Házmburk

Vznik hradu má i své bájné vysvětlení, které nalézáme v Dalimilově kronice. Za knížete Hostivíta se prý snažil jakýsi Léva zmocnit kdysi lučanského území a vystavěl si na kopci pevný hrad, odkud ovládal okolní krajinu. Dalimil uvádí, že Lévovi bojovníci neprojevovali velkou statečnost a jejich ženy poklepávaly na své lůno, aby se tam muži skryli, a tuto zprávu – vlasně „klep“ – spojuje kronikář se jménem hradu – Klapý. Podle Václava Hájka z Libočan postavili r. 751 bratři Kalboj a Veslav z hradu Košťálova na svahu kopce dům pevný jako hrad, který nazvali Klopaj, Němci jej pojmenovali Hazmburk a Čechové v době Hájkově též Házmburk a jiní Hanžburk. A. Sedláček uvádí, že počátkem 14. století, tj. v době kronikáře Dalimila, musela být v paměti ještě stavba existujícího hradu ze 13. století a že se tedy pověst vztahovala na starší opevnění, které tím samozřejmě předpokládá. Lze však říci, že kronikářovo tvrzení o obsazení tohoto místa Lučany se sotva opírá o nějaké neznámé prameny. Z Kosmy bylo totiž příliš dobře známo, že do okolní krajiny Lučané skutečně pronikli, a každý pozdější kronikář mohl tuto skutečnost podle svého upravovat. Pověst v Dalimilovi však dokazuje, že hrad musel vzniknout dříve, než byla kronika psána, protože ke zcela novému hradu by si sotva kronikář takovou minulost vymýšlel. V historických pramenech se objevuje jméno Klapý nejprve jako název vsi, a to r. 1197, kdy ji šlechtic Hroznata odkázal klášteru v Teplé spolu s několika jinými vesnicemi na Litoměřicku, které měl dostat klášter, kdyby se Hroznata nevrátil z cesty do Palestiny. Z dalších souvislostí se zdá, že nešlo o celou ves. K rozšíření klášterního majetku došlo v r. 1237, kdy Václav I. daroval klášteru v Teplé část pozemků v Klapém. Mezi svědky je za duchovními hodnostáři uveden na prvém místě Smilův syn Jindřich. Téhož roku koupil tepelský klášter Smilovu část vsi za 200 hřiven stříbra. 200 hřiven za část vsi byla ve druhé čtvrtině 13. století velká suma a je tedy třeba se domnívat, že ves Klapý byla tehdy rozsáhlejší a významnější než jiné vsi. Žádná těchto tří zpráv však neobsahuje nejmenší zmínku o existenci hradu. A. Sedláček se domnívá, že hrad Klapý vznikl kolem r. 1250 podobně jako hrad Osek, s nímž Klapý srovnává. S tímto názorem se nejnověji shoduje S. Talaváňa, který rovněž soudí, že hrad byl postaven ve druhé polovině 13. století, v době, kdy vznikla řada jiných významných feudálních sídel, jako například Osek, Bezděz nebo v jižních Čechách Rožmberk. I Talaváňa zdůrazňuje společný protáhlý půdorys těchto hradů a systém dvou věží, z nichž níže položená chránila přístupovou cestu, kdežto druhá byla posledním útočištěm. O. Votoček připouští vznik hradu, nikoliv však dnešního zdiva, ve 13. století; D. Menclová klade výstavbu vnitřního hradu do počátku 14. století. Hrad Klapý vybudovali nepochybně Lichtemburkové, kteří od konce 12. století drželi v okolí řadu míst. O tom, kdy ke stavbě došlo, žádné přímé zprávy nejsou, ale ze souvislostí lze tuto dobu přibližně stanovit. R. 1292 totiž udělil Heiman z Lichtemburka blízkým Libochovicím některá práva, představující zřejmě počátek vývoje tohoto města, jež mělo zvýšit význam panství. Nový hrad měl chránit panství vojensky a je tedy pravděpodobné, že počátky jeho výstavby spadají spíše před r. 1292 než později. Bezpečně je v pramenech doložen r. 1335, kdy ho získal Jan Lucemburský od Hynka z Lichtemburka, a vzápětí prodal Zbyňku Zajíci z Valdeka. Hrad jako celek, jehož zbytky se dochovaly do dnešní doby, nevznikl najednou. Vnitřní hrad je nepochybně starší (D. Menclová); A. Janda uvádí, že v r. 1923 bylo při čištění sklepů nalezeno staré zdivo z pískovcových kvádrů a opuky s maltou jiných vlastností než ve zbytku hradu. V první etapě tedy zřejmě vznikl vnitřní hrad, který pak byl dále upravován a rozšiřován. Jádro hradu tvoří obdélníkový, velmi sevřený celek se silnými zdmi a centrální hranolovou věží uprostřed. Tato silná obalová zeď nemá v zachovaných částech okna. Ta nebyla ani v části, která ještě v 19. století stála. Je tedy pravděpodobné, že celá hradba vnitřního jádra žádná okna neměla. Taková centrální dispozice vnitřního hradu se považuje za starší než výstavba s hlavní věží při vstupu do vlastního opevněného prostoru a připomíná některé slovenské hrady. Hranolová střední věž, zvaná Bílá, je vybudovaná z tesaného pískovce, v nejvyšší části pak z dobře tesaných pískovcových kvádrů. Užití trojího materiálu při stavbě věže lze vysvětlit třemi etapami stavby. Z nejstarší doby tedy pochází obalová zeď a dolní část Bílé věže; její vrcholek z jiného kamene mohl být původně dřevěný (jinak by totiž nepřevyšovala hradbu). Tato část stavby bez jakýchkoli ozdobných architektonických prvků, přísně účelová a rozlohou nevelká ukazuje, že původně měl hrad hlavně vojenský význam a že funkce feudálního sídla byla vedlejší – počítalo-li se s ní vůbec. Ve 14. století ztratili Lichtemburkové o tuto končinu zájem a zdejší majetek včetně hradu Klapého vyměnili s králem Janem Lucemburským za jiný. Podle A. Sedláčka se tak stalo r. 1314. Král prodal r. 1335 hrad a ves Klapý, městečko a tvrz Libochovice a vsi Radovesnice, Lhotu (zanikla) a Poplze významné osobnosti mezi českým panstvem Zbyňkovi Zajíci z Valdeka. Podle erbovního zvířete tohoto rodu, zajíce, se začal hrad nazývat Házmburk. Zbyněk Zajíc z Házmburka (r. 1368) byl vysokým dvorským hodnostářem, mistrem královské komory a nejvyšším číšníkem, což pak byla v rodě hodnost dědičná. Stal se známým i cestou do zámoří, patrně do Palestiny. Získal též Budyni a Kamýk. Je nejvýš pravděpodobné, že právě Zbyněk Zajíc dal hrad Házmburk nově upravit, přestavět a rozšířit. Jádro hradu bylo obestavěno další hradbou s branou, hrad byl rozšířen o část na západě a hlavně na východě s válcovitou tzv. Černou věží a dalšími budovami spolu s přístupem ze severu s další branou ve svahu. Bereme-li v úvahu horní a dolní hrad a situování dvou věží pro Házmburk tak charakteristické, můžeme se domnívat, že hrad získal svou dominantní podobu v polovině 14. století. Situace se však komplikuje existencí třetí věže, jež nebyla v dosavadní literatuře o hradu téměř uváděna a jejíž zbytky jsou dnes skryty v trnitém houští na jižním svahu. Tato mohutná hranolová věž tvoří severozápadní konec opevnění podhradského městečka, podstatně se však liší od malé hranolové bašty v jeho jižní části. Třetí věž je umístěna vůči hradbám městečka excentricky, hradby se vychylují ze svého směru, aby se s ní setkaly; věž tedy nemusela vzniknout současně s těmito hradbami. Její rozměry jsou jen o něco menší než rozměry Bílé věže. Funkce této věže pro hrad a městečko není jasná. V její bezprostřední blízkosti byl kostelík sv. Mikuláše, jehož existence je doložená dříve než existence městečka; asi byl určen též pro hrad, protože žádná zmínka o hradní kapli není. Dostavbou hradu bylo maximálně využito tvaru vrcholu kopce a hrad nabyl oné dynamické podoby, která ho přibližuje jiným podobným hradům s dvěma dominantními věžemi (zvláště Bezděz) a spoluvytváří tak charakteristickou tvář Českého středohoří. Ve 14. století se stavělo i v jádru hradu, hlavně jeho palác, což byla zřejmě budova u jižní strany střední uličky; sedlový portálek v patře budovy datuje stavbu do druhé poloviny 14. století (O. Votoček). I do Bílé věže se chodilo z patra, takže stavby byly nepochybně spojeny pavlačemi. Ještě r. 1866 tu prý existoval rytířský sál, jehož stropy však byl zhroucené, a také další obytné stavení bylo v poměrně dobrém stavu. Po Zbyňkovi Zajíci nastoupil syn Vilém, který spolu se Zbyňkovým vnukem Mikulášem držel Házmburk do r. 1379. Za jejich vlády se připomíná na hradě purkrabí Chotěbor. Po r. 1379 se oba o zboží rozdělili a ves Klapý s Libochovicemi získal Vilém. Jeho šest synů si majetek rozdělilo, hrad však spravoval společný purkrabí. Z Vilémových synů se stal arcibiskup Zbyněk (1402 – 1411) známým svým vystupováním proti Janu Husovi a jeho stoupencům. Další z bratrů, Oldřich, postupně skoupil většinu ostatních podílů a jen část zůstala třetímu z nich, Vilémovi. Bratři Jan a Mikuláš koupili hrad Kost, který se stal základem druhé oblasti v Čechách ovládané Házmburky. Oldřich doprovázel krále Václava IV. na cestě do Německa a do Francie v l. 1397 – 1398. Vilém koupil r. 1415 hrad Srbín i s příslušenstvím a po Oldřichově smrti zdědil i jeho jmění. Na počátku husitského revolučního hnutí byli Házmburkové Vilém a Mikuláš (na Budyni) oporami katolické strany. Měli svou posádku na Pražském hradě, kde Vilém byl jedním z velitelů. Vojenské síly Zajíců táhly v květnu 1420 Zikmundovi na pomoc ku Praze. Tehdy se Vilém zmocnil města Slaného, kam přitáhl i císař Zikmund a jednal s Lounskými, kteří se mu nakonec poddali. Byla to doba velké házmburské moci a vlivu. Ačkoliv vítězství husitů na Vítkově v r. 1420 znamenalo obrat ve vývoji, zůstali Házmburkové spolu s jinými pány a zahraničními nepřáteli pro husity značným nebezpečím. Hrad Házmburk byl po celou dobu válek v katolických rukou. Panství přetínalo směr podél Ohře od Žatce a Loun na Litoměřice a ke Kalichu. Přirozenou polohou i mohutným opevněním tvořil hrad na svou dobu téměř nedobytnou pevnost, která ovládala celou krajinu. Jeho strategický význam byl zesílen tím, že Házmburkové drželi Libochovice a Budyni ležící na cestě z Prahy do Saska. Házmburk byl tak pevný, že při úvahách o bezpečném úkrytu kostelních pokladů z Pražského hradu se počítalo právě s ním. V r. 1440 sem byla skutečně dopravena drahocenná bohoslužebná roucha, která pak byla r. 1448 vrácena strahovskému opatu. Husité však tuto skupinu katolických opěrných bodů na dolní Ohři přece jen rozbili, a to v r. 1424, nejspíš v dubnu, kdy Žižkovo vojsko ovládlo Libochovice. Husitská vojska se v okolí pohybovala i v l. 1429 a 1431. Vilémův syn Zbyněk z Házmburka rozšířil po zůsobu jiných katolických pánů, kteří se příliš nelišili od šlechty husitské, svůj majetek o několik církevních vsí v okolí. V l. 1456 – 1459 převzal do svého držení jménem České koruny mostecký hrad a získal i Budyni. Projevoval se jako umírněný katolík a účastnil se řady diplomatických jednání. Tehdy se nepochybně na Házmburk stavělo; z 15. století patrně pochází horní část Bílé věže. S Házmburkem z konce 15. století lze snad spojit i podobu hradu na řezbě Mistra oltáře v Klapém (v Chvojně kolem r. 1500, dnes v