Uhřice

V té době už stála v Uhřicích tvrz. Dědictví na uhřické tvrzi získávají páni z Čechtic, kteří se píší sezením na Uhřicích. V 1. pol. 16. stol., kdy byly Uhřice připojeny k Prčici, se tvrz neuvádí, roku 1542 je připomínán pouze poplužní dvůr, ale v témže století, kdy přešly na Vrchotické z Loutkova, byla tvrz obnovena. Kde stála a jak vypadala gotická tvrz, nevíme, současnou stavbu postavili až ve druhé polovině 16. století VRchotičtí z Loutkova. 18. května 1855 tvrz vyhořela, poté byla opravena do současné podoby. V letech 1902–1942 tu ještě hospodařila rodina Herrmannových, po 2. světové válce Státní statek Prčice a r. 1957 získalo statek Jednotné zemědělské družstvo Uhřice. Zbylá část objektu byla ještě v 70. letech 20. století užívána k bydlení. Z objektu zničeného požárem se dochovalo obdélné křídlo nad potokem. Je postavené z mohutného zdiva, které je od potoka podepřeno šikmými opěráky. Přízemí je valeně sklenuto s výsečemi, rovněž sklep je klenutý. Ze strany k potoku je na omítce zachován letopočet 1804, zřejmě z poslední větší opravy. Na této straně především díky náletu se udržuje vlhkost, zdivo je částečně vyvalené a omítka na velké ploše opadaná. Pod ní se objevilo krásně zachované renesanční sgrafito (psaníčka) z 16. století. Podle některých badatelů bylo součástí tvrze i křídlo s pásovou klenbou na čtyřboké pilíře, kde byla později stáj. Tvrz byla dlouho užívána k bydlení, v patře bydleli ještě v 70. letech Caltovi. Dnes je tvrz pustá a neopravovaná, se špatnou střechou. Poplužní dvůr s platem se poprvé připomíná v Deskách zemských k r. 1542. Pak se objevuje v zápisech při každé změně majitele Uhřic. Po zrušení roboty žili majitelé Eisensteinové vesměs ve Vídni. Dvůr vedl šafář a na kontrolu jezdil vrchní, naposled Novák z Prčice. Podle vzpomínek mého dědy kradl ve dvoře každý, kdo měl ruce. Šafář měl přístup do špýcharu a míval vlastní krávy. Šafářka byla přítulná k vrchnímu a krmila až 100 husí. Přesto ale na pana barona něco zbylo. Eisensteinové raději r. 1902 pronajali uhřický dvůr židovi Arnoštu Herrmannovi z Kaplice. Ten hospodařil podstatně lépe. Když se r. 1910 utopil při koupání v rybníku za Hůrkou, převzal nájem jeho bratr Julius Herrmann. Ke dvoru tenkrát patřilo 130 ha pozemků. Po první světové válce byl dvůr v rámci pozemkové reformy částečně rozparcelován. V r. 1924 - 60 ha a v r. 1928 - 5 ha si koupili menší zemědělci z Uhřic, Šanovic, Sušetic a Sedlce. Za přidělené pozemky se platilo 600-1 000 Kč za míru podle kvality. Při jednání s Herrmannem projevili zájemci značnou netrpělivost. Když se lidé, lační půdy, dozvěděli, že se 31. 5. 1920 bude v Sedlčanech na okresní politické správě o přídělech jednat, táhli v počtu asi 200 osob do Sedlčan, aby ovlivnili toto jednání. Členové okresního přípravného výboru páni Olivier Mladota, velkostatkář v Kosově Hoře, Karel Nádherný, velkostatkář ve Vrchotových Janovicích a Richard Attencloit Ubelli, velkostatkář v Ratměřicích raději odjeli. Dav vtrhl do jednací síně a byl přitom napaden koncipient dr. Alois Kožený. Zachovala se o tom zpráva hejtmana Fischera. Když pak hejtman znovu jednal s chalupníky 24. 6. 1920 v Sedlci, nechal místní četnickou stanici zesílit o 10 četníků. Jejich přítomnost odůvodňoval událostmi v Sedlčanech 31. května téhož roku. Asi se hodně naparoval, protože mu Ferdinand Velík, legionář z Měšetic, vmetl do tváře: „Takové pány, kteří mluví stále já, já, z boží milosti já, jsme v Rusku věšeli!“

