Pernštejn

Okruh pro děti - jako okruh 2., ale s upraveným textem. Délka prohlídky cca 50 min.
4. Hradní nádvoří - prohlídka bez průvodce. Čtyři hlavní nádvoří, kaple, hladomorna, výstavy, suvenýry, bydlení služebnictva. Pro návštěvníky se vstupenkou na okruh 1.-3. je vstup na okruh 4. zdarma.

Od nového parkoviště pak vedou lesní trasy přímo na hrad. Cesta je pro pěší dlouhá necelý kilometr (to ujde každý, kdo má alespoň trochu dobrou kondici). Nebo lze stále využít starou cestu, tzv. Kamenici, která vede od sochy sv. Jana Nepomuckého (za odbočkou na Smrček). Jde o starou středověkou cestu, hlavní přístup do hradu asi do poloviny 16. století, kdy se hlavní přístupová trasa přeložila do míst dnešní silnice na Smrček. Cyklisté samozřejmě mohou dojet až ke hradu, pro uzamčení kol je na 1. předhradí u restaurace stojan..

Nebylo jistě rozsáhlé, mělo však, jak je dodnes patrné, věž i palác. Věž kruhového půdorysu, zvaná Barborka, byla vysunuta ke straně předvídaného útoku a natočena k ní výhrůžným břitem. Byla původně nižší a stála volně, obtočena jen okružní hradební zdí s ochozem. Se sousedním palácem, rovněž samostatně stojícím, byla spojena patrně visutým můstkem. Tuto podobu, připomínající větší tvrz, nepodržel ovšem Pernštejn dlouho. Už ve 14. století vznikla přístavba v severovýchodní části hradního území, která značně změnila dosti rozsáhlé nádvoří a dala základ k vytvoření druhého obytného traktu. Největší stavební ruch však nastal na hradě až v 15. a počátkem 16. století. Vynutil si jej stále rostoucí význam pernštejnského rodu. Ze soukromého hradu, nenáročného rozlohou i výstavbou, se stalo důležité politické a správní středisko a representační panské sídlo. Je nesnadné přesněji stanovit, na kterém místě stavební úpravy začaly. Snad byl ještě za života Viléma z Pernštejna (r. 1422) rozšířen palác a jižně od něho zřízeno nové nádvoří. Jistě však již v prvních desetiletích 15. století vznikla první přístavba vně ohradní zdi (v místech mohutného opěrného pilíře) a v krátkých intervalech další obytné budovy, které pronikavě změnily tvářnost Pernštejna. Zakrytím válcové věže s břitem ztratil hrad svůj hrdý až útočný ráz a změnil se v opevněné obydlí. I na opačném konci se hrad rozrůstal. Na zmíněném nádvoří vznikla koncem 15. století mohutná stavba representačního charakteru s největší místností hradu, s tzv. rytířským sálem. Rovněž na sklonku 15. věku vyrostla na této hradní straně první hranolová věž, která sice měla i obrannou funkci, byla však vyhrazeno převážně obytným účelům

