Valdek

Letopis Vincenciův připomíná jednoho z jeho potomků, Jiříka (Jurika), který byl maršálkem knížete Vladislava II. a zahynul r. 1148 na křížové výpravě v Palestině. Na počátku 13. století žili Jiříkovi vnukové bratři Jan a Oldřich, od nichž lze již také sledovat přímou linii Zajíců z Valdeka. Oldřich Zajíc z Valdeka, připomínaný v letech 1209–1232, byl královským číšníkem. Měl dva syny, z nichž Zbislav se psal z Třebouně, kdežto Oldřich se psal Zajíc a od r. 1263 již také z Valdeka. O něm se dochovaly zprávy z let 1248–1271. Býval purkrabím na královském hradě Lokti a asi od r. 1265 zastával významný úřad purkrabího Pražského hradu. Na ochranu svého majetku postavili Zajícové z Valdeka dva významné hrady. Mladší z nich, Žebrák, postavený po r. 1280, ovládal důležitou mezinárodni komunikaci vedoucí z Prahy přes Plzeň do Norimberka a Řezna. Starší z hradů, podstatně rozsáhlejší Valdek, který se také stal rodinným sídlem Zajíců, byl postaven u méně důležité cesty, vedoucí z Hořovic brdskými lesy do Příbrami. Jméno hradu se vykládá jako „v lesním rohu" (Profous), lépe však snad jako „lesní hrad" (eck = hrad). Hrad Valdek byl vybudován na ostrožně vybíhající z hřebenu hory Berance do údolí Červeného potoka, a to nejpozději v 50. letech 13. století. Byl to typický hrad klasické gotiky a patří mezi nejsložitější hrady sasko-hessenského typu s okrouhlou obrannou věží stojící volně za hradební zdí (D. Menclová). Na severní straně vlastního hradu bylo značně rozsáhlé předhradí, do něhož se vstupovalo ze severu. Jeho opevnění tvořily příkopy a valy na severní a zčásti i na západní straně. Valy byly patrně ještě zvýšeny dřevěnou palisádou. Svahy valu a stěna čelního příkopu byly zpevněny zdivem z kamenů kladených nasucho. Z předhradí se vstupovalo do vlastního hradu po dřevěném mostě, jehož poslední část byla padací. Most vedl přes hluboký příkop vylámaný ve skále a na východní straně uzavřený hradbou. Na západní straně chránil hrad příkop navazující na západní část valu v předhradí. Do prvního hradního nádvoří se vstupovalo branou v severovýchodním rohu hradu s brankou pro pěší. Vlevo za branou, hned u hradební zdi, byla studna. Nádvoří v podobě nepravidelného obdélníka bylo obehnáno hradbou, kde byly hospodářské budovy. U jižní hradební zdi stálo dvoupatrové stavení se stájemi a místnostmi pro čeleď. Do vnitřního hradu byl vstup možný jenom brankou pro pěší vpravo od hlavní brány. Branka vedla do malého nádvoří, sevřeného na levé straně zdí a mohutnou okrouhlou věží, dosud 18 m vysokou, o průměru 10 m, se zdmi 3,6 m silnými. Věž měla čtyři patra a byla přístupná pouze z ochozu přilehlé hradby po pavlači gotickým portálkem na jižní straně věže ve výši třetího patra. Pravou stranu nádvoří tvořila hradební zeď. Na západní straně nádvoří (proti brance) byla mohutná zeď severního paláce. Do vnitřního nádvoří se vstupovalo jenom úzkým průchodem mezi severním palácem a věží. Vnitřní hradní nádvoří mělo půdorys téměř pravidelného obdélníka, na jehož severní straně stál již zmíněný severní palác, který měl v přízemí dvě místnosti s trámovými stropy. Patro mělo vstup jenom z nádvoří a bylo určeno k obranným účelům. Jeho západní a východní stranu tvořily hradby, dosud zachované ve značné výši. Na jižní straně nádvoří, na konci ostrohu, byl druhý, hlavní palác, jehož vnitřní zeď je dnes zřícená; měl čtyři podlaží z trámových stropů, v přízemí a v prvním patře byly tři komory, v druhém patře velký sál s krbem. V prvním patře byla pavlač. Je to tedy první případ sálové stavby s dvorní pavlačí u nás (D. Menclová). K bočním zdem nádvoří byla přistavěna ještě postranní křídla, z nichž se dochovala jenom část východního křídla s věží. První, poměrně neurčitá zpráva o hradu Valdeku pochází z r. 1257. Druhá zpráva, z r. 1263, je již určitější, protože tehdy odtud zakládal Oldřich Zajíc z Valdeka první augustiniánský klášter v Čechách, nazývaný původně Ostrov, později Svatá Dobrotivá u dnešního Zaječova. Po Oldřichově smrti r. 1271 došlo k prvnímu dělení rozsáhlého panství: Žebrák dostal Oldřich mladší, kdežto Valdek Zdislav. Z ostatních členů rodu Zajíců z Valdeka si zasluhuje pozornost Oldřichův vnuk Vilém. Do politického dění vstoupil r. 1307, kdy stál ve sporech o českou korunu na straně Jindřicha Korutanského proti králi Rudolfovi I. Roku 1315 zajal Jindřicha z Lipé a stal se nejvyšším maršálkem a podkomořím Království českého. Také významně rozmnožil svůj majetek, neboť od krále Jana Lucemburského dostal do zástavy královská města Beroun a Domažlice a hrady Křivoklát a Přimdu. Stal se také hlavním rádcem královny Elišky, na jejíž straně v pozdějších letech stál při jejích sporech s králem Janem, proti němuž r. 1319 bránil Prahu. Ještě téhož roku se však s králem smířil a vydal se do Bavorska, aby tam hájil zájmy krále Ludvíka Bavora proti Rakušanům. Na této výpravě však byl smrtelně raněn a v říjnu 1319 zemřel. Pochován byl v klášteře Svatá Dobrotivá. Ze šesti synů Viléma Zajíce z Valdeka zdědil hrad Valdek s panstvím druhý Oldřich (první Oldřich byl děkanem pražské kapituly), ale již v r. 1344 je prodal Protivovi a Ctiborovi z rodu Běškovců. Za nich byl také