Svojanov

Hrad Svojanov se pod tímto jménem poprvé uvádí r. 1320, osada toho jména vznikla vnitřní kolonizací už před založením hradu. Hrad dal postavit Přemysl Otakar II. někdy kolem r. 1265 jako oporu královské moci v nedávno osídlené oblasti pohraničního hvozdu a v souvislosti s rozhodnutím, aby spojovací obchodní cesta mezi Čechami a Moravou vedla přes právě založené královské město Poličku. První zmínka o hradu je ve Zbraslavské kronice k r. 1287, kdy je uveden „hrad, který se jmenuje Vurstenberg". První název hradu zněl tedy Fürstenberg, avšak toto pojmenování bylo záhy, už počátkem 14. století, vytlačeno českým názvem Svojanov podle názvu starší vsi pod hradem. V druhé polovině 13. století byl hrad Svojanov vdovským věnem královny Kunhuty, manželky Přemysla Otakara II., která se po jeho smrti (1278) provdala za Záviše z Falkenštejna z krumlovské větve jihočeských Vítkovců, vůdce vzpoury proti Přemyslu II. Po Kunhutině smrti (1285) se Záviš znovu oženil, a to se sestrou uherského krále Ladislava IV. Jitkou, ale Svojanov si podržel. Hrad se stal jeho trvalým sídlem až do r. 1290, kdy byl na rozkaz krále Václava II. zajat a pod hradem Hlubokou sťat. Svojanov zůstal až do husitských válek majetkem královské koruny. Karel IV. jej zahrnul mezi hrady, které neměly být odlučovány od koruny, a tedy ani zastavovány. Jádro hradu tvoří poněkud zkomolený ovál, vymezený mohutnou zdí – pláštěm – mimořádné tloušťky: na severu a východě dosahuje síly téměř 5 m, na jihu asi 3 m. Při severozápadní straně této hradby stojí pozůstatky starého paláce snad z 13. století, při kterém byla gotická kaple sv. Kateřiny. V sousedství paláce dosud stojí vysoká gotická okrouhlá věž, zvaná dnes hláska. Měří v průměru 9 m, její asi 3 m silná obvodová zeď byla ještě zesílena směrem na sever ostrým břitem. Pod touto věží bývala v parkánové hradbě původní brána, přístupná po padacím mostě, který vedl přes šíjový příkop. Raně gotický palác byl patrně kratší než později postavená renesanční budova nového paláce a měl obvyklé dělení na tři patrně plochostropé místnosti. Nádvoří bylo v 13. století nerovné – prudce stoupalo směrem k severu. Po smrti Václava IV. za husitských válek držel od r. 1419 hrad Oldřich z Boskovic, syn Tasa z Boskovic a z Brandýsa. Zastavil mu jej císař Zikmund, jehož byl Oldřich zprvu stoupencem. Později přestoupil k husitům, ale hrad mu zůstal i poté, kdy se Zikmund ujal vlády. Po něm (1437) zdědil hrad jeho syn Ješek Svojanovský z Boskovic, jeden z předních dvořanů Jiřího z Poděbrad a Vladislava II. Rod pánů z Boskovic vlastnil hrad až do r. 1512, kdy Ladislav z Boskovic vyměnil svojanovské panství s hradem za panství Zábřeh a Rudu s Mikulášem Trčkou z Lípy. Svojanovské panství bylo tehdy rozsáhlé: vedle Svojanova zahrnovalo i Bystré a Limberk (dnes Pomezí) s dalšími osadami. Ochrana hradu za husitských válek i za Jiřího z Poděbrad, kdy tudy často procházela vojska, vyžadovala zpevnění hradeb. V této době se hrad stal skutečnou středověkou pevnosti. Tradice umísťuje na hrad ještě hranolovou věž. Rozhodně však byla v 15. století vystavěna okrouhlá bašta (snad za Oldřicha z Boskovic), přestavěná počátkem 19. století v dnešní vstup. Tato bašta zesilovala novou hradební zeď, obklopující původní ovál vnitřního hradu. V této nové vnější hradbě byly ještě další dvě menší bašty, z toho jedna okrouhlá; obě zesilovaly opevnění směrem na západ. Na jižní straně byl areál opevnění protažen v ostrý klín, ukončený baštou trojúhelného tvaru se zaoblenými rohy. Na východě, kudy stoupala k hradu cesta z městečka Svojanova, bylo opevnění nejsložitější. Kromě vnitřní hradby, do které byla vestavěna patrová budova, sloužící v přízemí patrně jako konírna a v patře jako obydlí hradní posádky, byla ve svahu postavena ještě vnější hradba s dvěma velkými půlválcovými baštami. Ta pak pokračovala až k poplužnímu dvoru, který tvořil předhradí hradu a byl uzavřen na vstupní straně baštou. Všechny uvedené bašty i s hradbami jsou dnes zbořeny téměř do úrovně vnitřního terénu, který byl vyrovnán v 18. století při parkové úpravě areálu do vodorovných teras. Proto jsou například jednoduché štěrbinové střílny viditelné jen z vnější strany. Konečnou vývojovou fází procházela stavba hradu za Trčků z Lípy. Už počátkem 16. století byl palác prodloužen až k vysoké věži a rozšířen o nové křídlo, postavené na plášti původní hradby. Severní síň paláce byla tehdy zaklenuta novou křížovou klenbou, svedenou v suterénu i v přízemí do středního pozdně gotického pilíře. Z mohutné obvodní zdi vnitřního hradu se po terénních úpravách, které zarovnávaly povrch nádvoří, zachovala nad úrovní dvora jen její východní část až k původní čtverhranné vstupní věži; zdivo pláště na severu zmizelo pod novým křídlem paláce a na jižní straně byla zeď zbořena až