Žebrák

Prohlídku mimo návštěvní doby možno individuálně dohodnout. Vstupné: základní 6,- Kč, poloviční 3,- Kč

Rezervace + 10 % ze vstupného. Informace a rezervace prohlídek: tel./fax: 0316 73202.

Upomínka na ně vzbudí se v nás, slyšíme-li je jmenovati, ještě pak mocněji vznikne, stojíme-li před jich díly tvrdými a vysokými, cítíce svou nedostatečnosť proti těmto hmotným a po svém porušení ještě nepřemoženým dílům práce a píle středověké. Tak na př. jest jméno Karla IV. tak nerozlučně spojeno s Karlšteinem, jako Rudolfa II. s hradem Pražským. Žebrák a Točník, dva hrady, z jichž oken se obyvatelé na sebe dívati mohli, připomínají nám Karlova syna Vácslava IV., panovníka, kterého většina dějepisců haní, jehož však lid více miloval, než kteréhokoliv jiného, poněvadž násilníky trestal a o to se staral, aby se spravedlivě dálo chudým i bohatým. Odloučenosť obou hradů mezi lesnatými horami vysvětluje nám, proč se tu mohl náruživý lovec do sytosti baviti myslivostí a bezstarostně tu žíti, až přišel o jednu korunu. Velebný Točník, převyšující okolní vrchy a stráně, panuje okolní krajině, zejména údolí, v němž jsou město Žebrák tak ležící, že se spatřuje teprve, když se k němu samému přijde, a hrad Žebrák pod samým Točníkem, kterýž z daleka také nelze viděti kromě svrchku velmi vysoké věže. Točník se vypíná na vrchu místy nepřístupném a velice strmém, vysoko nad Žebrákem, kterýž však přes to byl také pevným hradem, chráněn jsa vodou na všech stranách. Ode vsi Hředl táhne se totiž lesnaté pohoří, končíc se strmou horou, na níž stojí hrad Točník. Od Točníka se pohoří srázně snižuje tak, že sestupuje s hory skalnatý hřeben až ke skalce, na níž stojí hrad Žebrák. Jak již řečeno, stojí hrad tento v údolí, zakryt jsa výšinami; jeho pevností nebyly vysoké stráně, ač stojí Žebrák na strmém hřebeni skalním, nýbrž rybníky na všech stranách, tak že se k němu jinak nepřicházelo než po hrázích. Po hrázi tak řečeného Hořejšího rybníka jde cesta od vesničky Točníka ke zříceninám hradu Žebráku, který měl kromě vlastního hradu podhradí snad plaňkami obehnané neb jinak opevněné. Na místě jezu byl zvoditý most, po němž se přicházelo k první bráně a skrze tuto na podhradí. Na místě bývalého mostu zvoditého jest most kamenný a na místě starodávné brány prostý oblouk na pilířích. Za branou jest dlouhý úzký dvůr, v němž v pravo stojí domek služebníka panského, za ním pivovár a jiné hospodářské příležitosti panství Točnického. Pamětihodného tu nic není, poněvadž domy tyto buď v nové době zřízeny aneb aspoň dávno o svou starou úpravu připraveny byly. Roku 1652 byly tu pivovár se sladovnou, hvozdem a spilkou klenutou, sklepy atd. nad spilkou, dvoje obilnice, proti spilce marštale na 30 koní a vedlé nich bečvárna. Roku 1712 postaven tu nový byt pro správce, to jest nynější stavení v levo od cesty se nacházející, v němž před časy hejtman, purkrabě a panští úředníci bydlívali; po způsobu starých dob jest přístup k hořejším světnicím z pavlače a na střeše posazena jest věžička. Od rohu dlouhého stavení čili pivováru jde se úzkou strmou cestou přímo do dolní ohrady hradu Žebráku a od tud na vrch lysý, skalnatý a nesnadno přístupný, na němž se zříceniny horního hradu vypínají. Hrad byl založen do čtverhranu nepravidelného, jehožto rohy ke čtyřem úhlům světovým obráceny jsou. Dotčená stará cesta, ale posud dobře patrná, chráněna byla tam, kde přistupovala ke hradbám, čtyřhrannou věží, která sesilovala bránu i roh hradu, na němž stojí; nelze potom cestu tu pronásledovati až pod okrouhlou věžkou na horním hradě stojící, poněvadž ji množství rumu pokrývá. Naproti jejímu konci spatřují se zbytky velikého čtverhranného stavení o třech odděleních, jehožto západní zeď ještě vysoko vyniká. V této zdi jsou tři okna veníři ozdobně tesanými vroubená, což se asi v 15. věku stalo, ale v 16. věku okna tato opravována. Ku prostřednímu oddělení přistavěna bývala na počátku nynějšího století chaloupka, ale nyní toliko známky viděti jest, kde stávala. V levém nebo jižním oddělení, a to ve výklenku okna, které jest k bývalé chaloupce nejblíže, spatřuje se ještě neporušené dynchování a v něm v pravo obraz nějakého hradu neb města, kterýž obyčejně na Žebrák vykládají. Podlé pravidel u středověkých hradů platných bývaly tu prvotně místnosti pro čeleď a hospodářské příležitosti, později pak, když se nechtělo pánům bydleti nahoře, zřízeno tu pohodlné obydlí. U tohoto stavení se stará cesta otáčela okolo věžky okrouhlé, nyní na polovici rozrušené, ale velmi dobře na skále postavené, poněvadž se odtud cesta velmi dobře brániti mohla. Okolo věžky zatáčela se cesta k hornímu hradu, který byl úzký, stoje na skalnatém bradle čili úzké skále, jako hrad Bradlec, od bradla nazvaný. Na dotčeném bradle stály na západním konci dotčená věžka, od ní k východu velká věž a za ní palác, vše kromě věže nevelké a nepohodlné, tak že by v takových místnostech za doby nynější málokdo bydleti chtěl. Od paláce, jehožto severní strana se 3 okny ještě stojí, vybíhají zdi objímajíce věž jako nějaký plášť, ale tak, že zůstává chodba okolo věže, po níž se nyní jen s velikým nepohodlím choditi může, poněvadž jest sem a tam rumem zasypána. Věže hradu Žebráckého, vzdorujíce již od sta let všem pohromám, jsou nejznamenitějšími zbytky jeho a také přední nejen jeho, nýbrž i údolí Točnického ozdobou. Velká věž hradu Žebráckého zasluhuje jména tohoto nejen jako hlavní čásť a střed hradu, nýbrž i proto, že nad mnohé své sestry také velkými jmenované nevšední mohutností vyniká. Výška její se udává mezi 10-12? sáhy cili okolo 20 metrů; v obvodu měří 35 m. Vystavěna jest z lomeného kamene a maltou obmrštěna, důkladným dílem za doby posledních Přemyslovcův; v 16. věku, kdež rádi posazovali na díla staročeská nějakou vlaskou čepičku (chtíce míti všecko stejně moderní, jako nyní), pokryta jest všechna čtverhrany vyrýsovanými, což se ovšek k této starožitné okrouhlé stavbě tak nehodí, jako se to na př. nehodí k věži v Jinřichově Hradci. A jako by se věž zlobila na ten nový kabát, obyčejně bývá rustika rozrušena a nepravidelnými kusy lpí na černém zdivu. Vchod ku věži jediný jest na východní straně ve výšce několika (asi metrův, i přicházelo se k brance, která se dobře na věži spatřuje, z vedlejšího stavení buď přímo aneb po zvoditém mostě, ale vždy tak, aby ten, kdo se sem uchýlil, bránu za sebou poklopem mohl zavříti. Ve svrchní části věže jest 6 pravidelně rozsazených oken, kterýmiž se osvěcoval byl pověžného. Kromě toho spatřují se tu úzké střílny dílem k obraně, dílem k osvětlení vnitřku sloužící. O vnitřku věže nelze nic říci, poněvadž jest nepřístupna. Před lety vypravovali lidé, že se chodilo zvenčí po schodech až na samý vrch věže, což se nijak nesrovnává s nynějším stavem jejím; ovšem mohly býti po spuštění hradu dřevěné schody k nynější brance a odtud též takové schody na vrch. Hrubé zdi věže byly prý na straně vnitřní uhlazeny, a v podlaze za brankou nacházelo se mřežoví (na způsob polních bran aneb rošt) ze železných prutů, kteréž se pohybovalo jako poklop neb zapadací dvéře. Jestliže dán byl vězeň do věže, odstrčila se závora, a vězeň spadl 15 loket (9 m.) hluboko. Vězení tu dole bylo, a lidem pravda toho se vyjevila r. 1827, když tehdejší sluha úřední Schottner ve věži poklady hledal a na místě očekávaných drahocenných věcí kosti lidské na světlo vynesl. Okolnosť tato jakož i položení této věže mazi samými vodami upomínaly starší naše badatele na věž, v níž myši Popela uhryzaly. Za velkou věží jest kus dolní ohrady tak veliký, jako je před ní; většinu této části vyplňuje svah horního hradu. Na konci jejím v severním rohu hradu stojí druhá čili dolní věž, zasahujíc mocným svým tělem až skorem k patě hradiště a pod hradby. Zvýší jest asi 13-14 m. a jako každá venkovská věž neměla dole vchodu. Teprve v našem století se zvědaví lidé mocně skrze sáhohrubé a skálopevné zdi její prokopali, a prolámali a tak lze aspoň vnitřek její z dolejška spatřiti. Uvnitř má skorem 4 m. v průměru. Že by tu vězení bývalo, nezdá se nyní, poněvadž jest dno všechno zasypáno. Až ke vchodu, který byl na jihozápadní straně ve výšce, aby se z obou hradeb do ní choditi mohlo, jest zeď stejně hrubá, potom od vchodu a oken nahoru znenáhla ustupuje. Ve zdech dolních uvnitř jsou dosti velké díry, poněvadž je lidé lakotní všetečně rozkopali. O třetí malé věži neb vížce, z níž zbyla jen západní polovice a ta již chatrná, nahoře zmínka byla učiněna. Čech starých pamětí znalý marně se ohlíží po staré kapli sv. Apolináře aneb aspoň jejích zbytcích. Nejednou se připomíná pro štědré své nadání, které však záhy přeneseno jest ke kostelu na hradě Karlšteině. Co ještě nyní viděti jest na Žebráce, svědčí o tom, že byl hrad tento náležitě zpevněn a s věžemi svými pravou ozdobou krajiny. Nejslabší jeho strana východní, kdež se k němu po skalnatém bradle Točnickém přistoupiti mohlo, chráněna byla hlubokým ve skále vytesaným příkopem a tudíž širokou umělou roklí, kudy jde nyní cesta z Točníka do Březové. Mezi tímto příkopem a východní hradbou spatřují se na bradle zbytky starých zdí hlavně proto vystavěných, aby bylo spojení s příkopem a mohl se odtud nepřítel pozorovati, pokud by chtěl z té strany něco na škodu hradu podnikati. Rozloučíce se s tímto královským sídlem, ohledejmež druhé sídlo královské ne tak věžovaté jako Žebrák, ale prostrannější a pyšnější. Za příkopem hradu Žebráckého táhne se nízký výběžek hory strmé, kteráž jest korunována zříceninami hradu Točníka. Hora tato jest vysoká, strmá, skorem vesměs lysá a jen málokde porostlá, ale za to na některých místech štěrkem a drobným kamením pokrytá. Z předhradí Žebráckého (kteréž se nyní nepravě také Točníkem nazývá) jde se ke hradu (ovšem nikoliv bez klíče, který je u hajného ve vsi) pěšinou strmou sice, ale příjemnou napřed mezi ovocným stromovím, potom po lysé hoře mezi skalami a balvany až ke hradu, který byl od pohoří Točnického na východní straně širokým příkopem oddělen. Za tímto příkopem byla venkovská ohrada s dřevěnými sruby, z níž se spatřují nyní jen náspy a kamení. Něco dále k východu bývala zvířecí obora, kterou císař Ferdinand II. r. 1630 zrušil. V urbáři r. 1652 dí se o té oboře, že „bývala někdy vobora dobře v okolek za půl míle i víc, v níž od danielův, jeleni a lani se schovávaly, však v letu 1630 zkažena a danielové na panství Pardubské do obory dáni jsou. Nyní se v té oboře seno a otava síci dává pro dobytek dvorský a naklidívá se dva stohy dobré sena.“ Od východní strany vine se ke hradu stará vozní cesta a sbíhá se s dotčenou pěšinou v těch místech, kde příkop začíná; odtud táhne se k západu pod samým hradem, jest ve skále vytesán a od starých dob tak vyjetá, že se sem a tam hluboké koleje ve skále spatřují. Na venkovskou stranu zavřena jest cesta tato hradbou, v níž byly střílny (ještě některou viděti), na druhou stranu pak jest skála přitesaná, na níž stojí hrad. Rozumí se samo sebou, že bývala na počátku této hradby branka. Na opyši hradiště, kde se cesta náhle ke hradu otáčí, jest malé rovné místo, kteréž také k ohradě hradu patřilo. Ve starší době tu stával veliký prak, později dělo. Od sroubených ohrad říkali takovému místu srub. Otočíce se po úskalí kostrbatém, staneme před hlavní branou královsky vyozdobenou. Neznáme v Čechách brány (kromě Litické), která by se této bráně heraldickým ozdobením vyrovnala; v té příčině překonal Vácslav otce svého Karla. Neb brána pěkně jest obložena tesaným kamením a zdobena jest desatero pěknými erby z pískovce vytesanými, kteréž se vztahují na deset zemí, nad nimiž král Vácslav, zakladatel hradu, panoval aneb které ke koruně náležely. Spatřují se tu znaky Horní a Dolní Lužice, Českých Bavor, Čech, Lucemburska, Římské říše, Moravy, Branibor, Slezska a ještě jeden znak se 6 liliemi, který se obyčejně na Sulcpach vykládá; znaky Lucemburský a Římský jsou na čestném místě uprostřed jako nejvzácnější, Český a Moravský podlé nich jako zemí předních. Erb stojí podlé erbu a po stranách jsou dvoje věnce se stuhami, mezi nimiž se spatřují ptáčkové (lednáčkové). Ačkoliv se ozdobování plochy skrze ptáky od 13. století věku dosti často vyskytuje, jest přece ozdobení toto, které se též na Vácslavově bibli (ve dvorské knihovně Vídeňské) spatřuje, záhadné. V levo od této prosté brány nacházejí se tři oddělení, z nichž stojí zdi některé ještě dosti vysoko, jiné sotva již zemi převyšují. Jedno z nich, které bylo bráně nejbližší, bylo příbytkem vrátného; pro něj určeno bylo také okénko na levé straně brány se nacházející. Možná, že obýval vrátný ve všech třech světnicích, jestliže pocházel z rodu zemanského, jako obyčejně bývalo u sídel královských, a pak měl zajisté ještě pacholka k ruce. Z hlavní brány přichází se do parkánu, v němž spatřujeme po pravé straně vysoké svislé skály a před sebou štít čtverhranného stavení, jehož hořejší ozdobná okna na 15. věk ukazují. Cesta vede ke druhé (vlastně třetí) bráně, která jest do oblouku sklenuta, avšak nová. Vybourali ji tuším v 16. věku a sklenuli cihlami. Stojí neporušena posud. V průjezdu, který též na 16. století ukazuje, jsou v levo dvéře do konic, a schody vedou do tmavé chodby. Z této brány vstupujeme na nádvoří nebo plac předního hradu malý, nepravidelný, nerovný a plný koutův, ale ovšem z těch příčin malebný. V levo jest stavení čtverhranné obdélné, 3 poschodí (ode dvora jen dvě) vysoké, jehož ozdobná rustika (kříže s osmihrany) na 16. věk připomínají, avšak dvéře ozdobné na druhou polovici 15. věku ukazují, ač stavení zajisté v některých hlavních zdech od krále Vácslava pochází. Úprava tohoto stavení svědčí, že bylo v 16. věku příbytkem pánů zdejších, a o bývalé jeho úpravě svědčí malby už skorem docela zaniklé. Ve přízemí tohoto stavení (ode dvora pod zemí) jsou sklepy na pěkných sloupech položené, v nichž byly konice na 90 koní. V urbáři r. 1652 dí se o nich : „V zámku jest marštal veliká, klenutá, v níž se do 150 koní postaviti může, nyní se místo spilky užívá a mnoho varů piva naložené se v ní směstnati může.