hrad Valdek v říjnu 1346 poprvé a také naposled obléhán Děpoltem z Rýzmberka, který měl s Běškovci spor, jehož bližší podstatu však neznáme. Hrad byl po třídenním obléhání dobyt, vypálen a zpustošen, ale zřejmě záhy opraven. Kdo tak učinil, není známo, neboť vladykové z Běškovic po r. 1355 seděli v Neumětelích a majitele Valdeka v druhé polovině 14. století neznáme. Snad již tehdy byl hrad v přímém držení krále, neboť i s panstvím tvořil od r. 1331 královské manství. Proto se také Valdek stal za husitství oporou katolické strany. Královským purkrabím zde byl tehdy jakýsi Hoch. V 15. století držela hrad Valdek řada nevýznamných osob, z nichž snad za zmínku stojí jen Jan z Lestkova († 1429), dvořan krále Václava IV., který r. 1422 uzavřel příměří s Pražany, kališník Jeník z Mečkova, připomínaný zde v r. 1433, či Litvín z Klinštejna a na Hořovicích. Po smrti Litvína z Klinštejna a na Hořovicích r. 1509 získal valdecké panství od krále Vladislava II. do dědičného vlastnictví Kunata Pešík z Komárova. Po jeho smrti se čtyři synové o poměrně rozsáhlý majetek rozdělili: nejmladší Jan dostal hrad Valdek s pustými vesnicemi Lhotka a Roudnicky, dále dvůr v Bezdědicích, část hory Plešivce, vsi Přední a Zadní Vísky, Hrachoviště, Cheznovice, lesy a některé vsi od Příbrami. K dalšímu dělení tohoto majetku došlo po Janově smrtí r. 1574, kdy Valdek dostal Kryštof. Někdy za těchto majitelů se setkáváme se snahou proměnit tento středověký hrad v poněkud příjemnější sídlo. Proto byl upraven zejména severní palác, v jehož venkovní zdi byla vylámána nová okna. Podobně se tak stalo i v hlavním paláci. Navzdory těmto úpravám však hrad Valdek již v této době chátral a nakonec se ukázalo, že jeho udržování přesahuje finanční možnosti majitelů. A tak Václav Pešík z Komárova, který zdědil hrad r. 1586 po Kryštofově smrti, tehdy již značně sešlý objekt opustil a postavil si na okraji brdských lesů ve vsi Podluhách, náležejících tehdy ke komárovskému statku, novou tvrz. Když mu byl statek pro jeho účast na protihabsburském povstání z l. 1618–1620 v r. 1623 zkonfiskován a prodán k hořovickému panství, byl hrad Valdek již pustý. Z původního rozlehlého hradu jsou dnes dochovány jenom zříceniny s výjimkou mohutné věže, stěny paláce a několika vedlejších budov a zbytky hradebního zdiva. Na sklonku 19. století byl hrad, tehdy součást hořovického velkostatku knížat z Hanau, v duchu tehdejších romantických představ poněkud opraven. Zejména byla osazena nová ostění do brány a branky, jimiž se vstupuje do hradu, a do oken severního paláce. Hrad, stojící v hlubokých lesích, dal vzniknout řadě pověstí a upoutal již pozornost kronikáře Václava Hájka z Libočan, jenž ve své Kronice české datoval jeho vznik do r. 920 a za zakladatele považoval jednoho z vrahů kněžny Ludmily, Kumána. V 19. století romantická zřícenina zaujala zejména Karla Hynka Máchu, který zamýšlel napsat čtyřdílný historický román z doby Václava IV., jehož jedna část měla mít název Valdek. Z románu se však dochovaly jenom úryvky. Hradu věnoval Václav Kliment Klicpera hru Valdek..

Ramsberg, Riesenberg, Hirschenstein, Liebenstein, Guttenstein a j., z nichž mnohé jsou patrně jen napodobeniny jmen v Bavořích a Rakousích obvyklých. Druhdy dovedli si však zakladatelé, nechytajíce jen maně nějaké jméno, vybrati název takový, který se s polohou hradu shodoval, a tak se to shledává i při starobylém a krásném hradě Valdece, jehož původní název Waldekke oblíbeným byl u Němcův a dobře se hodil i zakladatelům stavícím hrad svůj mezi širými lesy, které do dneška malebné jeho zříceniny zastiňují. Ať jde se k Valdeku od kterékoliv strany, všude naskytuje se cestujícímu příjemná cesta skrze lesy. Tak na příklad baví jej, jde-li od Příbramě po silnici, pěkná obora od myslivny Baštin až k Beráneckému lesu, a odtud jde se pohodlnou silnicí pořád lesem až k Valdeku. Málo jest zřícenic, k nimž vede cesta tak pohodlná a půvabná, jako Valdek. Neb i druhá cesta od Komárova zvolna stoupajíc vede lesy a pěknou krajinou pod Dědovou horou až ke hradu, kterýž jest položen u samé silnice. Půvab této cesty zvyšuje se nejen zříceninami, nýbrž i pěkným jich uchováním. Dostalo se starému hradu za naší paměti spanitého ochránce, knížete Hanavského, jehožto kázáním některé části vyrumovány a zdi všude opatřeny tak, aby zkažení a hynutí jich se zamezilo. Hrad Valdek stojí na konci vysokého ostrohu tak, že na třech stranách chráněn byl stráněmi a na čtvrté (severovýchodní) dobře a uměle opevněn. Stráně ty pokryty jsou spoustou ohromných bylvanův a kamení v divokém, ale malebném nepořádku. Ačkoli je na severozápadní straně stráň, spatřuje se tu přece násep zcela jiného způsobu nežli ten, kterým se zavírá předhradí Valdecké. Tento násep totiž skorem po celé severozápadní straně se táhnoucí jest vysoko dělán z kamení bez malty a podobá se opevněním takovým, jaké se dělaly v Čechách, nežli sem vnikl západní způsob opevňování; patrně je to nejstarší zbatek lidské práce na této hoře. Hrad rozdělen byl na předhradí a zadní hrad. Předhradí, od něhož hradiště vybíhá k jihozápadu, založeno bylo skorem do čtverhranu i odděleno od ostatní výšiny, na níž se před hradem