Hořovice

Okruh je přístupný v období duben - říjen. Okruh začíná zámeckým vestibulem, odkud se jde halovým prostorem schodiště s klenutým stropem (freska Jana Ferdinanda Schorra) do Přijímacího salónu (prezentace 6 generací rodu Vrbnů, kteří budovali barokní zámek a zasloužili se o rozvoj panství. Cenná ručně malovaná mapa panství z r. 1756). Následuje Rudolfova pracovna (Rudolf z Vrbna 1761-1823), Hudební salón, Hlavní sál (přebudován v pol. 19. stol. z pův. barokní kaple, okázalá novoklasicistní výzdoba, malby K. Würbse na stěnách, galerie předků). Přes Červený salónek (rodinné portréty Schaumburgů) a Zelený salón se přichází k Velké jídelně (druhorokoková úprava). Následuje prohlídka knihovny (oválný prostor s knihovnami po obvodu místnosti, cca 4 tisíce knih), Loveckého salónu (s funkcí herny, typicky pánská místnost), Zlatého salónku (ve stylu tzv. třetího rokoka, intimní dámská komnata určena k hrám a občerstvení) a dále Hostinského apartmá, které tvoří Modrý salónek a Ložnice pro hosty (apartmá určeno pro nejbližší rodinné přátele). Exotická koupelna byla zřízena poč. 20. stol., současná výzdoba pochází z období po r. 1920. Trasu uzavírá prohlídka kuchyně pro služebnictvo, byt šoféra, pokoj kuchařky a kancelář kastelána.
II. okruh - Soukromá apartmá. Prohlídka s průvodcem (cca 30 min.), okruh je přístupný od května do září. Prohlídka začíná v chodbě k soukromým pokojům, kde visí rozměrné portréty předků posledního majitele Heinricha hraběte ze Schaumburgu, knížete z Hanau. Z Africké chodby se vchází do malého komunikačního prostoru s litinovým schodištěm, po straně ruční jídelní výtah. Přilehlá přípravna jídel obsahuje ve vestavěných skříních expozici početných rodinných jídelních servisů a souborů skla. Malá jídelna má ráz panelové obrazárny (vybraná díla z rozsáhlých sbírek kurfiřta Friedricha Wilhelma I.). Patrně nejpůsobivějším pokojem východního křídla je knihovna kněžny (obnovena podle akvarelu hraběnky Nosticové). Prohlídka vede dále ložnicí knížecího páru (bíle lakovaný nábytek ve stylu Ludvíka XVI.). Přes odpočívárnu v orientálním stylu prohlídka pokračuje do halového prostoru prvního patra východní věže, která sloužila hlavně panské části rodiny. Odtud je přístupný pokoj Heinrichova bratra, prince Tassila a moderní koupelna. Dále se jde do Přijímacího salónu knížete Heinricha s Hesenskou obrazárnou, ze salónu se nahlíží do pracovny knížete. Prohlídka končí v Africké chodbě s loveckými trofejemi knížete Heinricha a grafikami s předky Hanavských i Fuggerů.
III. okruh - Hry a hračky malých aristokratů. Prohlídka s průvodcem (cca 30 min.), okruh je přístupný od dubna do října. Výstava hraček a her na zámku v Hořovicích byla po letech přesunuta do prostor bývalé zámecké kuchyně. Výstava není určena výhradně pro děti. Její součástí jsou hračky určené pro šlechtu i pro běžné měšťanské děti. Ve vstupní místnosti je jeden z nejvzácnějších exponátů, domeček pro panenky (17. stol.) z majetku rodiny Valdštejnů. První část výstavy tvoří dívčí hračky, vč. sběratelských rarit (nábytek z neglazovaného porcelánu, stříbra či miniaturní míšeňské nádobí, funční miniaturní sporáčky či miniaturní funkční splachovací toaleta. Další část tvoří hračky pro kluky, kteří byli odmala vychováváni pro vojenskou nebo diplomatickou kariéru - velké množství deskových her a hlavolamů, stavebnice, ruleta či karty. Návštěvníky určitě zaujme laterna magika, která promítala miniaturní obrázky ze skleněných destiček. Poslední část prohlídky tvoří rozměrný model kolejiště (zabírající celou místnost) s detailně propracovanou krajinou a funkčními lokomotivami a soupravami..

