Libštejn

Strmost návrší, na němž byl postaven, činila jej těžce přístupným. Hradební zdi jsou dnes již z valné části sesuty, zříceniny zarůstají lesem, avšak přece lze si učiniti představu o bývalém uspořádání hradu. Vysoká, čtverhranná věž má zaoblené rohy, zpevněné mohutnými kvádry. Byla jádrem obrany hradu, který byl nedobytný, dokud nebylo střelných zbraní. Když se ve válkách husitských ukázalo, že palbě ze sousedních návrší neodolá, byla k jeho obraně na jednom z nich zřízena bašta s opevněním. Libštejn založen byl ve 14. století. Držiteli jeho byli Kolovratové. Roku 1430 oblehli hrad husité, táhnoucí k Plzni. Střelbou pobořili jeho hradby a zmocnili se předhradí, avšak zadní hrad se uhájil. Proto husité odtáhli a nechali tu menší oddíl, aby hrad vyležel. Po několika týdnech došlo k smíru, když se Kolovratové zavázali, že přistoupí k straně podobojí. R. 1540 prodal hrad Jan Libštejnský z Kolovrat Valdštejnům. Koncem 16. století dostal se v majetek Gryspeků na Kaceřově. Nejtěžší pohroma stihla Libštejn za války Třicetileté. Roku 1639 přitáhlo k němu 500 jezdců, dobyli hradu, vyloupili jej a zapálili..