roztomilá loučka nachází, příkopem a náspem. Oboje posud jest patrné, ač sploštělé a zanesené; zejména příkop naplněn jest množstvím hrubého kamení. Předhradí stromovím porostlé jesr povrchu nerovného, a jak se nám dnes vyskytuje, svědčí o tom, že tu bylo všecko ze dřeva, totiž obilnice a jiná hospodářská stavení, k výživě čeledi hradské nevyhnutelně potřebná. Hluboký a ve skále vytesaný příkop, přes nějž položen jest dřevěný most, dělil předhradí od zadního hradu, a aby se skrze dno jeho se stráně do hradu nikdo nedostal a za čas války spojení mezi předhradím a hradem snadnější bylo, postavena jest v konci jeho jihovýchodním hradba, na níž bývala ochoz. Z této hradby jest jen rozvalina. V těch stranách ve východním rohu hradu nachází se brána, ale tak, že se z povydané části hradu na nepřátele, kteří by se k ní přibližovali, se strany stříleti mohli. Brána i branka pro pěší vedlé ní stojící pěkně jsou v gotickém slohu sklenuty. Z části jest to klenutí staré, z části nové; nové jsou i veníře na místě těch, kteréž již před časy lakotní lidé vylámali a odnesli. Poněvadž průjezd není dlouhý, přichází se hned na dolní plac nebo dvůr. Za soamou branou k levé ruce jest hluboká propasť, bývalá studna, jejížto vejčité roubení z části posud se spatřuje. Zanesena jest kamením a rumem. Okolo té studny točí se venkovská hradba na způsob bašty v podobě půlkruhu a dále jdouc stýká se s druhou hradbou v úhel velmi ostrý. Oboje nemálo k výhodné obraně hradu prospívalo. Jdouce za studnu máme po levé straně pevnou hradbu bez všelijakých a jakýchkoliv otvorů, v pravo jest prázdný vchod do horního hradu a za ním táhne se stavení horního hradu na skále strmé a z části i svislé. Tu nepozorujeme dole oken kromě jediného úzkého okénka a ve výšce asi druhého poschodí jest okno starodávnými veníři vroubené. Jestliže se tedy nepřítel i v ta místa dostal, ještě nemohl obleženým přílišně škoditi. Na třetí straně, kde se končí dolní dvůr, jest dotčená zeď v ostrý úhel vybíhající, na níž se spatřují dvě řady děr pro trámy; tu bylo patrně stavení dřevěné se dvěma podlahama; dole snad byly konice, nahoře mlýn anebo cosi podobného. Také se tu spatřuje rozsedlina ve skále dosti široká a při levé zdi hluboká díra zasypaná. Do dolního hradu chodilo se aspoň v 16. věku hned za první branou. Poněvadž se tato brána sesula, jest tu pouhý otvor, k němuž se chodí po schodech. Tu se přichází do malého dvorka nebo vlastně průjezdu nahoře otevřeného, v němž byla v levo prostá zeď a velká věž, v pravo hrubá hradba s děrami pro trámy (v některých zbyly i zbytky trámů). Z tohoto průjezdu přijde se do dvorka skorem na všech stranách zavřeného a může se popojíti toliko soutkou mezi věží a severním stavením. Tak hle důmyslně byl stížen přístup těm, kdož by do hradu s přátelskou myslí vkročiti nechtěli. Velká věž hned za horní branou se nacházející jakožto přední čásť hradu panovala branám k němu vedoucím tak, že vše, co se s ní před brány metalo, s nesmírnou mocí na zami dopadalo. Mezi sestrami svými vyznamenává se obrovským tělem, a okrouhlá její podoba zvláště při tomto hradě k obraně nemálo byla s užitkem. Vysoká jest posud, ačkoliv svrchní čásť spadla, 18 m. neb asi se 4. poschodí. Přízemí její bylo jako u všech starých věží hrubou a pevnou zdí zavřeno, teprve v novější době prolámán jest nynější otvor. Za posledních let, když zřícenina Valdeka opravována, mnoho kamenní a rumu, které se s hořejška do věže sesulo, vyklidili až do dna a při tom přišli na patrné známky, že tu bývalo vězení. Dno bylo zděné a maltou poházeno. Při rumování našlo se velmi mnoho kostí, třepy nádob a hrnců, preclík železný, zlomky řetězův a hřebíky. Vězení to bylo velmi vysoké, obsahujíc přízemí a první poschodí. Ve výšce prvního poschodí jest ve zdi otvor, který ven šikmo vychází, snad aby vzduch vcházel. Tento otvor jde v dutosti zdi nerovně, a to jediné nasvědčuje domněnce, která tuto vyslovena. Ve výšce našeho druhého poschodí zeď uvnitř ustupuje, rovněž tak v třetím a čtvrtém poschodí, kdež na posledním ústupku věž se končí. Vchod býval v třetím poschodí. Jest to branka goticky sklenutá s obrubou kamennou; pod ní jsou ještě zbatky trámů, jak se k ní chodívalo bezpochyby ze střechy severního stavení. Zdi věže jsou 4 metry a nahoře 3 metry hrubé. Oken je ve věži málo; ve druhém poschodí je jedno, ve třetím jsou tři okna. Dole zvenčí na věži jest velký kámen jako základní a v něm dutina, kterouž prý někdo vylámav, našel tu nějaké písemnosti. Tak se povídalo po okolí. Za soutkou jest čtverhranné stavení upravené v 16. věku, na jehož severovýchodní straně jsou vysoké dvéře a vedlé toho veliké okno, oboje na úpravu 16. věku ukazující. Doposud spatřuje se omítka a otvory pro trámy, z nichž lze souditi, že tu bývaly dvoje světnice nad sebou. V prvním poschodí jsou dvéře na tu stranu k věži a přicházelo se k nim bezpochyby po pavlači. Okna na venkovské straně vylámána teprve v 16. věku, neb něco takového ve středověku býti nesmělo; u předního širokého okna pozoruhodny jsou otvory pro závory nebo-li hrubé klády, jimiž se okenice zavíraly. V přízemí na jižní straně jsou také dvéře. Na jihovýchodní straně viděti jest mezi