Drnholec

století. Tehdy zkonfiskoval Václav I. Vratislavovi, synu Vilému z Kounic, jeho jihomoravské statky. V r. 1249 náležel hrad Vratislavovým synům Vilému a Oldřichu z Drnholce – kolonizátorům orlického podhůří -, kteří se tehdy vzdali Mikulova ve prospěch Jindřicha z Lichtenštejna. Třetím Vratislavovým synem byl zřejmě Oldřich z Drnholce, po jehož smrti odevzdal Přemysl Otakar II. Drnholec Jindřichu z Kuenringu, který se patrně oženil s vdovou po Oldřichovi. Jindřich však musel Drnholec vrátit, neboť přešel na stranu Rudolfa Havsburského. Pak prameny o hradu mlčí, až kolem r. 1330 se s ním setkáváme znovu, a to už jej drželi Vartmeberkové. V r. 1368 je předal Jindřich z Vartmberka markraběti Janovi. Koncem 14. století se dosal do rukou markraběte Jana Jindřicha a později Jošta, který jej v r. 1393 vyměnil s Hanušem z Lichtenštejna za rakouský Haimburk. Tím se dostal hrad do rukou Lichtenštejnů jako léno české koruny. Drnholec těžil ze své polohy, neboť jím procházela důležitá obchodní cesta, spojující Moravu s Rakouskem. Současně to však znamenalo, že hrad i městečko trpěly vpády četných vojsk. Za husitských válek stáli Lichtenštejnové na straně krále Zikmunda, který byl na drnholeckém hradě také jejich hostem. Později podporoval Jiřího z Poděbrad, ale uherský král Matyáš je vzal na milost a 30. října 1486 potvrdil Kryštofu z Lichtenštejna jakožto vladaři léno na Drnholec. V r. 1578 se stal Drnholec vlastnictvím Kryštofa z Tiefenbachu, jehož rod pocházel ze Štýrska. Nový majitel osídlil pusté vesnice a osady v okolí charvázským obyvatelstvem. Ačkoli Kryštof z Tiefenbachu se na Drnholci zdržoval málo, přebudoval v l. 1583 – 1585 dosavadní chátrající hrad v renesanční zámek v podobě obdélníkového městského paláce. Z této přestavby se dodnes dochoval zahradní portál datovaný rokem 1583, jedno křídlo a v interiéru velký, později rozdělený sál. Další Tiefenbach, Fridrisch, se v r. 1608 postavil na stranu arciknížete Matyáše, když v srpnu téhož roku táhl přes Drnholec do Brna, a v r. 1611 se účastnil tažení proti císaři Rudolfu II. Byl předním iniciátorem odboje moravských stavů a přispěl k vítězství Moravanů nad vojskem císařského generála Dampierra u Dolních Věstonic 5. srpna 1619. Po porážce stavovského povstání byl 28. května 1621 v Innsbrucku popraven. Jeho bratr Rudolf z Tiefenbachu zachoval věrnost císaři a vyznamenal se na Bílé hoře. Jeho chtivost po penězích byla uspokojena mimořádnou císařovou laskavostí, neboť získal četné statky. Zemřel jako polní maršálek a válečný rada. Ve své závěti z r. 1650 určil posloupnost svého dědictví a stanovil, že z drnholeckého panství má být vytvořena nadace pro studující šlechtickou mládež. Po častém střídání držitelů převzal panství hrabě František Václav Trautmannsdorf, který dal zámku v l. 1750 – 1758 obohatil dominantu zámku výstavbou barokního farního kostela nejsvětější Trojice, dále stavitel Erna a mikulovský sochař Ignác Lengelacher. Interiér budovy byl vyzdoben zejména v přízemí a v prvním poschodí četnými štukami. Kolem zámku vznikl anglický park a bažantnice. Po smrti Františka Václava Trautmannsdorfa 23. března 1753 přešlo panství na jeho bratra Adama († 1762). Poněvadž ten zemřel bez potomků, byla podle závěti Rudolfa z Tiefenbachu vytvořena z panství studijní nadace pro šlechtickou mládež (pro 8 studentů, z nichž každý pobíral 400 zl. ročně), která byla v r. 1777 připojena k šlechtickému konviktu v Olomouci a v r. 1828 k Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. V důsledku nadační správy ztratil zámek funkci rezidence a jeho prostory sloužily administrativnímu účelu správy panství. Tím dosti chátral. Po první světové válce se stal zámek spolu s panstvím majetkem státu a bylo v něm umístěno ředitelství státních statků. Dnes slouží potřebám MNV a státního statku..