po úroveň nádvoří, takže dnes je zachována jen jako tarasní zeď, která už patrně v 16. století byla vzepřena dvěma opěrnými pilíři. Asi v r. 1547 se stal majitelem Svojanova Václav Žehušický z Nestajova († 1555). Za jeho synů Hertvíka a Jana došlo k odtržení Bystrého s okolím od svojanovského panství, při kterém zůstaly nadále jen díl svojanovský a limberský. K Svojanovu patřil především hrad, dále mlýn a při něm olejna, pak pivovar, sádky, potok a městečko Svojanov. Limberský díl zahrnoval kromě Limberka (dnes Pomezí) 11 osad a další roztroušený majetek. Po Janově smrti (1564) sice Hertvík († 1579) sjednotil načas všechny tři díly do svých rukou, ale když se r. 1566 oženil s Bohunkou Zárubovou z Hustířan, učinil ji v závěti dědičkou jen hradu Svojanova s příslušným dílem majetku. R. 1569 postihl hrad požár, po němž byl objekt znovu důkladně upraven. Z té doby se zachoval především renesanční, tzv. nový palác se zbytky sgrafitové rustiky. Po různých vlastnických sporech po smrti Bohunky z Hustířan r. 1583 zůstal hrad i s poplužním dvorem, městečkem Svojanovem a sedmi osadami v držení rodu Zárubů z Hustířan až do jeho vymření po meči. Za třicetileté války hrad velmi trpěl od vojsk obou stran. Jedna z dcer hraběte Josefa Antonína Záruby z Hustířan, posledního z rodu Zárubů, Eleonora, se provdala před r. 1744 za hraběte Karla Ottu ze Salmu; z r. 1748 pochází alianční znak Zárubů a Salmů, umístěný původně nad vstupní branou a o sto let později zazděný nad vchod do nového paláce. Po smrti Karla Vincenta ze Salmu prodal poručník jeho tří dcer Svojanov r. 1797 Václavu Ignáci Ubellimu ze Siegburgu. Hrad střídal v 18. století často své majitele, kteří tu však jen zřídka sídlili. Proto pustl a po prusko-rakouských válkách, kdy byl velmi poničen, se začal rozpadávat. Když r. 1800 koupil hrad poštmistr z Běchovic Jiří Haissler, musel do časti prostoru starého paláce vestavět nový dům, aby měl kde bydlet. R. 1804 koupil Svojanov od Jiřího Haisslera Martin Dlouhý, který dal na hradě pátrat po domnělých pokladech. Žádný poklad objeven nebyl, zato u nedalekých Hutí bylo odkryto naleziště tuhy, k jejímuž zpracování dal Martin Dlouhý zřídit na místě soukenické dílny novou dílnu. Dlouhý však zanedlouho pronajal hrad i s dílnou svojanovskému vrchnímu Františku Dieblovi, který důkladně opravil nový palác a dal zhotovit i hlavní schody. V r. 1818 prodal Dlouhý pro dluhy panství vrchnímu hraběte Valdštejna-Vartemberka z Litomyšle Františku Heyssigovi. Od něho koupil Svojanov v r. 1820 Rüdiger ze Stielfriedu. Po několika dalších úřednických a měšťanských držitelích jej v r. 1840 koupil v dražbě Josef Kristen. 4. května 1842 byl hrad zachvácen druhým požárem. Oheň vzniklý v městečku Svojanově se přenesl až na hrad. Tehdy shořel nový palác, továrna na tuhové výrobky i hospodářské budovy. Ale už v r. 1843 byly všechny objekty opět obnoveny a bylo postaveno i empírové, tzv. nové stavení, které se dochovalo dodnes. R. 1879 se stal majetkem hradu po Josefu Kristenovi Antonín Haasche. V r. 1910 koupilo Svojanov město Polička, které přistoupilo k základním záchranným pracím. Bylo konzervováno chátrající zdivo hradeb, hradních budov i hlásky a zajišťovány zbytky sgrafitové výzdoby. Také hospodářské budovy byly upraveny. Obytné budovy hradu byly od 20. let 20. století zčásti využity pro umístění četnické stanice a byty celníků a pro studentskou a pak turistickou noclehárnu. Hrad byl zpřístupněn veřejnosti a byly tam občas konány veřejné slavnosti a hudební produkce. Nad vchod do hradu byl r. 1927 zasazen znak města Poličky z červeného sliveneckého mramoru, dílo akademického sochaře J. Kadlece. Když v r. 1948 přešel Svojanov do vlastnictví československého státu, zajišťovací stavební práce pokračovaly. K nejpodstatnějším úpravám došlo v l. 1968–1978, kdy všechny zachované a opravené časti hradu byly postupně zpřístupněny a využity ke kulturním a rekreačním účelům. V hradních interiérech byla umístěna muzejní expozice historického vývoje hradu a okolí a expozice Evropská a česká malba 19. století. Hláska sloužila jako rozhledna. Do hradního areálu se vstupovalo vraty bývalého poplužniho dvora. Naproti vchodu stál bývalý ovčín a ratejna. Stavení vpravo před hradem, kdysi obydlí panského myslivce, popřípadě správce svojanovského polesí, bylo upraveno v obydlí správce hradu. Dvě tuhové vázy připomínají někdejší dílnu. Hrad byl ve správě Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody Východočeského kraje v Pardubicích. Z nádvoří hradu lze přehlédnout celé vnitřní i vnější opevnění hradu a rozmístěni bašt. Na východní straně za vnitřní hradbou parkánu stojí dodnes zachovalá mohutná budova „domu střelců" s gotickými okny a s římsami z 16. století, která v sobě uchovává pozůstatky většiny vývojových stavebních fází hradu..