ssutinami svršek dveří, kterými se vcházelo do přízemních místností. Dotčenou soutkou, která s věží a protějším právě popsaným stavením měla způsobovati nepříteli poslední překážku, přichází se na místo prostranné, u našich předků plac řečené. Staří Čechové totiž neštítili se cizích slov, vědouce dobře, že ty samotné českému duchu jich jazyka neublíží. Místo toho zavírají na dvou stranách hradby, na třetí jihozápadní vypíná se starý palác, vystavený od zakladatelů hradu, k němuž přistavěno jest na straně východní čtverhranné stavení úplně sesuté. I palác někdy krásně a ozdobně vyzdvižený sesul se tak, že jest jen z části zdivem a z části vysokým kopcem, plným rumu a kamení. Posud však dobře znáti jest, kterak založen byl palác do čtyř úhlů, skládaje se ze tří oddělení. V prvním oddělení, které jest jihovýchodním koncem paláce a přiléhá k venkovské zdi nad dolním hradem se vypínající, spatřuje se pamětihodný krb, v rohu venkovském postavený. Okno tohoto oddělení prolámáno teprve později. V pro středním oddělení jest okno s kamennými lavicemi, později sice prolomené, ale před spuštěním hradu zase zazděné. V třetím oddělení, jehož přízemí jest docela zasuto, jsou na stranu venkovskou veliké okno a na západní straně dvéře. Také viděti jest na staré omítce, že tu byly zasazeny trámy nejen na vnitřní, nýbrž i na venkovské straně a že se dveřmi dotčenými vycházelo na pavlač či zábradla. Veškeré druhé poschodí nede všemi třemi odděleními zabírala veliká síň nebo-li palác v užším smyslu, po němž se celé stavení také tak jmenovalo. Na zakladatele jeho upomínají ozdobná okna goticky sklenutá s kamennými sedadly. Sem a tam spatřuje se kus omítky, kterou po sobě poslední obyvatelé Valdeka zůstavili. Na západní straně jsou dvéře do výklenku, jehož účel znám není. Veliká tato síň, pokud lze ještě z některých známek souditi, nebyla sklenuta. Nad touto sínní neb palácem bylo ještě jedno patro, které se docela sesulo, tak že jen dolejšek oken něco znáti jest. Lesnatá krajina, v níž se Valdek vypíná, jakož i mnohé a velké kusy země po obou březích řeky Litavy a až pod Brdy nacházely se od dávných dob v držení mocného a slavného rodu panského, ktarý nosil na štítě svém sviní neb vepřovou hlavu. Praotec jeho Jetřich Buzic (t. j. Buzův syn), muž rekovný, válčil r. 1109 ve Slezsku a po zavraždění Svatoplukově usiloval o to, aby se stal knížetem Ota, bratr zavražděného. Když r. 1110 Poláci do země vpadli, vytáhl proti nim s knížetem Vladislavem. U Trutiny pak odstoupiv na jisté místo s bojovníky, kteří stáli při jeho straně, pravil k nim : „Bratří a spolubojovníci moji ! Kdokoli má na svém těle nějaký kousek masa nesmělého nebo bojícího se smrti, musí jej buď prve odřezati nebo nyní z našeho zástupu odstoupiti. Neb jest špatnější řasy mořské, kdo neví, jek jest krásné zemříti ve zbroji.“ A jak viděl, že mysli jejich byly dychtivy k bitvě - nebo bylo asi sto mužů - jako vlk, který hledí tajně z úkrytu napadnouti stádo, tak on z nenadání úprkem ze strany ohrazené udeřil na nepřítele. Tu když padlo asi tisíc z protivné strany, vrazil dotčený bojovník jako zuřivý tygr do nejhustších davů nepřátel, a kteří z pravé a z levé strany odporovali, jako klasy útlého obilí sekal je ostrým mečem svým, až náramným množstvím kopí poražen padl na nesmírnou hromadu zabitých. Pro tento hrdinský skutek byl Jetřich pozdějším jako vzorem, a potomci jeho chlubili se, že ten „jinoch“ dobrý a kázaný mezi hrdinami jako tuří roh proslul a proto že někdy divikou svini v lese živou za uši zajav, štít svůj znamením svinské hlavy ozdobil. Potomci jeho věrni jsouce znaku tomu, podrželi jej až do svého vymření, ovšem však některé větve vynikajíce mocí a bohatstvím buď jej ztrojnásobili, nebo znak svůj rozšířili znamením lva a zajíce, po nichž se Lvy a Zajíci jmenovali. Potomci Jetřichovi nacházejí se potom často ve službách knížat a králů. Z tohoto rodu pocházel Jiřík, maršálek krále Vladislava, jenž tehda, když tento (r. 1147) ke cti boží a pro hříchův odpuštění ozdobil se zanmením kříže, také za pánem svým mužně vytáhl. Když pak přišli po mnohých nehodách a strastech do Asie, padl tu Jiřík v bitvě s jinými drahně Čechy a ostatní se s trudnou myslí navrátili. Syn jeho Jiřík Jiříkovic líčí se u vrstevníků jako mladík nadaný a připomíná se až do r. 1209. Starší jeho syn Jan stal se později biskupem Pražským, mladší Oldřich připomíná se ve starých listech v l. 1209-1232, jsa jako otec jeho královým truksasem. Od roku 1238 vyskytují se synové jeho Zdislav (r. 1238-1248) a Oldřich (r. 1248-1271). O onom nic více nevíme, nežli že jen dvakráte v listech se připomíná. Oldřich obdržel od svých známých jméno Zaječec neb Zajíc, protože si znamení zajíce k erbu svému přibral; byl královým číšníkem a purkrabím na Lokti,1) později purkrabím hradu Pražského. O sídlech všech tuto jmenovaných není nám nic známo, poněvadž se z nich ani jeden po nějakém sídle nepsal, kdykoliv u veřejných listech jako svědek doložen býval. A tak se to nachází až do sklonku 13. věku. V soukromých listech Oldřichových vyskytuje se však tento jako pán na Valdece, a to poprvé r. 1263. Odtud jde na jevo, že Valdek r. 1263 stál, ovšem však