Hořovice

Mezi oběma býval pivovár a dvůr poplužní, avšak kromě jediného stavení tato všechna rozmetána a hospodářství jinam přeloženo. Od města oddělen jest okršlek zámecký sedlovitým údolím, jímž šla starodávná cesta k zámku posud zřetelná, táhnouc se pod zámkem až k výšině, kdež se zatočila ke dvoru a předhradí. Tak zvaný Nový zámek, městu bližší, vystavěn byl na počátku 17. věku, zvětšen Bedřichem kurfirstem Hesským a jest stavba paruková, nynějším potřebám elegantně přizpůsobena. Starého zámku a bývalého hradu pánů Hořovských užívá se ten čas jako obydlí úředníkův a za kanceláře knížete Hanavského. Jest to stavení jednopatrové, k jehož průčelí dvě křídla přiléhají. Za starých dob bylo tu kromě tohoto stavení ještě něco příležitostí, dílem v zadním hradě, dílem v přední jeho části, která se nazývala předhradí. Okolo nového zámku totiž přichází se k tomuto předhradí, na jehož místě konice a byty úřednické (čásť jich bývaly sýpky) se nacházejí. Předhradí odděleno bylo od hradu příkopem již zasypaným, ale pamětníci ještě pamatují, že bylo viděti na povrchu zeď, bezpochyby tu, kterou příkop byl vyzděn. Kromě tohoto příkopu zpevněn býval hrad na severní, severovýchodní a východní straně příkopem, na východní straně kromě toho hrubým náspem, na němž altán stojí. Na těchto stranách příkopy a násep zůstaly a proměněny jsou v zahradu. V příkopu ještě dosti širokém, ač splýváním prsti zaneseném, nacházejí se dvě studně, při nichž kopajíce přišli na staré základy. Na stranu západní jest stráň dosti příkrá, a býval pod ní také nějaký rybníček. Hradby jdoucí někdy okolo hradu již dávno zmizely; nyní jest zámek otevřen a dvůr jeho vyšší než předhradí. Stavení zámeckéjest za posledních věků nejednou přeměňováno, o čemž svědčí okna pravidelná a skorem všude souměrně rozdělená. K dobám starším poukazují uvnitř něho jenom dvéře starodávné, hrubé zdi a hluboké sklepy. Hořejší čásť zámku jest zcela nově upravena; v přízemí sem a tam spatřiti lze nějaké staré dvéře s kamennou obrubou, mezi nimi jedny, které z 15. věku pocházejí. V prvním patře ukazuje se dosud pokoj, ve kterém prý se Jiřík z Kunštátu a z Poděbrad r. 1420 narodil. Zpráva tato u spisovatelů 16. století se vyskytující nesmí se naprosto zavrhovati, poněvadž nelze nutně za to míti, že se narodil Jiřík na Poděbradech, kteréž otci jeho nepatřily. Pod celým zámkem jsou sklepy, velmi dobře a nákladně stavěné, pocházející z veliké části z prvních dob hradu; jen široké schody, které vedou do bývalých sklepů pivovarských, pocházejí z dob pozdějších. Kromě sklepů klenutých jsou tu rozmanité šije ve skále vytesané, výklenky a podobné. Nejpamátnější jest sklep za severním rohem zámku v zahradě, z něhož jde vysoko na povrch otvor, jímž prý vězně do něho spouštěli. Něco dále je podobný otvor. Sklepům pod severní částí hradu říká se posud pod věží, poněvadž tu stála velká čtverhranná věž, chráníc a opatrujíc tuto slabší stranu. Ve starých pamětech popisuje se bývalý hrad dosti podobně, ale od těch dob měněno na něm tolik, že nesnadno jest určiti, kde která čásť stávala. Jisto jest, že průčelí k severozápadu obrácené má nejhrubší zdi a musí se proto za prvotní palác ze 14. věku pocházející pokládati. Křídla jsou sice také starého původu, ale zdi jejich jsou méně hrubé a ukončení křídla jihozápadního ukazuje i základ pravidelný, jaký se nachází u přístavků novějších. Hledíce k tomu poznáváme v přízemí průčelí síň a čelední světnici, ve kteréž čeleď pánů jídala, nad ní byla velká síň se světnicí, světničkou a komůrkou. Jak vysoké toto stavení bylo, neumíme si nyní pomysliti, poněvadž nám není známo, jestli po spuštění hradu (r. 1620 až do roku 1648) patro ubouráno. Spojení mezi světnicemi dílem se dálo po schodech, dílem po pavlačích, které se táhly po vnitřní straně stavení. Posud znáti jest jediný krákorec, který k podpoře jich sloužíval; asi r. 1844 zničeny pavlače, a udělán toliko k průčelí přístavek od křídla ke křídlu se táhnoucí. V křídle severovýchodním bývávaly světnice a komory a v těch místech také věž, teprve asi ke konci 15. věku postavená a proto novou věží jmenovaná. V této části bývaly tuším pekárna a kuchyně. Brána do hradu bývala podlé pověsti při východním jeho rohu, a z psaných pamětí jde na jevo, že přední byly i most pro vozy i lávka pro pěší, obě ovšem zdvihuté. Ve sklepích rozeznávali vinný sklep, „pivnici“ (t. j. pivní sklep) a šiji. Na „valích“ neb náspu býval srub neb dřevěné stavení, na němž byla světnička, a někde v tu stranu byl také sroubek, ve kterém mléko stávalo, a jiné sroubky s krmníčkem. Na předhradí byla jen hospodářská stavení čili dvůr poplužný, avšak že to nebyl jen dvůr jako dvůr, o tom svědčí bašta stará, na které byly dvě komůrky a úředník tu léhal. Ve dvoře byly jístba, síň, konice, chlévy, stodoly a sruby. Hořovice vyskytují se prvotně jako ves s panským sídlem; bezpochyby to byla osada okolo nynějšího kostela, jehož okolí i po vysazení města podrželo jméno Víska. Jakožto první držitelé této osady vyskytují se bratří Neostup a Habart (Gebhard), za onoho času páni na slovo vzatí, kteříž se často spatřují při dvoře knížat českých. Neostup (od r. 1229) vyskytuje se r. 1233-1239 jako purkrabě na Přimdě, r. 1243 jako pán Hořovský. Habart připomíná se r. 1229-1234. K témuž rodu patřili bezpochyby také Vchyny župan (t. j. pán) a Záviše, kteří se oba r. 1263 připomínají. Hledíce k posloupnosti, jak ji potom seznáváme, a k tomu, že si každý rod nějaké křestné jméno oblíbil, máme všechny dotčené pány za (Podlé kroniky Žďárské (Font. II. 553) narodil se na den sv. Jiří (23. dubna) o hodině denní jedenácté a minutě 38., podlé Veleslavína a jeho předchůdců narodil se na bílou sobotu (6. dubna) v hodinu 5. a minutu 24. po poledni. V Třeboňském archivu jestpoznámka, že se narodil roku 1420 dne 23. dubna v neděli v hod. 11., min. 38. na zámku řečeném Poděbrady, ale poznámka tato není také současná. Srovnej Pam. arch. XI. 518. Za sdělení plánu zámku Hořovského děkuji p. Al. Fifkovi, kníž. inženýrovi. Erbenova a Emlerova regesta, Paproc. o st. pan. 68.) předky potomních pánů ze Žirotína, Vraního a Chodžova, v jichž rodech se jména Habart, Vchyna a Záviše opakují. Na tyto první držitele upomíná i znak městský. Jeden z potomstva jich Habart, zakladatel hradu Žirotínna, zůstavil tři syny : Plichtu, Jarka