Levetzowská a Klebelsbergská hrobka

Goethem. Vznikl mezi nimi hluboký citový vztah. Setkali se ještě v letech 1822 a 1823. Básník požádal o ruku Ulriky, ta ho však odmítla. Goethe vyjádřil své zklamání v básni "Mariánskolázeňská elegie". Ulrika se nikdy neprovdala. Vztah těchto dvou bytostí se stal symbolem romantické, čisté a nenaplněné lásky. Od roku 1824 žila Ulrika trvale v Třebívlicích. Pro třebívlické panství byla přínosem, věnovala se přírodě, měla zájem o kulturu, umění a pečlivě se starala o své poddané. Zemřela sešlostí věkem roku 1899 ve věku 95 let. V náhrobní kapli v Třebívlicích jsou uloženy ostatky prarodičů Ulriky, svobodného pána Johanna Leberechta von Brösigke a jeho ženy Ulriky von Brösigke, hraběte Františka Klebelsberga a obou jeho rodičů, paní Amálie, Ulriky von Levetzowové, její sestry Berty, která je tu uvedená jako "Berta Ulrike Helene Mladotová, svobodná paní ze Solopysk". Na jejím hrobě bylo sedm veršů, které o sesterské lásce napsala sama Ulrika. Chybí tu jen nešťastná Ulriččina sestra Amálie, která zemřela v 26 letech a je pochována v rodinné hrobce von Rauchů v Postupimi. Naopak v Třebívlicích je pochován Amáliin manžel a vdovec - generál baron Gustav Adolf von Rauch. Dvě sestry, Ulrika i provdaná Berta, zůstaly bezdětné. Pouze prostřední sestra Amálie měla dva syny – hodného a přátelského Franze a nehodného, hýřivého Adalberta. Ulriččin synovec Franz von Rauch měl dvě děti a brzy ovdověl – podobně jako jeho otec generál Gustav Adolf Leopold von Rauch. Své dvě děti sám vychoval. Byla to Louisa a Josef von Rauchovi, což byli jediní přímí potomci Levetzowů..