“ V prvním poschodí jsou hlavní oddělení tři a v pravo v zadu malé nádvoří. Okna byla pěkně obložena, ale skorem všechna jsou vylámána. Ve druhém poschodí byla veliká síň s obyčejným dynchováním. Ve třetím poschodí spatřují se malby podobné sgrafitovým pracím, pásky ozdobné a nad tím zbytky nějakých maleb. Jsou to tuším nohy obrovských zápisníkův, o nichž se mluví se starších popisech. Obyčejně se má stavení toto za palác královský, což se nijak neshoduje se zvyky středověkými a způsobům vůbec obvyklým odporuje, aby bydlel král u vrat. Stavení to z cihel a kamení, vyzdobeno bylo patrně v 16. věku s použitím starších zdí, zejména však veníře starší do zdí nových zasazeny (kde totiž byla zeď nová postavena). Na venkovské straně spatřuje se komín. Od tohoto stavení a z dotčeného dvora předního hradu přichází se skrze prostou bránu do dvora dolejšího prostranného a v pěknou louku proměněného. Tu stojíce máme v pravo vnitřní nebo zadní hrad, za sebou zeď, která zavírala dotčený dvorek u obdél ného stavení, v levo hradbu, před sebou ssutiny bývalého stavení. Vedlé brány jest průchod do konic a v něm v pravo jsou dvéře do tmavého sklepa, kdež snad kočí a marštalíři bývali, a v levo výklenek. Portál ke konicím, mohutnými klenáky obložený, pochází tuším ze 16. věku. V severovýchodním rohu dvora jsou již dotčené zbytky stavení, kteréž se ze dvou oddělení skládalo; zůstaly jen holé zdi a nic jiného, poněvadž okna byla vysoko v druhém poschodí, které se již dávno sesulo. Vedlé tohoto stavení jest studně, kterouž dal r. 1530 Jan z Vartemberka, tehdejší držitel Točníka, pracně ve skále vylámati. Této studnice vzpomíná urbář r. 1652 takto : Studnice znamenitá se v témž zámku ze samé skály vytesaná nachází, kteráž velmi hluboká a v ní vody vždycky s dostatek jest. V urbáři r. 1722 dí se o ní, že jest 50o (95 m.) hluboká. Nacházely se při ní hřídel s kolem k vážení vody a starý okov, okolo pak srub se dveřmi. Od těch dob se studnice zasypala až do hloubky 18 m., a aby nikdy do ní nespadl, dána okolo ní zábradlí. U této studně jest v hradbě výklenek, buď v 16. věku aneb později udělaný; zvenčí viděti, že tu bývala branka do příkopu. Studně jest také těsně při královském paláci, v jehož přízemí se spatřuje zazděný portál a jedny dvéře otevřené. Od tohoto dvora k severu jest prostora hradbami zavřená, v níž se podlé pověsti královská zahrada nacházela, což již možné není pro věci dole psané; jest to severní cíp hradu a posázena jest stromovím obecním. Zajímavé je u této prostory, že se táhne v ní podlé vnitřní zdi násep kamenný. Na východní straně bývala brána, o níž promluvíme při popise příkopu. Do této prostory přichází se z druhého dvora novým vchodem, ale vedlé tohoto vchodu jest stará zazděná brána goticky sklenutá a při ní branka okrouhle sklenutá, kterou také později zazdili. U branky viděti ještě otvor pro kladku, a poněvadž tu cesta šla dříve do výšky, visí nyní patníky ve vzduchu. Brány tyto jsou ozdobně štukovím obloženy. Zeď u této brány jest velmi hrubá a jmenuje se katovna, poněvadž podlé pověsti tu kat bydlíval a stínali. Víme tolik, že se místu tomu již r. 1722 tak říkalo, ovšem za doby, kde lid dávno již neměl to ponětí o králi Vácslavovi jako ti, kteří s ním žili nebo živobytím jej přečkali; působením totiž spisovatelů takových, jako byli Hájek a Beckovský, stalo se, že i vzdělanci u nás si krále Vácslava bez kata představiti nedovedli. Ačkoli však nepřekáželo ve starých hradech, aby byla mučírna třebas pod kteroukoli světnicí, i pod kaplí, přece se víře nepodobá, aby bydlel na královském hradě uprostřed muž „sníženého řemesla,“ kterýž měl obyčejně obyt svůj mimo vesnici. Ale ovšem název katovny na mučení zločincův se vztahovati může. Z malého dvorka za dlouhým čtverhranným stavením jde se po 3 schůdkách nahoru do uličky jen tolik široké, co by člověk prošel, a končí ulička nad zazděnou branou, kde jest světnička, a tj. katovna. Až dosud popisován byl přední hrad; v následujícím probéře se zadní neb vnitřní hrad, jehožto čtverhran zabíral jihovýchodní třetinu hradu. Z prvního dvora totiž vede brána goticky sklenutá, zvenčí však v 16. věku upravena do dlouhého průjezdu, v němž jest v pravo okno do začazené místnosti; průjezdem tímto vchází se do vnitřního dvora, kterýž jest na všech stranách staveními a jen na severní hradbou uzavřen. Na západní straně téhož dvora jsou dřevěné schody a těmi se přichází na výstupek, odkudž lze místnosti od první brány až na konec hradu přehlédnouti. Uzříme totiž odtud hned za první branou a vedlé druhé brány parkán plný koutů, jehož se užívá za ovocnou zahradu. Vedlé něho k nám blíže jest stavení do čtverhranu založené, staré sice, ale později nejednou opravované, tak že i pozdější okna zase zazdívána. Nyní opět skorem celé zasypáno. Od severního rohu tohoto stavení vybíhají dva domy. V tom, který jde k severu, jest průjezd a dotčená začazená světnice, o níž tu několik slov přidati chceme. Od třetí a poslední brány na pravo vchází se dveřmi později udělanými do dotčené místnosti, kterou nazývá lid kuchyní. Obyčejný komín jde z této místnosti nahoru a svědčí o tom, že tu bylo něco pro kuchyňské potřeby určeno; avšak nehezká úprava pochází snad z doby, kde se chudina na Točníce uhostila. Druhé stavení k východu se táhnoucí jest dlouhé; v jeho přízemí jsou ve skále sklepy, u nichž již roku 1722 ani dveří nebylo. Spodek tohoto stavení jest starý, ale, jak se zdá, stavěno na něj později, a potom zase měněno, za kterouž příčinou jsou tu okna rozmanitá, stará, pozdější, otevřená i zazděná. Na východní straně hradu jest královský palác, velikánské věžovaté stavení, jediné na Točníce, kteréž jest pod střechou. Opustlo před časy velice, ale ujal se ho správce komorních panství, hrabě Hartman z Klaršteina, a dal je nevkusnou sice, ale dobrou střechou pokryti, tak že je dnes zamilované stavení Vácslavovo neporušeno a bohdá, nebude-li jednou proud těm a takovým památkám nepříznivý, všecky ostatní stavby na Točníce přetrvá. V dolní části tohoto stavení jsou sklepy nebo místnosti klenuté, k nimž se vchodem ze ssutin dotčeného dlouhého stavení přichází, nyní úplně pusté; mezi nimi jest jeden sklep na sloupích a v něm propasť veliká, kteráž se má za studni. Jest prý velmi hluboká, a když se tam hodí kámen, není ani slyšeti, jak dopadne. Spouštěli prý tam kachny, které vyplavaly venku v jezírku. V prvním poschodí jest pět místností. První místnosť, do kteréž se přichází, jest síň, ve kteréž jest pěkný ozdobný komín a výklenek, co by jeden člověk seděl, a pramalá komůrka. Vedlé této místnosti podlé celé šířky stavení jest kaple sv. Bartoloměje zdélí 16, zšíří 10 krokův. Jest pěkně sklenuta ve čtyřech křížích, v nichž se mohutné pruty sbíhají, a má tři okna, z nichž jde jedno do dvora a dvě do příkopu, vše z doby novější, poněvadž stará okna zazdili. Mezi dotčenými dvěma okny jest k východní straně prostý oltář s dřevěnou pozlacenou sochou sv. Bartoloměje; před ním stojí 5 lavic. Kruchta z hrubých dřev sroubená, lampička na věčné světlo skloněná, 6 obrazů v olejových barvách Malovaných, tak jako oltář bez ceny, doplňují nábytky této kaple. Ještě hůře to vypadalo v této kapli r. 1722, když sestavovali inventář panství, neb tu byly dvéře bez zámku, troje stará rozbitá okna, stupně před oltářem, obraz sv. Bartoloměje na plátně malovaný, čtvero lavic, jedna dlouhá špatná lavice, jarmara, 17 soudkův a stůl s tabulí. Na straně, kde se epištoly čtou, a za dotčenou síní jest tak zvané zákřiští, obyčejná světnice, v níž jest zase taková komůrka klenutá, jako v síni. Na oné straně kaple, kde se čtou evangelie, jsou také dvě místnosti; k východu nebo vzadu jest vysoká klenutá světnice s oknem a mohutným vlaským komínem, který jest patrně později přistavěn. Při tomto komínu jsou dvéře jednoduchými kameny vroubené, a jimi se jde do chodbičky, kterou se přicházelo do nějakého námětku; nyní jest na konci zazděna. Je tu v té chodbě ven střílna. Podlé pověsti byl tu mučen svatý Jan Nepomucký, což dlouhého vyvracení nepotřebuje. V této světnici jest veliká truhlice z dubového dříví přepevnými železy pobitá, v níž jsou dvě oddělení a větší z nich rozdělené na tři menší oddělení; bezpochyby se tu poklady kostelní a listy vzácné uschovávaly. Také jest v této světnici 5 velkých kamenných koulí, které nad 2 ct. Váží a prý od Husitův pocházejí, když Točník obléhali. Vedlejší (přední) světnice jest podobna předešlé, má pěkné klenutí a podobný komín, jenž jest však zazděn, také jsou tu dvéře zazděné, které lid zase s osudy sv. Jana Nep. Spojuje. Ve výklenku zdi jest stará židle. Z kaple jde se po starém kamenném šneku (35 schodů), který jest v kamenném námětku umístěn k nejhořejšímu ponebí. Tu jsou na jedné straně dvě klenuté světnice královské, v nichž jsou pěkné kamenné veníře u dveří a oken. Vedlé toho jest velká síň neb palác (18 kroků dl., 16 kroků šir.) s 5 okny, v nichž však skel není, tak že jest místnosť tato pusta. Úprava jest podobna předešlé a ukazuje každým způsobem na 15. století. V těchto třech místnostech umění a věd milovný král Vácslav své obývání míval, odpočívaje tu po honech v lesích okolních. V inventáři roku 1722 učiněném počítá se ta síň s jednou světnicí za pokoje a druhá světnice za komoru. Tehda nebylo v tomto podnebí nic více než stará spuchřelá jarmara, komůrka ke spaní s dřevěnými dveřmi a železnou mřeží a stará zelená kamna. Nad tím vším stavením jest střecha a na ní sedí lucerna se zvoncem. Stavení to bývalo svědkem mnohých hlučných radovánek a nádhery panské; nyní sem zavítá toliko cizinec, a jen jednou za rok, když jest posvícení na svatého Bartoloměje, sloužívá se tu slavná mše svatá, ku které se množství lidu okolního scházívá, jediný to zbytek z bývalé slávy Točníka. Věžovatý palác nejpěknější a nejmalebnější jest z venkovské strany, totiž z příkopu, při němž těsně stojí, jsa nejen obydlím, nýbrž i velkou věží obrannou. Spodek jeho jest jednotvárný, jako jinde bývá. V prvním poschodí jest velmi malá branka ozdobně vroubená a pod ní krákorce na pavlač; ale aby z tohoto otvoru nemohlo nebezpečí zlezení pojíti, zavírala se branka zvoditým mostem a spatřuje se posud otvor na kladky. Vyloučena není i možnosť, že se odtud někam scházeti dolů mohlo. V levo od té branky jest jedno, v pravo tři okna (z nichž dvě do kaple), všecka pěkně a starožitným dílem vroubená, avšak nyní do polovice zazděná. Nad těmi okny jest jedno veliké okno. Nad tím bývala tři nízká okna, nyní kromě jednoho sině vylámaná; vroubení na nich jest také pěkné, ale z jiného kamene a mladší. Na tu stranu k studnici a travnému dvoru jsou podobná okna jako k příkopu, též vysoká, ale dolejší veníře patrně jsou starší a z jiného kamene, než veníře v nejhořejším ponebí. Také na té straně ke hradu jest palác velmi malebný a okna tu rozmanitě rozložena; též jsou různé velikosti, avšak všechna čtverhranná, dolní starší, horní novější. Námětek, v němž jde šnek z prvního do druhého poschodí, leží na kamenných krákorcích. V levo odtud na kraji jsou dvéře, konec chodbičky nahoře popsané (vedoucí do druhé klenuté světnice), před nimiž jsou krákorce k umístnění pavlače. V příkopě jsou také ještě dvě památnosti. Uprostřed něho jest „Černé jezero“, mělká louže mezi skalami, jehožto voda jest barvy tmavé, zelenožluté. Ryby v něm jsou černé a největší z nich, i když se dají do dobrého rybníka, neváží nad 2 staré libry. V urbáři r. 1652 dí se o něm : „Při témž zámku a ne v zavřití jest cisterna znamenitá s dostatkem vody.“ Musí se totiž dodati, že se po celé 15. století odtud voda pro zámek čerpala a teprv to přestalo r. 1530, jak v dějinách vyloženo bylo. Za tímto jezírkem spatřují se tři vysoké hrubé pilíře s jedním obloukem, které jsou zrovna před branou zazděnou v tak zvané královské zahradě. I není pochyby, že šel od této zadní brány most dřevěný, po němž se kratší cestou vyjížděti mohlo na vrch Točnický, a bezpochyby král Vácslav sám tímto mostem raději si vyjížděl, nežli aby volil dlouhou cestu skrze hrad a okolo něho. Kdo pilně pozoruje a srovnává obě zříceniny Žebráka i Točníka, sezná hned mezi oběma znamenitý rozdíl; neb nehledí-li se k tomu, že bylo na Žebráce těsné přebývání ovšem jen pro osobu stavu panského, kdežto Točník jest založen jako palác královský, rozcházejí se oba hlavně v tom, že Točníku scházejí věže. Věc tu má Točník společně s Karlšteinem a plán obou hradů má mnoho společného, ovšem že jest Karlštein nádhernější a úpravnější, poněvadž byl zřízen pro uschování nejvzácnějších klénotů. V trojhranně podobě shodují se náhodou; že se přicházelo do zadního hradu nedaleko za první branou a že hlavní částí jest hrubé věžovaté stavení na kraji hradiště založené, jsou věci schvalně dělané, a proč konečně má Karlštein více hradeb nežli Točník, nepotřebuje dlouhého vysvětlování. Nesmíme opomenouti ke konci popisu svého přidati rozvržení toho všeho, co se na Točníce nacházelo a co jsme s nynějšími místnostni stotožniti nedovedli. Litovati jen musíme, že při slavných hradech Karlšteině, Křivoklátě a Točníce zachovalo se nám poměrně tak málo pamětí a pomůcek, že části jich umělecké a památné nedovedeme tak vysvětliti, jak bychom si sami ze srdce přáli. Pro Točník máme, když pozdní, aspoň přece nějakou zprávu : inventář založený r. 1722, když již byl Točník ve stavu tak chatrném, že nedlouho potom spustl. Povšechně se povídá o hradě, že sice spustl, ale jest přece pod střechou. Napřed jest řeč o královském pokoji, o pokoji a komoře, což nacházíme v nejhořejším ponebí paláce. Potom následuje sklep, kostelní kaple a klenutá světnice, což nacházíme v prvním poschodí. Potom se popisuje sklep, pod tímto sklepem vězení pro ženské, což by nám dopadlo na přízemí. Následující věci dopadly by nám na stavení ve vnitřním hradě k jihu a k západu obrácená jakož i čtverhranné stavení vedlé nich ležící, ale zdá se, že není zachován pořádek. Popisují se totiž bývalý fraucimor neb světnice pro ženské, sklep, komora, světnice řečená Lucerna, vedlé ní kancelář, stará světnička, druhá světnička, sklep za ní, druhý a třetí sklep, sklep na máslo, sklep na barvy i tři pusté sklepy ve skále v třetím dvoře, sklep pod Lucernou, dolní sklep nebo pekárna, sklep vedlé Lucerny, druhý sklep, síň aneb na starém doně (kdež byla sýpka) klenutá světnice, komora proti ní, klenutá kuchyně, sklep pod Lucernou neb starým domem, výstupek, klenutý chlívek, studeň s dostatkem vody. Z toho jest patrno, že se popisovala stavení okolo paláce a když pak se mluví o sklepu za studní, může se tím rozuměti jen sklep v dolním ponebí paláce, ke kterému vedou dvéře od studně. Potom se připomínají klenutá pekárna pod zbrojnou komorou, sklep na tenata a jiné potřeby lovecké, zbrojnice, v níž byly tehda sýpky, vězení, v němž byla pekárna, katovna a pustý palác, což vše dopadá na dlouhé stavení hned za branou. Ve vrátnici nacházely se tehda staré okno sklenné z kanceláře, stůl z kaple, šest hákovnic a pět starých krátkých ručnic..