není tím doloženo, že byl dostaven tak, jak se spatřuje nyní, tím méně, že byl Oldřich jeho zakladatelem. Zajisté lze za to míti, že Valdek postaven byl z kamene ve druhé polovici 13. věku, když staří Čechové domácí způsob hrazení opustili; nám se však zdá, máme-li na paměti zvláštní kamenný val, o kterém se stala zmínka na str. 169., že tu byla ohrada ještě před vystavením nynějšího hradu. Až dosud jsme nespatřili při Buzicích tu štědrosť ke klášterům a sborům duchovním, kterouž panstvo naše vynikalo; Oldřich byl první, který založil na svém panství klášter. Ve staré legendě vypravuje se o tom takto : Oldřich odpočívaje na Valdece viděl, když skůro dennice z hory vyšla, dva muže před sebou spanilé postavy, kteří k němu řekli : Oldřiše ! Víť Pán Bůh, nač ty myslíš a co od něho často žádáš, protož vstaň a pojď s námi. Když Oldřich vstav vyšel z příbytku, nenadále zachvátil ho jako letní větříček a nesl až do hlubokého údolí v hustém lese ležícího, v němž na nohy beze všeho úrazu byl postaven. Když pak se vzpamatoval, uzřel při sobě ty dva muže státi a velmi spanilou a krásnou pannu, kteréž nikdy nebyl viděl. I řekli k němu ti muži : Vidíš-li tu svatou apnnu, a on, vidím, ale nevím, kdo jest aneb odkud jest. Odpověděli oni : Toť jest máti pana Ježíše Krysta, kterouž často vzýváš na pomoc, aby se za tebe k svému milému synu přimlouvala. Když pak padl Oldřich před ní na kolena, pravila k němu : Tatoť jest vůle syna mého i moje, abys dal na místě tomto postaviti kostel i klášter k slávě a cti jména mého. To povědíc před očima jeho se ztratila i také oba muži. Oldřich upamatovav se, kde stojí, pospíchal k Valdeku a když vcházel, divil se vrátný velmi nevěda, kudy pán jeho z toho hradu, v němž té noci odpočíval, vyšel. Ale Oldřich vsed nazejtří na koně, jel se služebníky svými do Prahy k Přemyslovi králi, jemu své vidění vyjevil a za to žádal, aby mu dovoleno bylo na tom vykázaném místě kostel i klášter postaviti. Když na to listy obdržel, založil klášter dne 26. měsíce března roku 1262 a uvedl do něho poustevníky zákona sv. Augustina. Posvěcení nového kláštera dálo se slavným způsobem roku 1263 dne 13. května. Přišliť na Valdek tehda dva biskupové, Jan Pražský a Jindřich Jatvězský, Oldřichův strýc Oldřich Rožmitálský, Purkart pan Vintrberský a drahně zemanův z okolí. Dotčený klášter nazýván jest prvotně Ostrov po vesnici blízké, ale když Oldřich Zajíc, děkan kapituly Pražské († r. 1326), tělo svaté panny a mučednice Dobrotivé (Benigny) z Říma do Čech přivezl, obdržel jméno sv. Dobrotivé. Oldřich zemřel r. 1271, zůstaviv syny Budislava, Oldřicha a Zdislava. Budislav byl tuším již r. 1264 kanovníkem kostela Pražského, později proboštem Mělnickým a zemřel r. 1291. Druhý syn Oldřich zemřel ze všech bratří nejdříve, totiž r. 1281, a památek o jeho skutcích se nezachovalo. Třetí z bratří Zdislav psal se z Třebuně (Třebaně), druhdy i z Bobovic; byl nejvyšším komorníkem a předním strany té, která stála r. 1284 proti Záviši z Falkenšteina. Tehda podlehl Zdislav a některý rok potom smutně ze světa sešel. Dělav nějaké nátisky Pražanům, zabit jest od nich r. 1291. Mezi dotčené dva bratry rozděleno jest jmění této pošlosti takovým způsobem, že měli Oldřich a jeho potomci hrad Žebrák a jiné statky a Zdislav a jeho potomci hrad Valdek i s jiným jeho příslušenstvím. Ale tehda oddělily se také jiné větve seděním na Drahlíně, Litni, Kostelci nad Sázavou a j., které též původ svůj od Valdeckých odvozovaly. Pokud nám známo, zůstali po Zbyňkovi synové dva. Jeden, Zbyněk ze Záluží, jest tuším týž, kterýž se jinde nazývá Zdislaven ze Škarendorfu. Znamenitějším mnohem, nežli on, byl druhý syn Vilém Zajíc z Valdeka, který se v listech našich poprvé r. 1307 vyskytuje jakožto přední pán strany protirakouské. Asi v tu dobu opanoval královský hrad Křivoklát a přitáhl odtud do samého okolí Prahy. Když osadil klášter Zbraslavský, tuť jeden z nezbedné a surové jeho chasy dopustil se skutku neobyčejného. Když totiž stáli při hrobce krále Vácslava, jel se mu týž člověk takto láti : „Za tvého živobytí, o králi, neodvážili jsme se spáchati loupež, aniž co zkaziti a žádné křivdy jsme před se nebrali; nyní hle v prachu ležíš, nyní hniješ, a my žijíce děláme, jak se každému podlé chuti uzdá.“ A to řka týž člověk bezbožný ruky své pozdvihl a soše kamenné na hrobce položené na tvář políček vyťal. V následujících letech vyznamenával se Vilém, bojuje udatně s Míšňany, a horlivě se o to zasazoval, aby byl povolán do Čech král Jan. Když pak r. 1315 Jindřich z Lipého samovolným jednáním krále i královnu urážel, způsobili nepřátelé jeho, že mu všecka moc odňata. Vilémovi bylo uloženo, aby Jindřicha zajal, a poněvadž věc ta od něho šťastně vykonána, dostal v odměnu za to úřady maršálství a podkomořství Jindřichovi odňaté. Z těch příčin zůstal Vilém králi věrným přívržencem a vyznamenáván od manželů královských neobyčejnnou přízní; zejména mu dán k vychování (v zimě r. 1317) novorozený synáček králův, an tehda král v zemi nebyl. Domácí války s přívrženci Jindřicha z Lipého potrvávaly a působením královým voláni do země cizozemští žoldnéřové. Vilém byl jedním z těch, kteří chtěli sice králi upřímně