a Habarta, kteří založili r. 1321 klášter panenský v Týnci a jemu podací kostelní v Hořovicích darovali. Z listu na to vydaného dovídámě se i, že Hořovice jakožto díl mladším bratřín Jarkovi a Habartovi náležely. Jeden Plichta ze Žirotína spolu s Ješkem synem svým založil město Hořovice právem Berounským a přidal k němu 60 lánů dědin, což se dálo v první polovici téhož století. Nápodobně vyměřeno pro město místo pod bývalou vesnicí, a nová osada ohrazena plaňkami, jestliže neobdrželi povolení na to, aby se zdmi ohradili. Asi v polovici téhož století přišlo neznámým způsobem k rozdělení Hořovic. Čásť ta, ku kteréž patřil kostel, nacházela se r. 1363 v držení Habarta Plichty ze Žirotína, kterýž podlé staré paměti město zvelebil a ke kostelu misál daroval. K tomu budiž dodáno, že se ještě r. 1381 bratří Habart a Plichta o podací kostení při Hořovicích soudili, ačkoliv té doby panských práv v Hořoviicích nevykonávali. Po dotčeném rozdělení vyskytují se nám z rodů na Hořovicích panujících jednotlivé osoby, jichž poměr mezi sebou nám znám není. Tak dovídáme se, že držel Smil z Libomyšle r. 1370 čásť Hořovic a blízkých vesnic Rpet, Cheznovic a Olešné a že tehda ve spolek vstoupil s Oldřichem z Libomyšle, který seděl na Libomyšli. Jakožto pán na Hořovicích vyskytuje se r. 1379 Vilém z Hořovic, který se také psal z Kuncenburka podlé sídla nějakého nám neznámého. Týž prodal r. 1382 nějaké dědictví klášteru Ostrovskému a připomíná se ještě r. 1384. Současně s ním seděl tu Léva, po němž byla r. 1380 vdova Markéta, dosazujíc faráře Hořovského, Hroznatu z Martinic. Tohoto Lévu pokládáme za příbuzného jiného Lévy z Hořovic, který seděl r. 1411 na Brtnici. Znak pánů těchto byl na zlatém štítě havran černý, an drží v zobáku kroužek neb prsten, kterýžto znak se v Podbrdsku, Bechyňsku i Hradecku vyskytuje. K příbuzenstvu tomu patřili i bratří Bohuněk a Beneš řečený Čert z Hořovic, kteří se od r. 1392 až do válek husitských často připomínají jako věrní služebníci krále Vácslava a úředníci jeho na Rabšteině, kterýž drželi zároveň v zástavě. Beneš zván byl Zámořským pro cestu, kterou byl vykonal do svaté země; býval také na Moravě (r. 1392), ale nedlouho potom (r. 1402) vyskytuje se v severních Čechách, kdež se usadil pod záštitou markrabě Míšenského. Byl pán osvícený a čtení milovný, který kroniku Římskou na český jazyk převedl. Potomci jich nazývali se Hradišťskými z Hořovic. Konečně ještě třeba doložiti, že drželi Malovary r. 1406 a v potomních letech bratří Drslav a Zdislav z Hořovic, kteří nosili na štítě svém dvé račích klepet,12) ale o spojitosti jich s předešlými držiteli Hořovic (ač jestliže nebyli potomky Smilovými) nemáme ani zdání. Od vladyk Hořovských dostal se v držení zboží tohoto král Vácslav, který sem r. 1390 nového faráře podával. Co se potom se zbožím Hořovským dálo a kterým pánům patřívalo, o tom nám známo není. Na počátku válek husitských držel Hořovice Ondřej Huler, horlivý stranník strany pod jednou, jako mnozí jiní z Podbrdska. Když posádka Karlšteinská r. 1422 v listopadu se stranou podobojí v příměří vstoupila, spečetil list ten také Ondřej a v totéž příměří pojaty jsou i Hořovice. Bojovníkům druhé strany záleželo na tom, aby Ondřeje z držení Hořovic vyvedli. Napřed se o to pokoušeli s úskokem. Jakýsi Janek, pacholek Hříčův (snad Alše Hříče z Pozdně), měl Hořovice zraditi Onšovi z Míkovic a obdržev za to 3 kopy, pojal s sebou několik odvážných jonákův a číhali tu po dva dni; ale nepodařilo se jim.16) Mezitím zemřel Ondřej, kterýž se naposled r. 1425 připomíná; po něm seděl tu r. 1427 nějaký Jan, jako pevná záštita strany katolické,17) a nedlouho potom se vyskytuje jako pán Hořovic Zikmund Huler, příbuzný (snad syn) Ondřejův. Dada se potřebovati od bratří Bedřicha a Hanuše z Kolovrat v rozličných podnicích proti kališníkům, způsobil jim hněv nemalý. Když tedy kališníci r. 1430 z výpravy uherské se navrátili, shlukla se jich čásť a vytrhla v měsíci červenci do pole proti bratřím z Kolovrat. Majíce s sebou několik hrubých pušek a prak, položili se před hradem Hořovským a po devět dní k němu mocně stříleli a útokem hnali. Toho se uleknuv poddal se jim Zikmund, přislíbiv s nimi za jedno státi a hrad i panství jim odevzdal, kteréž ihned poručeny jednomu z hejtmanů, Janu Zmrzlíkovi ze Svojšína. Zikmund zdržev přípověď svou, doprovázel je potom na jich výpravách, vytáhl také se Sirotky do Uher (r. 1431), a tu zahynul. Jestli potom Jan zůstal pánem Hořovským až do obnovení řádů zeských, není nám známo. Když r. 1434 potvrzen jest skrze konsistoř Žitavskou katolický farář Hořovský, udával se jako „pán a správce panství Hořovského“ Ondřej Huler, ale to se může jediné k právním jeho nárokům vztahovati. Roku 1437 připomíná se Petr ze Zvířetic jako pán na Hořovicích, ale ještě téhož roku opanoval je Zdeněk z Rožmitála, který je i některý rok potom držel. Roku 1450 připomíná se Jan Calta z Hořovic, který koupil tehda zboží Čečelické od své manželky Machny z Čečelic. Od r. 1458 seděl na hradě zdejším Sezema Štěpánovec z Vrtby. Roku 1466 bral si k manželství Vracku Heršteinskou z Vilhartic. Zemřel mezi lety 1475-1477, zůstaviv dítky nezletilé. Vracka majíc poručenství nad nimi, hospodařila dobře a koupila jim panství Příbramské. Když dorostla dcera její Mandaléna z Vrtby, dána jest za Litvína z Klinšteina, a tak se stal tento pánem na Hořovicích. Možná, že měl druhou dceru Tas z Peruce, o němž se připomíná, že sedával na Hořovicích. Jakožto pán Hořovský připomíná se Litvín v rozličných pamětech od r. 1490 až do r. 1510;2) posledním svým pořízením daným r. 1506 poručil děti a statek svůj manželce své. Zůstaly po něm samé dcery, které se z větší části do zámožných a vzácných rodin provdaly. Anna dána za Děpolta z Lobkovic, Dorota za Jana staršího z Říčan, Vracka za Mikuláše z Říčan, Markéta za Jana z Roupova; Lidmila zůstala ve stavu panennském až do své smrti a Dobrotivá jsouc na rozumu nedostatečna, zůstala v opatrování sester svých. Mezi dcery tyto rozdělen jest asi okolo r. 1520 všechen statek otcovký i mateřský skrze Dobše Kaplíře ze Sulevic, purkrabě na Karlšteině, jenž k tomu nařízen byl králem Ludvíkem. Při tom rozděleno jest panství Hořovské na dva díly. K společnému užívání obou zůstaveny v zámku mosty, síň dolejší, světnice čelední, pekárna, studnice, kuchyně, vazby, konice