1248 do r. 1271, kdy zemřel. Nejspíše již on nechal nedaleko trhové vsi Žebráku, ležící na výhodném místě při důležité cestě z Prahy do Plzně a dále do Řezna a Norimberka, postavit stejnojmenný hrad Žebrák. Jméno tedy dostal hrad podle vsi, která tvořila jeho podhradí vzdálené asi 2 km jižně a nikoliv, jak vypráví pověst, podle prvního návštěvníka hradu, jímž měl být žebravý student. Proč dostala ves jméno Žebrák, není jasné, ale již A. Sedláček odmítl pověst, že ves tak pojmenovali Buzicové z nemístné skromnosti a ve snaze ponížit se před panovníkem. S přídomkem ze Žebráka se psal již r. 1280 Přibyslav i jeho nástupce Oldřich, někdy též považovaný za zakladatele hradu (D. Menclová), který zemřel r. 1304. V r. 1318 se připomíná jiný Oldřich, který se rovněž psal ze Žebráka. Hrad byl postaven na poměrně nízkém, úzkém, ale strmém posledním výběžku křemencového valu, jímž končí vyšší a dosti strmý horský hřbet, táhnoucí se od vsi Hředle. Do hradu se vstupovalo od východu jednoduchou branou, která byla chráněna okrouhlou věží, asi 13 m vysokou. Na ni navazovala hradební zeď, která v protáhlém oválu obklopovala hrad na jeho severní, západní i východní straně. Na nejvyšším bodě křemencového valu byla postavena mohutná obranná věž, vysoká asi 20 m, mající 35 m v obvodu, v jejíž horní časti bylo šest okének se střílnami. Věž byla obklopena nižší hradební zdí. Za touto věží, k jihozápadu, byl postaven palác, poměrně úzká budova, pouze asi 10 m široká a 30 m dlouhá (včetně šířky zdiva), z níž se vstupovalo do věže ve výšce prvního patra vchodem s hrotitým portálkem. Při stavbě hradu bylo tedy použito tehdy obvyklých dvou věží, ale s tím rozdílem, že zatímco první věž byla ponechána svému původnímu účelu, totiž jako poslední útočiště, druhá byla proměněna ve věž hradební, chránící vstup do hradu (D. Menclová). Zřejmě ještě za Zajíců z Valdeka byla trhová ves Žebrák povýšena na městečko, jak se také poprvé připomíná v r. 1336, kdy syn Oldřicha ze Žebráka vyměnil hrad Žebrák s panstvím s králem Janem Lucemburským za budyňské panství s hradem Klapým, pozdějším Házmburkem, podle něhož se také Zbyněk začal psát. Jan Lucemburský měl zřejmě na hradě Žebráku, ležícím při významné dálkové dopravní tepně, původně velký zájem, který však záhy ochabl. R. 1341 koupil hrad Žebrák bratr Karla IV. Jan Jindřich Korutanský, který nechal značně zpustlý objekt opravit, patrně i rozšířit a postavit hradní kapli sv. Apolináře a sv. Markéty. Hrad však držel jenom do r. 1349, kdy jej prodal Karlu IV. Tento panovník, který byl r. 1346 zvolen římským králem, měl na hradě značný zájem, neboť ho mohl používat jako zastávky při svých častých cestách do říše. Na hradě skutečně často pobýval, zejména pak delší dobu v r. 1351, kdy mu zde 28. prosince zemřel jeho prvorozený syn Václav. Poté však hrad opustil a pobyl zde již jenom krátce v r. 1360. Karel IV. si byl vědom strategické hodnoty tohoto hradu a pojal ho proto také do seznamu objektů, které nesměly být

zastavovány. To mu však nebránilo v tom, aby jej sám již před r. 1358 nezastavil magdeburskému purkrabímu Purkartovi a kolem r. 1377 Petrovi z Vartemberka a z Kosti. Za Petra bylo městečko Žebrák opevněno a opatřeno dvěma branami. Teprve Karlův syn Václav IV. získal opět Žebrák do úplného vlastnictví a také na něm často, zejména v l. 1383–1396, pobýval. Starý hrad Zajíců zřejmě již králi a jeho četné družině nevyhovoval, a proto zde došlo k rozsáhlým přestavbám. Při nich byla stržena stará budova původního paláce s výjimkou spodní časti obvodního zdiva a místo ní postavena zcela nová budova, která porušila původní oblou hradební zeď. Budova byla dvoupatrová, její venkovní nároží byla vyzděna z bosovaných kvádrů. K hradbě přiléhalo ještě jedno užší, dvorní křídlo budovy, ze kterého se však dochovaly již jenom základy. Hlavní, obytné křídlo bylo dvoupatrové, stropy trámové. V téže době bylo ke hradu připojeno i podhradí, obehnáno hradbou, přerušenou dvěma branami. Jedna byla za dnešním mostem, druhá na východní straně, kde byl křemencový val přetnut příkopem. Dále byly na hradě provedeny ještě jiné drobnější úpravy a hlavní, obranná zeď byla omítnuta. Při těchto stavebních úpravách zcela zmizela hradní kaple. Takto přestavěný a rozšířený hrad se stal významným královským sídlem, kde Václav IV. často přijímal významné zahraniční návštěvy a kde byla vydána řada významných listin. Tak r. 1383 pobýval na hradě rakouský vévoda Leopold, r. 1388 kníže Rudolf Saský, 1. července 1390 zde byla sepsána smlouva mezi míšeňskými markrabaty Bedřichem Vilémem a Jiřím o chebský zemský mír, r. 1392 zde král Václav IV. potvrdil listinu, jíž bylo povoleno založení Betlémské kaple. R. 1395 sice hrad poškodil požár, ale objekt byl zřejmě rychle opraven, neboť již v srpnu 1400 tu byl opět Václav IV. Tehdy ho zde zastihla zpráva o tom, že byl sesazen z císařského trůnu. Ale to již pokročila stavba nedalekého hradu Točníka a král Václav IV. přestal na Žebrák dojíždět. Hrad však přesto někdejší význam neztratil. Tak r. 1412 se zde konala disputace mezi Janem Husem a Štěpánem z Pálce. V květnu 1425 byly hrady Žebrák a Točník obleženy táborským a sirotčím vojskem (900 jezdců a 7000 pěších), vedeným Janem z Vícemilic, řečeným Bzdinka, Janem Roháčem z Dubé a Bohuslavem ze Švamberka. Obléhání však bylo neúspěšné a proto husité vypálili města Žebrák a Hořovice a odtáhli. Tehdy byl zástavním držitelem (asi od r. 1422) obou hradů katolík Hanuš z Kolovrat. Podruhé stála husitská vojska pod hradem Žebrákem v červenci 1430 a po devítitýdenním obléhání se Hanuš z Kolovrat přidal na husitskou stranu. Mezitím, r. 1427, se na hradě jednalo mezi stranou podjednou a podobojí o uzavření konečného smíru mezi pány a zemany Plzeňského kraje a tábory. R. 1438 uvěznili Pražané na Žebráku některé pražské měšťany, kteří byli za krále Zikmunda konšely a jeho aktivními přívrženci. Věžňům se však v květnu 1439 podařilo uprchnout. Zástavní pán točnického panství Hanuš z Kolovrat sídlil na Točníku a o Žebrák se již nestaral. Hrad však byl stále způsobilý k obývání, protože ještě r. 1532 v něm patrně nocoval Ferdinand I. Tehdy zde vypukl požár, jemuž král s doprovodem jenom stěží unikli. Ovšem není jisté, zda tuto zprávu není možno vztahovat k městu Žebráku. Tak či onak hrad v tomto období rychle chátral. Nový zástavní držitel točnického panství Volf Krajíř z Krajku zde začal hledat legendární poklad krále Václava IV., přičemž hrad byl značně pobořen. A tak se již v l. 1558 a 1593 uvádí jako pustý. V tomto období byl v podhradí postaven dvůr s ovčínem a pivovar se sladovnou a v jeho východní částí purkrabství, v němž bydlel hejtman točnického panství. Rybníky, charakteristické pro pohledy na Žebrák z 19. století a vedoucí k domněnce, že byl hradem vodním, vznikly až v polovině 16. století. Z hradu Žebráku, který sdílel další osudy s točnickým a později zbirožským panstvím, se kromě zbytků zdí paláce zachovaly zejména dvě válcové věže, z nichž hlavní stojí na nejvyšším bodě hradního pahorku a druhá na jeho severním úbočí. Z ostatních budov zbyly jenom základy zdiva. Podhradí na jižní straně hradu bylo ještě v 19. století uzavřeno jednoduchou branou s brankou pro pěší, která stála za dnešním mostem a v níž bydlel vrátný. Nepatrné zbytky zdiva dochované na východním konci hradiště pocházejí snad z někdejší kaple. Při první pozemkové reformě po r. 1918 daroval tehdejší majitel zbirožského velkostatku Josef Colloredo-Mansfeld hrady Žebrák a Točník Klubu československých turistů..