sloužiti, ale nechtěli cizího vojska v zemi míti. Z té příčiny král mu nevěřil a odňal mu úřad podkomořský, Vilém pak odvrátiv se od krále přistoupil ke straně protivné (r. 1318). Vojsko královo poraženo, a po učiněném příměří stal se Jindřich z Lipého opět podkomořím království českého, Vilém Zajíc maršálkem zemským. Avšak následujícícho roku zase na něj král zanevřel boje se, aby nepomáhal králové, kdyby chtěla manžela zbaviti království a syna svého Vácslava za krále povolati. Od té doby stál Vilém pořád proti králi. Téhož roku (1319) vyjel ze země, aby pomáhal Ludvíkovi, králi Římskému, proti knížatům Rakouským. Při výpravě této, když mezi lidmi jeho a purkrabovými z Normberka v Dachově strhla se půtka, pan Vilém Zajíc poraněn jest tak těžce, že o týden později smrť odňala ho Čechům, kteříž všichni ho velice litovali, zvláště pak králová Eliška, jejížto byl podporou nejmocnější a nejvěrnější. Když přivezeno jest tělo jeho a uloženo do země k věčnému odpočinku v klášteře sv. Dobrotivé, jal se jeden z vrstevníků takto žalovati : „Želej, české pokolení, škody, jež se nyní stala; sešel ctný pan Vilém z Valdeka, přítel českého jazyka, žalostivě pohříchu pro svou pravou víru a cizozemskou zlou nevěru. Přepadl se meč země české, jenž německé hlavy tupil, na vše strany Čechů bráně; škoda Čechům jest v tom pánu. Kdyby Čechové právě věděli, jakou škodu vzali, teprve by pykali a k Bohu žalovali. Ti, kteří jsou tomu rádi, snad pohříchu k tomu přijdou, že by ho rádi na pomoc novou z hrobu vykopali. Zlá příhodo, co jsi zděla ? colis toho zisku měla ? Co šlechetných pánův střela v nově v hrobu zavřela ! Pravé boží dopuštění nyní nad českými pány; dej Bůh, by to již přestalo. Již vše cesty otevřeny, které byly tvrdě zavřeny; dokud Zajíc byl křepký, na vše strany jich střehl. Proto se Němci zřekli, svá tenata polékli a v nich Zajíčka zatratili, aby byli v Čechách mocni. Češi, račte rozuměti a to míti za pravou pravdu; lstivě vám tenata váží, vystříhejte se jich, vám radím. To ten ctný pán, Vilém Zajíc, vždy bránil Čechův nejvíce, po vše časy a kdež mohl; prosmež zaň všichni Boha.“1)

Vilém byl r. 1318 manželce své Elišce 500 hřiven na zboží Lochovském věnoval. Když pak se paní tato uchýlila do kláštera sv. Jiří, aby zde prožila ostatek života svého o službě boží, tuť nezdární synové Vilémovi vylákavše ji svázali pouty a uvrhli do žaláře, kdež ubohou nějaký čas drželi. Kletba boží je za to pronásledovala, nebo někteří vyvedeni jsou právě za svých hradův a zboží za krátký čas, ano někteří z nich žebrajíce život svůj bídně dokončili. V tu dobu totiž, když potomci pošlosti Žebrácké přestěhovali se na Budyni a Klapý, sklesli potomci Vilémovi tak, že se stali na roveň venkovským vladykám. Jakožto synové Vilémovi připomínají se Oldřich, kanovník Pražský, Zbyněk, Vilém a Vilém, kteří dědili po otci hrad Valdek dědičný, hrad Přimdu zastavený a jiná zboží zápisná, mezi nimi i Hostomice ves, kteroužto synové Vilémovi vysadili za městečko a k němu tolik dědin královských obdrželi, kolik jich k vysazení nemalé osady potřebí bylo. Hostomice vzal si potom Zbyněk za svůj díl a ostatní jiná zboží. Co se hradu Valdeka dotýče, spatřujeme jej potom v držení Oldřicha Zajíce z Valdeka, o němž se domníváme, že byl pátým synem Vilémovým. Týž obdržel od krále Jana (r. 1331) v zástavu města Horní Jílový a Knín ve 1200 kopách a dar 230 kop; za oboje podvolil se králi, že panství jeho Valdecké bude manstvím a on z něho služby konati, jako jiní manové konali. K manství patřily tehda hrad Valdek, vsi Podluhy, Hrachoviště, Olešná, dvory Sedlice a Okrouhlík, a ves Záluží. Netrvalo to dlouho, a Valdek ocitl se v držení rodiny cizí. Zdá se, že následovali hned po Zajících Běškovci z Běškovic, kteří nosili na štítě znamení jednorožce. Z tohoto rodu připomínají se r. 1344 Protivec a Ctibor z Valdeka. Není nám známo, proč se tito dva nepohodli s Děpoltem z Ryžemberka; jen tolik se vypravuje, že Děpolt hrad Valdek roku 1346 dne 15. října oblehl. Některý rok potom vdala se Protivcova dcera Adlička za Markvarta ze Záluží a když od tohoto byla zapuzena, vzala si za muže Jindřicha z Ryžemberka. Chotěbor a synovec jeho Oldřich (tuším Protivcův syn) znova vysadili r. 1355 ves svou Hluboš a nadali ji svobodou jistou a listem, kterému se říkávalo hamfešt. Vladyky z Běškovic drželi potom zboží Neumětelské, ale komu patřil Valdek po celý ostatní 14. věk, není nám známo. Na počátku 15. věku snad byl Valdek v držení králově. Král Vácslav zapsal Hochovi, purkrabí na Valdece, 60 kop. jež mu zaplatili r. 1412 obce Pražské. Jakožto zboží ušlechtilého manství dostal se potom Valdek Janovi z Léstkova, zasloužilému dvořanu královu, který za živobytí Vácslavova některá panství komorní v Podbrdsku spravoval. V držení Valdeka nacházel se r. 1422, když se byl na Karlšteině zavřel a potom v příměří vstoupil s Pražany a s jich stranou příchylnou, tak že v mír tento pojat jest i hrad Valdek, i zboží všechna, která se k němu držela. Neb Jan držel také drahně let Mníšek a Hraštici,5) a poněvadž vždy věrně stál při králi Zikmundovi a straně katolické, tato si na tom nemálo zakládala, že měl pevný Valdek ve své moci. Po