Loučky

Zbyly zde pouze základy a destrukce budov. Válcový bergfrit stál v čele jádra, dnes z něj zbylo pouze torzo, vlastně jen interiér, který nezkušenému návštěvníkovi může připomínat spíše studnu. Berfrit měl průměr okolo 8,5 metrů a vnitřní světlost přízemí 2,3 metru; síla zdiva byla 3,1 metru. Nejstarší palác stával naproti bergfritu v jihovýchodním nároží jádra, zatímco tradičnější místo pro palác na konci dispozice zaujal vstupní příhrádek. Před palácem jsou zbytky cisterny vylámané do skály. Další objekt stál vedle bergfritu při severní hradbě jádra. K nejstarším částem hradu patřilo nepochybně také předhradí, které obklopuje jádro ze severní a východní strany. Leží o 5 metrů níže a nebylo odděleno příkopem, což v této oblasti není neobvyklé; nicméně jižně od bergfritu je ve svahu deprese, která může být zbytkem zasypaného příkopu – to by ale musel potvrdit či vyvrátit archeologický výzkum. Toto starší předhradí bylo od předpolí hradu oddělené velkým příkopem, který je široký 25 metrů a v současné době hluboký 7 metrů. Předhradí chránila obloukovitá štítová hradba se vstupní bránou. Ze zbytků se tloušťka štítové zdi odhaduje na 4–5 metrů, ale výšku určit nelze. Stejně tak není jasné, zda byla postavena najednou, či vznikla zesílením starší hradby. Zbytky boční hradby mají tloušťku 2 metry. V předhradí se dochovaly také relikty dvou zděných stavení – na jihovýchodě za štítovou zdí a při severní hradbě. Na severu, kde byl svah mírnější, chránil předhradí ještě malý parkán. Odborníci se shodují na tom, že zesílení štítové zdi, obezdění příkopu na vnější straně kontraskarpovou zdí a uzavření příkopu příčnými zdmi proběhlo během pozdně gotické přestavby (asi půlstoletí před zánikem hradu). V této době pravděpodobně vzniklo také nové předhradí (či nahradilo původní primitivní opevnění), které má pravidelný obdélný tvar 40x52 metrů. Na východě bylo odděleno dalším příkopem, částečně vysekaným ve skále, širokým 25 metrů a 5 metrů hlubokým, před kterým byl ještě vyhozen val. Příkop a vnější val obepínají také celou severní stranu hradu – nové předhradí i starší část hradu – val je částečně na straně k předhradí obezděn a na koruně zřejmě nesl palisádu. Samotné nové předhradí bylo obehnáno jednoduchou hradbou, z níž zbylo jen pár zbytků. V severní části bylo k hradbě přiloženo dlouhé, zřejmě jen přízemní stavení. Přístupová cesta vedla od vsi ze severu a vstupovala do východního příkopu, jehož dno bylo kvůli komunikaci srovnáno a upraveno. Cestu kontrolovala subtilní hranolová vížka, jejíž torzo se zachovalo. Občas bývá považována za bránu starší stavební fáze hradu, ještě před tím, než cesta vedla příkopem (viz jedna z kreseb), není to však příliš pravděpodobné – čelní val, který byl vybudován se stejné stavební fázi jako ona vížka a příkop, není přerušen žádným pozůstatkem starší přístupové cesty. Naopak se zdá, že vížka byla jediným prvkem obrany, který umožňoval boční postřel cesty na dně příkopu. Cesta dál vedla podél jižní strany předhradí, kde se k předhradí připojoval podélný příhrádek. Ten umožňoval obranu posledního úseku cesty před branou do předhradí. Jižní hradba tohoto příhrádku je nejzachovalejší zdí hradu. Část stojí v plné výši, v horní části je 50 cm silná a završená šikmou stříškou. Zachovaly se i úzké střílnové štěrbiny pro ruční střelbu. Hradba neměla kamenný ochoz, přístup byl zřejmě řešen dřevěnou konstrukcí. U jihozápadního cípu příhrádku vstupovala cesta do šikmo postavené brány, před kterou nebyl vybudován příkop. Z brány do nádvoří pak cesta procházela 15 metrů dlouhým zalomeným koridorem, bráněným z obou stran. Jde o typický pozdně středověký obranný prvek, který se užíval na pernštejnských hradech. Většinou byly tyto koridory vysunuty do předpolí a byly proto ze stran snadno zranitelné. Zde byl koridor přimknut k hradbě, což jej činilo méně zranitelným. Z nádvoří předhradí pokračovala cesta po mostě, který byl umístěn nad severní částí příkopu. Na předhradí je znatelný nájezd předmostí a před čelní hradbou je patrný zděný pilíř mostu, který před hradbu předstupoval. Cesta pak pod kontrolou bergfritu procházela k západu (severně pod jádrem) až k opyši, kde se stočila k jihu a pak vedla přes příhrádek až do jádra. Pozdně gotické opevnění spoléhalo na vedení přístupové cesty, postřel z hradeb a z jedné malé věžičky, na krátký vstupní koridor a mohutnou štítovou zeď. Brána do předhradí neměla ani příkop. Pokud tedy snad vojska Matyáše Korvína zaútočila na hrad, byl pro ně snadnou kořistí..

