Oldříš

Sídlo, které bylo po mladém knížeti pojmenováno, převzalo správní úlohu zaniklé Libice. V podhradí se brzy začali usazovat členové knížecí družiny, takže v období vlády knížete Oldřicha (1012–1034) zde bylo poměrně rušno. V písemných pramenech je ale doloženo pouze jednou, a to v roce 1117, kdy na něm polské vojsko neúspěšně obléhalo knížete Vladislava I. Zaniklo po roce 1140 za vlády krále Vladislava II., kolem roku 1173 se uvádí jako pusté. Rozloha hradiště byla o něco menší než u nedaleké Libice a činila 8 ha. Bylo chráněno labskými rameny, kolem kterých byly navršeny mohutné valy z hlíny a kamení, zakončené dubovou palisádou. Vnitřní stavby byly většinou ze dřeva na kamenné podezdívce, pouze kostel sv. Jana Křtitele a knížecí palác byly kamenné. Podobu knížecího sídla bohužel nelze nijak rekonstruovat, protože vlivem staletých labských záplav, následné těžby písku od 19. století a nakonec i regulačních úprav řeky ve 20. letech 20. století zanikly i poslední jeho zbytky. Pozůstatky valů v prostoru bývalé pískovny u obce Předhradí jsou ještě popisovány v roce 1846, nebyl tu však dosud proveden žádný archeologický výzkum. Za zcela unikátní lze označit náhodný objev z roku 1901, kdy při přestavbě domu č. p. 15 v Pňově byly v jeho základech nalezeny části výzdoby raně románského tympanonu kostela sv. Jana Křtitele z přelomu 11. a 12. století. Jedná se o pískovcové sochy Krista s výškou 80 cm a sv. Jana Křtitele a sv. Petra s ratolestmi o výšce 90 cm. Tyto fragmenty jsou nejstaršími dosud v Čechách nalezenými figurálními plastikami a jsou tedy jedním z nejcennějších exponátů ve sbírkách Národního muzea v Praze. Kopie se nachází v Polabském muzeu v Poděbradech. V sousedství zaniklého knížecího sídla byla na začátku 14. století založena ves Předhradí, jejíž název dokládá ves před hradem Oldříš. Později tu s využitím staršího opevnění vznikla tvrz Kuneše z Olbramovic a v severozápadní části tvrz zemanů z Dobřeně v sousedním Pňově..