Snad jediná stavba, která se nám dochovala v původní podobě, je bergfrit, sám o sobě datovaný do 2. poloviny 13. století (podle analogií dalších břitových věží, Zvíkova atd., viz stavebně historický průzkum L. Svobody 2009). Pro stáří hradu je rovněž neblahá absence úzce datovatelných kamenických článků a ostění. V tomto příspěvku se pokusím alespoň částečně shrnout názory na počátky hradu Svojanova. Začneme ovšem z trochu širší perspektivy. Král Vladislav II. údajně roku 1167 daroval litomyšlským premonstrátům mimo jiné (CDB I, č. 399, s. 414, viz též Severin 2003) území nazvané „Na poličkách“ (que vocantur Napolickah). Jde sice o falzum, ale věrohodného obsahu (premonstráti přišli do Litomyšle díky aktivitě Vladislava II. a Jindřicha Zdíka kolem roku 1145). Alespoň se tak s údaji obsaženými v této listině pracuje. Zde za Přemysla Otakara II. vzniklo město Polička (CDB V/1, č. 457, s. 673-677). A obecně se usuzuje, že nedaleko i hrad Svojanov, ač pro to nejsou přímé důkazy. Ovšem v poslední době se objevilo několik odlišných názorů. Poličsko a Svojanovsko sice původně patřilo litomyšlským premonstrátům, jejich další, především majetkové, osudy byly odlišné. Polička vznikla v kraji již nějakým způsobem obydleném a snad kolonizovaném litomyšlským klášterem za účasti českých kolonistů (v zakládací listině je zmínka o „polích již obdělaných“; navíc se v této oblasti vyskytuje několik českých jmen osad). V této první etapě kolonizace litomyšlským klášterem byl osídlen tedy újezd Na lubném a luka Na poličkách (Severin 2003,179). Druhá vlna kolonizace dala vzniknout městu Poličce (počátek budování snad roku 1263, viz namátkou Konečný 2008, 58) a dalším vsím z české strany. Naopak Svojanovsko bylo kolonizováno z moravské strany. V roce 1269 král řešil stížnost opata Štěpána na protiprávní zabrání klášterního území, asi v okolí Poličky. Nelegální zabrání klášterního majetku uvedenými šlechtici se stalo dříve než v roce 1269, snad zhruba v době zakládání Poličky (Severin 2003, 182). V listině (CDB V/2, č. 598, s. 192) z téhož roku (1269) se vymezuje oblast, jíž se klášter za kompenzace vzdává ve prospěch krále – od pramene Desné ke Svratce po ústí Strachujovského potoka, odsud proti Bílým kamenům k řece Svitavě. Je tu tedy popsána jižní hranice poličského újezdu v držení litomyšlského kláštera. Tuto oblast měli protiprávně zabrat blíže neidentifikovaní šlechtici Jimram (buď z Boskovic či z Medlova) a Heřman (z Letovic, zemřel před rokem 1274). Jenže král jim tento zábor evidentně neměl za zlé a zabrání území asi dnešního Svojanovska nebylo v konfliktu s územním vymezením kolem Poličky a jeho právním prostorem. Nazývá je doslova „naši věrní“ (fideles nostros). Král mohl naopak podporovat zakládání osad v okolí Svojanova. Lze si představit, že se pod dohledem Heřmana z Letovic rozběhla kolonizace Svojanovska podle P. Boliny na úkor olešnického újezdu a ne poličského, na což litomyšlští premonstráti reagovali dvojím potvrzením Vladislavovy litomyšlské listiny králem Václavem I. roku 1245 (Bolina 2005, 33). Měli tedy obavu, aby kolonizace neukrojila i díl jejich koláče. Pak byly ovšem jejich obavy oprávněné, neboť Heřman a Jimram premonstrátům v Litomyšli území opravdu zabrali, na což tedy reaguje výše zmíněná listina z roku 1269. Jaké území tedy měli oba šlechtici klášteru zabrat, je otázkou. Je možné, že právě Svojanovsko. Tato jižní hranice, v listině z roku 1269 uvedená, je zhruba identicky stanovena v jiném falzu, totiž listině, která se hlásí do roku 1073. Jde o zakládací listinu (CDB I, č. 386, s. 370) opatovického kláštera, kde je vymezen i olešnický újezd. Tehdy soutok Svratky a Strachujovského potoka, tzv. Bílé kameny (snad mramorový lom u Bystrého, podle Severin 2003, 182; přijal Bolina 2005, 12) a blíže neznámé místo na řece Svitavě tvořilo hranici mezi územím litomyšlského kláštera (resp. poličského újezdu) a olešnického újezdu. Právě ze Svitávky, kde fortifikace strážící celnici vznikla na přelomu 11. a 12. století, šla trasa brněnské cesty na Trpín, Bystré a Poličku od přelomu 12. a 13. století (Bolina 2005, 12). PŘÍBĚH ZÁVIŠE, JEŠKA A KUNHUTY