a j. Vracka obdržela díl hradu západní s polovicí sadu, dědin, města Hořovic čásť hořejší s polovicí pivo váru (v městě a na Vandrově), kostela a masných krámův, vsi Kytín s podacím, Maškovice, Třebsín a Podluhy zástavné, a některé menší statky v severních Čechách, které však v zástavě byly. Dorota dostala díl hradu východní s druhou polovicí příslušenství, dolejší polovici města a vésky, vsi Kotopeky, Mtihavu, Lhotu u Mníška, ves pustou Korytany a vsi zápisné Leštnici s podacím, Oboru se dvorem Petrov a Podluhy, z nichž vycházel užitek ke špitálu. Ostatní sestry poděleny mimo Hořovice. Ke zcelaní panství přišlo však brzo; neb r. 1525 prodala Dorota polovici svou Mikuláši z Říčan za 1400 kop, tak že on s manželkou svou celé panství držel. Potom následovalo také vyřízení zbožného nadání, jež byli páni Hořovští učinili na zřízení kaplanství. Byliť totiž odkázali Vracka z Vilhartic a Mandaléna z Vrtby 200 kop a Litvín tolikéž; těchto 400 kop vzala na sebe Lidmila a zapsala 18 kop platu na zboží svém Všeradickém. Za vlády Mikulášovy stalo se veliké neštěstí; vypukl oheň, při němž kromě jiného jmění i svobody a listy města Hořovic shořely (r. 1540). Roku 1541 obdržel od manželky své Vracky polovici její, avšak beze vsi Kytína, kterou byla Vratislavovi z Mitrovic prodala. Roku 1544 připojil k panství Hořovskému statek Otmický;2) oženil se pak po druhé s Marjánou z Talmberka, ale věnný zápis (400 kop na Otmicích, Litomyšli a Bavoryni) dal jí teprve r. 1562 ve dsky vložiti. Mikuláš byl r. 1540 hejtmanem kraje Podbrdského a řídiav panství moudře, ve stáří 77 let v Pánu zesnul r. 1565 v pondělí po sv. Havle (22. října) a pohřben v kostele Hořovském. Kromě několika dcer zůstali po něm synové Jan, Vácslav, Heřman, Hanuš a Vilém. Nejstarší syn Jindřich, JMC. truksas, rytíř řádu svatého Jana a kumtor Ostřihomský, zemřel roku 1565 dne 11. července v Košici a tam pochován. Druhý syn Jan koupil za živobytí otcova statek Všeradický, ale zemřel asi roku 1568 a pohřben v kostele Hořovském, kdež se posud náhrobek jeho již sešlapaný spatřuje. Se vdovou jeho Lidmilou z Veitmile učinil Vácslav smlouvu r. 1568, 7. července, jíž obdržel statek Všeradický, připověděl paní Lidmilu vším potřebným opatřovati a dluhy Janovy platiti. Následujícího roku prodali Vácslav a Heřman svým i jménem bratří svých mladších teprve dorůstajících statek Všeradický Kunatovi a Kryštofovi Pešíkům z Komárova. Před tím byl si Václav namluvil pannu Samolénu z Talmberka a zval r. 1568 z Hořovic pány a přátely své k přínosu téže své manželky. Následovalo potom rozdělení panství a statku otcovského. Vácslav obdržel za díl zámek a město Hořovice, vsi Otmíky a vísku u Hořovic, na nichž (r. 1570) manželce své Samoléně z Talmberka 700 kop věnoval. Jaké byly díly ostatních bratří, není nám známo. Jisto jest, že převzal Vácslav všechny tyto díly, Hanuš pak sloužil při dvoře pánův z Rožemberka. Ze všech pánův Hořovských byl Vácslav nejznamenitější. Byl, jak dí Březan, pán rozumný a k řízení obecného dobře způsobený; z těch příčin vznášeny naň úřady, tak že býval císařským radou, hejtmanem kraje Podbrdského, ve starších letech sudím dvorským (r. 1592-1596) a (podlé Březana) také nejvyšším hofmistrem. Podlé Balbína byl „maximus eruditionis amator“ a z té příčiny dal syna svého v humanistickém duchu vychovávati, na knihy dobré a hodné náklad vedl, na zámku Hořovském velikou knihovnu zřídil a na mládence školní z důchodův svých jisté vyživení nařídil. Bylť také pán pobožný, který ve výkladech písma a knih pobožnných kratochvíli míval; sám pak před svou smrtí ve sklípku pohřebním v Hořovicích vlastní rukou napsal značně velikou báseň. Při tom byl ve světských bězích pán veselý a přívětivé mysli jako pravý pán křesaťanský, kterému nejde o formu, nýbrž o věc. Poznamenal Březan, že v psaních svých užíval místem pěkných průpovíídek, na př. : „Kdo snům věří a ženě nevěří, nemnoho potěšení mívá.“9) Měšťanům Hořovským učinil stran vaření piva „otcovské podání,“ aby 15 varů piva starého vařili pořádkem, aby i nejchudší soused jsa spolutrpící užitek míti mohl, ale když odpovědi nedostal, která by ho byla spokojila, vyrozuměl a poznal, kdyby žádosti jejich povolil, že by sebe zavedl a jim ani obecnému dobrému neprospěl, ani jednomyslnosti svorné mezi nimi nevzdělal. Aby proto užitek byl rovností, dopustil jim r. 1588, aby k obci každého roku 10 varův starého piva svařili, z toho berně královské vypravovali a co by zbylo, na obecní potřeby nakládali. Také jim pustil na jistý způsob šenk vína a sklad železa a soli. Nedlouho potom však stihlo obec nemalé neštěstí, když roku 1590 více než polovice města zkázu ohněm vzala. O poměru vrchnosti k poddaným za onoho času svědčí poslední požízení Reginy mydlářky, která r. 1576 dne 15. března zemřela a při kostele Hořovském pochována byla. Píše pak takto : Urozenému pánu Vácslavovi z Říčan na Hořovicích prsten zlatý nebo sekryt můj a kamínek, jakoby křišťál byl, kterýž na hrobě nebožtíka Jana syna mého jsem nalezla a ten jsem připověděla dáti J. M. pánu, a k tomu výše čtyři zlaté uherské na zlatě odkazuji. A urozené paní paní Saloméně z Talmberka na Hořovicích, paní manželce výš jmenovaného p. Vácslava z Říčan J. M., tři zlaté uherské též na zlatě. Neb jsem vždycky od Jich M. lásku k sobě seznávala a mne jsou ochraňovati a opatrovati ráčili. Panně Kateřině, dceři Jich Milostí a kmotřičce mé, odkazuji také dva zlaté uherské na zaltě, aby po mně památku měla. Roku 1593 napsal Vácslav poslední své pořízení a zemřel r. 1596 v štědrý den (24. prosince); manželka pak jeho, poněvadž spolu u velmi potěšitelném pokojném způsobu a v lásce manželské přes čtvrť století živi byli, tak si po smrti jeho zasteskla, že v několika dnech po manželu svém zemřela a oba jednoho času a v jednom hrobě pochováni byli. Po Vácslavovi zůstal syn Jan Litvín a dcery Kateřina a Kunka. Jan ujav panství Hořovské a statek Mnich, oženil se s Dorotou Kaplířkou ze Sulevic, jíž r. 1602 na panství Hořovském 10.000 kop míš. věnoval a z lásky manželské tolikéž přidal. Z manželství toho pošlo, tuším, jediné dítě Eva, která se vdala za Vácslava Pešíka z Komárova. Co se týče statků vezdejších, dobře se manželům dařilo, zvláště Dorota kupovala rozličné grunty šosovní v Hořovicích. Jan Litvín postoupil jí také polovice