místu patřící, které se tak jmenovalo ještě před založením osady, ať si to byl hrad neb městečko. Název Žebrák překládán jest v latině Mendicum a německy Bettlern. Asi vprostřed 13. věku připomíná se Přibyslav ze Žebráka, kterému patřívala ves Nemělkov u Mostu; když nějaký měšťan Pražský r. 1280 ves tuto daroval křižovníkům s červenou hvězdou, činí se zmínka, že někdy Přibyslavovi patřívala. Podlé jména patřil pán tento k rodu Buzicův erbu sviní hlavy, kteréžto, nemajíce lepších a starších dokladů, za zakladatele hradu pokládati musíme. Plán Žebráka, který má málo obydlí a za to čtyři věže a hradeb měl dosti, svědčí o velmi starém původu, a zdá se nám skorem, že v tu dobu, kde se poprvé Žebrák připomíná, již hrad stával. Praotcem všech těch, kteří se psali potom ze Žebráka, Hazemburka a Valdeka, byl Oldřich řečený Zajíc, který se poprvé r. 1248 připomíná a r. 1271 zemřel. Ten ještě příjmení nemíval, ale nepochybujeme, že již hrad Žebrák při jeho smrti stál, jsa majetkem dotčeného Přibyslava, kterého za blízkého příbuzného Oldřichova pokládati musíme. Syn jeho Oldřich († r. 1281) stal se praotcem pánů ze Žebráka a z Hazemburka. Jeden ze synů jeho, Jaroslav, seděl r. 1291 na soudě zemském5) a mizí potom. Bratr jeho Oldřich psal se první ze Žebráka; byl to pán nábožný, který umíraje († r. 1304) klášteru u sv. panny Dobrotivé 90 hřiven stříbra odkázal. Syny měl dva. Starší Oldřich vyskytuje se r. 1318 jako purkrabě hradu Pražského a zjednal si přízeň krále Jana, kterýž mu daroval r. 1321 ves Čisovice a peníze si od něho půjčoval. Od r. 1322 sedal na soudě zemském a odděliv se potom od bratra svého, byl pánem na Zbiroze a stal se praotcem pánů z Pihle. Mladší jeho bratr Zbyněk Zajíc ze Žebráka připomíná se od roku 1318 častěji nejen v jednáních veřejných, nýbrž i soukromých, zvláště Bedřicha z Egrberka, s nímž byl spřátelen (r. 1325). Okolo roku 1331 vdával dceru svou za Protivu z Neumětel. Neznámého roku vysadil dva mlýny u Chodouně s dědinami pod právo purkrechtní. Králi Janovi půjčoval peníze a za to obdržel od něho v zástavu panství Nyžburské s úřadem. Chtěl král panství to vyplatiti, ale nemaje peněz pohotově, jinak nemohl učiniti, než že Zbyňkovi (asi r. 1320) vsi Praskolesy, Sedlec, Tlustici, Kotopeky, Lhotu, Libosněn a Jesenici daroval. Tím rozšířeno panství Žebrácké velice. Pak obdržel Zbyněk r. 1335 bezpochyby zase na srážku nějakých dluhů panství Hazemburské a rok potom se docela z Podbrdska vyprodal. Roku 1336, 6. června učinil totiž smlouvu s králem Janem. Obdržev totiž od krále panství Budyňské, menší sice, ale výnosnější, vdal témuž králi a budoucím králům hrad svůj Žebrák s městečkem, vsi Hředly, Lhotu, Chodouň, Tlustici, Bíleč, Zábdiší, Bavoryni, čásť Praskoles a čásť Sedlce se vším příslušenstvím. Od té doby zůstalo panství Žebrácké panstvím královským a komorním (kromě krátké přestávky) až do naší paměti, ale ovšem že bylo velmi často zastavováno. Když se stal Karel, syn Janův, králem Českým, opanoval Žebrák s panstvím bratr jeho mladší Jan Jindřich, kníže Korutanský a hrabě Tyrolský. Bylť Jan se dostal r. 1336 skrze manželku svou Markétu v držení Tyrol, musil však r. 1341, byv od ní zapuzen, z Tyrol odejíti; snad již tehda nebo něco později získal hrad Žebrák, zaplativ jej svými penězi. Věc tuto si dobře vysvětliti neumíne, leda bychom za to měli, že držel již před tím Budyni jako čásť rodinného jmění a že směnu svrchu psanou sám král Jan za něj učinil. Když Jan hrad převzal, byl velmi spustlý, pročež jej hned dal opravovati a stavěti. Podobněž byla kaple na hradě tak spustlá, že v ní služby boží ani konati se nemohly. Z té příčiny vyzdvihl na jejím místě novou kapli posvěcení sv. Apolinářiše a sv. Markéty, dal ji prý pěkným malováním ozdobiti a opatřiv ji dostatečným věnem, ustanovil kaplana svého Alberta za kaplana tak, aby každý den mši svatou v ní sloužil. Za věno této kaple dal ves Praskolesy s příslušenstvím, již byl také za své peníze koupil. Karel IV. toto dání potvrdil r. 1349 dne 28. listopadu, ale zakládaje r. 1357 kapitolu na Karlšteině v tu dobu, když byl ve skutečném držení Žebráka, ustanovil, aby kaple Žebrácká se vším věnem svým přivtělena byla děkanství Karlšteinskému, tak aby děkan všechny důchody bral a při kapli kaplana vydržoval, kterýž by každý den mši svatou sloužil. Nicméně kníže Jan panstvím Žebráckým důstojně nebyl opatřen a třeba bylo jemu hodnější postavení získati. Proto na naléhání Karlovo a působením papežovým v létě r. 1349 rozvedeni jsou Jan a manželka jeho, po čemž se kníže v druhém loži zasnoubil s dcerou Mikuláše, knížete Opavského. Roku 1349, 26. prosince dal Karel bratru svému Moravu v léno pod jistými výminkami. Několik dní potom (4. ledna 1350) uvolil se nově jmenovaný markrabě, že bude králi Karlovi pomáhati k dosažení všech panství od koruny zastavených. Tehda asi, ne-li dříve, markrabě Karlovi postoupil hradu Žebráka, a týž panovník ještě téhož roku ustanovil, že se hrad Žebrák s jinými hrady královskými zastaviti nesmí, leč kázala-li by potřeba, aby dán byl králové vdově na čas života, jiným osobám však jen na 10 let. Když r. 1350, 17. ledna králová Anna (Falcká) manželu svému prvního syna Vácslava porodila, císař se tomu velice těšil, vida nyní možnosť před sebou, státi se zakladatelem nové dynastie. Sotva se mohl dočkati času, až králevič bude nástupcem jeho na trůně českém, a žádal tudíž stavův, aby mu hned jako budoucímu dědici českému poddanosť slibovali; tak se i skutečně stalo, jak svědčí několik listů té věci se dotýkajících a posud zachovalých. Kralevič však časnou smrtí všechny naděje otcovy přetrhl. Na hradě Žebráce, kde císař s rodinou svou vánoce r. 1351 strávil, králevič ledva dvouletý zle onemocněl a přese všechny léky již 30. prosince k největší žalosti otcově zemřel. Karel kázal mrtvolu do Prahy vézti a v kostele sv. Víta pochovati. Žebrák vzbuzoval v něm upomínky tak smutné, že sem, pokud víme, jen jednou přišel. Roku 1360 dne 17. června vydal tu majestát. Když byla králová Anna r. 1353 po krátké nemoci zemřela a tím se naděje Karlova získati pro své potomky Horní falckrabství zmařila, stal se hrad náš pojidlem mezi císařem a rodem falckrabským. Karel totiž vyjednávati se jal s Ludvíkem Bavorským, jak by se měl vyplatiti falckrabě Ruprecht mladší (jinak Arnošt řečený), jehož držel v zajetí ve Vittenberce již od kolika let Rudolf kníže Saský, a nabízel mu k zástavě hrady Žebrák a Přimdu. Takovým způsobem byl Ruprecht vybaven, a poněvadž Karel výplatné byl zapůjčil, zastaveny mu (17. července t. r.) hrady Šternštein, Neustadt, Hirschau, Lichtenštein a.j. tak, aby se po roce summou napřed zapůjčenou zase zastaviti mohly. Po smrti starého falckrabě Ruprechta († r. 1353) získal Karel ještě mnohem více hradů v těch krajinách a tu rozsáhlé panství zahraničních korunních statků založil. Jak se zdá, zastavil Karel Žebrák na několik let Purkartovi, purkrabí Magdeburskému. List zajisté (d. r. 1358, 22. března), jímž purkrabě nový oltář v kostele Pražském zřídil a nadal, dán jest na hradě Žebráce. Ač tu roku 1360 císař se zdržoval a tedy hrad zase jměním korunním byl, nacházíme jej ke sklonku panování Karlova zase v zástavě. Asi roku 1377 vládl tu Petr z Vartemberka a z Kosti, ač neporoučel-li tu z úřadu svého jako hofmistr královský. Když tehda městečko Žebrák zdí kamennou hrazeno bylo, tu Zachař purkrabě Žebrácký a Petr písař tudíž z poručení Petrova lámali kámen na polích zádušních a tím prý kostelu velikou škodu způsobili. Karlův nejstarší syn Vácslav nastoupil na trůn královský stár jsa 18 let a bratřím svým pustil země, jež na ně po vůli otcově připadnouti měly. Po svém otci zdědil lásku k umění a k vědám; bohužel nedostávalo se mu otcovy obezřetnosti a opatrnosti. Tehdejší dvojice papežská a záležitosti německé říše bavily jej ustavičně starostmi o záležitosti vnější a proto také často v Německu se zdržoval. Později však, a to zvláště v letech 1383-1409 zalíbilo se mu na hradě Žebráce tak, že tu raději přebýval než na svých ostatních hradech. Bavilať jej tu mimo jiné myslivosť, jakož jej i básník Petrarka mohutným lovcem (robustus venator) nazývá; a hojnosť zvěře tehda poskytovala okolí hradův Křivoklátu, Karlšteina a Žebráka. Častokráte tu dlíval celé měsíce, častoval tu pohostinně knížata a pány, laskavě s každým obcuje. Nejednou sem přicházeli vedlé velkých hafanův, již proň ze všech zemí sháněni byli, také kejklíři, kouzelníci, s nimiž se veselý panovník bavíval. Častokráte tím zanedbával záležitosti zemské, hově zde choutkám svým. Pokud nám známo, přišel sem Vácslav poprvé r. 1383 a téhož roku 24. srpna Leopoldovi, vojvodě Rakouskému, jisté platy a císařské fojtství v Augšpurce zapsal. Za dob tehdejších ještě neměl jediné zamilované sídlo, přicházeje také na Hrádek, Křivoklát, Karlštein, a jak se zdá, v letech 1383-1388 mnohem raději se zdržoval na Křivoklátě než na Žebráce. Roku 1388 v měsíci listopadu zavítal k němu na Žebrák kníže Rudolf Saský, a tu se mu zapsal, že za nástupce jeho v císařství nikoho jiného než některého z jeho bratří nebo strýců voliti bude. Čtyři měsíce později (r. 1389, 19. března) vložil klatbu na Bernarta, hrabě Anhaltské, a r. 1390, 1. července s Fridrichem Vilémem a Jiřím, markrabími Míšenskými, učinil smlouvu o zemský mír Chebský. Rokem 1389 počínaje přicházel na Žebrák častěji a na delší čas, při čemž mu velice vítána byla říšská silnice, kteráž šla skrze Žebrák. V srpnu roku 1389 slavena bezpochyby svatba jeho s Žofií, dcerou Jana vévody Bavorského, a přebýval potom s mladou chotí svou v Berouně, Křivoklátě a Žebráce; na počátku příštího roku byl však v Praze, bezpochyby aby dopřál manželce své užiti radovánek masopustních. Purkrabí tu byl r. 1385 Jan Kurář. V lednu r. 1391 byl král zase na Žebráce a odebral se příštího měsíce na Hrádek Křivoklát a zdržovav se potom na rozličných místech přišel sem zase v máji. Tehda k němu zavítal Svatobor, kníže Pomořský, jenž byl před tím statky své u Norymberka ležící prodal a nyní za potvrzení žádal. Potom zdržev se něco málo na Karlšteině odebral se zase na Žebrák na počátku měsíce srpna. Zde v měsíci září vydal dva důležité listy : jedním povolil Janovi z Mühlheima, držiteli panství Pardubského, aby mohl na Starém městě Pražském kapli postaviti, v níž by se služby boží v jistý čas a kázání v jazyku českém odbývaly; druhý pak, jímž povolil Pražskému kupci Kříži, aby dům svůj k vystavění téže kaple a bytu pro dva kazatele darovati mohl. Kaple tato, Betlehem řečená, několik let potom světové dosáhla důležitosti. Vydav král potom ještě drahně jiných listů, zůstal na Žebráce ještě po celou zimu následující až do počátku února. V ten čas (17. ledna roku 1392) Pražským vysokým školám udělil výsadu na vsi jich Nenačovice a Drahelčice a vydal jiné listy, Němec a Slezska se týkající. Po druhé odebral se v červnu toho roku s chotí svou na hrad Žebrák, kdež se po ostatní čas tohoto roku zdržoval a honbami v okolních širých lesích bavil. Z četných listův a milostí tuto vydaných zasluhuje zvláštní povšimnutí list, 22. listopadu universitě Pražské daný. Tímto osvobodil učitele i žáky téže university všech daní a platův jakožto i právomocnosti měst Pražských, tak aby všichni členové týchž škol jen rektory university souzeni byli pod pokutou 100 hřiven zlata, kdyby někdo proti té milosti něco se vzíti chtěl. Na počátku r. 1393 král ještě na Žebráce přebýval. Za tohoto pobytu králova na Žebráce povstaly vážné rozepře mezi arcibiskupem a Vácslavovými dvořany. Králův podkomoří Zikmund Huler byl dal dva žáky stavu duchovního popraviti, nepostaviv jich k soudu duchovnímu a ujímal prý se odpadlých židů proti arcibiskupovi. Mimo to zmařil arcibiskup králův záměr, opatství Kladrubské po smrti posledního opata v biskupství přeměniti, dada ihned nového opata zvoliti a potvrditi. Podkomoří, Mikuláš, biskup Lavantský (králův zpovědník), Sulek, probošt Chotěšovský, Vácslav Králík, děkan Vyšehradský, a Jan Čouch ze Zásady, dvorský maršálek, pospíšivše si na Žebrák, jali se králi na arcibiskupa žalovati, jehož tak popudili, že v měsíci březnu Žebrák opustil a do Prahy se odebral. Vzniklých z toho neblahých sporů mezi králem a arcibiskupem nechceme tuto pro skrovnosť místa připomínati. Když byly pře tyto útěkem arcibiskupovým tak tak urovnány, opustil král Prahu (v pondělí velikonoční) a odebral se zase na Žebrák. Odtud poslal rady královské do Prahy, aby zvěstovali arcibiskupovi, jaké rozkazy mu král udílí a co by ve věcech zřízení biskupství Kladrubského a podací královských činiti měl. Útěk arcibiskupův do Říma (23. dubna r. 1393) přiměl krále k tomu, že se na nějaký čas do Prahy odebral. Zdržev se tu po měsíc květen, odebral se zase na hrad Žebrák; zde (14. června) židům v Čechách udělil znamenitou výsadu, že o listech jich dlužních nemají souditi páni čeští, než jediné úředníci královští. Potom se zdržoval nějaký čas na Karlšteině a v Praze; v říjnu byl zase na Žebráce, kdež se po celou zimu zdržoval. V květnu r. 1394 nacházíme krále opět na Žebráce. Jeho zpáteční cesta odtud do Prahy stala se proň osudnou. Neb vraceje se 8. května ze Žebráka, byl jest jat před Berounem v Králově Dvoře od pánův českých skrze zapůsobení krále Zikmunda Uherského a Jošta, markrabí moravského; odkud nesen jest do Prahy na hrad a tu nějaký čas ve věži chován, potom pak odtud až do Rakous zavezen. Ve vězení zůstal až do konce srpna; byv pak propuštěn, cestoval potom do Prahy a zdržel se tu po celý ostatní čas téhož roku. V květnu r. 1395 přijda na Žebrák, učinil tu (30 t. m.) jalový mír s pány českými, vydav za to některé články psané1) a zdržel se tu ještě několik dní jakož i podruhé okolo 23. července. Čas mezitím ležící strávil na Karlšteině. Purkrabími tu byli tehda roku 1390-1394 Bohuněk Kozlík z Drahobudic a r. 1395 Jan Lukava z Lukavice. Roku 1396, 7. ledna přebývaje v Praze, povýšil Vácslav městečko před hradem Žebrákem ležící na město, tak aby užívalo týchž práv jako město Beroun. Kromě téhodního trhu a řízení o statcích udělil konšelům právo, aby klády neb vazby, pranéře, šibenice a jiných k spravedlnosti učiněných věcí požívati mohli. Roku tohoto král dlouho na Žebrák nepřicházel, zdržuje se brzo v Praze, brzo na Karlšteině; snad se mu od posledního zajetí na hradě nelíbilo. Na Žebráce nacházíme jej teprve v listopadu téhož roku, ale tenkráte se tu dlouho nezdržel, jsa již na konci téhož měsíce v Praze. Ale i následujícího času na Žebrák nepřicházel; dozrávalať v něm asi tehda úmysl, založiti si bezpečnější útulek, nežli mu hrad Žebrák poskytoval; věc tu provedl v letech potom příštím založením hradu Točníka. Starý hrad Žebrák podržel sice ještě přes sto let přednosť svou jako hlava panství, ale brzo překonán byl sousedem svým na blízkém vrchu hrdě se vypínajícím. Na počátku listopadu r. 1398 byl zase Vácslav na Žebráce, kdež vydal několik listů. Podruhé sem přišel r. 1399 ke konci září. Bylyť se zatím zběhly důležité proměny v Německu, kdež usilováno o ssazení královo. Zde jsa při silnici do Říše vedoucího snadno všech piklí proti němu strojených dověděti a opatření svá činiti mohl, ale pozornosť jeho vázána byla ustavičně bouřemi, které působila jednota panská. Přišed sem zase po měsíci srpnu r. 1400 nemilou zprávu uslyšel o svém ssazení v Říši. Hněv jeho z toho byl veliký. Mínil se opříti tomu a žádal tedy Zikmunda bratra svého, markrabě Jošta, knížat slezských a pánů českých o sjezd s ním u Hory Kutné. Opustil tedy Žebrák, ale na sjezdu pro lakotnosť Zikmundovu nic nevyzískal. Příštího roku 1401 strávil král na Žebráce čas od počátku února až do započetí dubna; v tomto čase jej poprvé také na novém hradě Točníce na cházíme, kamž ještě jednou téhož roku přišel..