K. Severin (2003, 182) vylučuje královské záložení Svojanova a argumentuje Durdíkovým srovnáním královských a šlechtických hradů (Durdík – Klápště 1992, 266–276), přičemž Svojanov odpovídá dle Severina spíše šlechtickým založením (Durdíkovy závěry však nejsou bezpodmíněčně přijímany). V případě, že by Svojanov byl královským založením, pak překvapuje skutečnost, že minimálně spodní vstup do bergfritu byl opatřen dřevěnými zárubněmi, horní vstup možná také. Pro královský hrad by to bylo neobvyklé. Záviš z Falkenštejna (†1290), první doložený vlastník, však tento hrad určitě nezaložil, neboť před sňatkem s Kunhutou asi nevlastnil žádné území (Severin 2003, 182). Přesně 11. 2. 1281 (RBM II, č. 1267, s. 545) je purkrabím v Hradci nad Moravicí, kde nahradil dřívějšího purkrabího Kunu z Kunštátu. Ale ještě téhož roku museli s Kunhutou Hradec opustit, neboť vlády nad Opavskem se ujal vévoda Mikuláš Opavský, levoboček Přemysla Otakara II. a Závišův nepřítel. Pravděpodobně zde Kunhuta otěhotněla, což bylo neúnosné i společensky. Oba milenci se uchýlili s určitou pravděpodobností na Svojanov (Zbraslavská kronika líčí, že se Záviš ukrýval roku 1283 na některých moravských hradech, viz FRB IV, s. 23), kde Kunhuta mohla roku 1282 porodit syna Ješka. Narodil se asi roku 1282 na neznámém místě, snad možná na Svojanově, po Závišově popravě byl odevzdán na východvu do nějaké komendy řádu německých rytířů a poté (snad 1296 či 1297) byl odeslán do Pruska (asi v 15 letech), 1310–1326 byl komturem v Řepíně a poté zemský komtur pro Čechy a Moravu (doložen 1328), poslední zmínka o něm je z roku 1337. Zajímavé je, že byl držitelem relikvie svatého Kříže, což je královská relikvie, předávaná mezi panovníky Evropy, držení této cenné věci v rukou Ješka je znamením, že jeho rodiče byli vysoce urození, Kunhuta přivezla relikvie z Uher (Jan 2000, 453–475). Je opravdu pravděpodobné, že se tu oba nacházeli (v letech 1281–1283/4, roku 1284 se vlády opět ujal Václav II. a Kunhuta se i se Závišem vrátila do Prahy, kde se vzali, viz líčení ve Zbraslavské kronice), Záviš pak déle, podle zbraslavského opata Oty se po povolání královny Kunhuty do Prahy ještě skrýval na nejmenovaých moravských hradech a teprve po čase se do Prahy odvážil. Záviš je na Svojanově přímo doložen pouze jedinou zprávou k roku 1287 (zmínka ve Zbraslavské kronice, sepsané asi v letech 1305–1314, FRB IV, s. 31), tato kronika je však nespolehlivá a tendenční, navíc v časových údajích nepřesná; Záviše démonizuje a Václava II. líčí jako oběť intrik. Sňatek obou přišel pravděpodobně až v květnu 1285, avšak už v září královna zemřela (tedy necelé 4 měsíce po svatbě). Patrně držela jako své královské věno statky Poličku, Lanškroun, Lanšperk i Svojanov, které Závišovi a svému synu Ješkovi postoupila, avšak to mohla jen po dobu svého života (Konečný 2007). Proto už 23. října 1285 (RBM II, č. 1358, s. 586), krátce po její smrti, král Václav II. převádí do dědičného držení statky Poličku, Lanškroun a Lanšperk (Svojanov tu uveden není!) Závišovi z Falkenštejna a synu Ješkovi. Kunhuta chtěla zajistit Ješkovi majetek v hodnotě 50 tisíc hřiven, tedy v hodnotě jejího věna. O tom, zda Polička (a Svojanov) už tehdy patřila k věnným městům resp. majetkům, se pouze spekuluje. Pokud by král Přemysl Otakar II. založil město Poličku kolem roku 1263 a roku 1265 tento krok právně legalizoval vydanou zakládací listinou, mohla začít Polička odvádět dávky až 18 let poté, tedy v roce 1283 (Konečný – Růžička 2010, 8). Kunhuta se narodila asi roku 1245, je tedy otázkou, jak výhodné by pro ni věno v podobě nově založeného města bylo (Kunhutě bylo 20 let, když byla vydána zakládací listina města Poličky). Záviš se potřetí oženil s uherskou princeznou Alžbětou, se kterou tedy pobýval na Svojanově roku 1287. I ona mu povila syna, blíže ovšem zcela neznámého. Závišovým švagrem byl tedy uherský král Ladislav IV. Kumán, který zemřel násilnou smrtí ve stejném roce jako Záviš. Sňatek s Alžbětou měl ovšem háček, byla totiž od útlého věku v klášteře a arcibiskup ji nechtěl propustit bez papežova souhlasu. Král Ladislav klášter přepadl a Alžbětu unesl, aby ji následně dal Závišovi za manželku (Konečný 2007, pozn. 131). Záviš byl na podzim roku 1288 (Jan 2005, 10) zajat (dříve se uvádělo 1289). Zatčení proběhlo za velmi nečestných kroků, líčení především veršované kroniky Otokara Štýrského líčí zbabělost a zrádnost krále Václava II. a hrdinnou obranu Záviše. Ten byl zatčen na Hradě. Záviš byl lstivě pozván králem na rozhovor, když však vešel do věže, kde se král schovával, zavřeli za ním dveře. Obstoupilo ho asi osm mužů a chtěli jej zajmout, ale Záviš jednoho zabil. Vítek z Krumlova, Závišův bratr, pak jako reakci na bratrovu popravu sám nechal stít bratra Tobiáše z Bechyně, Čeňka. Téměř ihned po Závišově zatčení se král Václav II. chopil Závišových statků, aniž by musel svůj postup nějak legalizovat. I to bývá posuzováno jako argument, že Závišovy statky původně patřily k věnu zesnulé královny Kunhuty, že tedy byly chápány právně jako zeměpanské (Jan 2005, 14). Počítal totiž s výměnou majetku s Fridrichem Malým, míšeňským markrabím ve smyslu znění smlouvy z 6. února 1289 (RBM II, č. 1467, s. 631). Fridrich měl obdržet jako léno mezi jinými i „Furstenberc, Polytz, Landescrone, Landesberc, Zwythauia (Svitavy, které však patřily olomouckému biskupovi) a další (Ústí nad Orlicí, Vysoké Mýto, Zebín, Skuteč, Hoštejn, Zábřeh). On měl zase postoupit českému králi svoje práva k Míšeňsku, Osterlandu a Dolní Lužici, dále hrad Scharfenberg, hrad s městem Drážďany, hrad a město Pirnu, hrady Donín, Tharandt, Borsenstein a mnoho dalších (Jan 2005, 12). Z transakce pro odpor Fridrichových příbuzných sešlo. Roku 1289 vyvstal nový odboj Vítkovců a Záviš byl odsouzen ke ztrátě hrdla. Následuje scéna jako vystřižená z dramatických filmů, kdy je ponížený Záviš vláčen po vítkovských hradech a jeho prostřednictvím jsou jeho příbuzní vydíráni, aby otevřeli brány. Poté, co Václav svěří Závišův osud do rukou Mikuláše Opavského a odjede z bojišť, Záviš ví, že přišel jeho konec. Skutečně je roku 1290 před hradem Hlubokou, drženou jeho bratrem Vítkem, popraven. Vítek reaguje tím, že popraví bratra biskupa Tobiáše, ale stejně je nucen hrad vydat. Smrt Záviše z Falkenštejna byla mezním naplněním sankce za nedodržení panovníkova zásadního práva – jako vlastník země, tedy zeměpán, vlastnil i veškeré hrady, které mu musely být kdykoli otevřené. Hrad Svojanov se však stal opět korunním majetkem, který král postupoval jako zástavu svým věrným. Tyto „věrné“ však bohužel dlouho neznáme jmény. DALŠÍ TEORIE:

Založení hradu Svojanova K. Severin připisuje aktivitě Heřmana z Letovic či Jimrama (z Boskovic?, z Medlova?) před rokem 1269. S tím lze vcelku souhlasit, nabízí se to jako logická varianta. Je možné, že založení dostali na starost právě od Přemysla Otakara II. a hrad drželi jako léno, kdykoli otevřené králi. Ve středověku se však králi jakožto zeměpánovi přičítalo vlastnictví všech fortifikací, tedy i těch šlechtických! I ty musely být králi vždy přístupné. Vok II., otec Heřmana, rozdělil svou pozůstalost mezi tři syny. Heřman se asi nehodlal spokojit s tímto majetkem a hodlal rozšířit své jmění kolonizací lesního území v okolí (Bolina 2005, 29-30). Podařilo se mu kolonizovat oblast údolí Křetínky a jejího vyústění do řeky Svitavy, tedy část území olešnického újezdu, které patřilo klášteru v Opatovicích nad Labem (Bolina 2005, 32). Toto území tedy nepředstavovalo