Klášterec nad Ohří

III. Atraktivity - prohlídka stálé expozice drahých kamenů, těžby a zpracování železných rud v Krušných horách; zámecké knihovny; výstup na zámeckou vyhlídkovou věž, kde je stálá výstava keramických děl "Bylo nebylo" pí Štefánkové na motivy pověstí a legend severozápadních Čech. Okruh uzavírá prohlídka zámeckého areálu s návštěvou Thunské hrobky, 60 min. CENÍK:

PORCELÁNOVÝ OKRUH:

plné vstupné 110,- Kč

snížené vstupné 70,- Kč

děti 6-15 let 100,- Kč

děti do 6 let 1,- Kč

POHÁDKOVÝ OKRUH:

plné vstupné 60,- Kč

snížené vstupné 40,- Kč

děti do 2 let zdarma

OKRUH ATRAKTIVITY:

plné vstupné 60,- Kč

snížené vstupné 40,- Kč

děti do 6 let 1,- Kč.

Po bitvě na Bílé hoře koupil panství, konfiskované rodu Fictumů, tyrolský šlechtic, svobodný pán hrabě Kryštof Štěpán Thun, který budovu dvakrát zpustošenou švédskými vojsky opravil. Barokní úpravy se v roce 1666 ujal italský stavitel Rossi Da Luca a architekt Carlo Lurago do podoby čtyřkřídlého jednopatrového zámku s obdélným nádvořím. Součástí areálu se stal i farní kostel Nejsvětější Trojice, který byl postaven Michaelem Oswaldem v letech 1665 - 1670 podle plánů italského architekta Carlo Luraga za vedení Rosiho de Luca. Současně s kostelem byla vybudována také Thunská hrobka. V okolí zámku byla založena barokní zahrada se sallou terenou (ranně barokním jednopatrovým letohrádkem s terasou a arkádovou chodbou) z let 1685 - 1687 od Rossi de Lucca, sochami a zámecká kašnou, zdobenou sochou Tritóna od J. Brokoffa z roku 1686. Zámek pak zůstal nezměněn do požáru v roce 1784, kdy mu dal architekt A. Grueber klasicistní podobu a provedl pozdně barokní úpravy interiérů. Další výraznější zásah do vzhledu způsobil požár roku 1856 a poslední úpravy zámku z roku 1858, od Václava Hagenauera v pseudogotické podobě s novými fasádami, zvýšením střech, věže a dekorativní výzdobou, odpovídající tehdy módní gotizující vlně. V roce 1945 se stal zámek majetkem Československa, byl restaurován a v září 1953 zde bylo slavnostně otevřeno muzeum českého porcelánu. Další rekonstrukcí prošel zámek v letech 1992 - 1994 na náklady města Klášterce nad Ohří..