Okolní krajina patřila ve 12. a 13. století svatojiřskému klášteru na Pražském hradě. Ve 14. století se stal majitelem zdejšího zboží královský služebník Oldřich Tista z Hedčan, který stavěl pro Karla IV. r. 1356 hrad Karlsfried u Žitavy. V r. 1367 se píše z Libštejna a zdá se proto, že někdy mezi l. 1356 – 1367 si postavil hrad Libštejn, po němž se nazýval i jeho stejnojmenný syn. Libštejn byl tehdy nevelký hrad, který však byl typickou stavbou poloviny 14. století, v níž se spojovaly prvky staršího výtvarného projevu spolu s novými myšlenkami, jak se objevovaly u hradů Karla IV. Zakladatel hradu Oldřich Tista jistě použil při stavbě svého hradu nových prvků z královského Karlsfriedu. Hrad Libštejn byl postaven na nepřístupném místě, na skalnatém ostrohu, který na západní straně spadá příkře do údolí řeky Berounky, na severu a jihu je ukončen strmými roklemi dvou potoků. Přístupná byla jen východní stran, a proto tu bylo třeba vybudovat opevnění. Předhradí, jež bylo na této východní straně i s hospodářskými budovami, bylo odděleno od hradu příkopem a chráněno rovněž vlastním příkopem. Hrad stál na skalnatém hřebenu a na každém jeho konci byla mohutná čtverhranná věž, z nichž se dnes zachovala jen severní se zbytkem omítky. Nádvoří, které se rozkládalo mezi oběma věžemi, bylo uzavřeno vysokou zdí, k níž přiléhal hradní palác. Cesta do horního hradu procházela kolem věže se zaokrouhlenými hranami k jihozápadní části nároží. Předhradí na jižní a západní straně byla opevněna jen valy a palisádami. Zakladatel hradu Oldřich zemřel r. 1379 a krátce poté prodal jeho syn Oldřich Libštejn Albrechtovi z Kolovrat, který držel nedaleký Krašov. Albrecht byl prvním známým předkem všech Kolovratů. Větev Kolovratů, která držela Libštejn, se psala Libštejnští z Kolovrat. Albrecht i jeho stejnojmenný syn, který se od r. 1396 psal po Libštejně, na hradě zpravidla nebydleli, ale měli tu své purkrabí. Albrechti II. zemřel r. 1413 a zanechal dva syny, Hanuše a Bedřicha, z nichž Bedřich se usídlil na Libštejně, Hanuš na Krašově. Oba byli horlivými katolíky a stoupenci Zikmunda Lucemburského. Ten se oběma bratrům odvděčil za pomoc, kterou mu poskytovali, tím, že jim zatavil 17 vsí plaského kláštera, 4 vsi zderazského kláštera, 4 vsi rokycanského proboštství a jednu ves mělnického proboštství. Bedřich nakonec získal titul plaského vladaře. Jako nepřátelé husitství byli oba bratři terčem útoků husitských vojsk. V r. 1420 vtrhli do zdejší krajiny táboři a sirotci, vyplenili a vypálili okolí Krašova a Libštejna, ale o dobytí hradů se nepokusili. V r. 1425 přitáhli znova, oblehli Libštejn a ostřelovali hrad z okolních kopců. Dostali se do předhradí, ale hrad, hájený 80 zbrojnoši, nedobyli. Když husité viděli, že hrad nezískají útokem, zanechali tu 400 bojovníků, aby jej vyhladověli. Po sedminedělním obléhání se Bedřich i Hanuš Kolovratové rozhodli smluvit s husity smír a uzavřeli s nimi spolek. Úmluvu věrně plnili. Zúčastnili se tažení polních vojsk i slavné bitvy u Domažlic 14. srpna 1431. V té době byl hrad Libštejn proslulým vězením, kde byli vězněni nejen poddaní z panství, ale i zajatí nepřátelští žoldneři a jiní nepřátelé až z Prahy. Když r. 1432 Bedřich zemřel, bylo na hradě 50 vězňů. Bedřich zanechal 2 syny, Jindřicha a Beneše, kteří si rozdělili dědictví se svým strýcem Hanušem z Kolovrat, administrátorem pražského arcibiskupství. Protože Jindřich vyženil Buštěhrad a r. 1451 získal Domažlice, přenechal Libštejn Benešovi. Ten byl sice horlivým katolíkem, ale i přes vyhlášení papežského interdiktu zachovával věrnost králi Jiříkovi z Poděbrad. Ve sporu o trůn mezi Vladislavem II. Jagellonským a Matyášem Korvínem po smrti Jiřího Poděbradského (1471) zůstával na straně Vladislavově. Hrad Libštejn byl sice velmi pevný, ale při nastalé změně válečné techniky (použití střelných zbraní) bylo zapotřebí jej více opevnit. Proto byla koncem 15. století na straně k Liblínu postavena nová věžovitá bašta, obehnaná náspy a příkopem. V 16. století byla postavena ještě další bašta, a to východním směrem. V tomto století měl hrad 3 věže a baštu, v předhradí byly 3 věže, na 20 obytných stavení a kaple. Beneš z Kolovrat byl bohatý velmož, který mocensky ovládal celý kraj. Téměř všichni drobní šlechtici z okolí byli v jeho službách. Měl dva syny, Jana a Jindřicha, z nichž Jan zemřel v r. 1487, ještě před svým otcem. Libštejn zdědil r. 1495 Janův syn Jaroslav, který zboží prodal ihned svému strýci Albrechtovi z Kolovrat, synovi administrátora pražského arcibiskupství Hanuše z Kolovrat. Albrecht z Kolovrat byl vynikajícím hospodářem a rozšířil liblínské panství na 25 vesnic a polovinu městečka Kralovic. Patřil mezi přední české politiky v době krále Vladislava II. Jagellonského; v l. 1496 – 1503 byl hofmistrem a v l. 1503 až 1510 nejvyšším kancléřem. Jím se dostala do popředí správy české země katolická strana. V r. 1504 se pokusil upevnit velmi uvolněné vztahy mezi Českým královstvím a slezskými stavy. Tím si získal neobyčejně silný vliv na krále, a třebaže nebyl výslovně jmenován královským zástupcem v zemi, ve skutečnosti si tak počínal. Král Vladislav II. Jagellonský mu svěřil správu nejen všech svých statků v zemi, ale zároveň nařizoval, aby se i ostatní řídili především jeho pokyny a příkazy. Ve své činnosti se však Albrecht z Kolovrat neohlížel na ostatní královské úředníky. To vše vzbudilo proti němu mocnou opozici ze strany panstva. Proto se Albrecht ve své politice začal opírat o města, jež usilovala o zvýšení své hospodářské i politické váhy. V r. 1507 uzavřel dokonce Albrecht s městy úmluvu o vzájemné pomoci. Jako nejvyšší kancléř se ostře postavil proti jednotě bratrské a všem nábožensky radikálnějším živlům v zemi, neboť usiloval o sblížení utrakvistů s katolíky. Za jeho kancléřství byly proti jednotě vydány mandáty. Odpor pánů proti Albrechtovi nabyl nakonec takových rozměrů, že v r. 1508 vyvolal jeho pád a usnesením svatojakubského sněmu byly všechny jeho pravomoci přeneseny na Zdeňka Lva z Rožmitálu. Král Vladislav II. mu však zachoval svou přízeň, Albrecht se stal kancléřem království a posledním roce svého života opět nabýval nové moci. Zemřel v r. 1510 bez přímých dědiců. Po Albrechtově smrti získali celý majetek jeho nevlastní synové Jan a Bernard z Valdštejna. Plaský opat usiloval o vyplacení a získání 14 vsí a poloviny městečka Kralovic, které patřily původně klášteru. A tak je r. 1513 musela vdova Anna z Kováně za 7000 kop grošů míšeňských vydat. Po Bernardově smrti (1517) držel Libštejn Jan, který začal panství po částech rozprodávat († 1540). Zanechal 5 synů (Václav, Vojtěch, Kryštof, Bohuš a Franta, který brzy zemřel), z nichž 3 se r. 1543 rozdělili o libštejnský statek. Z té doby se nám zachoval popis hradu se všemi budovami a místnostmi. Ve společném držení si bratři ponechali hrad Libštejn, kde měli jednotliví dědici k dispozici různé místnosti. Později se však bratři mezi sebou nepohodli a proto si Bohuš vystavěl v Biskoupkách tvrz, na níž se r. 1565 usadil. Vojtěch, který hospodařil na části Václavově, jenž byl mdlého rozumu, si po r. 1556 postavil tvrz v Liblíně. Bratři postupně prodali své dědictví, takže vznikly tři statky: libštejnský, který se za Ladislava z Lobkovic dostal ke Zbirohu, druhý, zvaný podle dvora Žíkova žíkovský, získal r. 1571 Florián Gryspek z Gryspachu a později rovněž třetí statek. Postupně však byly všechny části opět spojeny. Synové Kryštofa z Valdštejna († 1576) Jan Vojtěch a Jan Vilém byli posledními obyvateli hradu Libštejna. I oni se však brzy vystěhovali a hrad pak rychle chátral; již r. 1590 se uvádí jako pustý. Jeho funkci jako střediska panství převzal Liblín..