vsi Doubravice, Dlouhého Újezda, Záluží a Tlustice, které mu byly r. 1611 od panství Točnického prodány. Říčanští, pokud lze stopovati je na Hořovicích, hlásili se k víře pod obojí, i jsa Jan Litvín v té víře vychován a muž pevné povahy, věrně při ní stál a s kněžími té strany jakož i jinými vzdělanými muži si dopisoval. K jeho známým patřili kněz Petr, farář Hořovský, syn tohoto Samuel Martin z Dražova, jenž proslul svou učeností a jako výborný kazatel, a mnozí pobožní muži, ku kterým patřil také Jan Živnůstka. Tento přistěhoval se r. 1607 z Dačic do Prahy a věrně stoje při víře své setrval tu, až musil odejíti a zdržovati se v Perně ve vyhnanství. Pobožní mužové tito těšili se, když přicházely na ně trudné doby. Podlé způsobu otce svého obvykl si Litvín všelijaké průpovědi psáti na počátku svých listův, dávaje ovšem přednosť průpovědím obsahu nábožného. Při vzpouře r. 1618 byl Jan Litvín jako jeden z defensorův velmi činným; zejména přítomen byl vyhození kr. místodržících a za vinu se mu dávalo, že na ně velmi ostrými slovy dorážel, hraběti z Martinic i ručnici k prsům přiměřil a potom jej vyhazovati pomáhal. Napotom býval potřebován od stavův v rpzličných kommissích a falckrabě Bedřicha se horlivě přidržoval. Poněvadž proto znám byl jako protivník císařův, vzato mu všecko jmění hned, když císařské vojsko r. 1620 k Praze táhlo. Statek mu nenavrácen, an Jan pokládán za předního buřiče, a zamýšleli jej v únoru roku 1621 zatknouti. Roku 1622, 15. července poslána mu ob žaloba kr. prokuratora, na kterouž měl do téhodne dáti odpověď. K tomu odpověděl Jan Litvín, že se pro nemoc stavěti nemůže, a žádal za delší termín, aby svědky vésti mohl z Hořovic. K tomu obdržel odpověď (dne 27. července), aby zbytečných omluv zanechaje, do 1. srpna odpověď na kancelář českou poslal. Omluvě jeho místa nedáno a Jan Litvín odsouzen jest dne 5. listopadu všeho jmění. Nešťastný pán zdržoval se v Hořovicích aneb někde v okolí. V něštěstí jeho sílila jej předně velká jeho důvěra v Boha, ale hlavně myšlénka škodná a záhubná všem těm a takovým, že vítězství císařské bude jen některý čas trvati a pak že se vše obrátí do dřevního stavu. Proto s dychti vostí ptal se po novinách a zprávách z bojiště. Že bídy netrpěl, děkoval jedině tomu, že manželka jeho Dorota měla některé šosovní grunty při Hořovicích a na panství značné věno, kteréhož však na ten čas užiti nemohla, dokudž nároky její vyřízeny nebyly. Po dlouhém v té věci jednání svoleno jí více nežli jiným manželkám, že totiž jí odevzdán r. 1623 v květnu statek pozemský Suchomasty a dům n. manželův v Praze. Ale to se stalo proto, poněvadž se uvolila Dorota přestoupiti k náboženství katolickému. S lítostí pozoroval počátky toho manžel její. Že obrácení toto bylo jen na oko, viděti odtud, že Dorota v čas pádu saského (r. 1631) proti císaři jednala a opětné konfiskaci jen stěží ušla. Zemřela roku 1634 odkázavši manželu svému jen jisté úroky, snad proto, že na vždy všeho jmění odsouzen byl, aneb z nějaké jiné nneznámé příčiny. Zdali však Jan Litvín se pro náboženství z Čech vystěhoval, aneb na katolickou níru se obrátil, není nám známo. O koupení panství Hořovského jemu odňatého jakož i Komárovského po n. Jindřichovi Otovi z Losu jednáno s Maří Eusebií hraběnkou z Martinic rozenou ze Šternberka a měly se jí pustiti za 56.000 k. míš., ale poněvadž Alžběta Popelová z Lobkovic o 32.000 kop. míš. více podávala, puštěny ty statky hraběnce (r. 1622 dne 18. listopadu) za 89.000 kop míš. Nedlouho potom (r. 1624) přišla na město zase pohroma, ano vyhořelo. Roku 1626 dne 21. březnna postoupila Maří Eusebia panství Hořovské s Komárovem, Podluhy a pustým hradem Valdekem za 104.000 kop míš. Jaroslavovi Bořitovi z Martinic, manželu svému který jich však hned postoupil synu svému Jiříkovi Adamovi. Úředníkem na panství byl v potomních dobách Jakub Veltrubský, který povýšen jest r. 1637 od hraběte Jaroslava jako falckraběte do stavu šlechtického a psal se Veltrubským z Veltrub. Žil ještě r. 1658. Roku 1634 zase město ohněm zkaženo, r. 1639 pak panství od lidu švédského takovou zkázu vzalo, že z 90 osedlých jen 40 zbylo. Dvory byly vypáleny a spustly, zámek též byl spálen a v některé vsi jen nějaký chalupník bez potahu zbyl. O tom o všem obšírnou zprávu dává důkladné dílo, urbář Hořovský, který roku 1648 sepsán a Veltrubským opraven byl. Jiří Adam byl po smrti otce svého (r. 1649) vladařem rodu Martinického a pánem na Smečně i jiných statcích. Posledním pořízením svým (roku 1651 dne 28. března) odkázal, an dětí nemaje, statky Hořovice, Komárov, Podluhy, Opálku, Klenový, Bystrý, Bezděkov a dům ve Vídni manželce své Johance, rozené markraběnce Gonzágové, jen do jejího života. Ve statky ty uvázala se vdova, když manžel její dne 8. listopadu zemřel, ale poněvadž jich pro churavosť pořádně užiti nemohla a do Benátek uchýliti se chtěla, postoupila Hořovic (r. 1652) Bernartovi Ignácovi, druhému synu Jaroslavovu. Tento byl také vladařem rodu a synů neměl; když tedy r. 1685 dne 7. ledna zemřel, dostalo se vladařství mladšímu jeho bratru, a Hořovice s Komárovem a Podluhy dědila dcera jeho Teréza Františka Vrbnová z Martinic. Paní tato vdána byla za Jana Františka hraběte z Vrbna, ale již jako druhá manželka, neb první chotí jeho byla sestra její Maří Eliška (vdaná r. 1657 † 1671). Táž paní postoupila Hořovic r. 1690 manželu svému a zemřela ve Vídni r. 1706 dne 10. července. Až dosud sídleli držitelé panství obyčejně na Smečně, ačkoliv zámek Hořovský nedlouho po r. 1648 zase obnoven byl. Když se však Hořovice po r. 1685 zase sídlem panským státi měly, zdál se starý zámek pánům příliš těsný, pročež ustanovili jej za byt hejtmanův a sami si zřídili nový zámek od kamene, šindelem krytý a v dolní části veskrze klenutý, který stál již r. 1709. Po smrti hraběte Jana Františka z Vrbna synové jeho Jan Antonín, Josef František a Norbert stěží panství zadlužené rodu svému uchovali. Nejmladší syn Norbert ujal Hořovice a zemřel r. 1734. Jeho syn Eugen Vácslav stavěl r. 1761 chrám na Vísce a zemřel okolo r. 1790. Syn jeho Rudolf přikoupil r. 1806 statek Jinecký, který držel po jeho smrti (r. 1830) syn Eugen († 1848). Tohoto syn Dominik prodal r. 1852 panství Hořovské Bedřichu Vilémovi kurfirstovi Hesskému. Po této změně následovalo rozchvácení slavné někdy knihovny Hořovské..