Konvent však kolem r. 1277 zanikl. Podstatná část majetku se vsí Kláštercem, o níž je první zpráva z r. 1276, přešla za Přemysla II. do držení královské komory; menší část s proboštstvím v Boči zůstala postoloprtské komunitě až do r. 1357. Zanedlouho potom se stal Klášterec příslušenstvím velkého panství hradu Pernštejna, jež kolem r. 1330 získali páni ze Šumburku, kteří přišlo do Čech někdy v 80. letech 13. století z Míšně a Lužice; majetkem Rumburků se stal nejpozději v r. 1356, ale snad již dříve. Když se r. 1431 bratranci Aleš a Vilém ze Šumburku o Perštejn rozdělili, dostal Vilém východní polovinu panství, zahrnující i trhovou ves Klášterec, a hned v l. 1432 – 1435 dal, po dohodě s Alešem, postavit na čedičovém kopci nad vsí – na tzv. Klášterské hoře – rozlehlý hrad, pojmenovaný na počest rodu Nový Šumburk. Byly to zřejmě stálé spory se sousedy, které přiměly Viléma k rozhodnutí rozprodat většinu majetku v kraji. V r. 1443 prodal Egerberk, r. 1449 hrad Nový Šumburk s panstvím Vilémovi z Illburku. Nový majitel však byl značně zadlužen a už v r. 1453 musel hrad postoupil svým věřitelům Ondřeji Kaufunkovi z Kaufunku, Mikuláši Pluhovi (Pflug) a bratrům Fictumům. Ti brzy Kaufunka i Pluha vyplatili a získali panství sami. Fictumoví, bývalí rádci Viléma Saského, upadli r. 1451 v nemilost kurfiřtova knížecího dvora a uprchli do Čech. Zde rod získal mnoho statků zvláště na Žatecku a brzy zdomácněl mezi českou šlechtou. Král Jiří z Poděbrad jmenoval Opla staršího Fictuma svým rádcem a ten byl v r. 1472 přijat do panského stavu. V r. 1508 Opl z Fictumu sice panství Nový Šumburk zvětšil, když k němu znovu připojil pustý hrad Perštejn s příslušenstvím, vyměněný s Albrechtem z Kolovrat za panství Teplice, ale jeho bratr Hanuš r. 1543 prodal dvě třetiny panství potomkům někdejších zakladatelů Nového Šumburku, bratrům Hanuši, Arnoštu, Jiřímu, Hugovi a Volfovi ze Šumburku na Glouchově a Valdenburku. Šumburkové však r. 1559 svou část panství postoupili Petru Boryňovi ze Lhoty a na Nezabylicích, po jehož smrti v r. 1560 ji zdědily dcery Markéta a Benigna. Markéta Boryňová, vdova po Václavu Gryspekovi, podruhé provdaná za Viléma Husara z Lobenštejna, prodala v r. 1604 část majetku s tvrzí v Černýši bratrům ze Šteinsdorfu na Hlubanech. Od Anselma Šteinsdorfa ji získal ještě téhož roku Kryštof z Fictumu, pán na Klášterci, který pak r. 1670 koupil od Markéty Huvarové její dvě třetiny hradu a tak získal celé panství nový Šumburk, jež navíc rozšířil o statek Nebesa (Himmelstein), koupený v r. 1592 od Šimona Ungnáda ze Sonneku. Po rozdělení panství Nový Šumburk v r. 1514 si tři synové Jiřího z Fictumu majetek rozdělili a Klášterec s částí šumburského panství získal Volf Dětřich. Protože hrad Nový Šumburk již nebyl vhodný k obývání a někdy v druhé polovině 16. století dokonce vyhořel, postavil si v Klášterci na ostrohu v řece Ohři menší tvrz, kterou v závěti odkázal své choti Markétě. Jeho synové Lev a Volf ji před r. 1546 podstatně rozšířili a ohradili. V době šmalkaldské války (1546), byla poškozena. Podle nejnovějšího historického průzkumu zámku tvořily první fázi výstavby objektu dvě kamenné věžovité stavby, z nichž prvá byla situována v místech západního rohu dnešního čelního křídla a druhá přibližně uprostřed severovýchodního křídla. Obě budovy byly vzájemně spojeny opevněním, obytná a hospodářská stavení byla pravděpodobně dřevěná. V 60. a 70. letech 17. století, za Lva Fictuma, se uskutečnila druhá fáze stavebního vývoje kláštereckého sídla. Zřejmě bylo vybudováno dnešní čelní křídlo, zahrnující i starší věžovité stavení v západním rohu a krátká část severovýchodního křídla asi v rozsahu dnešního průčelního traktu. Nebyla to už tvrz, ale panský patrový dům ve tvaru písmene L s vnějším schodištěm, výškově zdůrazněným čelním křídlem, bez architektonického členění, ale zdobený sgrafitem. Avšak nepochybně brzy po úpravách končících v r. 1590 zahájil Kryštof Fictum na svém sídle další stavební práce, trvající snad až do počátku českého stavovského povstání z l. 1618 – 1620. Tehdy byl vybudován jihozápadní trakt, napojený na západní straně na starou věžovitou stavbu, a jihovýchodní křídlo (obrácené k řece), o němž se donedávna soudilo, že vzniko společně s věží do r. 1590. Zámek se tím změnil na uzavřený čtyřkřídlý objekt. Velká péče byla věnována jihovýchodnímu křídlu, jež mělo sloužit reprezentačním účelům, a to jak přízemním sálům a síním s bohatou štukovou výzdobou stropních kleneb, tak zřejmě i rozlehlému