Děvičky

Věž směřuje k pokračování hřebenu, odkud hrozilo hradu největší nebezpečí. Dochovala se ve 2 zděných podlažích. V přízemí se nacházejí 4 dělové komory, pouze u jediné se dochovalo ostění průstřelnice ve tvaru čtverce. Síla zdiva u břitu přesahuje 4 m, naopak příčka směrem k hradu má mocnost pouhopouhých 54 cm. Měla patrně jen chránit před počasím, příp. vniknutím nezvaného hosta. Musel v ní být také dostatečně velký otvor pro dopravu děl. Tři ze čtyř komor obsahují vždy v jedné ze stěn odsazení, zaklenuté plochým segmentem. Toto odsazení zvětšovalo vnitřní prostor kobek a tím i náměr v požadovaném směru proti nepříteli. Jde jednoznačně o původní záměr, neboť záklenek odsazení nese patu záklenku niky střílny (viz fotografie). Záklenky jsou z cihel, zdi z místního vápence. Není tu systém průduchů odvětrávajících kobky, typický pro moderní pevnosti 16. století. Se směrem odsazení kobek koresponduje utváření ostění průstřelnic. Např. u komory v přízemí, v níž se zachovalo jako u jediné v tomto podlaží ostění, se rozšiřující odsazení komory nachází v levé špalětě, umožňuje tedy širší náměr doprava. Levá stojka ostění je tudíž okosena na své vnitřní hraně, která netkví ve zdivu. Naopak pravá stojka je široce seříznuta právě od vnitřní hrany diagonálně směrem ven, doprava. Identické provedení vykazují i obě dochované střílny v patře. Svědčí to o promyšlenosti výstavby. Pokud ostění průstřelnic jsou druhotně použita, pak byla speciálně upravena pro vojenský účel. Mezi přízemím a patrem se ve zdivu nachází nepatrný horizontální ústupek pro podlahu, která však musela být jištěna ještě nějakou konstrukcí zespod, po níž se nedochovaly stopy. Destrukce zdiva v jihovýchodní podélné stěně odhalila kapsu po ztužujícím trámu, který dosahuje rozměrů téměř 40 x 30 cm. Trám byl zazděn podélně do zdi. I tento stavební detail poukazuje na snahu stavebníka postavit co možná nejpevnější a nejúčinnější obranný prvek svého hradu. K bateriové věži přivrácené oblé čelo samotného hradu pak bylo patrně současně s výstavbou věže zesíleno a nadstavěno o obranné patro se střílnami pro ruční zbraně. Střelci s ručnicemi mohli působit i v patře věže nad dělovými komorami. To se bohužel do dnešních dnů nezachovalo, mohlo být tudíž vybudováno z lehčí stavební konstrukce..