celá tato léta zůstával Jan bytem na hradě Karlšteině, k jehož uhájení byl nasazoval své poslední síly; zde také zemřel r. 1429 dne 19. srpna. Zůstala po něm vdova Anna z Valdeka8) a dcera, jejíž syn Jan starší z Vrábí zboží Hraštické dědil. Valdek nezůstal však v držení potomků Janových, nýbrž patřil roku 1433 Jeníkovi z Mečkova, kterýž patříval a ještě patřil ke straně kališníků. Z té příčiny nesnadno jest vysvětliti si tento přechod, tím méně udati, jak se dostal v držení Valdeka Jan Štěpánovec z Vrtby, který se roku 1437 jako jeho pán připomíná. Týž připomíná se potom dosti často ve starých památkách, poněvadž míval účastenství v rozličnných bězích veřejných i soukromých, jakož byl i zejména roku 1452 přítomen, když volen jest Jiřík Poděbradský za správce království. Jak dlouho zůstal Valdek v držení rodu jeho, není nám známo pro nedostatek starých pamětí; ale poněvadž se Štěpánovci po roku 1452 jen seděním na Příbrami, Hořovicích, Starém Sedle a Zálužanech uvodí, soudíme, že nějakým způsobem z držení Valdeka vyvedeni byli. Z pozdějších pamětí jest známo, že držel Valdek na rozhraní obou století Tas z Peruce. Ten měl Valdek zapsaný od krále Vladislava do svého a syna svého Jana života. Zemřel roku nám neznámého a pohřben ve Vísce nad Hořovicemi, kdež náhrobek jeho posud se spatřuje. Ještě za živobytí svého byl odevzdal právo svoje Litvínovi z Klinšteinna na Hořovicích. Zatím byl dal Vladislav král Kunatovi Pešíkovi z Komárova, svému dávnému a věrnému služebníku, právo, aby mohl Valdek pro sebe vyplatiti, ale zůstavil též sobě a budoucím králům právo výpraty; však i to změněno r. 1509 v ten rozum, že měl Kunata držeti Valdek, vyplatě jejj, jako zboží dědičné a zpupné. O postoupení hradu stala se potom (r. 1511 dne 16. října) smlouva mezi Mandalénou z Vrtby, vdovou Litvínovou, a Kunatou taková, že Mandaléna ihned postoupila hradu proti zaplacení 500 kop míš., ale podržela si ves Podluhy, ves pustou Lniště a les Koberov, které k Valdeku patřily toliko do života Jana z Peruce. Také Kunata byl spřízněn s rodem dřevních pánů Valdeckých. Manželka jeho byla Kateřina z Vrtby, s níž splodil čtyři syny s dcery Kateřinu a Dorotu. Synové jeho Jan, Vácslav, Petr a Jindřich oddělili se na dobro vším jměním svým od strýce svého Jana Komárovského a sami potom se zbožím svým Valdeckým, Příbramským a Jineckým rozdělili. Nejstarší syn Jan obdržel na svůj díl hrad Valdek se stodolou, pasekou, štěpovím okolo hradu, rybníčkem před hradem, dvůr Bezdědice, vsi pusté Lhotku a Roudničku, čásť hory Plešivce, Vésky přední a zadní, Hrachoviště, Cheznovice (kromě 3 člověkův), lesy jisté, výplatu na dědinách těch, které držela Mandaléna Klinšteinská z Vrtby, a některé vsi od Příbramě. A poněvadž měl sestru svou Dorotu ještě nevdanou u sebe chovati a ji vybývati, přidány mu některé vesnice Příbramské a úřad Skřipelský. Jan byl ženat třikráte; druhá manželka jeho byla Dorota z Kraselova, kteréžto na části Valdecka věnoval. Třetí manželce své Elišce Kaplířce ze Sulevic zapsal r. 1566 věno na Podluzích a poručil jí k opatrování nezletilou svou dcerušku Lidmilu. Zůstalo po něm drahně synův a dcer. Nejstaší syn Kunata (z prvního manželství) bojoval v Uhřích pod císařskými prapory, tu zajat od Turkův a zahynul bídně v zajetí;6) z ostatních synů dorostli Šebestian, Kunata a Kryštof, kteří dědili také pěkný statek v Prachensku po dědu z matčiny strany. Roku 1574 po smrti otcově byli se již o všechny statky své, totiž Hoštice, Valdek a Všeradice rozdělili. Při tom obdržel Šebestian za svůj díl zboží Hoštické a ves pustou Doubravici v Podbrdsku, Kunat obdržel Bezdědice s jistým příslušenstvím, Kryštof konečně hrad Valdek také s jistým příslušenstvím. Kryštof oženil se s Justinou z Lažan, kteréž r. 1574 na vsi Cheznovicích 700 kop gr. č. věnoval. Zemřel před r. 1586, a sirotkův nezletilých ujal se strýc jich Šebestian, slíbiv vdovu věnem a jinak opatřiti. Témuž osudu jako mnohá jiná sídla propadl také Valdek při obratu 16. v 17. věk. Jen mocná rodina panská mohla toto veliké a na vysoké hoře položené stavení opravovati a v neporušenosti zachovávati; vladycké rodině Pešíkův, jejíž jmění nad to mezi čtyři strýce rozděleno bylo, nedostávalo se k těm a takovým opravám dosti peněz. Když starý hrad hynul, opustil jej pán a usadiv se mezi poddanými svými, postavil si novou tvrz v Podluzích. A tak se stal Valdek sídlem opuštěným. Štěpení okolo hradu zarostlo lesem, jakož i celá hora a její okolí. Když syn Kryštofův Vácslav Pešík z Komárova odsouzen třetiny jmění svého a všecek statek mu zabrán, prodány r. 1623 dne 26. července tvrz, dvůr a ves Podluhy, dvůr a ves Lhotka, „zámek v lese pustý Valdek řečený“, víska Cheznovice a Hrachoviště se vším příslušenstvím (kromě honby, kteráž vyhrazena k panství Zbirozskému) Maří Slavatové z Valdšteina na Lomnici a Tuří za 16.382 kop míš. Pešík maje nad to r. 1628 víru otců svých opustiti, odešel z vlasti a vrátil se s lidem Saským, jsa té naděje, že staré poměry obnoveny budou, ale sklamal se tak velice, jako ostatní Čechové podobojí, kteří pomoci z ciziny očekávali. Zboží Valdecké připojeno byvši k panství Hořovskému, zůstalo při něm až do této doby..

