě pacholátka. Na rozchodnou rukou dáním připověděl, že některý den do Solnice na obecní dům přijede a choť i dítky že bude míti s sebou, když by přijel, tu aby Solničtí svá pacholátka na velikou síň do obecného domu přivedli, aby tam sobě ti maličtí spolu polaškovati mohli. Návštěva taková brzy potom se stala, jakož i napotom častěji; pročež i městská rada „na poctu panstva“ „za malvaz, za sladká pití, za úhoře, za kančí rypák, za medové kuličky, za hajduláčky (za panáčky) ze sladkého těsta“ účtovala. Kryštofovo bohatství bylo neobyčejné. Manželku měl Johanku z Radče, již roku 1598 ve 7000 kop míš. na svém panství Rychnovském věnoval. Byl pán bystrého ducha a mysli podnikavé, pročež stavové čeští služeb jeho rádi užili. Rychnovu byl nakloněn. R. 1602 podali mu měšťané výsady často připomenuté, jež 17. května potvrdil. Nejlepší paměť po sobě zůstavil vystavením kostela sv. Trojice (r. 1594 začat) blíže starého hradu. Krátce potom pocítiv p. Kryštof blížící se smrť, sepsal závěť svou na den sv. Jana (24. června), kterouž zboží svá zámek a město Rychnov a tvrz Boruhrádek s příslušenstvím odkázal bratru svému Eustachiovi (dům ve starém městě majícímu) a synu jeho Kryštofovi mladšímu, „v témž Starém městě pořádně v měšťanství zrodilému.“ Potom 24. července zemřel a pochován jest v nově vystavěném kostele. Syna byl měl Kryštof toliko jediného Jana, který r. 1587 otce svého předemřel. Zarmoucení rodiče postavili mu pomník v novém kostele. Správcem panství v těch dobách byl Burjan Ledský z Chroustovic. Osudná bitva Bělohorská stihla také pána Rychnovského Kryštofa Betengla. Když počalo povstání r. 1611, zdržoval se Kryštof nejvíce v Praze a z počátku direktorům, potom králi Fridrichovi potřeby válečné na svůj náklad z města Norimberka objednával. Když tudíž r. 1620 císařské vojsko do Čech vtrhlo, byly statky jeho popleněny, tak že při tom asi 60.000 tolarů škody utrpěl. V červnu neb červenci r. 1621 ještě pohnán jest před soudní kommissí a viněn, že dodáváním potřeb válečných nepřátely císařovy podporoval, a žádáno na něm, aby 40.000 fl., jež byl dlužen dědicům n. Linharta Mulce v Norimberku, císaři zaplatil. K prvnějšímu odpovídal tak, že byl mlád a nerozuměl tehda právům, druhému odpíral řka, že vina jeho přece našla, odsouzen jest r. 1623, 13. června všeho statku svého. Plnomocný místodržitel Karel z Lichtenšteina prodal roku 1623, 22. června statky Rychnov a Boruhrádek Vincenciovi Muešingerovi z Gumpendorfu sv. pánu na Rožmberce, JMC. tajné radě a dvorské komory řediteli, za 105.000 fl. rh. Poněvadž dotčený Muešinger ještě nebyl přijat za obyvatele království, vloženy mu ty statky ve zvláštní kvatern tehda pro cizozemce založený; měl on ještě znamenité statky v Rakousích (Horn, Garsch, Gumpendorf). Po několika letech zemřel, načež dcera jeho Marie Kateřina spolu s manželem svým Petrem Ernestem z Mollartu svobodným p. z Reineku a Drosendorfu Rychnov s Boruhrádkem Vincenciovi Zukkonovi, biskupovi Rosonskému, hraběti Benevellskému, proboštovi Vyšehradskému a JMC. radě, prodala. Zukkoni byl sprostředkoval manželský sňatek mezi Ferdinandem II. a Eleonorou kněžnou Mantovskou, jížto také panství Rychnovské odkázal. Zemřel r. 1356 a pohřben jest v kostele svaté Trojice. Císařová Eleonora prodala roku 1640 Rychnov s Boruhrádkem a Zámrskem Albrechtovi Libšteinskému z Kolovrat, JMC. radě a místokancléři kr. č., za 190.000 fl. rh. Od roku 1577 nemáme podrobného vypsání panství Rychnovského, toliko zámek se ještě na počátku 17. století připomíná. Když byl staven kostel sv. Trojice, bezpochyby se na našem hradě ještě bydlelo, vrchnosť tudíž kostel ku svému pohodlí při sídle vystavěla. Od časů bitvy Bělohorské držitelé do Rychnova nepřicházeli a hrad starý spoustně zůstavili; bezpochyby také Švédové r. 1639 Rychnov a okolí pleníce hrad spustošili. Libšteinští bydleli tedy, kdykoliv se v Rychnově zdržovali, v panském domě pod městem ležícím. Tu majíce veliké nepohodlí a nepříležitosť, v letech 1676 až 1720 nynější zámek v městě vystavěli, pro kterouž věc se říkalo dřevnímu sídlu pod městem starý zámek, nově vystavěnému nový zámek. Na počátku 18. století bylo na hradišti již málo ssutin, a ty jsou odklizeny a se zemí srovnány, když hrabě Norbert Leopold z Kolovrat na hradišti (r. 1714) kolej piaristskou založil..