litoměřické galérii). Hrad na skále má dvě věže beze střech, jednu hranolovou a druhou válcovou. Jde asi o nejstarší zpodobnění hradu. Protože Zbyněk Zajíc zůstal bezdětný, zapsal hrad Házmburk s městečkem Podhradím v r. 1452 strýci Mikuláši z Házmburka. Městečko Podhradí se rozkládalo těsně pod hradem na jižní straně. V literatuře se vyskytuje názor, že vzniklo už za prvé házmburské přestavby hradu v první polovině 14. století, ale to je nepravděpodobné, protože v předhusitské době o něm nejsou zmínky. Názor, že šlo o obec Klapý, je též nesprávný. Městským střediskem hradu Házmburka byly zřejmě od nejstarších dob Libochovice. Hrad, i když sám nedobytný, nedovedl je uchránit před obsazením a zpustošením r. 1424. Velká hradní posádka však vyžadovala v době války služby řemeslníků a obchodníků. Proto zřejmě vzniklo, nejspíše za husitských válek, městečko Podhradí, které hrad bezprostředně chránil. Mohlo existovat v nejistém 15. století, avšak později, když opět vzrůstal význam Libochovic a pokles význam hradu samého, musel klesat i význam městečka, až zaniklo. V l. 1550 a 1553 se uvádí jako „městečko pusté, k témuž zámku (t. Házmburku) přizděné“. Jeho rozsah je podnes určen značně zachovanou hradbou s dvěma věžemi na vyvýšené plošině jižního svahu kopce. Jde o městečko typu latránu (podobně jako u Staré Dubé). Zbyňkovými dědici se stali Mikulášovi synové Jan a Oldřich, z nichž Házmburk držel Jan, který zdědil po Oldřichovi též ostatní statky a vlastnil tak rozsáhlé panství na dolní Ohři i v severovýchodních Čechách. Jan byl předním členem jednoty zelenohorské namířené proti Jiřímu z Poděbrad a stal na straně uherského krále Matyáše, který ho jmenoval českým kancléřem. Tehdy byly na Házmburku a na Budyni uherské posádky. Házmburkové se později smířili s králem Vladislavem II. Jagellonským. Jan, který psal též polemické traktáty náboženského obsahu, se stal zemským sudím. Na přelomu 15. a 16. století převzal panství Janův vnuk Jan, jehož manželkou se stala pravnučka krále Jiřího kněžna Markéta Minstrberská. Jan nesídlil již na Házmburku, ale v Budyni. V jeho době žil též významný rodák ze vsi Klapého Jan Horák Házmburský z Milešovky, humanista, litoměřický probošt a vychovatel dětí krále Ferdinanda I., pro něhož konal diplomatická poselství; měl se stát rovněž pražským arcibiskupem. Po Janově smrti (1553) držel Házmburk, Libochovice a vsi k nim náležející jeho syn Kryštof. K panství patřil hrad Házmburk s pustým městečkem Podhradím, pustá tvrz Libochovice (i když je tehdy označována jako zámek podobně jako Házmburk) a městečko. Vsi Klapý, Sedlec, Lkáň,Vojnice, Křesín, Radovesice, Žabovřesky nad Ohří, Břežany nad Ohří a patrně i tvrz Dubany a vsi Dubany a Poplze. Rozsah panství se částečně měnil při změnách držení mezi jednotlivými Házmburky. Kryštof z Házmburka prodal r. 1558 své panství Janu staršímu z Lobkovic, majiteli Zbirohu a Točníka. Hrad Házmburk již tehdy osídlen nebyl a r. 1586 se označuje jako pustý (rovněž tak r. 1606). Patřil pak trvale k panství libochovickému. I když hrad po staletí pustl, přece jen pevná stavba jeho dvou hlavních věží přetrvala až do současné doby. Dnes je hrad přístupný cestou, která vystupuje po severním svahu kopce. Jsou zachovány zbytky první brány, která byla na této cestě nedaleko střední části hradu. Odtud pokračuje cesta k druhé bráně ve východní části hradu. Vede na vlastní ostroh, kde bylo druhé předhradí, jež lze označit za dolní hrad. Je chráněno tzv. Černou věží, kolem níž se hradba točí a vytváří zde velmi pevné místo hradu. Jméno věže pochází od stavebního materiálu – tmavého čediče. Zbytky krakorců prozrazují, že měla ochoz; byla přístupná až v prvním poschodí, kam se přicházelo zřejmě po pavlači. Hradba pokračovala a vytvářela kolem vnitřního hradu parkán, jehož zeď je částečně zachována. Na západní straně je poněkud větší prostranství se zbytky budov a sklepem. Od Černé věže pokračuje cesta kolem cisterny dále přes vyvýšené prostranství, kde ještě v 19. století byly zbytky budov, k vnitřnímu, hornímu hradu, jehož obalová zeď je částečně zachována, zvláště v jihozápadní části. Mohutná Bílá věž se ve své vyšší části barevně odlišuje pískovcovými kvádry. V jejím vnitřku bude obnoveno schodiště a věž bude sloužit jako rozhledna. ze skupiny budov horního hradu kolem věže jsou zachovány zbytky zdí. S Házmburkem je spojováno mnoho pověstí a samozřejmě v nich hlavní roli mají skryté poklady. Hrad se těšil pozornosti spisovatelů a básníků, například Karla Hynka Máchy, Václava Beneše Třebízského, Svatopluka Čecha, Josefa Kopty. Výrazná hradní dominanta upoutala řadu umělců působících v kraji, například Emial Fillu. Zvláštní přírodní situace kopce, kde podél kupy čediče jsou křídové vrstvy a na jílu čedičové balvany, způsobila v l. 1882, 1898 a 1900 katastrofy, když se masy horniny pohnuly směrem na ves Klapý. Tragický byl posun na Velký pátek v r. 1898, kdy se masa horniny posunula o 54 m a zničila 32 stavení. Nejhorší katastrofa přišla opět na Velký pátek r. 1900, kdy byly rozdrceny 52 domy. Obec byla částečně postavena na novém místě. Stromový porost na kopci je novodobý, po jistou dobu tu byla i přírodní rezervace..