slavnostnímu sálu v prvním poschodí. Celá budova byla sjednocena výškově (podle toho asi byla upravena i střecha) a nová křídla byla vyzdobena sgrafity. Poslední rozsáhlá etapa renesanční výstavby učinila ze zámku skutečné panské sídlo, odpovídající politické i hospodářské moci tehdejšího majitele. Kryštof Fictum z Fictumu, vzdělaný, světa znalý šlechtic a dobrý hospodář, císařský rada, byl v době českého stavovského povstání z l. 1618 – 1620 jedním z direktorů. Po Bílé hoře byl proto v r. 1621 odsouzen ke ztrátě všeho jmění. Vystěhoval se do sousedního Saska, kde potom asi brzy zemřel. Jeho panství, nesoucí od té doby název Klášterec a Nový Šumburk, zahrnující: hrad Nový Šumburk, tvrz a poplužní dvůr pod ním, mstečko Klášterec, vesnice, mlýny a hamry, hory a doly, pustý hrad Perštejn s příslušenstvím, vesnice, mlýn, pilu a krčmu, hrad Himlštejn s příslušenstvím, poplužním dvorem, mlýnem, vesnicemi, tvrz Černýš s poplužním dvorem, vesnicemi, patronátními a ostatními právy, koupil v r. 1623 Kryštof Šimon z Thunu; Thun – v r. 1629 povýšený do stavu říšských hrabat s přídomkem z Hohenštejna – získal současně bývalé štampachovské statky Felixburk a Egerberk, ležící proti Klášterci na pravém břehu řeky. Do konce svého života (1635) získal ještě Choltice a Svojšice, Děčín, Schönstein a Vyhov, Jílové, Pětipsy a stal se tak vedle Albrechta z Valdštejna, Marie Magdalény Trčkové, Karla z Lichtenštejna jedním z předních boháčů v Čechách. Během třicetileté války utrpěl Klášterec i zámek, zejména v r. 1639, kdy je Švédové zcela vyplenili. Za bojů došlo tenkrát k požáru městečka, na něž se oheň přenesl ze zámku. Před r. 1653 byla zřejmě zámecká budova upravována. Toho roku došlo k dělení pozůstalosti po Janu Zikmundovi mezi jeho osm synů. R. 1655 převzal dědictví od své matky Markéty Anny, rozené z Oettingenu-Baldernu, která je do té doby spravovala a přikoupila Benešov nad Ploučnicí, Markvartice, Drchanice a Minice, syn Michael Osvald Thun. Nový majitel si zvolil klášterecký zámek za své sídlo a proto zde zahájil počátkem 60. let 17. století, s největší pravděpodobností podle projektu architekta Carla Luraga, rozsáhlou stavební činnost, která se významné dotkla jak zámecké stavby, tak zvláště zámeckého areálu a parku. Pod vedením a snad i podle plánů Itala Rossiho de Lucca, r. 1666 uváděného jako zámeckého stavitele, byly upravovány fasády zámku, především průčelní křídlo. K západnímu rohu budovy byl přistavěn nový objekt čtvercového půdorysu, z něhož později vznikla terasa. Současně s tím stavěl v sousedství R. de Lucca podle Luragových plánů farní kostel Nejsvětější Trojice, dokončený v r. 1670. Dále byl upravován park – jeho dnešní západní část – mající svůj počátek v renesanční zahradě z 16. století. Byl obohacen výstavbou lodžie, četnými „vodními díly“: vodotrysky, rybníčkem, upraveným pramenem vynikající vody a ohrazen masívní zdí. Stavební práce se protáhly do 80. let 17. století, kdy lodžie byla doplněna o salu terpenu a vybudován letohrádek (asi podle návrhu Jeana Baptista Matheyiho); v r. 1685 sem přišel Jan Brokoff, který zde během dvou let vytvořil řadu soch a doplnil stavby v parku plastikami. Michael Osvald Thun koupil r. 1661 od Valdštejna panství Žehušice a dále několik drobných statků v Tyrolích. V r. 1671 rozdělil veškeré rodinné jmění ve tři fideikomisy. První, klášterecký, s Kláštercem, Pětipsy, Benešovem, Žehušicemi a Markvarticemi si ponechal sám, druhý, děčínský, s Děčínem, Jílovým a Bynovem předal svému bratru Maxmiliánovi a konečně třetí, se statky Achleuten-Hochenberg v Horních Rakousích (později choltický), postoupil bratru Janu Arnoštovi. Z dochovaných stavebních účtů za celé další století je zřejmé, že během této dlouhé doby byly na kláštereckém zámku prováděny jen běžné udržovací práce a opravy, které charakter budovy nijak neovlivnily. Na sklonku června r. 1784 vypukl v domě blízko někdejší Měděnecké brány požár, jenž během několika hodin zničil téměř celé město Klášterec. Poškozen byl i zámek, takže majitelé a úředníci se přestěhovali do nedalekého zámku Felixburk. S obnovou zámku začal v r. 1786 kadaňský stavitel J. Däubling, jehož hlavním úkolem bylo zastřešení stavby. Ale úpravy z l. 1786 – 1796 nevedly k cíli. Byly provedeny jen nejdůležitější opravy v poměrně zachovaných částech zámku, aby jich bylo možno používat. Park však nebyl po ohni udržován a zpustl. Zámek byl upravován r. 1804 a potom důkladněji v r. 1818 podle návrhů Augustina Grubera, který se zaměřil na průčelní