Valtice

Na nepatrně vyvýšeném návrší za valtickým náměstím se rozkládá mohutný komplex zámeckých budov, který navazuje na původní hrad, vybudovaný podle všeho pasovskými biskupy, kolonizujícími území kolem Valtic. V r. 1192 získal hrad výměnou Vichard ze Seefeldu, jehož úkolem bylo vybudovat z něho strategicky významné sídlo jako protiváhu (spolu s Falkenštejnem) proti moravským hradům — neboť Valtice příslušely až do r. 1920 k Dolním Rakousům. Vichardův syn Kadold podporoval rytířské hry, které lákaly do Valtic četné minnesängry, zejména pěvce Ulricha z Lichtenštejna.

Kadoldův nástupce Albero byl věrným stoupencem českého krále Přemysla Otakara II., tehdejšího vládce Rakous. Alberovy statky ležely nejen v okolí Valtic, ale byly roztroušeny po obojích Rakousích i ve Štýrsku. Jím vymřel seefeldský rod po meči a na dědictví valtického hradu se podílelo šest stalých dcer; po delším jednání získali jednu polovinu Rauhensteinové a druhou Potendorfové. Poslední z Rauhenstem Jindřich, zemřel bez dědiců, a tak smlouvou z 6. července i došlo k nové dělbě nároků na hrad a majetek mezi tři rody: Kuenringy, Potendorfy a Rauhensteiny.

Jednou z podílnic byla Alžběta, rozená Puchheimová, třetí manželka Jana I. z Lichtenštejna, hofmistra rakouské ho vévody Albrechta III. (1365 ta svůj podíl, tj. jednu šestinu Valtic, odkázala listinou z 13. července 1387 svému manželovi pro případ, že by zemřela dříve než on. Tento c se stal zárodkem pozdějšího obrovského panství Lichtenštejnu. V r. 1393 přejal Jan i. z Lichtenštejna lénem Katzelsdorf, který odkoupil od bratrů Rudolfa a Ludvíka z Trnavy, takže ; r. 1394 vlastnili Lichtenštejnové nejen celé Valtice, ale i pozdější valtický velkostatek.

Neblahým rokem pro Jana L z Lichtenštejna byl rok 1394; tehdy totiž upadl z neznámých důvodů v nemilost vévody Albrechta III., jenž ho dosud zahrnoval svou přízní. Jan byl nečekaně svými příbuznými zajat, uvězněn a všechny rakouské lichtenštejnské statky propadly konfiskaci. Důvodem snad obava rakouského panovníka z přílišného hospodářského a poutického rozmachu Lichtenštejnů. Bezodkladné podrobení Janovo zmírnilo krutý trest, takže dostal statky nazpět, n nimi i Valtice. 1. února 1395 potvrdili Jan z Lichtenštejna a jeho bratr Hartneid písemně, že panství, hrad a město Valtice, které bylo jejich zděděným a zakoupeným majetkem a jež jim vévoda odňal, znovu od něho přijímají lénem. Valtice vlastnili Lichtenštejnové až do r. 1945.

V 15. století přebudovali Lichtenštejnové své valtické sídlo v pozdně gotický hrad, jehož jednu mohutnou věž zachytilo ještě vyobrazeni ze 17. století. V 16. století byl pak hrad pře stavěn v renesanční zámek se dvěma věžemi vpředu.

Za Kryštofa z Lichtenštejna před r. 1504 — si Lichtenštejnové rozdělili své statky mezi větev moravskou s Mikulovem, větev rakouskou s Valticemi a větev steiregskou. Valtice získal syn Kryštofova bratra Jiřího V., Hartman I. (1540), který zanechal syny Jiřího Hartmana (+ 1562) a Jana Kryštofa. Po vymření moravské a steiregské větve rodu přešly jejich statky na syna Jiřího Hartmana.

Tři synové Hartmana II., Karel, Maxmilián a Gundakar, uzavřeli v r. 1606 smlouvu, podle níž měli spravovat valtické zboží společně a vladařem měl vždy být prvorozený syn z primogenitury. Karel z Lichtenštejna byl typem kariéristy své doby; zpočátku evangelík, konvertoval ke katolictví, získal tak významné postavení a stal se horlivým stoupencem pozdějšího císaře Matyáše. Byl povýšen do knížecího stavu a získal prvé místo v pořadí rakouských knížat.

Karel z Lichtenštejna ( 1627) vytvořil z Valtic své rezidenční město, které v následujících desetiletích prožilo nejdůležitější etapu svého rozvoje. Renesanční zámek ustoupil koncem 17. století novému zámeckému sídlu. Starý zámek byl zčásti rozebrán na stavivo, zčásti byly jeho vedlejší trakty přeměněny v hospodářské budovy. Část zdiva z někdejšího rozsáhlého renesančního zámku se dochovala ve sklepích dnešní zámecké budovy, která se rozkládá severně od původní budovy.