Centrum panství se jednoznačně přesunulo do obnovených Libochovic a tamní tvrze. Městečko bylo hrazené kamenným opevněním, navazujícím na hrad. Mělo zřejmě dvě brány, hradba dosahuje dodnes výše až 4 m. Centrem byl kostel svatého Mikuláše, k němuž se podací právo připomíná naposledy roku 1560, ještě roku 1820 existovaly jeho zdi. Ani z ostatních objektů městečka se nezachovaly viditelné zbytky, což souvisí s pozdějším zemědělským využitím jeho plochy..

Vyhlédl si horu stojící uprostřed roviny a zbudoval na ní hrad, z něhož krajině vládl. Tu přitrhl český kníže s četným vojskem ke hradu, a rozloživ se okolo hory táborem, chystal se hrad ten vyležeti. Léva, aby se osvobodil z obklíčení, dodal si konečně odvahy a učinil s posádkou výpad. Hradní posádka vyrazila statečně na vojsko, které ji obléhalo, avšak zalekla se jeho velikého počtu a ukryla se opět za zdi hradní. Tu vyběhly proti mužům jejich rozhořčené ženy a počaly se jim posmívati:

„Pěkné hrdiny jsme si zvolily za svoje muže! Pojďme, chopme se mečů a samy se řadami nepřátel prosekejme! Vy pak, chlapi, můžete se skrýti za naše sukně.“

Mužové se zastyděli, vrhli se znovu do boje a zvítězili nad knížecím vojskem. Pro ten ženský „klep“ dáno prý bylo hradu jméno Klepý.

Chvíli tápal ve tmě, konečně mu však oči prohlédly. Podél stěny zatuchlého sklepení spatřil státi dlouhou řadu vinných sudů. Obruče mnohých byly popraskané, avšak vinný kámen, jenž se v nich po dlouhá léta usazoval, držel zpuchřelé dýhy pohromadě. Jeden ze sudů byl opatřen pípou, pod pípou stála dřevěná číše. I neodolal Michal zvědavosti, co v sobě sudy tají. Otočil pípou – a hle, ze sudu vytékalo čisté, vonné víno. Napil se, pochválil hlasitě perlivý mok a vrtě hlavou podivením nad tím objevem pokračoval dále ve své cestě. V Třebenicích vyřídil své záležitosti a koupil tam dva džbány, aby si do nich na zpáteční cestě načepoval v hazmburském sklepě starého, vyleželého vína. Schylovalo se již k večeru, když poznovu vcházel do vinného sklepa. Naplnil si džbány, napil se, obrátil se s úsměvem na lících ke kamenným schodům. Tu – div divoucí! – v koutě u vchodu seděli za stolem tři vousatí, bělovlasí starci, oděni v dlouhé ovčí kožichy. Na stole svítila modrá lampa, před ní stály tři poháry s vínem, za ní prázdná kovová mísa. Michal se zachvěl leknutím, starci se však na něho pousmáli a nejstarší z nich mu řekl vlídně:

„Neboj se, nic zlého se ti nepřihodí. Jen jednu podmínku musíš dodržeti, chceš-li s námi našeho vína popíjeti. Kromě tebe a tvé rodiny nesmí nikdo tohoto vína okusiti!“

Druhý stařec vzal do ruky křídu a udělal na zeď, pokrytou plísní, vedle sebe dvě čárky. Po něm vstal jejich třetí druh a vhodil ze svého měšce na mísu dva stříbrné groše. Michal rychle vyšel ze sklepa. Podivné počínání starců ho polekalo, jakmile však vyšel ze sklepení a ucítil závan svěžího větru, uklidnil se. S radostí, že lacino koupil a že je pozván k dalšímu hodování, ubíral se s plnými džbány k svému domovu. Když vypil víno, šel Michal na Hazmburk se svými džbány pro nové. Zase byl vlídně uvítán, zas vyprovozen úsměvem. I pil od té doby vesele, nedbaje nic, že mu ve sklepení přibývá čárek a mísa na stole se plní groši. O posvícení, když se sešlo u Michala četné příbuzenstvo, pochlubil se hostitel svým výborným vínem. Zapomněl na příkaz, který mu dali starci, radoval se, jak všem hostům staré víno chutná. O hostině se doslechli opatrní, moudří radní páni. Zavolali Michala, udeřili na něho, odkud béře víno. Nekupuje-li je od podloudníků anebo lotrů, kteří olupují kupce na cestách?

Michal se dušoval, že jest víno poctivého původu, a konečně na nátlak konšelů se přiznal, že si pro ně chodí do vinného sklepa v Hazmburku. Nevěřili Michalovi, poručili mu, by jim na důkaz svého tvrzení vína toho z hradu donesl. Michal šel. Našel v hradě vše tak, jak tomu bývalo jindy. Jen starci, zahalení těsně v kožichy, uvítali ho zasmušilými pohledy svých zapadlých očí. Naplnil džbány, zamířil k východu ze sklepení. Avšak dříve nežli překročil práh, zastoupili mu starci zpáteční cestu. Jeden z nich spočítal čárky na zdi, přeškrtl je křížem, druhý vsypal Michalovi do opasku stříbrné groše z mísy. Třetí mu vzal z rukou džbány a víno z nich vylil. Pak všichni tři na něho zahrozili a beze slova ho vykázali ze sklepení. Sotvaže vyšel na světlo, zarachotilo to za ním hromem a sklepení se navždy zasulo. Michal se skácel k zemi. Když nabyl vědomí, blížilo se právě k půlnoci. Měsíc prohlédal okénkem v mracích, na věži houkaly sovy. Vstal, protřel si oči, sáhl si na hlavu nevěda, zda sní či bdí. Dole v Klapém počaly na věži tlouci hodiny. „Jedna, dvě, tři…“ počítá Michal a napočetl rovnou dvanáctku. Tu slyš! – v horní věži zazněly drobné zvonky, jako když kněz při mši pozdvihuje monstranci… Michal se ohlédl k Bílé věži, spatřil, jak se tam řadí ponurý pohřební průvod. Kněz vpředu, za ním nosiči s rakví, za rakví žena a děti… Kráčejí neslyšně, jako stín se šinou dolů k Černé věži. Když přišli před Michala, ozářil měsíc jejich bledé tváře i mrtvolu ležící v otevřené rakvi. Michal vzkřikl překvapením a zalomil rukama, neboť – jaká hrůza! – v rakvi byl on sám a v pohřebním průvodu jeho žena a děti…

Posedlý děsem chtěl uprchnouti z hradu, nemohl se však nijak hnouti s místa. Prožívaje v duši nová a nová muka, zůstal tu přimrazen až do svítání. Vrátiv se domů, musil ulehnouti, neboť jím počala lomcovati krutá zimnice. Jen stěží vypověděl, co zažil v zahradě, jaké tam měl hrůzné vidění, a upadl opět v bezvědomí. Uslyšeli o tom konšelé, poslali na hrad „serbusa“ (obecního posla), aby zjistil, co je na Michalově řeči pravdy. „Serbus“ přinesl z hradu Michalovy džbány i kopu grošů, které tam Michal vytrousil ze svého opasku. I neměli konšelé již déle pochybnosti o tom, že to bylo vskutku víno ze sklepa v Hazmburku. Pravdivost svého líčení potvrdil Michal sám: za týden nato nesli ho sousedé v rakvi ke hřbitovu. Džbány, s nimiž chodil na Hazmburk pro víno, zůstaly na libochovické radnici, kde ještě v polovici 18. století bylo možno si je prohlédnouti..