Julius Herrmann si pak zmenšený statek (65 ha) koupil. V r. 1942 byl jako Žid poslán do Terezína, odkud se už nevrátil. Na velkostatek byla dosazena nucená správa. Nejdříve byl správcem nějaký Kemel, po něm Jan Slabý. Byl sice Čech, ale s oblibou se oblékal do uniformy SA. Po něm od r. 1943 byl správcem Znamenáček, který dostal uhřický velkostatek náhradou za statek v Hůrce, který mu byl zabrán v souvislosti se zřízením vojenského cvičiště na Neveklovsku. Po osvobození v r. 1945 byla zřízena na statku národní správa a v r. 1946 byl statek zcela rozparcelován. Budovy a část polí získal bývalý šafář Václav Fistum se ženou Alžbětou, ale v r. 1952 to zase vrátil státu. Nic za to nedal a nic za to nedostal. Na polích pak hospodařil Státní statek Prčice. V r. 1957 bylo v Uhřicích založeno jednotné zemědělské družstvo a budovy bývalého dvora se zbývajícími poli koupilo od státu za 30 000 Kčs. Po 20 letech hospodaření družstva ve dvoře převzal budovy i pole Státní statek Votice. Po jeho rozpadu v r. 1990 začal ve dvoře hospodařit Ing. T. Trnobranský, který vybudoval na dvoře velký septik. Od r. 1998 je majitelkou dvora Milena Bartošová, roz. Roubíčková z Jaroměře. Její otec byl nevlastním bratrem J. Herrmanna. Pole obhospodařuje společnost Agro Měšetice a dvůr včetně tvrze je pustý a pomalu se rozpadá..

Před dávnými dobami tu byla pouhá boží muka, která jsou zachována jako zadní díl dnešní kapličky. Byla z masivního zdiva, jen s výklenkem. Tehdy též přisadili z obou stran muk lípy. Spirhanzl odhaduje jejich stáří na 300 let a datuje tak stáří božích muk. Dnes jsou oba původní stromy vyvráceny, první bouří a vichřicí v r. 1897 a druhý stejným způsobem r. 1939. Nově vysazené lípy jsou už opět veliké, mladší (vpravo) je šedesátiletá. Původní boží muka dal prý stavět čeledín ze statku u Bartáků čp. 12 jako poděkování za záchranu od jistého úrazu. Když uhřická obec nabývala vážnosti a majetnosti, rozšířili občané boží muka přístavbou na prostornější kapličku s oltářem. To bylo r. 1820. V r. 1929 byla kaplička opravena. Oprava stála 401 Kč a tato částka byla získána mezi obyvateli Uhřic sbírkou. (Soupis milodarů: pí. Vaňková 30 Kč, pí. Jirásková 20 Kč, pí. Boučková 20 Kč, p. Bouček práci tesařskou, p. Řezáč 20 Kč, p. Stehlík 4 Kč, p. Václav Kabíček 20 Kč, pí. Procházková 50 Kč, pí. Kabíčková 2,20 Kč, p. Herrmann 30 Kč, p. Vraštil 20 Kč, p. Havel 20 Kč, pí. Dohnalová 5 Kč, p. Kamberský prkna na dveře, p. Mareš práci tesařskou, p. Chomát a p. Kabíček st. práci zednickou, p. Neužil a p. Kolací práci nádenickou, p. Fiala práci natěračskou, p. Piner práci zámečnickou a 10 Kč, pí Krejčová práci, z Bolešína p. Kabíček 30 Kč, p. Stibor 20 Kč, pí. Stiborová vým. 100 Kč.)

V r. 1934 byla na kapličku dána nová střecha a protože převzala i funkci zvonice, byla ozdobena věžičkou s cibulovou bání. Obecní zvonek byl do té doby na zvoničce, která stávala od r. 1905 na návsi na pozemku, který dnes patří k čp. 7. Říkají tam dodnes "pod zvoničkou". Býval to obyčejný sloup - dvoják se stříškou. Po přenesení přestal sloužit k trojímu dennímu zvonění a od té doby se zvoní pouze hrana. Celkové náklady na úpravu kapličky v r. 1934 činily asi 1 830 Kč:

p. Vraštilovi za dříví 354,20 Kč

p. Koršovi za práci tesařskou 521,80 Kč

p. Chomátovi za eternit a práci pokrývačskou 260,- Kč

p. Slabovi za plech a práci klempířskou 421,- Kč

za zednickou a nádenickou poráci a materiál 272,90 Kč

Oltář byl ozdoben originálem obrazu sv. Anny od prof.Josefa Vokálka z r. 1932. Před vchodem byla postavena opěrná zeď z kamene. 22. července 1934 byla kaplička znovu vysvěcena farářem Hubáčkem ze Sedlce..