Král Vácslav byl pán nevšedního vzdělání, o jehožto vychování byli znamenití mužové doby Karlovy pečovali. Odtud zůstal králi čilý smysl a náklonnosť k vědám, poesii a umění, pokračoval po otci ve stavbě Pražského kostela, mostu kamenného a jiných nevšedních děl, sám pak mnohou novou stavbu vyváděl. Když počal stavěti a pracovati o hradě Točnickém, bylo ještě na Pražském hradě tovaryšstvo stavitelské druhého stavitele kostela Petra Parléře, jež spravovali nyní synové jeho a žáci, a zdá se býti pravou domněnkou, že si král stavitele hradu z tohoto tovaryšstva vybral, neboť i dříve za doby Karlovy byly stavby na Karlšteině a Kolíně, onano Matějem Arrasským, tato Petrem Gmundským provedeny, a gotické památky na hradě Točníce posud ráz svůj umělecký hlásají. Čas, kdy se to stalo, nesnadno jest určiti. Pelzel (I. 138), jenž všechny prameny doby Vácslavovy vyčerpati nemohl, klade první přebývání královo na Točníce k roku 1409; pozdější spisovatelé kladli rok 1404 jakožto první, v němž se Točník připomíná..K tomu můžeme dodati, že hrad již roku 1401 stál, ježto toho roku 14. února král na Točníce se zdržuje (geben zum Toczenik) svobodu udělil městu Budějovicům. Něco málo před tím byl na hradě Žebráce (dne 7. února), kdež udělil léno na hrad Hertenberk a nadání klášteru Milevskému; o činech králových mezi 7. únorem a počátkem března (kdež byl král v Praze) sám Pelzel nedovedl nic udati. Zmíněná věc vede nás k tomu, že Točník již r. 1401 stál aneb stavěn byl, a podlé toho můžeme se i domnívati, že panující před tím nepokoje způsobené jednotou panskou a osobní nejistota králova podnět daly k vystavění našeho hradu. A poněvadž listy královské až do roku 1409 střídavě ze Žebráka a Točníka se vydávají, soudíme, že král na novém hradě ještě stále nepřebýval, proto že se buď na něm stavěno, nebo vnitřní jeho místnosti pro dvůr královský zřizovaly. Že hřeben tento již před založením hradu Točníkem se jmenoval, domníváme se podlé jiných hradů. Posavad se za to mělo, že hrad teprve obdržel název po svém založení po cestách, jež se nahoru na kopec vinuly či točily. Věc ta jest však neprůvodna a sotva se kdys nějaký hrad pro tak malichernou příčinu nazýval, neb mnohý hrad měl točitou cestu. Souvisí-li jméno jeho se slovem točiti, souvisí také se slovy tok, téci (pivo točiti). Zdaliž podlé toho snad kopec ještě před založením hradu Točníkem nazýván byl, že s hřebene na obě strany vody stékaly a že tudíž byl v malém asi tím, čemuž novým názvem rozhraní vod říkáme, jiným ponechávám. Srovnati zde sluší Trosky, Oheb. Archiv Budějovský. Berghauer uvádí list Vácslavův daný na Točníce r. 1383 dne 7. května kupcům Starého města Pražského, ale zajisté se v datování mýlil. Roku 1401 ještě jednou král na Točník přijel. Na počátku měsíce července byl v Praze, a když se tehda nepřátelé jeho ve velkém počtu proti němu shlukli, uchýlil se na hrad Točník, odkudž dne 25. července Budějovským list vydal. Když pak mír potom utvrzen byl mezi králem a panskou stranou (12. srpna), byl král již v Praze, kamž se byl bezpochyby k projednání téže věci odebral. Prvním správcem nového hradu Točníka stal se Bohuše z Drahkova, vladyka králi věrný a oddaný; ale ten měl více býti nežli obyčejní purkrabí na hradech královských, neb Vácslav pokládaje Točník za své sídlo a první svůj hrad venkovský, dal Bohuši název „nejvyššího komorníka hradu Točníka“. Jakožto takový obdržel Bohuše listem královským r. 1404 dne 9. dubna na Žebráce daným zápis na 800 kop platu z rozličných klášterův a měst,3) r. 1412 dne 10. března daroval mu král 13 lánů rolí a porostlin blíže Hostomic na místě řečeném Navěsín, vše odměnou za služby králi prokázané. Konečně mu daroval r. 1416 dne 22. ledna podací oltáře založeného někdy Matějem Kolářem, měštěnínem Pražským. Ale poněvadž správa hradů Žebráka a Točníka byla rozdělena a každému z nich čásť panství přikázána, byl na Žebráce samostatný purkrabí Jan z Lestkova již od roku 1402,6) kterýž se potom až do r. 1411 často připomíná. Toho roku rovnal z rozkázání králova při nějakou mezi kapitulou Karlšteinskou a Jiříkem Tobolkou ze Lhoty. Králi Vácslavovi líbilo se na novém hradě tak, že praví v dolepsaném majestátu svém, že ze srdce mu přeje dobrého vzrostu. Chtěje totiž příslušenství jeho polepšiti, ustanovil v Praze r. 1405, 17. března, aby ves Bzová, posud k Žebráku patřící, byla připojena k Točníku, obyvatelé její pak aby každou noc přijdouce k hláskám na Točník, tu pokrmy a nápojem podlé možnosti purkrabí vyčastováni byli. Kromě toho povinni byli vodu a dříví do kuchyně hradecké k čištění hradu a topení světnice jedné donášeti, začež ode všech platův a úrokův osvobozeni byli a souše v lesích královských sbírati mohli. Patrně list tento psán v radosti, že král pojede ven na svá zamilovaná sídla, nebo celé jaro téhož roku strávil na Žebráce a rovněž tu byl v zimě z r. 1404 na r. 1405. Teprve v lednu r. 1405 odebral se do Prahy; jen několik dní v červnu toho roku zdržoval se zase na Žebráce, kamž také přišel v srpnu, a tu měl takové zalíbení, že zde ostatek roku zůstával. Následujícího roku sbíraje král pole proti Ruprechtovi Falckému, aby si dobyl uznání v Němcích, přišel v červenci na Žebrák a zůstal opět celou zimu, tak Že teprve r. 1407 v únoru zase do Prahy odjel. Od počátku srpna toho roku přes celou následující zimu byl zase dvorem na Žebráce, kdež byl naposled (pokud známo) dne 15. ledna r. 1408. Byl to poslední rok, jímž se časté a dlouhé jeho sídlení na Žebráce ukončilo; neb té doby byl Točník již tak dokonale upraven, že tu slušný obyt míti mohl; všecky listy, které po r. 1409 vydával na zdejším panství, dávány jsou z hradu Točníka. V dubnu r. 1409 nacházíme Vácslava opět na Točníce. Tehda sem za ním jezdili čeští i němečtí mistři učení Pražského, předkládajíce tu přání svá strany tří hlasů Čechům povolených. Zdržev se potom několik dní v Praze, zase na Točník zavítal a tu v létě přebýval. Po tomto častém přebývání na panství zdejším naskytuje se dosti dlouhá mezera, za které sem Vácsalv mepřišel. Přišel sem teprve v dubnu r. 1412 a zdržel se tu po celou ostatní čásť roku. Nedlouho potom přišli legátové papežští do Prahy hlásajíce odpustky všem, kdož by se křížové války proti papeži buď sami súčastnili, aneb poskytli k ní pomoci na penězích; zároveň jali se kněží k tomu zřízení příspěvky takové, ovšem způsobem nechvalitebným, vybírati. Věc tato způsobila pohnutí, ano rozhorlení u kněží strany Husovy, jimž se zdála býti proti duchu křesťanství; zejména oblíbený tehda kazatel M. Jan Hus a M. Jeronym Pražský veřejně proti tomu mluvili a kázali. Krále bezpochyby docházely žaloby od legátů papežských a jiného duchovenstva na všelijaké překážky jim činěné. Král nechtěl trpěti rušení veřejného pokoje a povolal nejspíš z té příčiny některé konšely a starší obecní k sobě na Žebrák asi v polovici měsíce června. Stalo pak se nejspíš skrze promluvení s nimi, že od krále a od konšelů přísně zakázáno jest veřejným vyhlášením, aby se nikdo napotom neopovažoval odmlouvati kazatelům nebo bullám papežským. Král upřímně pečoval o uklizení této kyselosti. Povolal k sobě některý den v červnu obě strany, zejména Husa a protivníka jeho Štěpána Palče, aby je mohl srovnati. Obě strany sešly se nejprve v domě farářově v městě Žebráce. Potom sročen jest Hus s osmi protivníky svými před radou královou, což se bezpochyby na Točníce stalo. Tu když ho vinili, že nepodal článků svých písemně děkanovi theologickému, jakkoli často o to napomínán byl, odpověděl, že uče vždy veřejně, nemohl stíhán býti, jako by učení své ukrývati chtěl, že však hotov jest podati články své i písemně, budou-li protivníci jeho kteří jej z kacířství vinili, chtíti se zavázati k dostatečnému průvodu žaloby své, a to pod trestem upálení pro tu stranu, na kterou by se kacířství provedlo. Zaraženi nad návrhem takovým, odpověděli doktoři po krátké poradě, že by chtěli vydati k tomu jednoho ze sebe, ale když Hus na tom stál, že nepřátelé jeho, užívajíce společné ruky v obviňování, měli také v pokutě nevytrhovati se z ní, učinila rada královská konec té řeči, pravíc k obojím : pěkně se spolu srovnejte; a s tím se rozešli. Brzy potom (10. července) uvažována věc tato zase ve schůzi některých rad královských, k níž pozváni také Pražané a někteří znamenitější duchovní a milostníci královi. Schůze ta dr žána v domě královského podkomořího, totiž Kunrata, biskupa Olomouckého, v městě Žebráce. Ke srovnání a smíření nedošlo; každý ví, jaké bouře z toho po Čechách pošly. Jiní znamenití hosté zavítali téhož roku na hrad Točník. Ve při Vácslavově se Zikmundem o název císaře přišli oba králové mocně na krále polského jako vrchního oprávce (16. září r. 1412). Poslové polští přišli nedlouho potom na Točník, ale jak se zdá, málo pořídili, ježto různice mezi oběma bratry nepřestávaly. V říjnu toho roku navštívil krále vojvoda rakouský. Král jej co nejlaskavěji a nádherně uvítal a dal k jeho poctě skvělou slavnosť na Karlšteině, při čemž vojvoda s královnou Žofií tančil. K tomu podotýká dějepisec Edmund Dynter, spisovatel díla „Magnum chronicum belgicum“, toto : „Knížata, hrabata, pány, vyslance neb posly králův a knížat, kteří k němu přicházeli, s velikou poctivostí, jak se na krále sluší, vítával, s velikou laskavostí jich poslouchal a s nimi milostivě jednal, jak jsem sám často vídal a slýchal. Tak jsem na jeho zámku Točníce u Žebráka viděl posly krále polského, velkého knížete Vitolda litevského jakož i velkého mistra německých rytířů. Tak i s velikou dobrotivostí přijal posly Vratislavských a měst moravských na Novém hradě. Viděl jsem také, an posly vojvody Antonína (Brabantského), s nímž jsem byl, na hradech Karlšteině, Točníce a Novém hradě dobrotivě přijal a milostivě poslouchal. Otvíral latinská psaní králova a jiných knížat francouzských, jež jsme mu podávali, četl je a povídal nám, co v nich obsaženo bylo. Tázal se nás laskavě, jak se mají princové francouzští a lucemburští páni, jež znal; neboť byl pán velmi cvičený a latinsky dobře mluvil.