křídlo, kde opravil sklepní prostory, místnosti v přízemí i v poschodí a obnovil fasádu. Podle plánu stavitele K. Pollaka byla vybudována terasa se schodištěm z barokní přístavby čtvercového půdorysu u západního rohu objektu. S výjimkou zbarokizovaného čelního traktu zůstal zámek ve své podstatě stavbou renesanční. V l. 1846 – 1847 provedli Thunové další přestavbu, která zlepšila využití budovy, převážně interiérů. V noci z 30. na 31. května 1856 vyhořel klášterecký zámek znovu. Velmi rozsáhlou přestavbu zámku zahájil tehdejší majitel panství, hrabě Josef Osvald Thun (1817 – 1883), ihned v podzimních měsících téhož roku a byla ukončena r. 1860. Přestavbu navrhl a prováděl architekt a stavit Václav Hagenauer. Úpravy se týkaly exteriéru a interiéru. Vnější zámecké fasády byly zvýšeny o římsu s lichou arkádou a vikýři. Také nádvorní fasády byly zvýšeny, do západního a jižního rohu byly vestavěny arkýře. Kamenné ostění oken nahradilo štukové s nápadnými nadokenními římsami. Zámecká věž – schodišťový trakt – byla zvýšena o poschodí a dostala pseudogotické cimbuří. Upraven byl také interiér, zvláště patra, kde došlo ke změnám v dispozicích některých místností a komunikací (byl zrušen velký slavností sál atd.). Zcela nová fasáda vtiskal zámku pseudogotickou podobu. V 70. letech, za Josefa Osvalda Thuna (1849 – 1913), také začala velkolepá obnova zámeckého parku, který byl rozšířen a přebudován v anglický. Vedením tohoto velkorysého podniku byl pověřen zkušený praktik, klášterecký vrchní zahradník Čeněk Stibal, který postupoval podle projektu Josefa Osvalda Thuna, uznávaného botanika. Poslední větší stavební práce a modernizaci kláštereckého zámku provedl v l. 1920 – 1921 klášterecký stavitel Josef Chmelirsch. Ten opravil štukové výzdoby stropů i stěn přízemních renesančních sálů jihovýchodního křídla, upravil některé interiéry patra, v průčelním křídle vyboural nový vjezd, vyspravil omítky a celou budovu natřel červenou barvou. V r. 1945 přešlo jmění kláštereckých Thun-Salmů, velmi zmenšené první pozemkovou reformou a pozůstávající už jen z velkostatku Klášterec, zbytku velkostatku Benešov nad Ploučnicí, továrny na porcelán v Klášterci nad Ohří a pivovaru v Lipové, do vlastnictví československého státu. Po úpravách interiérů zámku v l. 1950 – 1952 zde byla na podzim 1953 instalována sbírka českého porcelánu, náležející pražskému Uměleckoprůmyslovému muzeu. Zámek v Klášterci nad Ohří je volná, čtyřkřídlá, jednopatrová budova kolem čtvercového vnitřního nádvoří, orientovaná úhlopříčkami k světovým stranám, s hranolvou věží ve východním rohu dvora, která převyšuje vlastní stavbu. Severozápadní, čelní křídlo má dva mělké rizality, ukončené trojúhelníkovými štíty. Nad vjezdovou branou prvního (pravého) rizalitu jsou alianční znaky Michaela Osvalda Thuna a jeho choti, rozené hraběnky z Lodronu, z třetí čtvrtiny 17. století, nad přízemními okny druhého (levého) rizalitu (zrušeného portálu) jsou erby thun-Hohensteinů a Salm-Reifferscheidů, pocházející z doby Hagenauerovy přestavby. Ostatní vnější fasády mají též po dvou rizalitech se štíty ve tvaru trojúhelníku a bosovaná nároží. Pás pod korunní římsou je po celé stavbě ozdoben malými slepými arkádami, z nichž vystupují polygonální věžičky s cimbuřím. Výzdoba vnitřních fasád je obdobná. V západním rohu nádvoří je trojboký arkýř na profilované konzole, jižní roh je v celé výšce průčelí zaplněn trojbokým přístavkem. Okna všech fasád mají ostění a pravoúhle zalomené římsy s konzolami. Věž má pseudogotické cimbuří s věžičkami. Nad bosovaným vstupním portálkem do věže v přízemí je na kamenné desce již zmíněný erb Fictumů a Šliků a letopočet 1590. V přízemí jihovýchodního traktu jsou reprezentační renesanční síně s klášterními nebo neckovými klenbami s lunetami a bohatými ornamentálními štukami z doby kolem r. 1600. Prostory v ostatních křídlech mají v přízemí valené klenby. Do prvého poschodí se vstupuje po schodišti čelního křídla. Patro má typickou zámeckou dispozici – chodby kolem nádvoří a pokoje, mezi sebou navzájem propojené, jsou orientovány k vnějším průčelím. Všechny místnosti poschodí jsou plochostropé. Zámek má sedlové střechy kryté měděným plechem. Uprostřed nádvoří je malá čtvercová kašna, jejíž stěny jsou proloženy půlkruhem. K jihozápadní fasádě přiléhá jednoduchá čtvercová stavba terasy, na niž lze vstupovat z pokoje zámeckého poschodí právě tak jako po schodišti z parku. Před hlavním zámeckým průčelím je velká kulatá kašna, uprostřed s dvojitým tritónem.