Hlídá ukrytý poklad, jehož částí je také zlatý stůl s dvanácti zlatými židlemi. Je to zjevení zámecké paní, kterou tu vedví roztrhli dva zločinní augustiniánští mniši. Podle jiných verzí se tato příhoda vztahuje k tzv. Studánce paní Lídy u kláštera sv. Dobrotivé. Říká se také, že poklad hlídá zakletá plačící panna chovající dětskou rakvičku. Zjevuje se jen v jistých dobách a určitým lidem. Zjevovala se tu také černá paní. K oběma přízrakům se váží pověsti o jejich možném vysvobození. Bílou paní mohl vysvobodit jen ryšavý kněz z kláštera sv. Dobrotivé.

Pan Zajíc se právě probudil a s veselou myslí chtěl se pustiti do své obvyklé práce. Tu pojednou – kde se vzali, tu se vzali – stáli před ním dva jinoši ušlechtilých, krásných tváří. Pozdravili ho a požádali, aby s nimi vyšel z hradu, že mu mají sděliti cosi velmi důležitého…

Pan Zajíc se ustrojil a šel. Sotvaže vstoupil na nádvoří, ovanul ho vonný dech lesa a obestřel jeho smysly tak, že nevěděl, co divného se s ním děje. Když se probral z libého zasnění, zpozoroval, že stojí v údolí, jímž si razí cestu bystrý potůček. Rozhlédl se udiveně kolem sebe a tu vidí opodál státi oba jinochy, kteří ho předtím navštívili. Vedle nich se vznášela žena nebeské krásy – sama Panna Maria. I padl pan Zajíc na kolena a počal se jí kořiti. Panna Maria se k němu přiblížila a promluvila sladkým hlasem:

"Zalíbilo se mi na tomto místě tak, že chci zde míti svůj stánek. Postav tu kostel a klášter ke své cti a slávě, k radosti mé i tisíců křesťanů, kteří sem budou putovati pro útěchu svých smutných, znavených duší."

Dořekla, zmizela jako mlžný oblak a s ní ztratili se i její průvodcové. Pan Oldřich, označiv si toto místo, vracel se rychle na svůj hrad. Když se blížil k bráně, nechtěl vrátný svým očím věřiti. Domníval se, že se před ním vznáší pouhý přelud, neboť nikdo od rána z hradu nevycházel, nikomu brány neotvíral.Teprve, když pan Oldřich na něho zavolal, byly jeho pochybnosti rozptýleny. Poznal, že je to skutečně jeho pán, který se zázračným způsobem dostal ven z hradu. Pan Oldřich nemeškal s provedením přání Matky Boží. Zajel si ke králi Přemyslu Otakarovi II. a s jeho svolením vystavěl klášter Ostrov zvaný a osadil jej mnichy svatého Augustina. Když pak do kostela při klášteře zbudovaného převezeny byly ostatky svaté Dobrotivé, zváno bylo toto místo Svatá Dobrotivá..

Když přišli v ta místa křesťanští kněží, zakleli pannu Lídu do studánky. Odtud vystupovala za večerní doby, vznášela se nad údolím a děsila chodce na odlehlých cestách, vedoucích lesem. Jednoho dne zrána vyšla si k potůčku, aby si tam vyprala své bílé, řasnaté šaty. Když byla hotova, pověsila si je na strom a mezitím, co je větřík osušoval, uložila se ve stínu olšoví k odpočinku. Ze stráně nad potokem zahlédl ji ovčák z Valdeka, který tam pásl ovce. Sestoupil do údolí a skrývaje se za křoviska dostal se nepozorovaně k potoku. Stáhl ze stromu bělostný háv panny Lídy a nemeškaje uháněl se svou kořistí k domovu. Zaplakala panna Lída pro svůj krásný šat. Domyslila se, kdo jí jej asi odcizil. Když ovčák příštího dne opět přihnal stádo na stráně, ztratily se mu dvě nejlepší ovce ze stáda. Hledal je v křovinách pod strání, rozběhl se po širém okolí, a když je nenašel, počal plakati a naříkati:

"Ovečky moje, vraťte se! Co si bez vás počnu? Nenajdu-li vás, zmrskají mě do krve, nebo sevrou v kládu… Ach, moje ovečky, kde jste, kde jste?"

Tu se před ním zjevila panna Lída. Sepjal ruce, padl před ní na kolena. "Och odpusť, dobrá panno, čím jsem se proti tobě provinil, a vysvoboď mě od zlého, těžkého trápení!"

"Dobře," odvětila, soucitem jata, "vrátím ti ovce, ne však dříve, dokud mi nepřineseš zpět moje šaty!"

Ovčák se zaradoval a pospíšil domů pro řasnatý šat. Jakmile jej vrátil panně Lídě, vyběhly proti němu z křoví ztracené ovce, radostně zabečely a vmísily se do stáda..

Zřejmě šlo o zážitek v astrální dimenzi. Bývá však také vykládán jako setkání s mimozemšťany. Podle pověsti se však dodnes v poledne a o půlnoci ve zříceninách Valdeka zjevují bílá a černá paní.