Byl vystavěn jako správní a vojenské centrum samostatného panství, které vzniklo oddělením loučské kotliny od rozlehlého deblínského dominia. Vytvoření loučského statku můžeme časově zařadit do 30. let 13. století, neboť již v r. 1236 se po Loučce píše Hartleb, který byl příslušníkem rodu pánů z Deblína. V l. 1292–1303 se v pramenech objevuje Budiše a jeho syn Vítek z Loučky. Ve 14. století vlastnil Loučku rod pánů z Kunštátu, kteří zde měli svého purkrabího. V r. 1366 jím byl příslušník místní drobné šlechty Dětřich z Chvališova, zaniklé vesnice, která stávala v údolí potoka Libochůvky v místech, kde je dnes osada Chytalky. V r. 1390 byli držiteli hradu bratři Vilém, Smil a Čeněk z Kunštátu a Loučky. Hrad byl částečně rozbořen za husitských válek a úplně zničen v druhé polovině 15. století, patrně za česko-uherských válek, takže se v r. 1502 připomíná jako pustý. Hrad Loučka měl rozlehlé předhradí, oddělené od ostatního terénu hlubokým a širokým příkopem. Na předhradí jsou zřícené zdi, jež ukazují půdorysy budov; místy je znát i vyzdívka příkopu. Na jižní straně nad svahem, jenž prudce klesá do údolí řeky Loučky, stojí hradební zeď, zbudovaná z lomového kamene. Nejvýznačnější stavbou hradního jádra byla vysoká válcová věž, jež složila nejen jako hláska, ale chránila také padací most a přístup k bráně, která stála pod ní. Podle místní pověsti prý přitáhl k hradu Jan Žižka z Trocnova a chtěl ho dobýt. Pevnost však byla i pro zkušené husitské bojovníky tvrdým oříškem, a proto prý se Žižkovo vojsko zmocnilo hradu lstí. Jisté je, že Jan Žižka u Loučky nebyl, ale že tudy táhli husité, když koncem října 1425 pronásledovali císaře Zikmunda a jeho zetě Albrechta, kteří po neúspěšném obléhání táborské posádky v třebíčském klášteře ustupovali přes Loučku k Tišnovu a Drásovu. V literatuře je hrad Loučka někdy označován mylným názvem Střemchov. Nazval ho tak, patrně na základě chybného výkladu pramenů, tišnovský farář a spisovatel dr. Jan Bílý (1819–1888)..