Haštala u vody bydlícímu.)

Zdraví i všeho dobrého od pána boha všemohoucího vynšuji a přeji můj nejmilejší pane Jene spolu s paní manželkou vaší, přál bych upřímně rád, byšte zdrávi byli a dobře se měli. Podlé toho žádám vás, jestli ste zdrávi, abyšte se přičinili o to a panu otci mému milému pomohli housliček ňákých dobrých koupiti, nebo chci se na ně učiti, nebo je u nás jeden Uher známej pana preceptora, ten umí dobře hráti, on mě chce učiti; nebo sice kdyby u nás laciný byly, koupil by mi je, a také kupci neprodávají jich u nás žádných, leč někdy některý študent vynese je na tarmark staré, ale za jeden říšskej, nebo pravil pán, abych raději psal o ně do Prahy, že u vás za 4 fl. notné koupí. Napospěch sem psal, nemějte za zlý, nepostačoval čas. Prosím vás, napište mi také něco ! Pánu Bohu vás poroučím. Datum 4. Junii podlé starého kalendáře. Jan mladší od Háje m. p. 2. 1622 ke sklonku m. července. (Jan Litvín z Říčan Janovi Živnůstkovi. Na počátku latinská průpověď : Pán budiž s námi.)

Christus nobiscum stato. Včera nebyvši doma, co sem dostal, odesílám, důvěrně a velice žádaje, že s milými a dobrými přátely věrné rady udělí a kdyby možné bylo, poněvadž k cuku jde, v mé těžké turbaci, ano i mé nejmilejší. Z. nás navšíví, záduší zejská, nabo nemám, kdo by mě a mou nejmilejší těšil, raddy udělil, nebo každý své pře jest dítě. Bohu se ve všem poroučím, jen dobrý přítel aby byl resolucí pohotově. S tím sem jeho do smrti volný a upřímný. Čeho žádám, ku přečtení posílám, vostatek ve všem nejmocnějšímu ochránci svému se poroučím. 3. 1622 v srpnu. (Jan Litvín z Říčan Janovi Živnůstkovi Dačickému.) Čím více čert s holomky svými bujnější, Tím Bohu věrni stálejší a věrnější. V jakých terniních, můj velice důvěrně milý pane příteli, postaven jsem, vyslaný oznámí. Nic mne to dokonce neděsí, nýbrž víceji těší, tak že spatřují mého milého Pána Boha lásku, potažen jsouc v počet věrných, kteří pro jeho svatou pravdu všeckno své opustili a jeho cest následují. Ukážeť Ten Pán a opatří Sareptu v něho doufajícímu; přispěje rychle mimo naději tyranův ku pomoci a k osvobození věrným svým, nedopustí pravice jeho svatá na věrné své a silně doufající v jeho svatou milosť víceji, nežli by mohli snésti, jen když v protivennstvích a pokušeních stálí mu zůstanou. Opustměž tehdy s chutí ty časné věci a hleďme pilně věčných; tyť nás konnečně, když jen věrni zůstanem, neminou. Co o Uhru neb od Kladcka nového i o sněmě říšském slyšeti, za oznámení v důvěrnosti žádám. Pana Laurence i jiných Bohu věrných velice pozdravuji, modlitbám jich se poroučeje, v té naději jsouc postaven, že v stálosti a věrnosti k Bohu umdlévati nebudou, nýbrž více a více se v té víře a naději pravé a neomylné sílíce, vysvobození os všemohoucího a nejnepřemoženějšího vítězitele očekávati budou, nam veniet et non tardabit. S tím zůstávám váš upřímný přítel do smrti. Posílám Vám tyto dvě průby k přečtení, zkrze něž i jiné mně můj milý Pán Bůh průbuje; a že na mě laskav jest, tím to osvědčuje. Budiž jméno jeho svaté ze všeho pochváleno. Vím a jsem toho jisť, že ještě větší lásky dosáhnu, když ta slavná slova uslyším, nebo děl : služebníče věrný, vejdi v radosť Pána svého. 4. 1622 v srpnu. (Jan Litvín z Říčan Janovi Živnůstkovi. Na počátku průpověď : Bozi nechť dají Tobě, cožkoliv žádáš a sobě přeješ, vždy ať Ti vedlé přání vše dobré plyne.) Dii Tibi dent, quidcunque petis, quaecunque precaris, semper ex animo prospera cuncta fluant. Můj velice důvěrný pane příteli ! s prodloužením očekávaje od něho potěšení v těchto nyní bídných a neřestných časech, v kterýchžto mylý počet věrných bohu a bližním se nachází; ač Pán Bůh má své, kteří opravdově jemu i bližním věrni jsou, však i mezi těmi dvojí se nacházejí : jedni bez strachu, odevřeně (neostýchajíce se tohoto bídného světa) víru svou vyznávají a pro nic časného neheichlují; druzí pak poněkud Nikodema, Tomáše následují, a pro mizernou slávu anebo statek pochlebují, a tudy své milé duši škodí; ale i těch napraví Pán a nedopustí jim dokonce klesnouti, když jen časně se upamatují. Stálých pak a věrných, kteří opravdově jemu věrni jsou, svou svatou milostí a duchem svým svatým utvrdí, stálé a věrné sobě učiní, tak že satan i svými nástroji proti nim nic nezvítězí, nýbrž vítězné je učiníc rychle obveselý a potěšením a radostí srdce jich naplní. Amen. Co jsem za odpověď dal, příležitě odsílám, učinil jsem proto, abych bezpečnější sebou byl; a taky mi se vidí, že což tam psáno, s tím budoucně ostojím, nebo i to jest na výkladích, mělli bych o ten dekret psáti, čili toho tak nechati, dobrého zdání žádám. Posílám psaní strany těch škod, bojím se, že málo obdržím, nebo dat census honores, pauper ubique jacet. Zde hrozí, že pět kornet Dampírovských tudy potáhne; někteří prý praví, že mi je chtějí položiti na mý krunty, což mi se zdá, že jsou klevety. O Man(sfeldovi) že na hlavu poražen, Halberštatský od Spinuly tolikéž, Poláci že markraběti z Durlachu zemi všecku popelem položili, lidi všeckny až prej do kočty pobili, též Fri(drich) na třech koních že z Heidelberka sotva ujel, Kladsko že se podalo, Uhři dokonalý juž akord učinili, se silně rozpráví; pokudž co toho jest a co tak dobrého věrným ku potěšení slyší, věřím, že se se mnou zdělí a všem bohu věrným mé přátelské služby a věrné modlitebné vynše oznámí. S tím zůstávám jeho do smrti volný a upřímný Amore, more, ore, re. 5. 1622 v září. (Jan Litvín z Říčan Janovi Živnůstkovi.)

Můj velice důvěrně milej pane příteli ! na pánu Bohu vám všecko dobrý věrně vynšuji a žádám. Souce nyní mysli roztržitý, schválně k Vám posílám za to důvěrně žádaje, pokudž co dokonale jistého víte, že mi v důvěrnosti oznámíte. Má nejmilejší divné naopak noviny mi přinesla, ale já jim nevěřím. Pana Laurence, pana Voř(echovského) velice nastokrát pozdravuji a služby své vzkazuji, z Moryvy, Slízka, z Uher i od Drážďan co jistého se slyší, věřím, že mi oznámí. S tím zůstávám jeho do smrti upřímný a volný přítel. Patientia. 6. 1622 v listopadu. (Jan Litvín z Říčan manželce své Dorotě.)