“ Bohužel Dynter královskou laskavosť tu odplatil mnohým osočováním a pomluvami vylhanými. Ještě v listopadu téhož roku se zdržoval král na Točníce, kdež se mu lépe líbilo než v Praze nepokoji zmítané. Na počátku r. 1413 byl král v Praze a zdržoval se tuto většinou po celý rok. Přece však v polovici měsíce ledna na Točník odjel. Když pak došla do Čech zpráva o upálení Husově (r. 1415), způsobilo to nejen veliké rozkvašení myslí mezi panstvem a lidem, anobrž i král Vácslav s dvořany svými popudil se velice ke hněvu jak na koncilium, tak na duchovenstvo domácí a zvláště na ty, kteří se z něho v Kostnici osobně přičiňovali ke zkáze Husově. Král, který té doby zamilovaný svůj Točník zanedbával, přednosť dávaje Novému hradu u Kunratic, přijel toho roku přece na Točník, kdež strávil několik měsíců. Sem brali se k němu přívrženci Husovi žádajíce, aby položen byl sněm do Prahy k měsíci září; Vácslav ani hnutí tomu nepřekážel mnoho, aniž měl chuti je stavovati, jsa osobou svou uražen. Teprve po uplynutí letního času vrátil se do Prahy, kdež přítomnosti jeho pro rostoucí nepokoje potřebí bylo. Z téže příčiny se v Praze neb v okolí po několik let zdržoval a na svá venkovská sídla jen na krátký čas přicházel. A jel-li potom někam v posledních dobách života svého, byl to nejspíše Nový hrad. Mezi tím pořád byl Točník pod správou Bohušovou, který sice naposled roku 1417 připomíná, ale jak se zdá, nejvyšším komořím až do smrti Vácslavovi zůstal. Roku 1419 dne 16. srpna zemřel král Vácslav, pán čacký a bohatýr, jemuž lid v Čechách za nejedno dobrodiní vděčen byl, více přítel lidu nežli panstva, šťastný v lásce svých poddaných, nešťastný jako panovník. Dlouhá léta si ještě lidé o něm vypravovali po vší zemi, kterak za něho země byla upokojena, že se mohlo zlato na hlavě nositi a cestou choditi, kterak chtěl spravedlnosti, aby se dála od bohatých k chudým. Sám prý ke všemu přihlédl, proměně se v šaty sprostné obecného člověka, a šel mezi pekařky chleba kupovat a cenil se s nimi a tržil; byl-li jest chléb hodný, spravedlivý, zaplatě jej odešel, pakli chléb byl malý, tehdyť znáti se dada, pobral chléb, kázal dáti chudým a do škol rozdati a toho hospodáře trestal. Též činil řezníkům, šenkýřům a jiným řemeslníkům, ač jest jiným a jiným obyčejem ke každému řemeslu a obchodu tak spatřuje chodil. Až jednu chvíli prý šel na vinici kopat, aby i tam shlédl, kterak se mezi nimi děje, a tak tam jako jiný nádenník celý den kopal; a tu zvědav ten den a zvěděv jich obyčej, ustanovil, aby ti dělníci o poledni, když jedí, hodinu sobě odpočívali – a kterou dobu s vinic sjíti mají, také ustanovil. Vácslavův bratr a nástupce Zikmund nevčasnou přísností svou pokaziv všecka mírná vyjednávání se stranou kališníků, způsobil velikou a dlouhou válku v Čechách. Roku 1420 vtrhna mocně do Čech a očekávaje s teskností vojsko křížové, jel se v průvodu své manželky, též králové Žofie a Ferdinanda, legáta Pražského, objížděti hrady a města v okolí Pražském. Dne 27. května byl na Mělníce, později ve Slaném, odkudž jel přes Křivoklát na Žebrák, Točník a Karlštein pro spatření pokladů, které tam po králi Vácslavovi zůstaly. Obzvláště mnoho pokladu zachovaného viděl na hradě Točníce, což jako i zachování ostatních pokladů královských svědčí o šlechetné poctivosti netoliko vyšších úřadů tehdejších, ale i milců někdy Vácslavových, často bezprávně osočovaných. Na Točníce prodléval Zikmund zejména dne 20. června a psaním odtud poslaným žádal Oldřicha z Roženberka, aby s Oldřichem z Hradce brzo k němu přijel. Oldřich Rožemberský sice před tím s kališníky držel, ale boje se nového Tábora, přilehl k němu s lidem svým válečným. Z ležení tedy vypravil se ku králi na Žebrák a přemlouváním přítomného legáta papežského Ferdinanda dal se pohnouti dokonce k odpřisáhnutí kalicha a přijetí rozhřešení z toho, že se ho dříve přidržel, podlé nálezů koncilia Kostnického. Skrze tuto věc stal se úhlavním nepřítelem kališníkův. Zikmund zastavil hrady Žebrák a Točník asi r. 1421 franckému pánu Erkingerovi ze Seinsheimu a na Švarcenberce, předku nynějšího knížecího rodu Švarcenberského, avšak k zápisu majestátem stvrzenému došlo teprve r. 1422 dne 9. září. Na srážku summy 12.205 kop gr. č. a 3726 zlatých, které si Erkinger počítal za vyzbrojení a vydržování lidu válečného, zapsány mu Žebrák a Točník v 6797 kopách a město Beroun ve 2490 zlatých rh. Ale již r. 1421 dne 14. května přišlo ke smlouvám svatebním, podlé nichž Bedřich z Kolovrat zamluvil dceru svou Elišku Heřmanovi, synu Erkingerovu, tak, aby ve třech letech za něho dána byla; nevěsta měla obdržeti 1000 fl. rh., což i s obvěněním se strany ženichovy 2500 fl. činilo, a summa ta nejen zapsána jest na důchodech panství Žebráckého a Točnického, ale oba hrady přímo Bedřichovi v zástavu dány jakožto záruka, že smlouva skutečně se vyplní. Odevzdání obou hradů stalo se hned, a již dne 7. července r. 1421 potvrzen jest nový farář v Cerhovicích na témže panství ku podání bratří Bedřicha a Hanuše z Kolovrat. Oba bratří nemajíce majestátu na panství toto, pokládati se musejí více za jeho správce než pány. I byly pro ně oba hrady důležité v bojích se stranou kališnickou, kteréž zase velice na tom záleželo, zbaviti se tohoto sousedství a vyzískati pevného místa v Podbrdsku většinou katolickém. I přilehli Táboři a Sirotci r. 1425 dne 2. května k oběma hradům v počtu 7000 pěších a 900 jízdných; dobývavše jich však po tři dni marně, spálili toliko města Žebrák a Hořovice a dali se potom do Plzeňska. Nedlouho po té přišlo k příměří, do něhož pojaty jsou oba hrady. K lepší obraně odevzdali oba páni z Kolovrat hrady oběma dobrým mužům a válečníkům bezpochyby bez užitků panství; jako takoví držitelé připomínají se r. 1427 Habart z Adlaru na Točníce a Hanuš Kaplíř ze Sulevic na Žebráce. Po opětovaných válkách učiněno jest toho roku příměří mezi stranama pod jednou a pod obojí, po němžto o vánocích měl býti držán sjezd pánův a zemanů kraje Plzeňského i s městem Plzní na Žebráce a sjezd hejtmanů obcí a pánů strany Táborské a Sirotčí v Berouně, a měl se státi pokus o sjednocení ve víře způsobem takovým, aby mistři, kněží a páni obojí strany sešli se na Žebráce k hádání, a oč by se tam obě strany ve věcech víry shodly, tomu aby se podrobili; když by se však shodnouti nemohly, aby se kraj Plzeňský podrobil tomu, co se jim z písma neb doktorů neb dekretů dokáže. Hádání to začalo dne 29. prosince, ale hned na počátku nemohly se strany shodnouti na tom, která strana by měla učiniti první předložení. Jak se o té věci rozhodlo, není známo, a rovněž se nezachovala zpráva o jednání samém. Ačkoliv však byl sjezd tento jalový, přece to nebylo na újmu příměří zavřenému. Poněvadž Zikmund nevyplacoval panství a Seins heimové jeho také déle držeti nechtěli, udělali na ně dobrou vůli roku 1433, ve kteréž Erkinger a syn jeho Heřman oba hrady odevzdávají bratřím z Kolovrat, ale teprve r. 1437 dne 18. května dodána jest prodávajícím kvitance, že jich všechen dluh jest zaplacen. Ale odevzdání stalo se již dříve, a poněvadž Hanuš měl vzíti panství to jako svůj díl, odevzdáno jest mu roku 1430 dne 8. července skrze Heřmana. Ve staré paměti na to vydané popisují se také střelba a zásoby, které se nacházely na Točníce a panu Hanušovi odevzdány byly, a poně vadž nic takového staršího před rukama nemáme, klademe je tuto doslovně v českém překladu : „Za prvé pět půlfudrových sudův starého piva. Dva kameny smůly, kus sádla (smerleybe); 2? prostic (scheiben) soli. Půlfudrový sud plný hrachu a věrdunkový (virteiliges) sud plný hrachu a 1 strych hrachu. Dva dobří vepři a za 1 kopy suchých ryb. Másla za 12 grošův a 1 lb. pepře. Celý slad a 11 str. žita; 17 polt (seiten) vepřového masa. Tři rožně (spisz) suchého masa; 11 kyt vepřových, 4 kameny soli, jež ve sklepě leží. Nový vůz a 4 vozníci a jich řemení a vůz vodní. Několik prázdných sudův a jiných nádob ve sklepě. Tři kopy šindele (jedna by se koupila za 27 gr.), Dva okovy k cisterně. Hmoždíř a velký kotel a jiné menší kuchyňské nářadí. Celé nářadí kovářské, měch, kovadlina a jiné příslušenství; 7 ct. olova. Střelba : Puška Vildšteinka. Puška neb hmoždíř (steinpüchs) za černou světnicí, puška vedlé věže pod stříškou (schirme). Malá puška ve sklepě na věži. Dlouhá tarasnice tamže. Trojanice puška tamže. Nahoře na věži tarasnice na kolesech. Trojanice puška, u téže puška Tarasnice nahoře na věži. Trojanice ručnice na věži. Velké láno a všechny staré provazy na věži. Dvě zlomené ručnice. Dole ve věži 11 ručnic a více 2 Trojanice pušky. Dva soudky prachu a jiného prachu při tom, že to činí tři věrdunkové soudky plné prachu. Síly ve 2 soudcích, že by byl věrdunkový soudek naplněn. Láhvice (küfflein) plná nasazených (gestikter) šípův. Tři láky (lageln), v nichž se nosí dřevěný olej neb vlaské víno, jsou plny šípův. Dva soudečky plné šípův nasazených se 2 vědra. Šípy ve 4 krabicích (laden) také se dvouvědrový soudek. Jedno okno ve zdi ve sklepě plné střelišť (pfeylscheffte). Olověných kulí malých a velkých do 3 cent.“ (Mittheilungen XIV. 70-71.)