Starého zámku na přelomu 12. a 13. století. Toto bylo původně dvorcem (hospodářská zástavba + obytná budova), později gotickou tvrzí a hradem. První a né zcela průkazné zmínky o opevnění jsou z dob husitských válek, respektive obléhání Hořovic Sirotky z let 1422 a 1430. V dnešní stavbě Starého zámku lze již analyzovat prvky pozdně gotického hradu, na který byla tvrz přestavěna koncem 15. století. V roce 1639 byl hrad vypálen Švédy a po roce 1648 opraven v barokním stylu. Po vystavění nového zámku ztratil definitivně funkci šlechtického sídla a sloužil jako obydlí úředníkům a jako hospodářské zázemí. Kníže Jindřich Hanau-Schaumburg jej prodal státu a od roku 1929 je sídlem správy vojenských lesů. Ke starému hořovickému zámku (hradu) se vážou jména slavných šlechtických rodin, které zde svého času pobývaly. V nejstarší historii šlo zejména o pány ze Žirotína (přelom 13. a 14. století), vlastníkem Hořovic (přibližně do roku 1390) byl však i sám král Václav IV., který nedaleko vystavěl hrad Točník. Dále například vlastnické právo Ondřeje Hulera, odpůrce kališníků, doložené roku 1422, svědčí nepřímo proti pravdivosti legendy o narození krále Jiřího z Poděbrad roku 1420 v Hořovicích. Z dalších slavných majitelů hořovického panství lze jmenovat alespoň pány z Říčan. Jan Litvín z tohoto rodu se osobně účastnil Pražské defenestrace roku 1618 a vyhodil vlastnoručně z okna Bořitu z Martinic. Není se co divit, že po Bílé Hoře získávají Hořovice – jako konfiskát po Říčanech – právě Martinicové (roku 1622). Dcera posledního z „hořovických“ Martiniců Bernarda Ignáce – Tereza Františka – si bere za muže roku 1685 Jana Františka, hraběte z Vrbna a Bruntálu. O pět let později na něj převádí veškerý majetek po otci: Vrbnové se stávají pány na Hořovicích a rozhodují se pro stavbu nového barokního zámku. Trhový odhad z roku 1709 dokládá, že v tomto roce byla budova nového barokního zámku již dokončena. Lze konstatovat četné odlišnosti od dnešního stavu (půdorys, výška, členění). Můžeme říci, že tehdejší stav k dnešnímu by se měl asi jako jádro k celku. Pravděpodobně v roce 1737 byl objekt rozšířen zhruba do dnešní půdorysné polohy písmene H. Ve stejné době byl založen zámecký park, tehdy francouzský, podle projektu Johanna Ferdinanda Schora (1686-1767). Tento muž je i autorem rokokové fresky ve vstupním vestibulu (původně hlavním sále zámku) „Oslavy věd a umění“. Na přechodu mezi nádvořím zámku a parkem je dodnes možno spatřit ohrazení a bránu, kde jsou sloupy osazeny sochami a vázami z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Obdobně i východní část parku uzavírá Sluneční brána se sochami z dílny téhož autora. Začátkem 19. století došlo k úpravám nesoucím již empírové znaky. Kulaté věže s báněmi na východních koncích obou křídel byly nahrazeny čtverhrannými jednopatrovými pavilóny. Změna majitelů roku 1852 znamenala další stavební vývoj objektu. Třináct let trvající přestavba (1856-1868) zahrnovala i takové úpravy, jako zrušení centrálně umístěné kaple a vznik nového hlavního sálu na jejím místě, ubourání hospodářských budov (pivovar a vinopalna) a posuv celého severního křídla dále k severu vedlo k dosažení osové symetrie budovy. Kolem roku 1896 vznikla v zadní části severního křídla i nová zámecká kaple v empírovém slohu. Hlavním autorem návrhu většiny tehdejších úprav byl kasselský dvorní architekt Gottlob Engelhard (1812-1876). Poslední úpravy interiérů byly provedeny v letech 1922 až 1923 na podkladě návrhů prof. Ernesta Hagera z Mnichova pod vedením architekta Henflinga. Nový hořovický zámek a přilehlé panství vlastnily dvě šlechtické rodiny: do roku 1852 zmínění Vrbnové, v letech 1852 až 1945 rodina pánů Hanavských (Hanau) z Hesenska v Německu. Nejvýraznější osobností rodu Vrbnů byl nesporně hrabě Rudolf, prezident Královské společnosti nauk, přírodovědec, filantrop a podnikatel. Založil mj. botanickou zahradu podél obou zámků, vystavěl empírovou rodovou hrobku, zejména však investoval do hořovického železářského průmyslu. Na přelomu 18. a 19. století dosahuje zdejší slévárenství špičkové evropské úrovně zejména v produkci litinových šperků, kamen, mříží, reliéfů, soch atd. Po Rudolfově smrti panství přebírá jeho syn Eugen, mimo jiné i mecenát houslisty Josefa Slavíka, zvaného český Paganini. Po prodeji panství Dominikem z Vrbna se Hořovic ujímá nový majitel, Friedrich Wilhelm, kníže Hanavský a kurfiřt hesenský. Tento v Prusko-Rakouské válce roku 1866 ztrácí Hesenské knížectví a Hořovice se pak stávají posledním útočištěm Hesensko-Kasselských knížat. Vzpomínku na „domovské“ zámky Wilhelmshöhe a Wilhelmsthal budou nadále evokovat jen detaily v upravených interiérech Hořovic – obrazy, knihy apod. Poslední hesenský kurfiřt zemřel ve svém pražském paláci (dnes tzv. Kolovratský) na Malé Straně roku 1875 a je pochován i s manželkou měšťanského původu - Gertrudou - v německém Kasselu. Druhorozený syn Moritz, dědic panství, je již pohřben v hořovické rodinné hrobce. Až do roku 1917 přechází panství na mladší bratry: po Moritzovi je to Wilhelm, Karl a poté Heinrich, který roku 1917 zemřel bez potomků. Jisté bezvládí na Hořovicích (na zámku byl italský zajatecký tábor, učitelský ústav, byty) radikálně ukončil Jindřich Hanau-Schaumburg. Tento „pozapomenutý“ pravnuk prvního z hanavských majitelů Hořovic úspěšně uplatňuje dědický nárok na oba zámky, velkostatek, domy ve městě, pilu v Jincích, lesy a další majetek. Tento majetek užívá se svou manželkou Marií Terezií Fuggerovou z Babenhausen, s bratrem Tassilem (známým akrobatickým letcem) a svými čtyřmi dětmi až do roku 1945. Na základě Benešových dekretů byl zámek konfiskován a je dnes v majetku státu, ve správě Památkového ústavu středních Čech v Praze.