Když jej krašovský pán svým lidem obsadil a nechtěl libštejnskému pánu vydati, sebral libštejnský svůj lid, vyzbrojil jej a přitrhnuv za noční doby ke Krašovu, zmocnil se ho náhlým útokem. Hrad vyloupil a rytířovu rodinu odvedl na Libštejn, kde ji uvrhl v temné sklepení. Rytíř krašovský svůj hrad znovu opevnil a chystal výpravu na Libštejn, aby osvobodil ženu a zajaté děti. Po dvou letech přilehl nečekaně k Libštejnu a skryl se se svým lidem pod hradbami. Jeden ze zbrojnošů tajné hradby přelezl a posadil na hrad červeného kohouta. Do tmy vyšlehly plameny z dřevěné střechy, v hradě vypukl zmatek. Krašovský vnikl do hradu, pobil čeleď, zajal hradního pána. „Konečně tě mám, ty šelmo hltavá!“ vzkřikl, plana pomstou, a zahrozil mečem na odzbrojeného rytíře. „Vrať mi ihned ženu a děti, nechceš-li býti o krk kratší!“

Libštejnský ho vedl do sklepení pod hradem, otevřel těžké, dubové dveře vězení a ukázal do tmy: „Tam máš, koho na mně žádáš!“

Krašovský pán, spatřiv v přítmí toliko kosti svých drahých, po nichž tolik toužil, jat byl hrůzou a bezmezným hněvem. Poručil svým zbrojnošům, aby ihned přivedli rodinu rytíře libštejnského a uvrhli ji do vězení, aby v něm rovněž zahynula. Libštejnský rytíř se v tu chvíli vrhl na soupeře, vyrval mu meč, proklál ho prudkou ranou a chtěl ve zmatku uprchnouti. Avšak krašovští zbrojnoši ho dostihli, usmrtili ho a zahubili i jeho rodinu. Mrtvé vhodili do sklepení, a vchod k němu zasypali kamením. Věky rozvrátily Libštejn, pokryly popelem zapomnění truchlivý, krvavý příběh. Čas od času však slýchali lidé pod hradem nářek a sténání duší obětí pomsty a zloby, křesťansky nepohřbených. A v příšeří rozvalin v čase Velikonoc zjevovaly se jim mátožné přízraky mrtvého rytíře a ubité paní. Bylo to ve svatém téhodni, kdy na poli opodál Libštejna oral mladý sedlák. Kráčel zamyšleně za pluhem, svíraje mozolnýma rukama kleče, a chvílemi hlasitým voláním povzbuzoval své vyhublé koně. Neměl peněz, aby si mohl opatřiti lepší koně a zjednati k nim čeleď. Pojednou sebou koně trhli a pohodili poplašeně hlavami. Tu, jak sedlák od brázdy odtrhne oči a vzhlédne kupředu, vidí před sebou státi statného rytíře. Zastavil koně, upřel zlekané zraky k neznámému. „Nelekej se,“ oslovil ho rytíř. „Jsem zakletý rytíř, bývalý libštejnský pán. Ač moji vrstevníci i jejich vnukové a pravnukové dávno jsou mrtvi, musím já blouditi svým zbořeným hradem a čekati na dobrou duši, která mě i moji rodinu z prokletí vysvobodí. Tebe jsem si vybral, abys mi přispěl ku pomoci. Připrav se, přijdu si pro tebe večer, zkusíme spolu štěstí,“ řekl rytíř a zrovna tak, jak se byl zjevil, zmizel zase v rolí. Nechybělo mnoho k půlnoci, když kdosi ve statku na okno zaklepal a temným, dutým hlasem zahučel:

„Pospěš si, čekám!“

Sedlák vyšel ven, venku rytíř s dvěma černými, osedlanými koni. Rytíř se vyšvihl na koně a pokynul sedlákovi, aby ho následoval. A jak tak spolu jedou úvalem a dolem, naklonil se rytíř k sedlákovi a promluvil k němu: „Dej si dobrý pozor na vše, co ti nyní řeknu. Jedeme spolu na Libštejn, můj nešťastný hrad. Bude to zlá jízda, neboť nám budou přemnohá hrůzná zjevení brániti v cestě. Ty však ničeho nedbej, ničeho se nelekej, buď ke všemu hluchý a slepý! A jediného slova nepromluv, sice bude naše cesta marná a marné bude všecko naše úsilí.“

Pobodli koně, dali se v klus. Koně letí jako ptáci, sotva se kopyty země dotýkají. Tmou proskakují tajemná světla, křižují se blesky, burácí hrom, a kol dokola se rojí a skuhrají strašidelné obludy. Sedlákovi vyřinul se na čele studený pot, vlasy mu vstávaly hrůzou. A když se před ním vynořily ze tmy nové, ještě hroznější příšery, nezdržel se, chytil se za hlavu a hlasitě zabědoval: „Pro Kristovo umučení!“

V tu chvíli propadl se kůň a sedlák ležel na mechu vedle lesní cesty. Rytíř, který stál vedle něho, truchlivým hlasem pravil: „Neobstál jsi, nedodržels mého varování a tak připravils mě o klid věčný a sebe o veliké štěstí. Než, přijdu opět po roce a zkusíme spolu novou jízdu.“

Minul rok, a jak rytíř řekl, tak se i stalo. Zase jedou spolu tmou, zase pekelné zjevy okolo nich krouží. Leč sedlák statečně odolává strachu a hrůze a překonává smyslů mámení. Kůň pod ním jako vítr pádí přes strže a skály a hop! – oba jezdci stanou náhle u cíle. Kolem nich se chmuří černé hradní zdi, uprostřed nich se směle k obloze týčí velká věž. „Jsme na Libštejně,“ poznává sedlák a obrací se po svém průvodci. Rytíř ssedl s koně, vybídl sedláka, aby ho následoval. Sešli po schodech do klenutého sálu, v sále stůl, na stole jídlo. „Jez a pij,“ pobídl ho rytíř. „Čeká tě nemalá práce,“ řekl a počal udivenému sedlákovi vyprávěti o boji s krašovským rytířem. „A protože pro statek, v němž nyní hospodaříš, vznikl spor mezi námi, vybral jsem si tebe, abys zjednal mně i kostem mé rodiny věčný klid,“ dodal rytíř a ukázal sedlákovi, kde odpočívají kosti mrtvých a kde pro ně musí vykopati hrob. Sedlák se chopil lopaty, pustil se do práce – a v tu chvíli rytíř, který stál vedle něho, se rozplynul jako obláček dýmu. Sedlák uložil kosti do hrobu, zasypal je zemí a pomodlil se za duše mrtvých. Tu zaplál ve sklepení světlý zjev a před sedlákem stála bílá postava – duch zavražděné libštejnské paní. Pokynula sedlákovi, ukázala na poklad ve zdi, aby si vzal z něho tolik, kolik jen s sebou může vzíti, a vyvedla ho z hradu. Jako osleplý potácel se sedlák ve tmě mezi omšelými zdmi, až konečně únavou usnul ve výklenku. Když se probudil, domníval se, že prožil jen hrůzný, živý sen, avšak zlato a stříbro, které mu zvonilo v kapsách, nenechalo ho déle v pochybnostech, že vše bylo skutečností. S radostí pospíšil domů a jsa nyní bohat koupil si nové, krásné koně, najal si čeleď a zvelebil statek tak, že byl ve vsi ze všech nejlepší..