Až posud neměl Hanuš zápisu královského panství, ale za neznámé doby zapsal císař Zikmund jemu a Jindři chovi, synovci jeho, oba hrady. Když pak zápis ten císaři navrácen byl, slíbili napřed (r. 1437, 14. září) oba pánové, jakož drží Žebrák a Točník v 4000 fl. rh., kdyžbykoliv jim od králův peníze ty zaplaceny byly, že mají hned obou hradů v jich moc postoupiti,1) a potom jimvydán (11. listopad) nový majestát na dluh 7200 fl. rh. a 450 kop, ve kterýchžto měli oba hrady i Dobříš, ovšem když jim byly na přebývající peníze dostatečné zápisy učiněny. Když potom zemřel Zikmund, tu Pražané strany rakouské, bojíce se, aby se proti nim nejednalo, zjímali některé měšťany znamenité, kteříž prve za císaře Zikmunda na úřadě konšelském sedali, a ty na Žebrák a na Karlštein do vězení dali, kdežto nějaký čas jsouce, někteří se vyručili a někteří dobyvše se ušli. Na Žebráce seděli zejména Vácslav Duršmid, Mikuláš Kněževeský, Hedvika krejčí a Obselka, kteří si na jaře r. 1439 z vězení pomohli, zabivše strážného. Hanuš staraje se potom o zemské záležitosti a jsa po deset let hejtmanem měst Pražských, málo kdy přicházel na Točník a přebýval obyčejně v Praze v domě markrabství Moravského. Když pak Jiřík Poděbradský r. 1448 náhle ku Praze přitrhl, neměl ani Hanuš ani ostatní páni vládnoucí dosti zbrojné moci, aby útoku jeho dlouho se ubránili. Ano když Praha byla ztenčena, Hanuš tak málo připraven byl na něco takového, že sotva na jednom voze ujel, že nebyl zajat. Vyjev totiž zadními vraty dotčeného domu, který byl na rynku Staroměstském, skrze židy a přes řeku Vltavu kvapil na pevné své hrady u Žebráka. Pan Hanuš jsa tehda již při letech, od té doby malé měl účastenství v bězích zemských, a když po tom nějaký rok zemřel, bral se syn jeho Hanuš z Kolovrat první čas týmž směrem. Jsa jako otec jeho pán nábožný a zvláště církvi katolické oddaný, opravil kapli sv. Apolinářiše na Žebráce a způsobil to, že r. 1460 dne 10. srpna s dovolením administratorův arcibiskupství skrze Mikuláše, biskupa Milenského, i se 4 oltáři a zvonem posvěcena. Ale netrvalo dlouho a král Jiří, chtěje panství Žebrácké pro sebe získati, vyplatil je svými penězi, a Hanuš ovšem podlé zápisu otce svého (r. 1437) povinen byl je hned v moc královu uvésti. Věc ta ovšem nemálo přičinila k nechuti, kterouž od té doby Hanuš proti králi i straně jeho projevoval. Výplata stala se takovým způsobem, že synové královi Viktoryn, Boček, Jindřich a Hynek dluhy Hanušovy podstoupili a z té příčiny král na ně r. 1461 dne 7. července všechna práva zápisná převedl. Patrné jest z toho a z následujícího, že králi ani tak o to nešlo, aby získal panství Žebrácké pro svůj rod, jako spíše to, aby nezůstalo v držení pána přísně katolického; neb nedlouho potom převedeny jsou zápisy tyto na pána oddaného, a to Bedřicha ze Šumburka, pána Peršteinského. Pán tento, ač katolík, věren zůstával králi svému a také v tu dobu, když na krále klatba dána byla, v té věrnosti setrvával. A poněvadž i mnozí kněží katoličtí neuposlechli duchovních představených svých, není divu, že i Ondřej Polak, kněz z Poznaňské diecése pocházející a kaplan na hradě Žebráce, interdiktu nešetřil a mši svatou sloužil. Ze souvěkých pamětí dovídáme se, že byl Bedřich v držení panství Žebráckého ještě r. 1475, ale že se nacházelo r. 1484 v držení přebohatého pána Burjana z Gutšteina. Za tohoto asi oba hrady zanedbávány, poněvadž sem buď zřídka přicházel anebo nikdy. Burjan zemřev před r. 1489, zůstavil mnohá a veliká panství svá pěti synům, Janovi, Jetřichovi, Volfovi, Kryštofovi a Jindřichovi. Kryštof z Gutšteina, jeden z nich, obdržel panství Žebrácké ještě za živobytí otce svého a nazývá se proto r. 1487 seděním na Žebráce. Když pak se bratří o statky otcovké rozdělili, podržel Kryštof Žebrák a Točník a dostal k tomu Rabšteina a jiné statky. Maje nedostatek peněz, zastavil vsi Tlustici a Olešnou a lidi v Újezdě, ve Rpetech a v Jivině Kunatovi Pešíkovi z Komárova. Nepokojný Kryštof měl pořád soudy. Roku 1505 chodil za ním Jan Haybolt, posel z Prahy, s nějakým listem, až ho nalezl na Točníce; vrátný přední vzal od něho list, nesl jej ku pánu na zámek a pak mu přinesl korbel starého piva a dva pecence chleba. Král Vladislav litoval toho velice, že ty dva dobré hrady jsou v zástavě, a usiloval r. 1507 o to, aby je mohl vyplatiti,13) ale nenadále naskytla se mu příležitosť, že je získal dosti lacino. Jak již vypravováno při dějinách Příbramě (na str. 124.), odsouzen jest Kryštof roku 1509 cti, hrdla i statku. Přípravy, které byly činěny k pokoření jeho, zastrašily Kryštofa tak, že podstoupil rád těžké výminky, které mu od královské rady podávány. Předně musil králi Točníka a Žebráku postoupiti a král proti tomu ho v dluzích zastoupil do summy zápisné jemu na ty hrady svědčící, za druhé propadl jiné statky své, které i s předešlými byly v ceně asi 200.000 kop gr., za něž obdržel 78.000 kop (av hotovosti jen 30.000 kop). Jestliže se přirovnají čísla ta spolu, seznává se, že král všecky ty statky asi za polovici jich ceny získal. Rozepsán jest potom berně v zemi, aby se mohly ty peníze zaplatiti, což vše se dálo v měsíci červenci. Potom v srpnu jezdil král na postoupené zámky, totiž na Žebrák, na Točník a na Rabštein a přijel zase do Prahy teprve ke sklonku měsíce září. Jako hejtman Točnický připomíná se r. 1515 Jan Kozelka z Hřivic.16) Král Vladislav pak r. 1516 vysadil ves Cerhovice na témže panství ležící za městečko, nadal je rozličnými milostmi a propůjčil jim také erb městský. Po smrti krále Vladislava našlo se drahně dluhů. Mezi těmi se nacházely veliké summy, které byl zapůjčil Zdeněk Lev z Rožmitála, zejména i 7789 kop, pro kteréž pán vedl právo na Točník, Hradišťko, a Zdechovice. Troje tako panství mu odhádána (asi r. 1517), tak že je potom držel právem zástavním. Zdá se, že zůstal Točník v držení Lvově 5 let, jestli mezi tím práva svého jiné osobě nepostoupil. Když chtěli zemští úředníci Točník roku 1522 vyplatiti, uvolil se k tomu Jan z Vartemberka; když pak s ním počet učiněn o to, což jest peněz svých za Točník a Žebrák vydal, sečteno jest 850 kop, kteréž král Ludvík Janovi na obou hradech zapsal. Ale již před tím a mezi vyplacováním vydán jest Janovi majestát královský, jímž mu oba zámky „v jisté summě peněz“ (kterouž ještě nevěděli) zastaveny byly. V majestátu krále Ludvíka dostaveno bylo, poněvadž jest Točník velmi opustlý, aby naň Jan prostaviti mohl do summy 750 kop, a poněvadž na témž hradě žádné živé vody nebylo, dovoleno Janovi, aby mohl studnici dělati, a kdyby ji udělal a živé vody se dodělal, tak aby ji k potřebě zámku dosti bylo, tehdy za udělání té studnice aby se mu při výplatě 500 k. gr. dalo. Zdá se, že Jan zadní části hradu v něčem měnil a zajisté opravoval důkladně a rovněž mezi tím o studnici dělal. Roku 1532 král Ferdinand jeda z Prahy, noclehoval na Žebráce (v městečku ? na hradě ?). I zapálilo se tam a hořelo, že král sotva z toho ohně vyšel, a shořelo mu tu něco klénotů, koní, mezků a lidí. Odjížděje pak odtud, promluvil : „O pessime mendace, tota me nocte turbasti.“ (O přebídný žebráku, po celou nos jsi mě strašil.)6) Spisovatelé dějin vztahují požár tento na hrad Žebrácký a dovozují z toho, že od té doby pust stál; přece však tolik jest jisto, že Žebrák od té doby pustl stále a třeba i neshořel r. 1532, zajisté potom od pánnův opuštěn byl. V následujících dobách se vždy opravy jen na Točník a nikoliv na Žebrák povolují. Jan konečně Točník omrzel. Zůstávaje v severních Čechách, rád byl, když se mu vyskytla příležitosť vymeniti si jej za statek v Boleslavě; tedy učinil roku 1534 dne 6. října směnu a smlouvu s Volfem starším Krajířem z Krajku na Bystřici, podlé níž přijal hrad Rohozec a za něj dal „zámky královy“ Točník a Žebrák a přidal 5000 kop grošův. Umluveno při tom, že si mají hradů na den sv. Martina 11. listopadu postupovati. Nežli však k tomu přišlo, zavřel Jan počet s kr. komorou, v němž řádně ukázal, že peníze povolené králem Ludvíkem na opravu hradu a studnici a ještě více vynaložil, pročež mu peníze ty majestátem královským (r. 1534, 31. října) připsány. Hned potom (2. listopadu a 12. listopadu) dal Jan sepsati dobré vůle, jimiž všechna práva a zápisy své na Krajíře převedl. Volf Krajíř byl ze všech zápisných držitelů nejkratší čas pánem na Točníce; neb brzo po získání jeho postoupil ho strýci svému Volfovi mladšímu Krajířovi z Krajku, a to dvěma dobrými volemi r. 1534 dne 21. listopadu zdělanými. Za nového pána zase stavěno na Točníce a r. 1538 povoleno mu prý 500 kop na takové opravy. Za to Volf hrad Žebrák nejvíce pokazil a sbořil, buď že chtěl hrad ten na dobro opustiti, aneb že tu podlé způsobu tehdejšího poklady hledal. Sám jsa víry bratrské, velice přál bratřím českým, kteří u něho na Točníce do sboru se scházeli; také byl přísný pán, neb Matěje Krouského, souseda Žebráckého, kterýž snad něco proti víře mluvil, dal na rynku Žebráckém proti faře stíti. Roku 1544 dne 31. října postoupil Volf dobou volí panství Točnického Janovi mladšímu z Valdšteina na Peruci. Za nového pána zase opravováno na Točníce. Stavové r. 1549 dne 14. února na sněmu shromáždění povolili Janovi na jeho žádosť, aby na opravu hradu a panství do 500 kop vynaložiti a prostavěti mohl, načež také dán dne 9. prosince majestát královský. Posud byla čásť panství Točnického, kterou n. Kryštof z Gutšteina zastavil, v držení Pešíkův z Komárova, ale Jan vesnice ty r. 1550 vyplatil a zase k Točníku připojil. Roku 1552 dovolil Jan obci města Žebráka, aby nově udělaný rybník a při něm mlýn a cihelnu k městu držeti mohli. Téhož roku král Ferdinand panství od Jana vyplatil, ale hned zase zastavil, pročež Jan zdělal r. 1552 dne 19. září dobrou vůli, jíž Točník a Žebrák Janovi staršímu z Lobkovic a na Zbiroze postoupil. Na sněmě (r. 1553 dne 20. února) svoleno jest k této zástavě, a tedy dán Janovi dne 12. května majestát, jímž mu v 12.375 kopách zastavený zámek Točník a pod ním zámek pustý a pobořený Žebrák s městem Žebrákem a příslušenstvím, kromě toho životy dány jemu a synům jeho a povoleno 250 kop na postavení a opravení Točníka. Jsa tu Jan 6 let, shledával, že by se Točník velmi hezky k panství Zbirovskému hodil, a žádal tudíž stavův, aby mu Točník dědičně prodán byl. Král Ferdinand byl sice věrnému vždy Janovi nakloněn, nicméně však si přál, aby Točník zase ke královské komoře vyplacen byl; než stavové již se byli usmylili panství to prodati. Tedy na sněmě r. 1556 povoleno jest odprodati panství Točnické a Žebrácké a od stavů ještě k tomu přidáno : a přišlo-li by k odprodání, „za to všickni tři stavové JMK. prosí, aby místo týchž zboží tak dobré, kteréž by za touž summu stálo, z jiných statků svých, kteréž v tomto království držeti ráčí, na to místo ke království připojiti a uvésti ráčil.“5) Smlouvou tedy, r. 1557 dne 23. dubna učiněnou, prodal král Ferdinand Janovi „zámek Točník s pustým zámkem řečeným Žebrákem“, a k tomu tyto dědiny : město Žebrák, městečko Cerhovice se dvorem popl. tu u Žebráka, dvůr popl. u Berouna řečený Králův dvůr, dvůr dustý u Cerhovic a druhý u vsi Hředl s vinicí u Berouna s desátky viničnými z vinic okolo Berouna, s platy v Berouně na masných krámích a mlýnech, vsi Zdice, Chlustinu, Hředly, Vranovice, Trubín, Černín, Chodouň, Záluží, Bavoryni, Sedlec, Záhořany, Rajov, Trubskou, Bublov, v Broumích 1 člověka, Drozdov, Třenici, Nesvačily, Bzovou, Březovou, Tlustici, Olešnou, tři člověky v Újezdě, 2 ve Rpetech, 2 v Jivíně; vsi pusté tyto : Lhotu, Běličko, Litohlavy, Zábdiší, Vesec, v Řeži mlýn pustý, ve vsích Hodyni, Louníně, Bykoši, Levíně pustiny s platem na horách železných řečených ve Svaté a na hamru ležícím nad Královým dvorem. Kromě toho měl Jan právo v lesích Křivoklátských ke stavení a palivu dříví bráti a také lidem osedlým k opravám a k zdělání gruntů dávati, ale tak, aby vždy lovčímu oznámil a dříví neprodával. Král si zůstavil na Točníku hory, kovy, lovy na vysokou a černou zvěř (kromě u vsi Olešné a Baštin). Jan z Lobkovic (asi do r. 1563 starší, pak nejstarší) byl již před zakoupením Točníka v důležitých a čestných úřadech a skoupil mnoho větších a menších statků; v sousedství držel Zbiroh, na severu Hazemburk a Libochovice. V pozdějších letech oddělil od sebe syny své. Roku 1565 postoupil dvěma synům Zbiroh. Roku 1567 dne 20. června učiněna jest skrze Antonína arcibiskupa, který jednání to pečetí a podpisem ruky své stvrdil, smlouva taková, že Jan nejstarší dal synu svému Janovi nejmladšímu z Lobkovic od sebe a od jiných svých synů za díl zámek Točník s pustým zámkem Žebrákem a celým panstvím, ale poněvadž byl týž statek lepší nežli díl, který se naň dostati měl (totiž po 7500 kopách), zavázal se Jan nejmladší, že na témž statku 15.000 kop ujistí a ročně 1000 kop vydávati bude. Jan nejstarší podržel si do smrti panství Libochovické. Zemřel r. 1569, 14. června v 79. roce věku svého v Praze, a mrtvola jeho nesena byla do kaple sv. Ondřeje v kostele sv. Víta na hradě Pražském (kdež se nacházela hrobka rodu Lobkovského). Z manželství jeho s Annou Bezdružickou z Kolovrat pošlo 8 synů : Jan († r. 1591), Kryštof († r. 1571), Mikuláš († r. 1599), Jiří († r. 1607), Ladislav († r. 1609), Bohuslav Havel († r. 1595), Hynek a Bartoloměj, a dcery Kryzelda, Anna Dorota, Kateřina, Marjana, Lidmila a Veronika. Při otcově smrti byli synové Jiří, Bohuslav, Hynek a Bartoloměj od otce neodděleni, ale že Hynek a Bartoš záhy v Uhřích ve službě vojenské zahynuli, dostal se statek jejich ostatním bratřím. V držení Točníka následoval po otci Jan (nejprve nejmladší, r. 1572 starší), jenž byl před rozdílem pánem na Nových Hradech, ale potom mimo to ještě na Točníce a Žluticích a později i jiných statcích. Roku 1570-1577 byl presidentem nad apelacími, r. 1577-1580 presidentem komory české, r. 1578-1590 hejtmanem lén německých, mimo to JMC. radou. Roku 