Má nejmilejší ženo ! Ten nejmocnější svrchovaný pán račiž vás na duši i těle mocně chrániti a v dobrém a šťastném zdraví společně s potěšením nám shledati popříti rač amen. Teď vám to máslo posílám, věřím, že je dobře opatříte. Náš pan Pešík mi daroval třiceti votep slámy, taky ji vám na řezanku posílám. Ach mý nejmilejší srdce, jeliž mi mezi těmi vlky tezkno; dnes u voběda u pana Pešíka býti mám s knězem Petrem, kterýž s svou milou církví dnes se rozžehnávati bude. Zejtra bych měl jeti na Hluboš, ale nepojedu, až od vás psaní dostanu, však obávaje se neštěstí ňákého, jak rozuměti budu, tak se opatřím. Vedle toho vám oznamuji, že mi Trnka v tichosti včera pověděl, že ve vašem mleyně ouředník již tři dni ječmen mlátiti dal, omlátili ho 22 strychy. Mělo-li jest to se podlé přípovědi komisařů, že vaším ničím se heybati nemá, státi, budete věděti se o to jak domlouvati, mohltě raději v Votmicích dáti mlátiti, pokudžby přece ten, o kterénž se mluví, náš dobře dobytý stateček držeti měl a my neměli svého dvora a buď cele nebo polovici vesnic míti. Bůh uchovej, abychme mezi těmi vlky v tom domě měli tu zůstávati, ale mám naději ku pánu Bohu, že ten dvůr i ty vesnice obdržíte a od toho jako svého vlasního podlé nejvyšší možnosti neupustíte; jestliže by pak z mušení, kteréhožto nyní více než práva užívá, přistupovalo na tu Tmáň s Lounínem, prosím nezapomínejte o statek, ať s našimi dobrými přátely okolními jest ujištěno. Dnes Malovec domu silně přijel, strojí se prej s Litenskými na sněm. Oč jste mi kolivěc poznamenali, to vyřídím, nežli strany Julky nic jste mi neřekli, až paní Benšlicová mi pověděla; když jste tak kázali, taky jsem k tomu povolil. Prosím vás velice, mý srdce, kupte mi těch pilulí a proste pana doktora, ať mi ňáké dobré počištění po vás pošle nebo že v prstech a hlavě tak plno flusů mám, div se nezdusím, dnes sem jedno kašlem a druhý strachem skoro nic nespal. Pana Jana ode mne velice pozdravte a jestli co tak jistého a potěšitedlného ví, po této fůře ať mi v důvěrnosti napíše, a psaní sedláku, aby je někde zašil, odevzdá, nebo do vašeho psaní zapečetí; nebo pan primas divné věci provozuje. Ty dvéře za kuchyní že zazdíti dá, nebo prej, že mu se v zámku vždyckny v noci stenčuje, že musí tam někdo prej s těmi dveřmi choditi a nemyslí blázen, že v spůsobu komisařů čert tu hospodaří a čeká na primasa, když na něj varta přijde, aby jej vzal, tak potom se upokojí. My pak zůstávajíc v ochraně nejvyššího s radostí a potěšením (snášejíce tyto neřesti a průbu boží mile) očekáváme pána a silně tomu věřme, že nás z těch okovův vysvobodí, rychle potěší, a požehnáním svým zde časně i potom věčně obohatí, jemužto vás, sebe i jiné Bohu i nám věrné v ochranu a stráž jeho svatých andělů poroučím. Ta všemohoucí věčná moudrost rač vás v řízení věcí vašich sama říditi a spravovati, jim žehnati a zdravou, veselou s dobrým kontentem ke mně se všemi našimi doprovoditi. Amen. Pana Laurence velice i paní manželku jeho pozdravuji a své přátelské služby vzkazuji. Vás pak, má nnejmilejší ženo (ač juž podlé vůle světa chudý, však u Boha hrubě mimo mou zasloužilost bohatý), do smrti věrný manžel zůstávám. Soudek ňáký asi vědro starého piva prosím mi kupte a po této fůře mi pošlete; nebo nemají tu juž nikde starého piva a já bílého nesmím pro můj mdlý žaludek píti. Mý nejmilejší srdce ! Této hodiny pan Nikodem ke mně poslal oznamujíc mi, že ti komisaři na královém dvoře se zastavovali a ňáké listy, které (v) vašem pokoji našli, tejně hejtmanu okazovali, a že se jeho tu prey hrubě doteyče, jako by on něco psal. Mám naději, že ty lístky, jak v Praze byly, jestli mi on taky ňáké kunšafty psával; jinýho nic nesmeyšlím. Formanu, který slámu veze, tři kopy sem od fůry dal, má zaplaceno. Já na všecky věci hrubě myslím, jen brzkého vašeho shledání s radostí čekám. 7. 1622 v prosinci neb 1623 v lednu. (Jan Litvín z Říčan Janovi Živnůstkovi. Na počátku průpověď : Pán budiž s námi.)

Christus nobiscum stato. Můj velice důvěrný pane příteli, jaký nyní můj život jest, kdybyšte věděli, vím, že byšte mě politovali; však ze všeho buď Bůh pochválen. Vím a silně věřím, když se jemu líbiti bude, že pomůže i zpomůže ze všech neřestí a své věrné všeckny obveselí a potěší. Resoluci mi má nejmilejší žena poslala; bůh sám suď jaká jest, nežli jestliť jest sama od těch vesnic upustila a 6000 že za to vezme, se prohlásila, nač jest potřebí se raditi, nic míněji jí píši, aby domů přijela, tak abychme o to spolu promluviti mohli, nebo jest potřebí na budoucí věci mysliti, abychme se nyní nezapletli. Prosím velice, přijeďte s ní; já jsem včera avizi dostal, tak že opět nehrubě bezpečně v té kleci zůstávám. Pomáhej a ochraňuj Pán Bůh. mezi tím dobrý pozor na sebe dám, pokudž by přece má žena v ňákou smlouvu (ač jí, když resolucí vyšla, potřebí není) se dávala. Píši jí, aby do desk ona nic nekladla. Nechť ten klade, který ji toho odsoudil anebo ten, který prodával. Prosím, řekněte paní strany těch lidí, které jsem propustil a jim vejhosty dávno dal, jak v těch vesnicích, tak i v městě; slyším, že Písaříček s Mydlářem praví, že mají starší střevíce než ty vejhosty jsou a že je před Mydlářem skládati musejí. Ať paní před paní hraběnkou se ohlásí, že propuštěni jsou. Já od toho neupustím, a z pečeti své, ano i sebe klamače neudělám, bych měl se s někým notně zdrhnouti. Strany té děvečky, južli pokoj jest, mi, prosím, napište, ač vím, že paní pravila, že ji paní hraběnce propustí; ale jsouc otec její se všemi dětmi dávno ode mne propuštěn, práva žádného k ní paní hrabínka nemá, nežli já a má žena, poněvadž jsem to o vejhostu vymínil, k nim máme. Co věrným k potěšení nového slyšeti, věřím, že se se mnou sdělíte. Pana Laurence na stokrát i jiných Bohu věrných velice pozdravuji a mé služby vzkazuji. Váš pak upřímný a volný přítel do smrti zůstávám. Náš pan Pešík všecken zelpilý z Prahy tudyto jel, nevěřím, než že jest se madlachů nažral; divný věci působil, že za císařem do Řezna pojede, pravil. 8. 1623, 2. Febr. (Vácslav Pešík z Komárova Janovi Živnůstkovi.)

Slovutný pane Jene Dačický, pane příteli můj zvláště milý, zdraví a jiného všeho dobrého od pána Boha vám žádám; podle toho vás žádám z tý důvěrný lásky, že to pro mne učiníte a s mým s tímto vysláním J. M. knížecí tuto mou odpověď, kterou dávám na pana prokuratora J. M. císařské obžalování který se na mne toho bohdá nneprokáže, jakou na mne žalobu vede, poněvadž sám nemoh sem do Prahy přijeti pro nedostatek zdraví svého. Můj milej pane Jene, zase se vám toho vším dobrým přátelstvím chci odměniti, což tu pro mne učiníte; s tím pán Bůh s námi se všemi býti reč. Dat. v Podluzích den památky hromnic léhta 1623. Vácslav Pešík z Komárova. 9. 1623 v březnu. (Dorota Říčanská ze Sulevic Janovi Živnůstkovi.)

Pane Jene Dačický ! na pánu Bohu vám dobrý a šťastný den vynšuji, vás za to velice hrubě prosím, že mně tak mnoho k vůli učiníte a k ouředníkovi dojdete, pokudž můž býti, aby sem do domu přišel a ceduli sebou vzal, kterou sem dala Skořepou mlynářem spodním mým udělati, což zadržel jak vepřů, tak měříčnýho, poněvač jsem já již po hromnicích ten pátek víc platu za mlejn přijala, od toho času jí se taky víc nic ujímati nemíním, prosím že mi to k vůli učiníte, neb paní hrabínka, což nepochybuji o tom taky poručila, velmi o tom povídala. Dorota Říčanská m. p. 10. 1623 před m. květnem. Osvícenému knížeti p. p. Zdenkovi Vojtěchovi z boží milosti sv. Řím. ř. knížeti a vladaři domu Lobkovského oc. Osvícené kníže a pane pane milostivý ! Vaší knížecí Mti. k milostivé paměti přivozuji mou pokornou žádost vždy nepřestávajíc V. k. Mti. pokorně prositi pro odplatu boží, že se za mne k JMC. HOŘOVICE HRAD. přimluviti ráčíte, aby JMC. ráčila se na mne okem milosrdenství ohlédnouti a mne dle mé spravedlivé žádosti uslyšeti, věno mé i co nad věno mně od mého nejmilejšího pána přidáno jest, milostivě poručiti vydati aneb některé vesnice v té sumě kdekoliv mně k užívání poručiti dáti. Neb milostivý kníže, nechť V. k. M. při sobě milostivě posouditi ráčí, co mi to věno platné jest, když ho neužívám a poněvadž smrtedlna jsem, dne ani hodiny smrti své nevím, kdy mne pán Bůh z tohoto bídného světa povolati ráčí, umra já kdykoliv, to věno i co nad věno jest mi přidáno, tam by zůstalo a já svého ubohého pána, který jest o všeckno přišel, v té největší nouzi bych po sobě zanechati musila, tak abych aspoň pánu mému lepší srdce k zůstání v vlasti své přidati mohla. A kdyby se to státi mělo a můj nejmilejší pán zde v vlasti své zůstati neměl (tak jak mi slzavýma očima to říkal, má-li zde v takový bídě a nouzi zůstávati, že raději sobě volí někam z vlasti své zaleza hladem umříti), nnení možná jináč, nežli že bych nad tím žalostí umříti musila. Což věřím, že žádosť mou pokornou a slzavou oslyšeti neráčíte. S tím se k milostivé paměti V. k. M. poručena činím. Za V. k. M. na modlitbách trvající Dorota Říčanská ze Sulevic. 11. 1623, 9. května. (Anna Živnůstková bratru svému Janovi Živnůstkovi Dačickém.)

