Červený Hrádek

Ves Červený Hrádek (původně jen Hrádek) se poprvé připomíná v r. 1285, kdy se uvádějí Jan, Mírek, Jaksa a Chalata z Hrádku. R. 1400 držel Hrádek a část zboží Kosova Hora Heřman z Říčan, jenž se obyčejně psal z Hrádku. Připomíná se ještě r. 1430. Z jeho vnuků drželi Hrádek r. 1469 Heřman, Jan a Mikuláš. V r. 1508 se uvádí na Hrádku Bohuslav Břekovec z Ostromeče; za něho se již zdejší opevněné šlechtické sídlo jmenovalo - snad podle krytiny nebo barvy omítky - Červený Hrádek. V r. 1518 odkázal Bohuslav Hrádek Janovi a Petrovi Břekovcům z Ostromeče na Suchdole a oba se pak psali na Červeném Hrádku. Jakým stavebním vývojem zatím Hrádek prošel, nedá se dnes stanovit. Původní tvrzí byl patrně jenom věžovitý objekt, stojící nad svahem ostrohu v místech dnešní zadní mohutné věže pětiúhelníkového půdorysu. Tato věž pochází asi z druhé poloviny 15. století. Snad brzy k ní přibyla druhá věž, která chránila vstup do ohrazení na jižní straně; jeho portál je goticky zaklenut. Obě věže byly spojeny hradebními zdmi. Kdy bylo k přední věži nad branou přistavěno boční stavení (s průčelím v části staré ohradní zdi), nelze opět říci. V západní hradbě byla branka, umožňující sestup po stráni k vodě.

V r. 1560 koupil Červený Hrádek Zikmund Valkoun z Adlaru (zemřel 1572), jehož vdova Magdalena z Říčan se podruhé provdala za Jana Prostiborského z Vrtby. Poní zdědil Červený Hrádek jejich syn Sezima z Vrtby (zemřel 1648), který jako přední exponent pobělohorského režimu získal několik konfiskovaných panství. Třicetiletou válku přečkal Červený Hrádek patrně bez velkých škod. Když se v r. 1657 dělili o Sezimovu pozůstalost jeho synové, připadl Červený Hrádek Janu Františkovi z Vrtby. U tvrze (v popisu je nazávána zámkem) se uvádí zdvíhací most, 6 velkých a malých pokojů, 6 komor, palác, kancelář,jídelna, 2 špižírny, kuchyně, pekárna, stáje pro 10 koní, 2 suché sklepy a 1 podzemní klenutý sklop; budova byla vystavěna částečně z kamene, částečně ze dřeva.

Za Anny Zuzany Kuehnové, rozené z Meggau, která koupila Červený Hrádek r. 1670, objekt vyhořel (r. 1675 se uvádí pouze jedna klenutá a krytá světnice u vrat, ostatní zdi byly rozbořeny). Zadlužený statek připadl jednomu z věřitelů, zemskému fyziku Mikuláši Franchimontovi z Frankenfeldu, který sídlo po požáru obnovil. Za jeho vnučky Kateřiny Maxmiliány, provdané Golčové, se popisuje v r. 1711 Červený Hrádek jako "prastarý, hrubými hradbami zavřený zámek". Nové stavení vlevo od věže bylo v přízemí klenuté a obsahovalo mimo jiné 2 jídelny, kapli, 3 pokoje, kuchyni, 4 sklepy, z toho 2 vytesané ve skále. Nové pokoje byly obložené dřevem, dveře měly dubová ostění a pocínované zámky, okna velká tabulová skla. Ještě r. 1714 však stály z dalšího křídla pouhé zdi. Také zadní velká věž zřejmě nebyla zcela obnovena a už tehdy se navrhovalo zřídit v ní sýpku.

V r. 1732 koupila Červený Hrádek Veronika Radecká z Radče, která jej už za čtyři roky postoupila své matce Anně Marii, ovdovělé Bzenské z Prorubě. Časté střídání majitelů pokračovalo i později, až r. 1788 prodal Karel z Ebenu statek poručníkům nezletilého Františka Josefa z Lobkovic. Tehdy se stal Červený Hrádek součástí nově vytvořeného dominia Kosova Hora; objekt sám sloužil ubytování knížecích úředníků. Teprve když r. 1837 koupil panství František Mladota ze Solopysk, stal se sídlem vrchnosti Červený Hrádek.

v r. 1844 za bratrů Františka a Vojtěcha Mladotů došlo k přestavbě zámku, která měla podle dobových představ vrátit Hrádku tvář středověkého rytířského sídla. Hlavním vnějším znakem této přestavby bylo ozdobení stavby hojným "gotickým" cimbuřím. Dostala je opravená zeď spojující zámek s poplužním dvorem, poprsní zeď na kamenném mostě před hlavním vchodem, pobočná zídka u schodiště vedoucího do bývalého hradebního příkopu a zejména věž předního křídla. Od obnovy v 17. století byla věž kryta obvyklou cibulovitou bání s lucernou. Při mladotovské renovaci byla cibule nahrazena čtyřbokou věžovou korunou zakončenou cimbuřím, lucernová vížka však přitom zůstala. Úpravy byly provedeny také na nádvoří. Na levé straně byl přistavěn vstup do sklepa, skrytý v pseudogotické zdi, a uprostřed nádvoří, kde se při restauračních pracích objevil starý zasypaný sklep, byla postavena válcová věžička, rovněž s cimbuřím, jako napodobenina hladomorny. Podstatnější byla komunikační úprava bočního křídla, spojujícího přední budovu s mohutnou věží v severovýchodním nároží. Dosavadní přístup představěným dřevěným ochozem byl nahrazen dlouhou zděnou chodnou.

Asi od 18. století sloužila zadní věž, krytá mansardovou valbovou střechou, v přízemí jako velká stáj, v horní části jako sýpka. I po restauraci zámku v r. 1844 zůstávala věž ve zpustlém stavu, ačkoli už tehdy existovaly plány zřídit v patře velký sál s balkónem; přístup měly být z nové chodby v přilehlém křídle. Došlo k tomu asi až v 70. letech 19. století.

Konečný zásah do staveního vývoje Červeného Hrádku za Mladotů provedl architekt Jan Kotěra (vlastně ještě jako student) v l. 1894 - 1896 (zpočátku jako asistent stavitele Josefa Freyna z Prahy, od r. 1895 podle vlastních návrhů). Šlo o přestavbu jižního křídla (lucerna na věži byla nahrazena stanovou střechou, obě valbové střechy změněny na sedlové se stupňovými štíty) a velké zadní věže (dostala stanovou střechu, která se stala dominantou celého objektu). J. Kotěra provedl rovněž některé úpravy ineriérů, kde v detailech použil secesních prvků.

V majetku Mladotů zůstal Červený Hrádek až do r. 1948, kdy byl převzat státem. Sloužil pak řadu let různým účelům, až byl posléze věnován potřebám dvou kulturních institucí: sedlčanského vlastivědného muzea a Okresního archívu v Příbrami. Po revoluci v roce 1989 byl zámek v restituci vrácen rodu Mladotů.