jablko sváru mezi ním a litomyšlským klášterem, jak o něm informuje dodatečně listina z roku 1269, ale Heřmanovo zabírání území vhodného k zakládání vsí kolem Svojanova (těmi byly původní Hlásnice u kostela sv. Máří Magdalény, Starý Svojanov, Študlov, Trpín, Brněnec a některé Lhoty (Kněževes), vesnice vznikly ve 40. až 50. letech 13. století). Možná že již tehdy (kolem poloviny 13. století) vznikly osady patřící k Heřmanovu letovickému panství Křetín, Veselka, Trávník, Třebětín, Vranová, Poříčí, Zdlaštkov a Vlkov. A roku 1250 se Heřman již píše po Letovicích (CDB IV, č. 197, s. 359, je otázkou, zda již stál hrad, samotná existence predikátu ještě neznamená, že tu měl Heřman postaven hrad). U Letovic vzniká také manský systém (snad už za Heřmana, který by se dle Boliny (2005, 30) mohl inspirovat manským systémem královského Svojanova, který evokuje název osady Manova Lhota či potencionální hrádek u Kněževsi). Byl-li Heřman zakladatel Svojanova, je to možné. Bohužel Heřmanem tato linie vymřela a letovické panství přešlo v letech 1269–1274 jako odúmrť do zeměpanských rukou (a stejně tomu mohlo být i se Svojanovem, ten by získal Přemysl Otakar II. a udělil jako věno Kunhutě, ale to již šlapeme po velmi tenkém ledě). Tvůrcem manských systémů jak na Svojanově, tak i v Letovicích, by byl pak Přemysl Otakar II. Letovice však už počátkem 14. století připadly do rukou pánů z Ronova (prvním je roku 1322 Smil z Přibyslavi a z Letovic). Vlastnictví Svojanova je po peripetiích se Závišem a Fridrichem Míšeňským na počátku 14. století velmi nejisté (viz níže lenní rejstřík olomouckého biskupství). Po roce 1259 se tedy rozeběhla kolonizace Poličska-Svojanovska z rozkazu krále, který nedbal na majetkovou příslušnost Poličska k premonstrátskému klášteru v Litomyšli. Asi roku 1263 bylo budováno centrum tohoto území – město Polička (soudě dle 18leté lhůty pro nové osadníky a 20leté lhůty pro stávající osadníky). A roku 1265 byla vydána zakládací listina. Této kolonizace se tedy dle Boliny (2005, 43) týká stížnost litomyšlského opata z roku 1269. Postup kolonizace dle této listiny tedy zajišťovali šlechtici Heřman, Jimram (asi ten z Boskovic) a další (snad Vznata z Lomnice?, Kuna z Kunštátu?). Scénář je takový, že se Heřman z Letovic, Kuna z Kunštátu či případně Vznata z Lomnice podíleli na kolonizaci zeměpanského Svojanovska a v sousedství si budovali vlastní majetkovou základnu na úkor olešnického újezdu opatovického kláštera. Analogickou situaci by pak představovala činnost pánů z Drnholce na Lanškrounsku, kde byli pověřeni kolonizací královského území, v jehož sousedství si budovali svoje panství. Zeměpanské Svojanovsko tedy mohlo být na příkaz krále kolonizováno šlechtici. Je však otázkou smysl založení Svojanova. Údolím Křetínky jistě žádná cesta nevedla. Říční údolí byla vyloženě nevhodná pro trasu jakékoli komunikace, nota bene dálkové. Cesty tedy tok Křetínky a jejího údolí kopírovaly po severním i jižním okraji. Hrad Svojanov však skutečně byl vystavěn za účelem kontroly cesty, a to především té, která šla z Letovic do Bohuňova, zde opustila údolí říčky Křetínky a směrem přes Vítějeves procházela nad Svojanovem ku Poličce (Bolina 2005, 38). A právě tato cesta vstupující do Poličky od Pomezí (Limberka) představuje zároveň osu vyměření poličského půdorysu! Naopak cesta od Bystrého a Jedlové se na půdorysu Poličky neprojevila. Stejná cesta vedoucí přes Limberk formovala i podobu náměstí v Letovicích. Tato cesta může představovat změněnou trasu olomoucké „via“. Záměrem krále bylo vést tuto cestu jinudy než přes klášterní území, a tak ji z Olomouce svedl přes Letovice ke Svojanovu. Zároveň v polovině 13. století změnil trasu brněnské via vedoucí jižně od Křetínky. Tato cesta kolem Majdalenky vedla i dodnes zachovanou úvozovou cestou dolů ke Starému Svojanovu, kde se u nově založeného hradu spojila s