Po každém vzdechu skanula jí z prsou na zem drobná krůpěj krve. Kam dopadla, tam vyrostl rudý, krvavý kvítek. Byl to duch Lucie, nešťastná dcery Mikuláše Zajíce, pyšného pána hradu Hazmburka. Jak nelítostně rozhodoval o svých poddaných, tak bezcitně zkrušil pan Mikuláš srdce své mladé, krásné dcery. Vybral jí za ženicha saského kurfiřta, protože byl korouhevným pánem, a uspořádal k jeho poctě slavný turnaj. I sjelo se k turnaji panstvo ze širého kraje i hosté ze sousedních Sas, rytíři v pozlaceném brnění, na koních, jejichž čabraky byly protkány zlatem a ozdobeny drahým kamením, až oči přecházely od vší té nádhery a lesku. Pozornost Luciinu zaujal rytíř, oděný ze všech nejprostěji. Jen železo a kůže chránily jeho tělo, zato však si vedl ze všech nejstatečněji a saské rytíře, kteří provázeli kurfiřta, jednoho po druhém vyhazoval ze sedla. Na rtech diváků lpěla otázka, kdo je ten neznámý, cizí rytíř, na jehož štítě chybí erb. Když byl pozván, aby zdvihl hledí, zastavil se před Lucií, stojící s otcem, a odhalil svou tvář. Byl to Věslav, syn chudého zemana z Košťálova. Lucie zahořela v tvářích, podala mu ruku, postavila se mu po boku. „Otče, miluješ-li mě,“ prosila žádostivě, „dovrš moji radost a dovol, bych se místo s kurfiřtem zasnoubila s Věslavem!“

Pan Mikuláš zakabonil líce, zadumal se a rychle sbíral myšlenky, jakou léčku by měl nastrojiti, aby se zbavil Věslava a dceřino srdce navždy odloučil od chudého syna zemanského. „Svoluji,“ řekl, obrátiv se k Věslavovi, „avšak kladu si jednu důležitou podmínku. Dříve, nežli ti dám svou dceru, musíš odejíti do světa a přivésti na můj hrad živého, spoutaného draka!“

Věslav odešel do světa, tužil své síly v turnajích a pátral tam po zlém, živém draku… Opuštěná dívka tesknila a vadla hořem, strachujíc se, že Věslav zahyne v nerovném boji, že se nikdy nevrátí v její náruč zpátky. Pan Mikuláš si zatím stavěl v Budyni zámek. Chtěl do něho uvésti svoji smutnou dceru, která zůstávala věrna Věslavovi a odmítala všechny ženichy. Dříve než se přestěhoval do nového sídla, zemřela Lucie steskem a žalem. I dal ji pan Mikuláš, který teprve nyní pocítil lítost nad svým zlým činem, uložiti do skleněné rakve a k rakvi kázal postaviti svíce. Potom opustil hrad, který se stal hrobkou jeho nešťastné dcery, a odstěhoval se na Budyni. Sedmý rok táhl nad Hazmburkem od té doby, co zůstal opuštěn, když tu v podvečer podzimního dne kdosi zabušil na jeho bránu. „Hej, otvírejte!“ ozval se zvučným hlasem. „Jdu na noc a přivádím s sebou zkroceného draka, jak bylo přáním hradního pána.“

Z okénka nad branou vyhlédl ven polekaný vrátný. „Kdo jsi? Zde nikdo nebydlí… Hledáš-li pana Mikuláše, musíš zajíti na Budyni.“

„Jsem Věslav Košťálovský,“ odpovídal návštěvník. Byl osmahlý a zjizvený v tvářích, čelo měl zbrázděno od stesku, bojů a utrpení. „Kde je Lucie, rytířova dcera?“ zeptal se dychtivě, jat neblahým tušením. „Lucie?“ – opakoval vrátný – „Lucie zemřela a odpočívá zde na hradě v rakvi.“

Věslav zaúpěl, jako by mu střela proklála srdce. Vešel do hradu, drak v patách za ním. Vrátný ho zavedl do místnosti, kde ležela mrtvá nevěsta. Rozžehl svíce, vyšel tiše ze síně. Rytíř se vrhl v zoufalém bolu k nevěstině rakvi, štkal a naříkal si, zatím co z ňader Luciiných tryskaly krůpěje krve. Když ráno vrátný nahlédl do komnaty, ležel tam Věslav mrtev. Uložili ho do rakve, postavili rakev vedle Lucie, pomodlili se za nešťastné milence v budyňském kostelíku. Drak zůstal u nich na stráži. Nepřijímal žádné potravy, tesknil, až konečně zdechl. Hazmburk, stav se hradem ze smutné pohádky, hynul opuštěn a rozpadal se v trosky. Rudé kvítky, podobné krůpějím krve, jež rok co rok vykvetou na hradním nádvoří a pod hradbami, neustávají upomínati na tento truchlivý, žalostný příběh..