Snad již on povolal do okolí Děviček německé kolonisty, neučinil-li tak v 1. 1248 – 1250 jeho nástupce Crha, syn Domamilův. Jméno hradu pak podle listin a jiných písemných pramenů se objevuje i nadále v českém znění a teprve později se užívá více německého názvu „hauss Maydberch“. Protože dnešní hrad Děvičky je typickou stavbou z počátku 14. století, soudíme, že starší hrad stejného jména stával jinde a že zanikl stejně jako převážná většina staveb tohoto druhu v Čechách a na Moravě již v polovině 13. století; nový hrad byl vybudován na jiném vhodném místě. Stavba, jejíž zříceniny jsou dosud dominantou východního konce hřebene Pavlovských vrchů, tvoří protáhlý, nepravidelný obdélník, asi 65 m dlouhý a přibližně 20 m široký, uzavřený vysokou hradební zdí. Postrádáme na ní typickou věž, která bývala součástí středověkých hradů. Na severní straně bývalo předhradí, z jehož okružní zdi však dnes stojí už jen nesouvislé zbytky. Vstup do hradu býval nejspíš na západní straně. Odtud stoupala cesta předhradím k východu, kde byla druhá brána, jíž se vcházelo do vnitřního hradu. Jeho prostor, uzavřený obvodní zdí, byl rozdělen středním průjezdem ve dvě části. Východní část, přístupná přímo z předhradí, tvořila větší nádvoří. Na jihu bylo k obvodní zdi přistavěno obytné křídlo s průčelím do nádvoří. Západní část, přístupná průjezdem v příčném křídle, zůstala nezastavěna a vyhrazena jedině obraně. Její vybudování jako předního strategického bodu ukazuje, že tíhu obrany přejímala vysoká a silná obvodní hradba podobně jako na některých jiných hradech té doby v Čechách a na Moravě, jak soudí D. Menclová. Tak asi vypadal hrad, který dal v r. 1334 král Jan Lucemburský v léno Hartneidovi z Lichtenštejna. Od té doby zůstal součástí lichtenštejnského mikulovského panství, avšak ztratil své původní strategické postavení. Lichtenštejnský urbář z r. 1414 se zmiňuje o kapli na hradě. V 16. století byl hrad pod vlivem nové válečné techniky upraven. V 30. letech, kdy Turci začali ohrožovat blízkou Vídeň, vznikla předsunutá věž, postavená z hrubě přitesaného lomového kamene, která je dnes nejzajímavější částí zříceniny. Také ostatní části byly přestavěny, například horní části obytných křídel i obvodní zdi. Přestavba se uskutečnila brzy po polovině 16. století, v době marnotratného a nádherymilovného Kryštofa z Lichtenštejna, který pro zadlužení a hospodářské neúspěchy byl nucen v r. 1560 prodat nejen Děvičky, ale i celé mikulovské panství uherskému šlechtici Ladislavu Kerecsenyimu, známému veliteli v tureckých válkách. V r. 1575 získali již značně zchátralý hrad Ditrichštejnové. Adam z Ditrichštejna jej pak přebudoval, zejména zastavěl dosud volné nádvoří a severovýchodní části vnitřního hradu. Jeho zkázu způsobili Švédové v r. 1645, kteří jej před svým odchodem i s Pavlovem zapálili. Po třicetileté válce nebylo na jeho opravu dostatek pracovních sil, peněz, ale ani chuti a hrad dále chátral. V r. 1683 stály ve zpustlém hradě hlídky, postavené okolními vesnicemi, aby hlásily příchod Turků. Ještě r. 1784 bylo v zadním traktu zříceniny malé obydlí hlídače, který zvonem na hradní věži upozorňoval osady pod kopcem na požár nebo na blížící se bouři. U hradu byla také cisterna, která se plnila dešťovou vodou. Po smrti strážného byla zasypána, zvon prodán do Klentnice, použitelné dřevo a železo rozneseno. Tím zkáza hradu vyvrcholila..

Odtud pochází i název hradu Děvičky, Dívčí hrady nebo Maidenburg. V jedné z pověstí to byla tatarská princezna a její družky, v jiné tři dcery pána hradu Arnulfa, které chtěl zneuctít ďábelský Trabaccio, v jiné opět tři neposlušné zámecké dcery zakleté svojí matkou. Za tichých nocí se od těchto kamenů ozývá tichý nářek..

Podle legendy jsou to dcery hradního pána, které po švédském vpádu roku 1645 byly zasypány v podzemní chodbě. Tato chodba údajně vede z hradu až pod kostel v Dolních Věstonicích, jiný podzemní vchod na Děvičky býval prý i ze sklepů v Pavlově, nebo z "panského dvora" (nyní objekt JZD) ve Strachotíně. Před druhou světovou válkou se na obě Bílé paní dokonce vypravili i místní odvážlivci s klacky a řetězem, aby je chytli a odvedli do vesnice. Nikoho však nenašli. Nyní se Bílé paní už dlouho neukázaly..

Pes ji však kousl a ruka ihned zčernala. Zvonilo právě poledne. Spolu se psem v zemi zmizelo i zlato kromě toho, co bylo na plachtě. Od té doby měla žena ochrnutou ruku..