olomouckou. Je to sice hypotéza, ale dává založení Svojanova smysl (Bolina 2005, 40). Roku 1258 získává od břevnovského kláštera tzv. Sebranický újezd Bohuše z Ceblovic a zakládá tu patrně zamýšlené centrum dominia. Ovšem práce ustanou v počátečních fázích. Dnes jde o bezejmennou fortifikaci u Újezda u Kunštátu. Byl by to další šlechtic, který by zamýšlel vést kolonizaci na bývalém klášterním panství. Svůj záměr však brzy opustil, snad v důsledku dramatického poklesu významu brněnské stezky. Důvodem této krize mohla být právě ona přeložka přes křetínské údolí, velmi nepohodlná pro cestující, neboť museli překonávat převýšení cca 100 m na obou koncích údolí. Jako o dalším možném zakladateli Svojanova se uvažuje o Svéslavovi z Bořitova († po 1249) (Bolina 2005). Na území Malé Hané, tedy ve staré sídelní oblasti, se vytváří soukromé državy panských rodů, jejichž počátky jsou spojeny s výstavbou pozdně románských kostelů – kolem roku 1200 vznikají kostely v Bořitově, Vískách a Doubravici nad Svitavou. Kostel v Doubravici založil snad Holáč z Doubravice. Jeho spojitost se stejnojmenným hradem je nedoložitelná, jako stavitel hradu se označuje až Protiva z Doubravice. Ještě dříve se však připomíná Bořitov (roku 1239 v predikátu Svéslava, viz CDB III/2, č. 214, s. 282). Svéslav z Bořitova (umírá po roce 1249), roku 1224 královský purkrabí na Brumově a v letech 1224–1235 brněnský komorník, měl bratry Jakuba a Holáče (1223–1233 olomoucký purkrabí) (Bolina 2005, 23–24). Před rokem 1239 získal Svéslav Bořitov. V Doubravici, Bořitově i Černé Hoře (Matouš z Černé Hory) se uchytil rod stejného erbu. Bolina rozvíjí teorii o přesunu obyvatelstva z východní Moravy (z okolí hradu Brumova) na Českomoravskou vrchovinu (lokality Brumov, Študlov, Drnovice, Lačnov, Tichov). Tento přesun nemusel mít podle Boliny na svědomí Kuna (i kunštátské panství vznikalo na úkor olešnického újezdu, stejně jako lomnické, letovické a svojanovské, budeme-li věřit P. Bolinovi), brumovský kastelán, ale už Svéslav, doložený ve stejné funkci už roku 1224. Pak by jeho jméno, pakliže by vedl osídlování a zakládání těchto vsí, bylo ukryto v názvu Svojanov (Bolina 2005, 35, jméno tedy odvozené od Svéslava = Svojeslava). Teorie je to odvážná a zní logicky, ale stejně tak visí její věrohodnost na vlásku. Svéslav by asi stěží mohl být zakladatelem kamenného hradu Svojanova, ale spíše třeba nějakého dvorce např. ve Starém Svojanově). Objevila se rovněž teorie, že Svojanov představuje záhadnou lokalitu Zuzinov (CDB IV/1, č. 184, s. 336), kde působil jako kastelán Kuna (později z Kunštátu, „Chuno castellanus de Zuzinou“). Lokalita se objevuje pouze jedinkrát, a to roku 1250. Spojitost se Svojanovem je podle Boliny (2005, 34) velmi věrohodná. Tento text chtěl pouze poukázat na fakt, jak složité je bádání o počátcích našich hradů. Počátky hradu Svojanova by mohl poodhalit archeologický výzkum, ale opravdu velmi hloubkový :-)

POUŽITÁ LITERATURA:

Bolina, P. 2005: Byl hrad Svojanov u Poličky posledním centrem tzv. úsobrnské provincie? (Příspěvek k historii moravsko-českého pomezí II.), Časopis Matice moravské 124, č. 1, 3-46. Durdík, T. – Klápště, J. 1992: Dva pohledy na počátky hradu Riesenburku, Archeologické rozhledy 44, 266-276. Jan, L. 2000: In ordine Cruciferorum Christo militavit. K osudům Ješka, syna Záviše z Falkenštejna a královny Kunhuty, Český časopis historický 98/3, 453-475. Jan, L. 2005: Proces se Závišem a proměny královské vlády v letech 1289-1290, Český časopis historický 103, č. 1, 1-40. Konečný, S. 2007: Svojanov. Pohled do historie hradu a panství, 154 s. Konečný, S. 2008: O zakládací listině města Poličky, 67 s. Konečný, S. – Růžička, J. 2010: Polička. Věnné město českých královen, 244 s. Severin, K. 2003: Kolonizace Hřebečska, Aarchaeologia historica 28, 175-210. Svoboda, L. 2009: Svojanov. Stavebně historický průzkum hradu, 20 s..

