Zálužský hrad

Sedláček zde viděl zbytky příčného příkopu a čelní hradby, v nerovné vnitřní ploše zaznamenal četné prohlubně, snad zbytky původní zástavby, ze které byla vykopána vstupní šíje (snad do sklepa) s portálem. Při stavbě vodárny roku 1954 došlo k výrazným terénním zásahům ve východní části areálu, které byly naštěstí dokumentovány J. Maličkým. Bylo zachyceno čelo a část bočních stěn zděné budovy, průběh příkopu a archeologický materiál datovatelný rámcově do 15. století..

1377 zde seděl Markvart ze Záluží, který pocházel z rodu Sulislavců a byl vnukem Oldřicha z Valdeka. Někdy na sklonku 15. století se Hrádek stal součástí žebráckého panství, jehož držiteli byli (asi od r. 1484) páni z Gutštejna. Po Gutštejnech, před r. 1495, dostali Hrádek do dědičného vlastnictví od krále Vladislava II. Jan a Kunata Pešíkové z Komárova. Tak se stal Hrádek součástí komárovského statku – byl opuštěn, neboť držitelé statku sídlili v komárovském hradě a záhy zpustl. Jako pustý se uvádí v r. 1543, kdy byl jeho držitelem Jan mladší Pešík z Komárova, a naposledy ještě r. 1586. Z hradu se dochovaly zbytky příkopů a zdivo, které bylo odhaleno při výkopech pro vodovod po r. 1960. Dnešní budova, postavená na jeho místě, je bývalý ovčín, k jehož stavbě bylo použito kamene ze zřícenin hradu. Vížka s cimbuřím u této budovy je novodobá romantická stavba asi z poloviny 19. století.

Statek Budislavský náležel potom Mikulášovi a bratru jeho Hynkovi. Onen záhy zemřel, zůstaviv tuším syny Jana a Jindřicha, s kterými se strýc jejich Hynek asi r. 1573 rozdělil. Jemu zůstala Budislav, jim se dostalo vsi Záluží a k tomu mlýnu pod Budislaví, který sloul Lánského, s rybníčky. Nedlouho potom se bratří rozdělili; Jindřich dostal jen peníze, za něž si tuším r. 1575 od pana Petra Voka ves Chustnici se dvorem na 3 léta najal, Janovi se dostala ves Záluží. Asi do těchto dob připadá vznik tvrze zdejší, již Jan k obydlí svému podlé způsobu tehdejšího věku vystavil. K zaplacení snad útrat na to vzešlých prodal r. 1579 mlýn Lánský strýci svému Hynkovi. Když asi r. 1592 zemřel, děti jeho ještě let svých neměly a kromě děda Kunše nejstaršího Dvořeckého z Olbramovic a strýce Jindřicha jiných ochrancův nebylo. Jindřich, ač byl od bratra dílný, hned se ve statek sirotčí uvázal beze všeho uručení a popisu statku, jak se slušelo a patřilo. Věc tu vznesl Kuneš na soud zemský, žádaje v tom jako děd sirotkův za opatření a za dovolení, aby statek prodati mohl. Proti tomu mluvil Jindřich lživě, že jest nedílný, zapomněv, že o tom zápis ve dsky vložen byl, vymlouvaje se tak, že statek zarukovati povinen nebyl; později však přistoupil ke smlouvě která r. 1592, 13. června zavřena byla, tak že Jindřich statek ten od sirotkův za 1200 kop gr. č. koupil. Jindřich z Tučap byl člověk násilný a vášnivý, jenž se právě asi při smrti bratrově z vězení vrátil. Bylť totiž v Kostelci Podolském Zikmunda Osterského ze Sulevic zavraždil a potom se bratru jeho Janovi ze Sulevic vymlouval, že k tomu velikou příčinu danou měl. Nechtěje, aby věc ta k soudu zemskému došla, rád byl, že se Jan Osterský podal ke smlouvě (r. 1591, 13. června), v níž se Jindřich zavázal, že dobrovolně se postaví v úřadě nejv. purkrabství a seděti bude půl léta ve věži Daliborce kromě ještě jiných výminek. Statek Záluží držel jen asi 5 let. Učinil smlouvu se strýcem svým Vácslavem z Tučap, že mu prodá tvrz Záluží se dvorem popl., chalupami a všemi dědinami, ves a díl vsi Kátova; nežli však Vácslav statek koupený zaplatiti mohl, padl Jindřich v bitvě u Jagru r. 1596. Peníze za statek dědil strýc jeho Mikuláš a také Vácslavovi Záluží r. 1597 ve dsky zemské vložil. Od těch dob náleželo Záluží ke statku Budislavskému. Vojtěch ze Záluží přidal se k pánům z Rožemberka, když roku 1452 válku opověděli císaři Fridrichovi, a vytáhl pod praporem úřadu Choustnického. (Arch. Třeboň.) Tehda bylo Záluží na hořejší a dolejší rozděleno. V jednom byl dvůr poplužný, na němž seděl r. 1483 Radslav syn Vachův, jeden dvůr kmecí patřil ke kostelu Budislavskému, druhá čásť se dvorem poplužným v plat vysazeným, vsí, mlýnem v Ježné a kusem lesa Třešněvce patřila ke Lhotě (viz tam) a spadla po smrti Vácslava Lhotského ze Zásmuk a dětí jeho na krále (r. 1483); výprosou se dostala toho roku Oldřichovi Smrčkovi ze Mnichu (DD. 17 f. 187 a 23 str. 360). Později patřila ves Záluží Heřmanovi a Mikuláši bratřím z Vojslavic, kteří ji prodali Mile z Broumovic a Janovi a Linhartovi bratřím Batelovským z Prostého..