Poprvé se po tomto hradě (bez obav nad pravostí dokumentu) píše roku 1287 (de Luxa) Hartleb (CDB V/2, č. 869, s. 590; CDM 4, č. CLII, s. 211, jinde též z Dubna). Tu a tam se ještě dnes objevuje datum 1236 (CDM 2, č. CCLXXV, s. 315; Hartleb je zde uveden jako svědek – Hartlibus de Luchca), kdy se má po hradě rovněž psát Hartleb. Nicméně dnes je toto datum považováno za nereálné a jeho původ tkví v pramenech z kategorie padělků. V listině z roku 1278 daruje Hartlieb de Laučka (v textu uveden jako Hartlews de Luxa) patronátní právo kostela ve Velké Bíteši tišnovskému klášteru. Patrně tím, kdo zahájil stavbu hradu, byl Hartleb st., který se roku 1254 píše po Deblíně a později z Dubna. Zemřel mezi lety 1286–1292. Hrad tedy začal budovat jako muž ve značně pokročilém věku. Po hradu se píše buď on, nebo až jeho stejnojmenný syn Hartleb ml. (umírá po roce 1294), bratr Vítka z Loučky. Podle M. Plačka se po hradě píše právě Hartleb st., bratr Jence z Deblína (Plaček, M. 2007: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, 358), otec Hartleba ml. a Vítka. Hrad, tedy alespoň jeho jádro, tedy mohl být budováno už jejich otcem Hartlebem st. Vítek z Loučky zdědil hrad roku 1292. Větev rodu pánů z Deblína sídlící na Loučkách vymřela někdy po roce 1322, kdy se naposledy uvádí Vítek z Loučky (CDM VI, č. 209, s. 156) (Vitkonis de Luczka). Po něm jsou osudy hradu neznámé, snad formou odúmrti spadl na krále a ten hrad postoupil Kunštátům (snad již Gerhardovi z Kunštátu podle M. Plačka), po Gerhardovi drží hrad roku 1353 jeho syn Hroch z Kunštátu a z Louček (ZDB II, 117), který Horní a Dolní Loučky (patrně i hrad) zapsal jako věno své manželce Markétě ze Šternberka (Plaček, M. – Futák, P. 2006: Páni z Kunštátu. Rod erbu vrchních pruhů na cestě k trůnu, 125). Druhou možností by byl sňatek Gerharda z Kunštátu (†1350) s dědičkou Louček, tedy dcerou Vítka z Louček (obě varianty M. Plaček). Roku 1360 je Hroch poprvé uveden pod predikátem z Louček (de Luczka, ZDO I, č. 718; CDM 9, č. 144, s. 116). Hroch zemřel před rokem 1367 (Plaček, M. – Futák, P. 2006: Páni z Kunštátu, 431). Po Hrochově a Kuníkově (jeho syn, zemřel krátce po roce 1368) smrti zdědila jejich majetky boleradická větev rodu Kunštátů, konkrétně Vilém z Boleradic. Následně jsou v držbě hradu doloženi bratři Vilém (II.), Čeněk (I.) a Smil (I.). Po smrti Čeňka připadly Loučky do vlastnictví Viléma (II.), což se odrazilo i v jeho predikátu (Plaček, M. – Futák, P. 2006: Páni z Kunštátu, 438; ZDB VII, č. 1072). Vilém (II.) z Louček (1377–1408) v době markraběcích válek stál po boku markraběte Prokopa. Jeho syn Boček zase poskytoval určitou formu podpory lapkovské družině, tzv. Tovaryšstvu Janáčovu. Je však otázkou, jestli do této jeho případné podpory byl zapojen i hrad Loučky. Patrně poslední generací rodu Kunštátů, která využívala hrad Loučky, byla generace dětí Viléma (II.), tedy synové Boček, Smil (III. – číslování a údaje z knihy Plaček – Futák: Páni z Kunštátu, rodokmen str. 586-587), Čeněk (II.) a Kuna (I.), který zemřel nejpozději, a sice roku 1460. Pokud byl hrad nejpozději v 70. letech 15. století opuštěn (Plaček, M. – Futák, P. 2006: Páni z Kunštátu, 482), pak představuje Kuna (I.) posledního jeho doloženého majitele, po jehož smrti hrad chátral. Hrad se jako pustý uvádí roku 1497 (Plaček, M. 1987: tamtéž, 246; ZDB XVII, f. 10, č. 54). Roku 1366 je na hradě doložen purkrabí Dětřich (Plaček – Futák: tamtéž, 482). Podle Plačka se Kunštáti stavebně podíleli na podobě tzv. dolního hradu, krytého masivní zdí (až 5 m širokou) štítového charakteru. Podle konfigurace terénu je však tzv. dolní hrad součástí původního stavebního záměru (Plaček, M. 2007: tamtéž, 358). Archeologický materiál datuje hrad do doby 2. poloviny 13. – 15. století (Poláček, L. 1990: Feudální sídla v povodí Bystřice, Nedvědičky a Bobrůvky ve světle archeologických nálezů. In: Pravěké a slovanské osídlení Moravy. Sborník k 80. narozeninám Josefa Poulíka, 407–425). Je hypotetické, zda zánik hradu souvisel s česko-uherskými válkami, pro případné dobytí hradu jak v husitských válkách, tak ve válkách česko-uherských, nemáme prozatím žádné indicie..