V Klapý se již rozsvěcela první okna skromných vesnických chalup. Pasáček se, tak jako každý den, vracel po stejné kamenité cestě, lemované vzrostlými stromy. V půli cesty jej zmohla únava, proto uvítal příjemné útočiště u prastarého dubu. Blízký potůček temně šuměl, a tak pasáček zanedlouho usnul. Byla příjemná letní vlahá noc, vzduchem se linula vůně blízké louky. Když se pasáček probudil, byla již temná noc, kterou prosvětloval pouze jasný paprsek měsíce v úplňku. Měsíc osvětloval i teskné ruiny Hazmburku, který byl nyní skoro na dosah ruky. Najednou pasáček spatřil na Bílé věži postavu, oblečenou celou v bílém šatě. Zvědavost jej povzbudila v překonání strachu a tak se narychlo vydal k hradním bránám. Dychtivě vyběhl až k polorozpadlé bráně bývalého sídla Zajíců. Byl zadýchaný, přesto se ani nezastavil a pokračoval rychlým tempem v cestě. Zanedlouho vstoupil do hradu, kde zaslechl podivný šum, rozléhající se po rozsáhlých ruinách. Ve strachu se ukryl v křovinách u Černé věže. Najednou se zarazil při pohledu na Bílou věž. Zahlédl na ní lehce se vznášející postavu, zahalenou celou v bílý šat. Zůstal ukryt ve křoví a sledoval záhadnou postavu. Ta se pomalým rozvážným krokem blížila k Černé věži. Za pár okamžiků ji již viděl zblízka. Všiml si její velké krvavé skvrny na hrudi. Tu jej polil pot po celém čele, chtěl se dát na útěk, ale strach jej pevně držel v úkrytu. Najednou prolomil nekonečné truchlivé ticho hlas trubky ponocného ze vsi. Byla půlnoc. V ten okamžik zmizel i tajemný přízrak Bílé paní v útrobách Černé věže. Nastalo opět ticho. Pasáček rychle vstal, nečekal ani chvíli a rázným krokem, popoháněným strachem, se vydal do vsi a v nočních hodinách se do blízkosti hradu již nikdy neodvážil..

Podzemí hradu je údajně spojeno tajnými zděnými chodbami s hrady Košťálovem a Budyní. Jedna chodba ústila do vsi Sedlce pod hradem. Podle některých pověstí jsou v podzemí ukryty poklady

Vypráví se, že pod hradem byl francouzským vojskem po Napoleonově porážce v Rusku zakopán poklad, když se jednotlivé oddíly vracely zdejší krajinou do vlasti. O jeho umístění kolují dvě různé verze: podle jedné tam, kam k večeru padá stín Černé věže, stávala hruška. V místech, kam dopadal stín stromu v šest hodin odpoledne, byl poklad zakopán. Druhá verze ujišťuje, že je ukryt v místě, odkud je současně vidět hrad a střechu hájecké myslivny..

Pověsti o bílé paní Lucii, objevující se s krvavou skvrnou na hrudi. Na hradě prý ukryty poklady francouzského vojska, vracející se z tažení v Rusku. Je několik verzí, jak poklad nalézt..

Tak je například možno historicky doložit, že v době panování významného rodu pánů Zajíců z Valdeka, kteří jej drželi po zakladatelích, pánech z Lichtenburka a králi Janu Lucemburském, vznikla na hradě v roce 1335 významná alchymistická laboratoř, kde pracovali významní italští mudrcové. Bohužel, provoz takovéto líhně šarlatánů a podvodníků byl velmi nákladný, což vedlo zanedlouho hradního pána Jana Zbyňka Zajíce k totálnímu bankrotu, k čemuž značnou měrou přispěla i trojka židovských lichvářů Eliakama z Libochovic, Aarona z Litoměřic a Eliuda z Třebechovic. Možná právě finanční problémy stály za úpornou snahou Jana Zajíce výhodně provdat svoji jedinou dceru. Krutý příběh nešťastné dívky, která nechtěla vstopit do nechtěného svazku, protože milovala zemana Bořivoje z blízké tvrze, který zvítězil v jejím otci štědře dotovaném rytířském turnaji, se stal základem pověsti o Házmburské bílé paní, zaznamenané na příklad v díle významného západočeského spisovatele Zdeňka Šmída Předposlední trubadúr. Panna Lucie se totiž rozhodla být Bořivojovi věrná, i když Jan Zajíc jako podmínku sňatku s tímto chudým šlechticem stanovil, že jeho dceru dostane Bořivoj teprve poté, když přivede z ciziny ochočeného draka. Co jiného zbývalo milému Boříkovi, než vyrazit do světa hledat draka. Trvalo to celé roky, než na jednoho narazil, právě v okamžiku, kdy se drak pral se lvem. Bořivoj by sice raději pomohl lvovi, ale láska k Lucii zvítězila, a tak s jeho přičiněním drak nad lvem zvítězil. Na důkaz oddanosti ke svému spojenci se potom nechal i odvést až do daleké země v srdci Evropy. Jenomže zde, na větrům vydaném hradě Házmburk, panna Lucie už nevydržela déle čekat a žalem se utrápila. Když rozradostněný a unavený ženich a zjistil stav věci, žalem mu puklo devátý den srdce. Rodinnou tragédii nepřežil dlouho ani náročný otec, neboť ho za jeho ukrutnost na obou mladých lidech vzal čert. Od té doby se každou noc na cimbuří Bílé věže objevuje bílý přízrak panny Lucie, sestupuje dolů k nádvoří, pomalu a za vzlykotu ho přejde a přesně o půlnoci zmizí ve spodní, Černé věži. Na prsou má prý krvavou ránu, z níž jí pomalu odkapává krev. Všude tam, kam kapka krve dopadne, vyroste záhy malá červená květina. Ten, kdo někdy na jaře navštívil Házmburk, jistě potvrdí, že takovýchto kvítků zde rostou spousty!