Od ovčína lze pozorovati starou cestu, kudy se na toto návrší jezdívalo; jelo se zvolna až k jihozápadnímu opyši a návrší a odtud se cesta zatočila protivným směrem. Větší čásť návrší toho vyplňovalo předhradí, bezpochyby jen oplaňkované, v němž byl dvůr a co k němu patřilo. Před samým ovčínem překopáno bylo návrší příkopem, kterýž pro jeho mělkosť jen cvičené oko najde. Vedlé samého příkopu táhne se zřetelně základní zeď patřící k bývalému hrádku, za ním pak následuje vyvýšenina na způsob náspu, díry vykopané a kopce rumu. V těch místech asi stál hrádek a tvrz, jehož zbytky při založení ovčína na dobro rozkopány. Před lety prý tu kopali a přišli na chodbu s dveřmi, které měly kamenné veníře, ale že se země příliš sypala, zase to zaházeli. Hrádek jest bezpochyby sídlo prastaré. Založeno bylo zajisté za oné doby, kde se nevelkým hrazeným místům říkalo hrádek anebo hradec, aby se rozeznávaly od velikého ohrazení či hradu. Tento hrádek již dávno již spustl, když se nejbližší okolí dostalo v držení pánů z Valdeka. Zmínka se činí ve starých pamětech o Zbyňkovi ze Záluží, který se nazývá vnukem Oldřicha, zakladatele kláštera svaté Dobrotivé, tedy bezpochyby synu Zbislava Třebuňského. Zdali jest rok jeho úmrtí (roku 1358) správný, pochybujeme. Téhož bratr Heřman Zajíc ze Záluží vstoupil do kláštera sv. Dobrotivé, a jak se zdá, byl r. 1353 jeden z nejstarších bratří. Z téhož rodu připomíná se potom r. 1375 Vilém ze Záluží, nazývaje se tak, ale jestli ještě Záluží držel, není nám známo. Současně s těmito připomíná se jiný Zálužský rod, kterýž nenosil na štítě svinské hlavy, nýbrž erbem svým srovnával se s mocným rodem Sulislavcův, kteří měli v 13. věku hojné statky, ale pro své rozplození veliké příliš schudli. Jako majetek jejich připomíná se r. 1275 městečko Cerhovice. Ve 14. stol. proslul z téže rodiny Markvart ze Záluží živobytím takovým, kteréž bychom nazvali nyní spustlostí. Asi roku 1353 okolo hodu svatého Martina uzavřel sňatek s Adličkou z Valdeka; námluvy dály se na hradě Zálužském ve velké síni u přítomnosti mnohých svědkův, ale beze všeho hluku, tak že svět o tom nezvěděl. Po některém roce odpudil ji od sebe, po čemž se vdala ona za Jindřicha z Ryžemberka. Na Markvarta šly potom těžké časy a aby si pomohl z dluhů, zasnoubil se asi r. 1357 s Vaňkou z Fusperka, ač byla starší než on a mohla býti jeho mateří. Námluvy se konaly v Pokonicích a sňatek veřejně stvrzen skrze faráře osady Žákavské. Manželství to trvalo sedm let; potom odvrátiv se od manželky své, po 13 let s ní nebyl, nýbrž vzal k sobě zase Adličku a žil s ní jako s manželkou 13 let. Podobné zjevy asi se spatřovali také u jiných osob, ale jest s podivením, že po tak dlouhý čas Markvart církevním právem kárán nebyl. Teprve r. 1377 došla zpráva o tom k vikářství arcibiskupskému, bezpochyby na žalobu, kterou vznesla Vaňka. Tato také před soudem duchovním žalujíc na Markvarta, že ji od sebe odpudil, žádala, aby manželsví s ní uzavřené bylo vyhlášeno za platné. Markvartovi sice poručeno bylo, aby Adličku opustil, dokud pře tato rozhodnuta nebude, ale nikde není psáno, jak dopadla. V jakém poměru oba tito rodové k našemu Hrádku byli, nevíme; zdá se nám však, že Markvart držel hrad a Zajícové ves Záluží. Hrádek, pokud lze poznati z pozdějších běhů, dostala komora královská ve své držení, ale zastaven brzo. Se Žebrákem drželi Hrádek páni z Gutšteina a osadili silnici u Hrádku Zálužského, když by kdo projel clo tudy, aby mu pobrali na hrad Žebrák koně i vozy. Král Vladislav dal Hrádek dědičně Janovi a Kunatovi bratřím Pešíkům z Komárova, a r. 1495 tak i učinil se vsí Cheznovici, která někdy k Hrádku příslušela. Pustý zámek Hrádek držen ke zboží Komárovskému a připomíná se ještě v pamětech až do počátku 17. věku..