Zdraví téhož bratře Jene můj milý od Pána Boha vám s manželkou vaší vynšuji a žádám. Psaní vaše jest mi dodáno od Pavla Pražskýho, z kteréhož porozumívám, že nehrubě dobře se máte HOŘOVICE HRAD. podlé těla i duše. Přála bych vám toho i sobě, abychme se i mohl polu ještě shledati. U nás buď Pán Bůh pochválen náboženství ještě s pokojem zůstává, nevíme dlouho-li, okolo nás všady lid nutí, mnozí s pláčem ucházejí, manželky s mužmi rozlučovati chtí, kteří se přestoupiti spečují, a to vše jesuitské plemeno činí. Můj Tobiáš se hněvá, že jste mu nic nenapsali; prosím vás, napište mu. Dokud mu nebudete psáť, že žádné odpovědi nedá. Jestli milý Pán Bůh nám dobrého zdraví popřeje a shledáme se, tehdy štoučku plátna vám chovám. Však vás žádám, že mýmu Linhartovi klobouček nějaký koupíte. S tím se dobře mějte a paní švakrový ode mne velice pozdravte. Co nyní dobrého u vás se jedná, zprávu nám s Tobiášem učiňte. Datum v městě Dačicích 9. Mai anno 1623. To vám oznamuji, že Uher i Turek zase vzhůru jest. Pán Bůh nás rač chrániti. Anna Živnůstková, sestra vaše upřímná až do smrti. 12. 1623, 17. května. (Vácslav Pešík z Komárova Janovi Živnůstkovi.)

Slovútný pane Jene Dačický, pane a příteli můj zvláště milý ! Zdraví a jiného všeho dobrýho od Pána Boha přeji vám věrně rád. Nemohl jsem toho pominouti, abych vás neměl touto cedulkou navštíviti a přezvěděti, jak se na zdraví svém máte; nebo jsem slyšel, že ste stonali; vondyno, kdy sem v Praze byl, nemohl jsem se s Vámi shledati. Já pak až posavád nevím stranu statečku svýho, zůstane-li mi, či mi jej taky vezmou. Prosím Vás, že mi napíšete, co tak dobrýho v Praze slyšeti je. JMst Císařská (jsem) slyšel, že ráčil do Vídně vyjeti hned v pondělí z Prahy; komu jest poručeno na místě císařským, prosím, že mi napíšete. Můj milý pane Jene, prosím vás, že mi oznámíte, je-li co toho, že by měl Uher zbouřiti se, že by měl až do Moravy stráfovati, u nás se o tom rozpráví. Pak nevím, je-li to pravda vo kurfiřtovi saským, co se slyší, při kom jest, prosím že mi napíšete, můj milej pane Jene, co tak slyšeti je, já se vám toho zase vším dobrým odměnním. Vypravte se mezi nás brzo do našich končin neb na vás často spomínáme s pánem. S tím vás Pánu Bohu poručena činím. Datum ve středu po neděli cantate léta 1623. Váš dobře známý. 13. 1623 v červnu. (Jan Litvín z Říčan Janovi Živnůstkovi. Na počátku průpověď : Žije posud Pán, který na mne pokušení posílá. Buď s Bohem.)

Vivat adhuc Christus sollicitudo. Vale. Můj velice důvěrný pane příteli ! Souce toho hrubě žádostivi s vámi jen, není-li možné dýle, asi na pár hodin se shledati, důvěrně žádám, že ke mně na kočárku, který posílám, přijedete; nic vás zdržovati nebudu. Vedlé toho velice žádám, že tento list samý mé nejmilejší ženě dodáte a za přečtení jeho, co píši, žádati budete; v pravdě nic to vzetí statku, nic chudoba, nic všeckny neřesti pro mého Boha a jeho svatou pravdu těžké mi nepřišly a nejsou, jako to mě nyní až do nemoci přivedlo, že juž zkrze několikeré psaní z mé ženy poznávám, že od poznalé pravdy a toho vzáctného slova, kteréž mezi jinými věrnými i v cizích zemích a nás manželích, že tak vroucní a Bohu věrní sme byli, chce odstoupiti a hanějíce pravdu a náměstky boží, věrné kazatele a správce naše, k lhářům, svůdcům a pletichářům přistoupiti : pozanl jsem to, když ty věci, které ste zakopali, se vyzdvihly a do Prahy odvezly, že praktika jest, nyní se vyjevila, když vymyšlené lži se sepsaly a vymyšlené lži, an Bohu to vědomé jest, se mluvily a smyslily, ješto hrdlem poctivosti žádný toho by neprokázal. Dosti by té lži bylo, kdyby mě kdo, čehož mě Bůh ostřiž, v ňákém skutku postihl, ale že sme sobě prej katoličkou bejti smyslili a že prej ten, který v poslední hodinu přišel, takovou záplatu vzal, jako ten první. Nepřináleží to k tomu, přináleží to ku pokání, v kteroukoli hodinu hříšný se od cesty nepravé obrátí a činiti bude pokání, pán že jest hotov se smilovati. Ale odstoupiti od poznalé pravdy, jest hřích proti duchu svatýmu, kterýž časnou i věčnou pokutu nese; neb syn Boží, ta věčná pravda, pověděl, kdo mě zapří před HOŘOVICE HRAD. lidmi, já jej zapřím před otcem mým nebeským, a lépe jest cesty pravdy nepoznati než od poznalé kvůli svůdcům, lhářům a...... spustíce se Boha odstoupiti. Jestli se co toho, čehož Bože uchovejž, stane protestýruju, že přede vším světem, kde mě Bůh obrátí, to nejhroznější zlé mluviti a bohdá s jinými ty svůdce a svůdnice dříti pomohu. Plura coram. Pana Laurence nastokrát pozdravuji i jiné. Paklibyste, můj velice důvěrně milej pane příteli (ač té naděje nejsem), ke mně přijeti nemohl, velice žádám, že tento list sami ženě mé náležející dodáte a v tom takovém bludu, co se předně náboženství dotejče, nad čímž skůro umírám, napravíte. Co se pak těch vymyšlených lží dotejče, poněvač, toť Bůh ví, toho nic není, aby té nebohé děvečce, která přes deset let slouží, dobře a poctivě se chovala, takové křivdy nečinila, nýbrž ji radči, mělaliby v domnění bejti, služby propustila a k rodičům odpustila, tak aby většího naříkání, kteréž každého dne slyším, až domnění hrozného, ale nepravdivého, sjíti mohlo pakli ne, aby to do povětří se uvrhlo, a místo hněvu v lásku a v milost obrátilo, neboť vrchnost můž říci, co chce, ale jiný nechť se nerovná, sice u nás každá děvečka v tom domnění byla, ano i s takovým tomu rovným pocportem se obešla. O nových věcech budu od vás ústní bohdá oznámení očekávati. Má rozmilá žena též mi píše, že kurfiřt lid obdankoval a ten lid že se dal všecken k Mansfeldu; ale já zde slyším jinak. Též mi píše, že prej JMC. všeckny ty věci kurfiřtu potvrdí, kterých žádá a tu že JMC. s kurfiřty Mansfelda skrotí. Bůh opatruj své věrné a vysvoboď je ze všech neřestí. Amen. 14. 1623 v m. červnu. (Dorota ze Sulevic Janovi Živnůstkovi.)