1571 potvrdil výsady městečka svého Žebráka. Ženat byl poprvé s Johankou z Kolovrat, již učinil r. 1572 vkl. 6. května poručnicí statku svého a dětí, jež by splodil, aby bydlela na Točníce až do svého stavu změnění, kdyby on zemříti měl. Tehda měl již druhou dceru zrostlou Evu, již r. 1578, 20. července na zámku Točníce za Adama staršího ze Šternberka a na Sedlci vdával. Později (r. 1586) téže manželce své přidal tvrz Popovice se všemi vesnicemi, jež byl od Oty z Losu koupil; než manželka jeho nemohla tohoto poručenství užiti, ana sama nějaký čas potom zemřela. Mimo tři dcery dětí neměl, a i když pojal druhou choť Markétu z Lobkovic, naděje na syny neměl; a tak r. 1589 (vkl. ve čtvrtek po památce obrácení sv. Pavla), byv v letech již pokročilý, toliko pořízení učinil o Markétě samé, dada jí k užívání až do její smrti Točník, Králův Dvůr a Popovice. Mimo to jí byl již dříve na panství Točnickém upsal věna 22.500 kop, jež však (r. 1590, vkl. 19. června) brzo před smrtí svou převedl na zámek Opálku a tvrz Viteň. Několik neděl potom zemřel. Po Janovi zůstala tři panství, Točnické, Bystřické a Opálecké, jež spadla na pozůstalé bratry Janovy, totiž Jiříka staršího (na Libochovicích), Ladislava staršího (na ten čas na Zbiroze, Mostě atd.) a Bohuslava Havla, ale tak, jak již bylo řečeno, že vdově Markétě panství Točnické do smrti zapsáno bylo. Aby však měla Markéta volnosť úplnou nad svým jměním a zejména věnem, bratří Lobkovští, „chtíce ji jako vdovu osiřelou v potřebách jejích opatrovati a sobě poručenou majíce“, učinili s ní roku 1590 dne 2. července porovnání takové, aby přijala za věno a jinou svou spravedlnosť 40.000 kop míš. Aby pak každý ke svému přijíti mohl, Ladislav ostatním r. 1590 dne 13. srpna díly položil. Při tom se dostalo Jiříkovi zboží Bystřické a od Točníka městečko Cerhovice a vesnice Vranovice, Záluží, Drozdov, Třtěnice, Tlustice, Olešná, Újezd a Jivina; Ladislav, pro něhož příležitě leželo zboží Popovské při panství Zbirovském, vzal za díl Popovice s Kornem, Koněprusy, Jizárkou, Počaply a k tomu od panství Točnického a odjinud vsi Levín, Trubín, Trubskou, Černín, Záhořany, Záhřivec, pustý dvůr v Kniškovicích, Hory Svaté, Kublov s pustým klášterem Velizem, Jarov (neb Rajov), Broumy, Nesvačily, Měňany, pročež se také vesnice tyto počítaly k panství Popovskému a nikoliv Točnickému. Bohuslavu Havlovi se konečně za díly dostaly vedlé zboží Opáleckého „zámek Točník celey se všemi pokoji, jak ten ve svém zavření jest, item pustey hrad pod týmž zámkem slove Žebrák, město Žebrák s předměstím, vsi Zdice, Chodouň, Bavoryně, Chlustina, Sedlec, Hředly, Březová a Bzová a městečko Cerhovice.“4)

Bohuslav Havel (hejtman Podbrdský), nastoupiv v držení Točníka a Opálky, koupil r. 1590 dne 12. listopadu Cerhovice s vesnicemi od bratra svého Jiříka, postoupil Blšan, statku svého posloupného, choti své Alžbětě z Kolovrat a k tomu jí r. 1590 (vkl. 4. prosince) na zámku Točníku, městě Žebráku, městečku Cerhovicích a vsi Zdicích 5000 kop míš. věnoval. Chtěje se zavděčiti císaři Rudolfovi, jemuž se Točník pro příležitosť jeho ku Praze líbil, ohlásil se, že by jej chtěl směniti za panství Přindecké. Císař jsa tomu vděčen, nařídil r. 1594 prošacování obojího panství, ale ke směně nedošlo. Bohuslav totiž zemřel r. 1597 dne 7. července na Blšanech, jsa stáří 52 let, a pohřben v tamějším kostele sv Michala, kdež také choť jeho Alžběta († r. 1597) pochována byla. Mužských potomků nemaje, byl ještě za živa Točníka postoupil bratru svému Ladislavovi staršímu z Lobkovic, na ten čas JMC. radě a koruny české německých lén hejtmanovi a pánu na Zbiroze a Mosteckém hradě, a to smlouvou r. 1593 dne 12. února mezi nimi učiněnou. Ladislav přijal totiž na sebe dluhy Bohuslavovy k zaplacení a proti tomu mu zapsal Bohuslav (avšak k postoupení teprve po smrti a prve nic) zámek Točník s panstvím a vesnicemi jeho i dílu někdy Jiříkova. Smlouva dotčená došla pak doplnění svého nedlouho potom. Připovídaly se totiž ke statku někdy otce svého Jana staršího dcery jeho Regina Hoyosova, Eva Šternberská a Alžběta Lobkovská, čemuž Jiřík a Ladislav místa nedávali, ovšem však pocházely z toho mnohé soudy a řeči lidské. Tedy učiněno r. 1593 dne 9. srpna porovnání takové, že dostaly Eva a Alžběta po 5000 kopách a manželé jich každý řetěz zlatý do 200 dukátův. Ladislav z Lobkovic pokládaje Zbiroh za hlavní panství své, řídil o Točníku, nežli jej měl v držení. Roku 1593 dne 9. září vložil totiž zápis ve dsky zemské, jímž daroval zámek Felixpurk s panstvím, Ředhošť s vesnicemi, Újezd Drahoňův, Biskoupky, klášter sv. Dobrotivé, Popovice s panstvím a zámek Točník s příslušenstvím manželce své Mandaléně Lobkovské, hrabínce ze Salmu. Tak se měla paní tato dostati v držení Točníka, ale osudem jinak bylo souzeno. Ladislav zapleten jsa v pád bratra svého Jiříka Popela (r. 1594) přišel tím o zboží Zbirožské, a všechny svoje statky a vězení ušel jen rychlým útěkem. Ve Zbiroh uvázal se císař hned, v Točník mohlo se státi uvázání teprve po smrti Bohuslavově, poněvadž si byl tento panství až do smrti vymínil. S Mandalénou učiněno pak (r. 1595) porovnání takové, že za věno a všecky spravedlnosti své měla dostati 100.000 kop míš., a v těch penězích odevzdány jí Felixpurk, Polaky, Martiněves, Ředhošť a dům v Menším městě Pražském se zahradami, vše v 91.405 kopách, a ostatek jí doplacen. K panství n. Ladislavovu, zejména k Točníku, připovídal se později (r. 1608) Jan Mikuláš z Lobkovic, syn n. Ladislavův, poháněje proto kr. prokurátora do soudu zemského a dokládaje se smlouvy r. 1593 dne 12. února učiněné, ve kteréž stálo, že dání Točníka nesvědčilo samému Ladislavovi, nýbrž tolikéž jeho dědicům a budoucím;5) ale jak se zdá, nic neprovedl. Točník postoupen jest císařským zřízencům od vdovy Alžběty Lobkovské z Kolovrat a svěřen Janu Jindřichu Prollhoferovi z Purkerstorfu, jenž spravoval r. 1600 čtvero panství : Křivoklátké, Zbirožské, Točnické a Kralodvorské. Když potom císař do Plzně jel, mínil na Točníce přes noc zůstati, a poněvadž Točník bez svrchků postoupen byl, tu hejtman Jan Jindřich něco od stolů, stolic, loží, matrací ze zámku Lánského na Točník přivezl. Ale když císař vjel do zámku, věděti se nemohlo, proč nevidělo a nelíbilo se mu tam zůstati (dána prý mu zpráva, že na Točníce straší), a byl by hned poručil obrátiti a dolů do Žebráka jeti, ale nešlo to proto, že cesta, kterou se na zámek toliko jedním vozem za druhým jeti mohlo, jinými vozy zatržena byla. Zůstal tedy tu, ale když se potom ku Praze vracel, zastaviti se na Točníce pominul. Nový hejtman Pavel Siglerovský psal z té příčiny roku 1607 ke komoře, aby se na Točník odeslaly nějaké svršky, kdyby se tam císař zastaviti chtěl. Vykládal také, že se zámek nic neopravuje kromě jediných střech a skel. Komora tomu nerozuměla; neuznávala potřeby, aby se svršky na Točník pro příjezd císařův spravily a kupovaly, poněvadž nebylo naděje, aby císař tam zase přijel. Z poručení císařského odděleno městečko Zdice a vsi Chodouň a Bavoryně od panství Točnického a přidány k panství Kralodvorskému, čímž ublíženo dvoru ležícímu pod Točníkem; neboťpři něm toliko jeden potah zůstal a roku 1611 ze všeho ostatního panství sotva 5-6 pluhů na orání sehnati se mohlo. Navrhováno tehda, aby ze Zdic a těch vesnic, poněvadž se tam přes 50 pluhů shledati mohlo, aspoň polovice ke dvoru Točnickému pomáhala, ale není nám známo, k jakému vyřízení věc tato přišla. Za bouřlivých let povstání českého zůstal ještě Siglerovský v úřadu svém jakožto hejtman panství Kralodvorského a na Točníce byl hejtman neb purkrabě. Když vtržením vojska císařského r. 1620 obyvatelé v jižních Čechách velikou škodu vzali a mnozí z nich ze svých statků vypuzeni byli, tu tito znuzení nejednu žádosť na stavy podávali, jich za to prosíce, aby jim postoupili na jich vyživení statky osob katolických, které ze země ujely. Po dlouhém v té věci jednání žádali zdrancovvaní některé statky, jmenovitě a zejména aby jim postoupena byla panství Zbirožské, Točnické a Kralodvorské tak, aby hejtmané královští zůstali, pro lepší však na týchž panstvích hospodaření a správu aby mohli zdrancovaní k nim osoby jisté z prostředku svého za opatrovníky přidati. Žádosti této hned v měsíci květnu toho roku vyhověnno. Když pak na podzimek r. 1620 vojska obojí strany u Plzně se stahovala a císařští až do Podbrdska zajížděli, zakusili toho napřed Příbramští. Dne 4. října přijel do okolí Žebráka a Cerhovic primas Příbramský a způsobil zděšení takové, že lidé kvapně žádali na purkrabí Točnickém Nykodému Norysovi z Libína, aby se na Točníce uchrániti mohli. Že však purkrabí sám v té věci nic činiti nemohl, poslal psaní rychtáři Zdickému, aby hned psaní na čerstvém koni na Králův Dvůr odeslal. Téhož ještě dne psal o tom Siglerovský ke komoře, žádaje, aby se mohli Žebráčtí, Cerhovští a jiní s věcmi svými na zámek Točník před lidem vojenským shrnouti. Komora svolila k tomu dne 6. října a rozkázala Siglerovskému, aby zámek, který sice byl pustý a toliko 3 kusy střelby měl, munici opatřil a některými vojáky domácími z desátého člověka osadil a pilně ostříhati dal, aby se nepřátelé do něho nevloudili. Přes to všechno se vojáci po r. 1620 přece na zámek dostali a tu nemilosrdně řádili. Nebydlel tu sice nikdo, ale byly přece ve světnicích skla dobrá a kamna; vojáci to vše vytloukli a zámky ode dveří zutrhali. Po té zůstaly na zámku (podlé inventáře r. 1628 zdělaného) toliko „na dolním place“ tři švihovky, v kapli 90 kulí železných, které k nim patřily, a v pokojích 14 hákovnic. Ta nepatrná čásť svrchků, která ještě zbyla, nacházela se na síni u prostředního dvora v pokojíku, kde někdy pán býval, ve sklípku u kaple a ve sklípku, kde se sýry chovávaly. Když nastal velký postrach řáděním Švédů r. 1639, prosil (t.r. 18. října) Jiří Malovec z Chýnova a na Jincích, aby si něco obilí na zrně na zámku Točníce ukryti mohl. Tehda se sem bezpochyby také lidé z okolních osad uchránili. Točník vůbec byl útočištěm celého okolí, kdykoli válečná neřesť hrozila. Roku 1642 dne 28. července vznesla obec města Žebráka na komoru královskou, kterak od dávných let útočiště jich na hrad Točník před lidem vojenským bývalo a mnohokrát jsa lidmi okolními naplněn, před soldateskou zachráněn býval, jakož se i stalo, když l. 1639 lid Bannerův pálil; i poněvadž na ten čas Pán Bůh ráčil jim tu neřesť dáti přečkati a o dobrém zdraví tohoto roku k šťastnějšímu obilíčka z obrody zemské sklizení přijíti, i nemajíce toho kde před vojáky schraňovati, prosili, aby s ním se na Točník zachraňovati mohli. Na tu žádosť vyšlo poručení a dovolení, kdyby toho potřeba nastávala, aby si mohli lidé obilí v čas nebezpečí na hrad dovážeti, však aby byli povinni mrvu a jiné nečistoty po sobě zanechané pomálu ven ze zámku vyvozovati. Od těch dob až na naše časy dvakráte byl Točník zastavován, a to r. 1705 nejvyššímu sudí Karlovi Přehořovskému z Kvasejovic a na Konopišti a r. 1710-1723 knížeti Adamovi z Lichtenšteina, jehož dědici panství to jakož i Zbiroh a Králův Dvůr, vzavše summu zápisnou 500.000 fl., opět kr. komoře vzdali. Hrad Točník zůstal ve stavu opustlém za dob Balbínovýchh r. 1681, ale přece se v něm ještě bydleti mohlo a bezpochyby tu také vrátný zůstával. Také z inventáře r. 1722 zdělaného jde na jevo, že větší jeho čásť ještě byla pod střechou, ano že tu bylo ještě dosti svrškův, ač již chatrných, a že se malým nákladem udržeti mohl. Potom však na opravu pustnoucích částí nic nevynakládáno, starožitný, slavný a krásný hrad vůčihledě pust, a konečně chudina osadila polopusté místnosti, kdež ondy panovala nádhera královská. Jediné velké stavení, obsahující kapli zámeckou, zachovalo se až na naše časy, poněvadž hrabě Hartman z Klaršteina, administrator státních statků, střechou dobrou pokryti je kázal..

Však jeho nový hrad nechtěl býti bojovným orlem. Skromně se přikrčil do údolí, spíše se skrývaje, než vypínaje, neboť si boje nežádal. Protože ležel hrad v klínu lesů stranou hlučných cest, těšil se pán hradu, že tu najde hojně zábavy v lovu četné zvěře. Nedočkavě obcházel hradby a radostně vystupoval na okrouhlou věž, den ode dne více rostoucí, těše se z pohledu do malebného kraje. Když se stavba blížila ke konci, bylo třeba pomýšleti, jaké dáti hradu jméno. „Nechť se nazývá jménem toho," rozhodl rytíř, „kdo první jako host do něho vstoupí."

Když bylo dílo dokončeno, nalovil rytíř zvěře a vystrojil lidu velkou hostinu. Přistěhoval se pak do hradu s rodinou svou a služebnictvu svému na srdce vložil, by jako oko v hlavě střehlo nového hradu. I rozhlížel se hlásný, poslušen rozkazu svého pána, s vrcholu nejvyšší věže pozorně po všech cestách, které se údolím křižovaly, zdali se tudy neplíží k hradu podezřelý člověk a za ním lid zbrojný. Bylo k večeru, když spatřil, jak od jihu rychlým krokem k hradu spěchá jakýsi mladík útlého těla, tenkých nohou, v suknici ovetšelé, s birýtkem na dlouhých, vlnivých vlasech. Přes rámě tulácká mošnička mu visí, po boku směšný kordík se houpá... Oznámil hlásný s věže, že jakýsi nuzák k hradu se blíží, jenž věru nestojí za to, aby byl vpuštěn dovnitř. Avšak pán, uslyšev tu zprávu, dal brannému rozkaz, aby opustil můstek. Mladík vešel do nádvoří, rozhlédl se po oknech a po čeledi hradní a zpod kabátce, který mu halil vychrtlé tělo, vytáhl loutnu. Přejel struny dlouhými prsty, zazpíval veselou píseň. Byl to potulný student – mendicus – kterých se tehdy na tucty toulalo zemí, živi jsouce z milodarů měšťanův a přízně hradních pánů. Podivil se "mendík" laskavosti, s jakou byl přijat na novém hradě. Neboť častěji nežli vlídná tvář lidská vítal ho zuřivý štěkot psí a zlobné, nevrlé hlasy. Neměl tušení, že je prvním hostem na novém hradě, jemuž přináší jméno. A tak po žebravém studentu nazván hrad ten Žebrák a po dlouhá léta nesl v zápisech i latinské jméno Mendicus..