Jiná pověst o hradu, jehož dvě mohutné věže, Bílá a Černá, dosud ční k nebesům desítky metrů nad skalnatým hradním hřebenem, se týká tajemných hradních sklepení. Stejně jako na nedalekém Oltáříku se v nich skrývají sudy s výborným vínem, které chrání tři potměšilí mužíčci. Podle některých historiků prý ten, kdo poruší slib jim daný o mlčenlivosti, zemře v pomatení smyslů do několika dnů. Podzemní prostory hradu jsou prý navíc spojeny s hrady Budyní a Košťálovem a jsou v nich také uschovány poklady. Pověst o pokladech může mít také svoje pravdivé jádro. Místní lidé si dodnes vyprávějí, jak krajem v roce 1813 po ústupu z Ruska táhly zničené voje Napoleonovy armády. Jeden z oddílů prý pod hradem zakopal svoji válečnou kořist. Podle jedné verze je zlato ukryto v místě, odkud je současně vidět hrad a střecha hájecké myslivny, druhá ujišťuje, že je nutno hledat tam, kam dopadá k večeru stín Černé věže. Dříve zde měla stávat hruška a tam, kam dopadal stín její koruny v šest hodin odpoledne, je nutno kopat..

Žena rychle vynesla z pokladu co mohla pobrat. Dítě jí následovalo, uvnitř se posadilo na nějaký kámen a jedlo žemli. Žena již vyvlekla nějaké peníze, když k jejímu úleku se dveře s rachotem zavřely. Jak ráda by za dítě zase všechno vrátila! Ve smutku jí uběhl celý rok. Když pak ale na to místo přišla ve stejnou hodinu, našla tam dítě, po celou dobu oplakávané jako mrtvé. Sedělo živo na tom kameni a ještě stále jedlo žemli. ______________________________________________

Bílá paní. Na Házmburku páslo několik pasáků krávy. Aby si ukrátili chvíli chtěli prozkoumat vnitřek kopce. Všichni s tím byli srozumění mimo jednoho. Na toho však právě padl los. S nesouhlasem se spustil po laně dolů. Až by chtěl být vytažen ven měl zaškubat za lano. Dlouho jim však nedával znamení a ani neodpovídal a tak začali vytahovat provaz sami. Sotva začali tahat spatřili ho přicházet z jiné strany a on jim ukazoval plné hrsti zlata. Vyprávěl: „Když jsem přišel do jeskyně viděl jsem hromady blýskavých zlaťáků a u nich sněhobílou paní. Vyptávala se mně na všechno, vyzvala mne, abych si naplnil kapsy zlatem a pak všechno zmizelo a já se probudil venku na vršku – jako bych předtím usnul“. V té chvíli chtěli najednou dolů všichni, ale nakonec se dohodli, že půjde ten, kterého to prvního napadlo. Ten se však nikdy již nevrátil. ____________________________________________________

Sklep duchů na Házmburku

Jednoho dne odpoledne se z třebenického trhu vracel Michael Strainz, občan libochovický. Když tak kráčel kolem Házmburku tak ho napadlo, aby zas jednou vylezl nahoru na hrad jako to často dělával, když byl mladík. Nemálo se podivil, když na hradě našel otevřený sklep, který tam dříve nikdy nezpozoroval. Kol dokola při stěnách byly uloženy velké výčepní sudy a když otočil jedním kohoutkem začalo vytékat chutné víno. Strainz si hned naplnil dva nové, právě na toto koupené džbány. Když se pak obrátil k odchodu velmi se polekal, protože poblíž schodiště uviděl tři úctyhodné starce sedící u početní tabulky, a jeden z nich na ni právě udělal dvě čárky. Přátelsky k němu promluvili, že si sem může chodit pro víno jak jen často bude chtít, ale nesmí to nikde ani slůvkem prozradit. Toho byl Strainz poslušen a ani žena, ani děti se nikdy nedověděly odkud víno pochází. Tak by se byl mohl dlouho těšit z laciné potěchy. Když však jednou předložil to víno svým přátelům, naléhali na něho tak dlouho, až v opojení své tajemství prozradil. Když potom přesto chtěl opět zajít na hrad pro víno tak mu ve vstupu zabránili oni tři starci. Jeden mu odebral džbány, druhý spočítal čárky na tabulce a třetí mu vyplatil třicet zlaťáků na prkno, za každý džbán jeden. Strainz škemral, pak ztratil vědomí a když se opět probral ležel před hradem na trávě a byla noc. Tu měl vidění: viděl svůj vlastní pohřeb. Zkroušeně došel domů a sen se mu brzy vyplnil. Na jiném místě se můžeme dočíst, že o tom dobrém víně se dověděl libochovický magistrát, páni Strainze vyslýchali a když vše doznal uložili mu, aby jako důkaz pravdy ihned donesl z Házmburku dva džbány takového vína. V libochovické radnici také chovají a na památku smutného konce měšťana ukazují oba džbány. Také se však vypráví, že když muž poprvé ve sklepě duchů naplnil své džbány objevil se tam, za strašného hluku, obr, který smělci hrozil mohutným kyjem. Duch mu odpustil teprve po dlouhých prosbách a dokonce mu svěřil, že, pokud o tom nikomu neřekne, si může odtud nosit víno. Když si však proradný občan zase jednou přišel pro víno srazil ho rozzuřený obr kyjem.