Helfštýn

Ve své nynější podobě má hrad charakter rozsáhlé pevnostní architektury se šesti branami, řadou věží a budov a se systémem valů z 18. století. Jednotlivé architektonické útvary vznikaly od počátku 14. století. Slohovou různorodost a velikost areálu ovlivnily časté přestavby a plošné rozšiřování, ale i záměrné poboření v roce 1656. Vliv na stavební vývoj měli i významní držitelé Helfštýna. Po zakladateli Fridušovi z Linavy to byli zejména páni z Kravař, Pernštejnové a Bruntálští z Vrbna. Od 19. století byl hrad prezentován jako turistický a památkově významný objekt. V současné době se stal přirozeným kulturním centrem regionu a známým místem mezinárodních setkání uměleckých kovářů "Hefaiston" se stálou expozicí. K tomu, aby se hrad Helfštýn stal světově uznávaným střediskem uměleckého kovářství, směřují také soustavně probíhající rekonstrukční práce..

Čeledína přešla všecka odvaha, ale přece jen ho něco drželo, aby na hradě zůstal. Schoval se u vchodu k třetímu nádvoří a napjatě se díval, co se stane. Za chvíli se na mostě objevil průvod rytířů, všichni v plné zbroji, za nimi se nesly rytířky v závojích. Tiše a velebně prošli okolo čeledína, jako by ho ani neviděli. Až poslední rytíř zůstal o pár kroků pozadu, přitočil se k němu a pošeptal: "Nechoď sem už nikdy v tuto dobu, nebo špatně skončíš! Popřej nám klid." Ten rytíř měl dlouhé bílé vousy až na prsa. Pak taky zašel za ostatními a celý průvod zmizel jako pára. Byli tu, nebyli tu? Čeledín se ráno vrátil z hradu a měl vlasy bílé jako mlíko! Za jednu noc tam zešedivěl. Od té doby se Helfštýnu vyhýbal, a ne tak tam hledat poklady. Až po mnoha letech někde viděl obraz pana Bedřicha z Linavy. Zařikal se, že zrovna tak vypadal ten rytíř, co tenkrát šel nejposlednější v tom nočním průvodu.

Najednou se ocitl až u střílny, co je za ní ta bezedná studna. Zmateně se rozhlížel, jak se tam dostal a kudy odtud. Vtom se proti němu vynořil ze tmy černý pes, statný jako tele. Na krku měl zlatý řetěz a na hlavě rytířskou přilbici. Ten soused zůstal, to se ví, jako vbitý do země. Co to je, co to je? Pes vypadal jako zkamenělý, ani neštěkal, ani na něho nedorážel, jen na něho upřeně hleděl. Měsíc na chvilku vyšel z mraků a přilbice na hlavě psa se slabě zaleskla, a jak psisko pohnulo hlavou, zlatý řetěz zazvonil. Ale pes jenom bez hnutí stál a pořád se díval svýma ohnivýma očima. Milý strýc couval pozpátku z kopce dolů. Jen se později vždycky divil, že tam někde nespadl ani neklopýtl! Oči měl vyražené strachy a jen čekal, co se stane. Ale nedělo se nic. Strýc se vzpamatoval a rychle namířil k cestě. Několikrát se ohlédl zpátky a viděl, že pes ještě stojí na tom místě, smutně se za ním dívá ohnivýma očima a jen semtam mrskne ocasem. V té chvíli si soused vzpomněl na rytíře z Linavy. Už odmala o něm slýchal moc vyprávět: prý bloudí po hradě a hledá své ztracené poklady. strýce chytla lítost u srdce nad jeho smutným osudem a v té prý pes jaksi radostně zaštěkl, obrátil se nahoru ke zdi a tentam. Zůstala za ním jen jakoby ohnivá čára a hned nato se nad střílnou ukázala jakási záře a za chvilku zase zmizela. Strýc měl toho dost! Vzal nohy na ramena a běžel domů. Staří sousedi mu vykládali, že ten velikánský černý pes je prý zakletý pán z Linavy. Až prý se vyskytne nějaký člověk, co se toho psiska nezalekne a co za ním půjde k bezedné studni, ten podle záře pozná, kde ty poklady leží. Tomu sousedu ta věc nedala pokoj. Sebral pár lidí ze Záhoří a vypravil se na to místo, kde tenkrát v noci viděl černého psa a tu zář. Kopali tam, ale motyky se odrážely od kamení, všude tam duněla jen tvrdá skála. Mořili se skoro do tmy, až na ně přišla jakási tajemná hrůza a všeho nechali. Starý hajný Onderka vždycky vykládal, že ty rytířovy poklady tam někde dodnes leží. Ale kde? Kdyby je přece tak jednou někdo našel! (Z knihy Oldřicha Sirovátky a Marty Šrámkové:.

Jak už tehdy bylo zvykem, trávil kníže mnoho času při lovu v lese. K lovu používal vzácného sokola, o kterého se pečlivě staral nejoddanější muž jeho družiny. Jmenoval se Beneda. Jednou se přihodilo neštěstí. Vzácný pták pošel. Trvalo dlouho než se sokolník odvážil svěřit se s hroznou událost knížeti. Jak se dalo čekat, špatná zpráva knížete rozlítila tak, že na oddaného Benedu tasil meč. Ten však byl šikovnější a pánovi meč z ruky vyrazil. Potom už na nic nečekal a prorazil si cestu ven z hradu. Benedu začali hledat zbrojnoši a chtěli ho přivést do hradu živého nebo mrtvého. Jenže po Benedovi jakoby se zem slehla. Utekl do lesů, kde se ukryl a začal se živit pálením uhlí. S lidmi se stýkal jen výjimečně tehdy, když jim prodával vypálené uhlí. Jednou takhle zase pracuje na svém milíři a tu slyší v dálce troubení polnic. Lekl se, a proto se ukryl do blízkého dutého stromu. Za malou chvíli slyší dusot kopyt. Kolem něj se mihl zpěněný kůň s jezdcem a za ním rozzuřený zubr. Beneda nelenil, vyskočil z úkrytu a jedním máchnutím rozťal zubrovi čelo. Zvíře se skácelo k zemi a Beneda je několika ranami dobil. Teprve teď se otočil na jezdce a poznal v něm svého pána. Beneda padl na kolena a prosil o milost. Knížete však jeho prchlivost dávno opustila, a proto povídá Benedovi: "Vstaň příteli, to já ti musím děkovat za záchranu života. Přej si co chceš a já to splním." A Beneda vyslovil nezvyklé přání: "Přeji si jen tolik země, kolik obsáhne kůže z tohoto zabitého zubra." Kníže si myslil, že Beneda pohrdá jeho nabídkou, ale splnil, co slíbil. Beneda čile stáhl zvíře z kůže a nadělal z ní tenké proužky, které spojil v dlouhý provaz, a tím objal celý vrch, na kterém pálíval uhlí. Kníže potom Benedu pasoval na rytíře a ten si na svém vrchu vystavěl pevný hrad, který nazval Helfenštejn. Lidé převzali název hradu do svého jazyka a začali mu říkat Helfštýn, a tak se jmenuje dodnes..