Můj vzláště milý pane Jene Dačický ! Pán Bůh rač vám dáti dobrý a štastný den. Schválně tohoto posla posílám nemohouce se tomu vydiviti, co se to děje, že sou včera pro mne nepřijeli, an jsem o tom psala, též taky po Štěchovi skázala ! Ach bože, což mám malou pomoc, v tý konský práci, já bych dnem nocí pracovala a jiný aby vesel byl. Jistě já ustávám a jak sobě řeknu, co sem mínila udělati, udělám, neb vidím, že čím dál hůř. Není divu, zvyklost druhý přirození. Čím hrnček navře, zapáchá. Dost že prej pěkný fraucimor na Podluzích, však kdyby tolik trápení pocítili, jako já a takový bydlo měli přes 22 lítě, vyšlo byjim z krásy, s cizími muži leflovati. Moh pán prvé tu, kde do hnízda píro naspřahal, vzíti, aneb tu vrtěnu některou sobě rovnou. Já měla dnes býti při postoupení mlejna; a zejtra do Hořovic bych měla jeti, však ne do toho sodomskýho domu, nežli do něčího jinýho, mohlo by se mi srdce rozpuknouti. Od neděle jsem zde, trvám, že mne pán rád uhlídá co sůl v očích i s tou svou.... Aby takový řád čert vzal; nechám všeho, tak budu do Prahy psáti a oznámím, že bych se ráda hnula, ale pán že o mě nestojí a že pro mne nechce poslati. Pěšky jíti nemohu. Aby takový kvasy čert vzal ! Prosím Vás, zkažte mi, chtějí-li pro mne poslati či nechtí, já budu věděti co činiti a já bych mezi blázny víc býti měla, musela bych nevím čím býti, abych to dýl trpěti mohla. Dorota z Sulevic. 15. 1623 v m. červnu. (Jan Litvín z Říčan Janovi Živnůstkovi. Na počátku průpověď : Pomocí páně a průvodem štěstí.)

Auspice Christo, comite fortuna. Můj velice důvěrný pane příteli ! psaní vaše jest mi dodáno, z kteréhož (ač sám neduživý) mírně pookřál jsem, Bůh pro své milosrdenství rač začátkům požehnati, svou svatou církev i věrné pěstouny její mocně chrániti, opatrovati, říditi a spravovati a vítězné vdyckny učiniti. Amen. Má nejmilejší zkrze zlé katolické raddy nechce než přece do oplakaných věcí lézti; chválím Boha, že já nic takového nepretendyruji, přijde ten čas a sešle jej ten všemohoucí náš pán, v němž já do dědictví mého, Bůh dá, šťastně zase vkročím a všemohoucího pána Boha a ochranci mého spolu i s jinými věrnými z jeho veliké milosti díky mu vzdávajíce oslavovati budu. Píše mi má nejmilejší, že kněží pod obojí budou vypovídáni, dávám jí na to švarnou odpověď, mezi jinými i to dokládám, že my všickni Boha věrní s nimi půjdem a bohdá s nimi zas vesele přijdem, ale mně se zdá, že Bůh a prostředkové tomu v cestu vkročí. Co slyšeti nyní nového o Uhru, od Slízska i o kurfiřtu saském, juž-li z toho sněmu se rozjeli, v důvěrnosti za oznámení žádám; pana Laur(ence), pana Voř(echovského) i jiných Bohu věrných žádám, že velice pozdraví a mé služby vzkáže a přece-li do té vsi a kterého dne přijedou, v důvernosť za oznámení žádám, ač hrubě neduživý sem, ale srdečně se rád s nimi shledám. S tím zůstávám váš upřímný a volný přítel do smrti. Patientia. 16. 1623 v červenci. (Jan Litvín z Říčan Janovi Živnůstkovi do Velvar. Na počátku průpověď : Vizte, křesťané, blíží se vykoupení. Na pečeti písmena IO - R (iohannes rziczan). Vivite Christiani, appropinquat redemptio. Můj velice důvěrný pane příteli ! na pánu Bohu vám všeckno dobré vynšuji a žádám. Nemohl jsem toho nechati, abych vás neměl touto škartou navštíviti, chtíce rád zvěděti, kterak se i se všemi Bohu věrnými a mými důvěrnými pány přátely míváte, čeho za HOŘOVICE HRAD. oznámení žádám, já v svém podružství, Bohu mému se ve všem poroučejíc a navštívení jeho vysoce sobě vážíc, mám se tak, jak se jeho svaté Božské milosti líbí; že pak vy na mne již dokonce zapomínáte a v mém podružství mě ani navštíviti nechcete, to svému neštěstí přičísti musím. Vedlé toho můj důvěrně milej pane Jene, vás za to přátelsky žádám, pokudž ten posel se juž navrátil a co dobrého a jistého s sebou přinesl, že mi v důvěrnosti o všem napíšete; já taky jednu věc mám před sebou, ale nerad by ji před sebe vzal, až bych s vámi se shledal, o to promluvil, tak aby náš pan Laurenc i pan de Núce o tom zvěděti mohli, pokudž můžete nyní ke mně jen asi na den přijeti. Skažte mi, poslal bych kočárek pro vás, tak abychme se shledati mohli. Nyní se velmi silně na poště zkrz Beroun jezdí, musí něco pilnýho beyti, jakož i něco se juž proslejchá, než rád bych na krunt přišel. Pana Laurence, pana Voř(echovského) ode mne velice nastokrát pozdravte a mé služby oznamte. Litostivě sem to nesl, že mým podružstvím pohrdli a mě nenavštívili : věděli, že u vyhnance a podruha žádného dobrého bydla by nenašli. S tím sem váš do smrti upřímný a volný přítel. Patienta. Od našeho vzácného a pobožného muže kněze Samuele, máte-li jaké poselství, prosím se sdělte. 17. 1623, 17. září. (Vácslav Pešík z Komárova Janu Živnůstkovi.)

Slovutný pane Jene Dačický, pane příteli můj vzláště milej ! Zdraví a jiného všeho dobrýho přeji vám věrně rád. Můj milej pane Jene z důvěrnosti k vám tuto cedulku píši, je-li co toho, nebo u nás velká rozprávka jest, že by měli Prahu na některou neděli zavříti, neví se, proč by ji pak zavříti měli; někteří o tom rozpráví, aby přestupovali. Pak nevím, je-li pravda, můj milej pane Jene, prosím vás, že mi napište, je-li co toho. Taky vás žádám, že mi oznámíte, co tak novýho slyšeti je. U nás slyšíme, že by Uher s velkou silou měl beyti juž v Skalici, tak se o tom rozpráví. Pak nevím, je-li co toho v říši slyšeti, že jest Corduge (Cordova) vod Maurice na hlavu poražen; že by měl vzat býti z Mansfeldu vod Maurice do arestu za jistými příčinami pro jaký praktiky, pak nevím, je-li to dojista pravda. Vo Habrštatským neníčko málo slýšeti. Praví, že toho nic pravda není, co sou v Praze tiskli o tý bitvě. Můj milej pane Jene, co tak slyšeti, prosím, že mi s důvěrností napíšete. Prosím, že ode mne, když uhlídáte pana Laurence, velice pozdravíte. S tím pán Bůh s námi. Datum v neděli po svatý Lidmile. Léta 1623. Můj milý pane Jene ! voznamuji vám, že ještě až posavad za můj stateček peněz mi nedávají, nevím, co mám činiť, od pana (z) Martinic mám přípověď, že mi bude dáno, neníčko na to vokazují, že přišla ratificaci. V. P. z K..