Manželka jeho a lidé na hradě těmito návštěvami již byli utrápeni. Jednou přišel k paní starý vysloužilý voják a obdržev almužnu ptal se jí, proč jest zarmoucena. I pověděla, že ji duch nebožtíka pána ze sna vyděšuje. Tu jí voják poradil, aby si zaopatřila černou slepici, trojí královskou vodu, svěcenou svíčku, křídu a ratolest z borovice. Když to vše bylo pohotové, vyšel s tím voják o půlnoci před hrad ke kříži. Křidou udělal kolo okolo kříže, svíčku rozsvítil, pak se posadil a vzav černou slepici očekával příšerného ducha. Půlnoc uhodila i přirachotil vůz od čtyř vranných koní tažený. Voják ptá se, ve kterém voze Rašín sedí i odpovídá se: "vzadu" ode všech jedenácti vozův. Tu kluše Rašín na býku. Voják hodí černou slepici býku mezi nohy a tím ho zastaví; pak se táže ducha, je-li mu pomoci, aby nestrašil. Odpovídá rytíř, že mu pomoci není, leč by jeho manželka kámen za kamenem z toho domu, který vystavěl, v zástěře tam zanesla, odkud vzat byl, a tu že by mu sotva ještě bylo ulehčeno. Starý voják však, jenž své věci dobře rozuměl, na ta slova nic nedal: zaklel Rašína tak, že již prý na Svojanově nestrašil.

Hradu se nakonec ujal Bohuslavův bratr Karel, který se po čase začal dvořit i paní Kateřině. Když se však seznámil s bohatou pannou rodu rytířského, Kateřinu, která mezitím čekala jeho potomka, zavřel a uzamknul v nejhlubším hradním sklepení. Od té doby se odtud ozývaly rány a podivný nářek. Karel byl velmi nepokojný a po čase nechal raději sklep otevřít. Pohled do sklepa byl hrozný. Mezi cáry roztrhaných šatů ležela zesnulá Kateřina s rozcuchanými vlasy a šíleným výrazem ve tváři. Karel nechal mrtvolu zazdít, sám však upadl v šílenství, snad proto, že Kateřina se mu až do smrti každou noc zjevovala..

Nejdříve dostavěl původní gotický obytný palác, jehož prostory byly pro bydlení vhodnější, poté plánoval dostavbu reprezentativního paláce renesančního. Jednou si malá Kateřinka hrála v průchodu mezi oběma paláci, právě tam, kde se zrovna pracovalo. V tom se uvolnila trámová konstrukce lešení a na Kateřinku spadla. Kateřinka celá od krve pak procházela všemi pokoji a hledala tatínka, aby jí pomohl. V pánském pokoji však zcela vysílena se opřela ručičkama o zadní stěnu a zemřela. Od té doby se po nocích zjevuje v dámské ložnici, prochází celým palácem a v pánském pokoji na zadní stěnu vždy otiskne své krvavé ruce... Tato tragická událost odradila Jiřího Haisslera, aby pokračoval v obnově hradu, a tak dodnes zůstal opravený pouze původní palác gotický, zatímco sousední palác renesanční leží ve zříceninách. Hrad držel ve vlastnictví jen dva roky, pro nezaplacení kupní částky byla kupní smlouva zrušena..

Dodnes na ni vzpomínají v nedalekém Bystrém, kde věnovala místnímu kostelu zlatý kalich. Ještě než se provdala za Hertvíka, měla jinou známost – mladého kováře z hradu, s nímž se i po svatbě tajně stýkala. Scházeli se zejména na rozcestí v lese nedaleko hradu směrem na Rohoznou. Hertvík se to po čase dozvěděl, milence dal zajmout a kováře na místě usmrtit obzvlášť krutým způsobem: nechal mu nejprve useknout obě ruce a potom ho probodnout. Na místě neštěstí stál po dlouhé věky dřevěný kříž. Manželku Kateřinu dal Hertvík zaživa zazdít do hradeb vnitřního hradu. Když byla v roce 1805 proražena nová brána na horní nádvoří, byla v těchto místech skutečně nalezena kostra ženy. Hertvík se oženil podruhé, s Bohunkou Zárubovou z Hustířan. Krátce poté roku 1578 zahynul. V místě jeho skonání byl osazen pískovcový kámen a rostla tam divotvorná klokočina. Když hradu nebo jeho majitelům hrozilo smrtelné nebezpečí, celá se opotila a padaly z ní kapky podobné rose..

Sám pak s desetiletým synkem hnal dobytek do úkrytu v Olšinách. Nepřátelé však rodinu hospodáře dostihli v místech, kde dnes stojí Boží muka. Tam také všechny její členy pobili. Na jejich památku nechal hospodář Doležal postavit na tomto místě kamenný podstavec a dřevěný kříž, který později nahradila nynější kamenná Boží muka. Hospodář však neunesl svůj trpký úděl a po čase se oběsil v lese nedaleko hradu. Přežil jen malý synek, o jehož dalším osudu však není nic známo. A právě od těch dob se z tohoto lesa v noci ozývá dětský pláč..