Rozsáhlé stavební úpravy města byly provedeny za nástupce Karla z Lichtenštejna Karla Eusebia (1627 — 1684), který vy budoval severně od někdejšího renesančního zámku dnešní valtický zámek.

Karel Eusebius úzce spolupracoval s umělci, osobně se účastmi nejen schvalování plánů, ale dohlížel také na jejich realizaci. Tento vzdělaný Lichtenštejn odešel v r. 1627, po smrti svého otce, do ciziny a po 5 letech se vrátil pln dojmů a plánů, které chtěl uskutečnit na svých panstvích. O politiku se příliš nestaral a statky nashromážděné otcem zvětšil jen nepatrně. Zato s tím větším elánem se pustil do rozsáhlé stavební činnosti. Z architektů zaměstnával Franceska Carrattiho, ale zejména Giovanniho Giacoma Tencallu, který projektoval zámeckou architekturu v Lednici. S Tencallovou prací však kníže nebyl spokojen, vytýkal mu závady v proporcích a v zevním členění navrhovaných architektur, vždy znovu opravoval jeho plány. Když se nadto zřítil valtický kostel, který Tencalla projektoval, musil z Valtic odejít. Nedokončených a plánovaných staveb se ujal stavitel Andrea Erna, povolaný v r. 1641 z Brna, jemuž se připisuje autorství nezachovaného tzv. Lusthausu při lednickém zámku. V r. 1643 se objevuje v lichtenštejnských službách také jeho syn Jan Křtitel Erna. Po smrti Karla Eusebia z Lichtenštejna pokračovali ve výstavbě zámku jeho nástupci Jan Adam Ondřej (1684 — 1712) a Jan Nepomuk Karel (1732 — 1748).

Na počátku 18. století vystřídalo Eusebiovu manýristickou estetiku období, které je spojeno se jmény Domenika Martinelliho a J. B. Fischera z Erlachu, autora saDy terreny. Martinelliho přestavba valtického zámku, na níž se podíleli sochař Fiantišek Biener a štukatér Alberti, spadá do období po r. 1713, kdy už byl Jan Adam z Lichtenštejna mrtev. V 1. 1713 — 1715 byla ve Valticích postavena nová jízdárna, přebudována španělská stáj a objevila se lisovna. V r. 1719 vznikly dvě kočárovny, rok nato bylo odstraněno křídlo mezi oběma věžemi v předzámčí, v r. 1721 došlo k další úpravě vlastní zámecké budovy a ke stavbě brány, jíž se prochází z valtického náměstí do zámku. V r. 1729 bylo dokončeno jižní křídlo zámku s bohatě plasticky a malířsky vyzdobenou kaplí. Bezprostřední okolí zámku, rozšířeného kolem r. 1790 o divadelní budovu, se změnilo v barokní zahradu ležící v místech původního středověkého lichtenštejnského sídla, jehož vlastní budova byla již úplně rozebrána, a poté v přírodně krajinářský park.

Architektonická tvář valtického zámku se za vlády dalších Lichtenštejnů už podstatně nezměnila, i když menší stavební úpravy zde probíhaly až do r. 1945. Současně s vnější úpravou se měnil i interiér, v němž se postupně odrážely všechny umělecké směry. Bohatě byly vyzdobeny zejména reprezentační prostory a sály v prvním patře. Od r. 1945 je objekt majetkem státu.

Valtický zámek tvoří architektonicky komponovaný uzavřený stavební celek; přibližně čtvercový dvůr obklopují čtyři křídla, jejichž půdorysnou i obrysovou ucelenost nenarušují ani nárožní rizality hlavního průčelí, ani věž nad vstupní částí. Po posledních úpravách v 60. letech 20. století se k tanečnímu sálu ve východním křídle připojuje jídelna se společenskými sálem a přísálím s bohatou štukovou výzdobou. Tyto reprezentační místnosti, původně opatřené tapetami a vyzdobené gobelíny, byly doplněny potahy kontrastujícími s výraznými stěnami. Rovněž obrazy byly vybrány a in tak, aby přesvědčivě dokreslily barokní ovzduší. Řada pokojů v západní části zámeckého prvního patra, začínající zrcadlovým sálem a pracovnou a napojující se barokní panelovou ohranou na kněžniny pokoje, má soukromější ráz, což bylo jejich funkcí. Druhé patro zámku je určeno pro připravovanou expozici barokní architektury na Moravě, mezi jejíž nejvýznamnější doklady se právě valtický zámek svou umělecko - historickou hodnotou řadí.

Impozantní dojem zámeckého komplexu doplňují i zámecké stavby v okolí — Dianin chrám zvaný Rendezvous, mohutná kolonáda, zámek Belvéder, novogotická kaple sv. Huberta, Tři Grácie a další.