Do pokročilého a pozdního 15. století spadá také vznik větší části jednoduchého, ale velmi účinného opevnění. Vnitřní pás hradeb, obíhající celkem souvislý parkán, vytvořily spojovací hradební zdi vložené mezi dvě válcové věže, věžovitou čtvrtou bránu a velkou, samostatně stojící hranolovu věž, původně vyšší a spojenou s hradem dvěma visutými můstky. Od nejbližšího okolí byl tento pás hradeb oddělen hlubokým okružním příkopem, přes který vedl padací most čtvrté brány. Předsunuté opevnění se pak soustředilo jen ve směru očekávaného útoku. Hradbou i příkopem navázalo na vnitřní obranný pás a šlo po šíjí daleko dopředu, až k polokruhávé baště u první brány. Zahrnovalo v sobě několik pevnostních útvarů, z nichž nejúčinnější byl barbakan. Byl opatřen v prvním poschodí řadou střílen rozestavěných tak, že umožňovaly obranu v širokém úhlu. Rovněž v 16. století se na Pernštejně stavělo. Jako předchozí přístavby sledovalo i nejnovější stavební podnikání odstranění strohého obranného charakteru hradu. Mělo dobudovat stále sice ještě opevněné, především však pohodlné sídlo, které mělo důstojně reprezentovat rostoucí význam Pernštejnů. Patrně ještě v první čtvrtině století byla dokončena stavba knihovny a dalších obytných místností v místech nynější tzv. černé brány, která využila stavebně hradební zdí i jedné zdi první hranolové věže. Tento nový trakt, prolamující půdorysnou uzavřenost vnitřního hradu, nebyl však jíž jen neorganickým účelovým přiřazením nových prostor. Jako první sledoval v značné míře výtvarné zřetele, především v půdorysné pravidelnosti a v symetrickém řešení obou volných průčelí. Současně s jeho přístavbou bylo provedeno několik menších stavebních úprav, jimiž byl stavební vývoj hradu v podstatě skončen. Ačkoliv hrad Pernštejn je zajímavý především svým složitým stavebním vývojem, který sledoval pozvolnou přeměnu středověkého hradu v novověký opevněný zámek, nechybějí mu zajímavé a výtvarně velmi hodnotné architektonické detaily ani kvalitní sochařská a malířská výzdoba. Vedle pozdně gotické sklípkové klenby, kterou Ize nalézt i na jiných pernštejnských stavbách (Kunětická Hora Pardubice), vynikají přesně opracovaná mramorová ostění oken a dveří, pocházející většinou z rozhraní gotiky a renesance, a stejně pečlivě opracované krakorce nejrůznějších tvarů, nesoucí arkýře a ochozy. Z plastické výzdoby jsou pozoruhodné štukové reliéfy v rytířském sále z doby kolem roku 1700, pomník majitele hradu I. Schröffla z roku 1806 a F. Schröffla z let 1807–8 v hradní zahradě, oba od Ondřeje Schweigla. Z malířské výzdoby jsou vedle několika kvalitních obrazů v galerii cenné nástěnné malby v ložnici a v tzv. čínském salónku, pocházející asi z 60. let 18. století, a nástropní a nástěnné malby v kapli Obrácení sv. Pavla, malované v roce 1716 F. J. Ecksteinem.

Nenávratně zmizely truhlice, ve kterých byly na hradě uschovávány důležité dokumenty i kronika rodu, kterou znal ještě Jungmann. Teprve v 19. století byly vandalsky zničeny při skartacích úřední spisovny pernštejnských statků i rodinné písemnosti, uložené dosud v Pardubicích. Historie hradu i jeho obyvatel je zašifrována do žalostně neúplných a zlomkovitých údajů a je komplikována i tím, že k nejstarším dějinám rodu připojil několik vlastních listin vydavatel Moravského kodexu a falzátor Antonín Boček, jeden z prvních rodopisců Pernštejnů. Jedinými, žel mlčenlivými svědky dramatické historie Pernštejna jsou často jen jeho zdi, hradby, úzké chodby, točitá schodiště a mramor krakorců. O počátcích pernštejnského rodu i hradu se zachovala pověst, kterou koncem 16. století zaznamenal, zpracoval a v r. 1593 vydal v Zrcadle slavného markrabství moravského Bartoloměj Paprocký z Hlohol. V jeho podání zní pověst takto:

„A znáti jest, že ještě za oněch válečných králův moravských tento erb pánům z Pernštejna nadán, o němž v Kronyce Polský tato zmínka se činí : Že jest byl muž jeden jménem Věňava, ten měl bydlení své v krajině moravské mezi velikými horami, dobejvaje sobě živností pálením uhlí, maje chaloupku svou na vysoké hoře postavenou, v kteréž chléb i jiné potřeby sobě choval. Když pak živnosti své hleděl a nečasto doma býval, naučil se do té chaloupky zubr (choditi), chléb a cokoliv jiného v ní dostal, to všecko sžíral. Dověděvši se o škůdci svém Věňava, myslil na to, jak by mohl toho zubra zabíti. Až jednoho času, když sobě něco před chaloupkou opravoval, zubr pozadu tam vešel. O němž když Věňava zvěděl, poznenáhlu se na něj přiloudil, jehož zubr ucítivši, chtěl z boudy vyskočiti. Ale on doskočivši k němu, za rohy jej uchytil, a utrhši mladý proutek, skrze chřípě jeho prostrčil, upletši houžev, podlé sebe vedl od toho místa veliké tři míle až do města Brna, kdež na ten čas byl král s dvorem svým. Král vidouc v muži takovou sílu, za ten dar, který mu přivedl, zeptal se ho, čeho by žádal. Kterýž odpověděl: Toliko svobodu aby mohl míti a na těch horách bez překážky uhlí páliti. Znajíc král v něm větší zasloužení, tou vší krajinou mezi těmi horami na věčnost jej daroval. Což on s vděčností přijavši, mužnost svou prokázal: levou rukou drže zubra za houžev, pravou tesačku, kterou při sobě nosil, dobyvši, jednou ranou mu hlavu sťal. Načež král patříc a jeho síle se divíc, na věčné časy jemu i potomkům jeho hlavu zubří černou na zlatém poli a v chřípích jeho houžev za erb daroval a nositi přikázal. Toho všeho potvrzuje starodávní pověst mezi lidmi té krajiny, že ten Věňava měl syna jménem Prštena a jsouce sám v letech starých, synu svému na památku na tom místě, kde prve měl svou chaloupku, dvůr dřevěný vystavěl, nazvavši jej od jeho jména Prštanem. A ten okršlek mnohými vesnicemi a městečky osadil, veliké roje včel rozmnoživše. Když pak syn jeho dorostl a síly nabyl, dal jej ku dvoru královskému, sám pak hospodářství dohlídal.“

Tato erbovní pověst má lidový ráz. Mohla vzniknout v okolí Pernštejna a byla jeho pány přijata. O historických počátcích hradu a Pernštejnů ovšem mnoho neříká a Paprockého etymologický výklad názvu hradu od „Prstana“ je vymyšlen. S největší pravděpodobností jde o odvozeninu německého „Bärenstein“, tj. „Medvědí hrad“. K tomuto etymologickému výkladu vedou i názvy potoka Nedvědičky a městečka Nedvědice. Architektonický rozbor hradu ukazuje, že jeho počátky lze datovat do 13. století. Byl tehdy postaven jako typický ostrožní hrad na místě, které jedinečně vyhovovalo svému účelu: ze tří stranic chráněn příkrým skalnatým ostrohem (skála prostupuje stavbu hradu až do druhého poschodí), přístupným jen ze sever ní strany po hřebeni, jenž se ke svému zakončení a k místu hradu mírně zvyšuje a mohl být snadno přehrazen příkopy a chráněn soustavou opevnění. A jako by se příroda úmyslně postarala i o další podmínku nedobytnosti hradu: na místě pro stavbu nejpříhodnějším je ve skále jezírko s nevysychajícím pramenem (dnes je zastavěno hradními budovami a sestupuje se k němu z vnitřního hradního nádvoří). Zde bylo postaveno jádro hradu: okrouhlá věž, hradní palác a nádvoří chráněné hradbami. Tyto partie byly zcela překryty pozdějšími přístavbami, jen vysoká věž Barborka vyčnívá dodnes nad komplexem hradních budov. Kdo postavil jádro hradu a dal mu jméno, nevíme. Počátky Pernštejnů a jejich genealogie je až do konce 13. století nejasná a vlivem Bočkových falz ji historikové namnoze jen zkomplikovali. Za prvního předka Pernštejnů, historicky bezpečně doloženého, se pokládá Štěpán z Medlova, významná osobnost Moravy na počátku 13. století. Byl velmožem a služebníkem markraběte Jindřicha Vladislava a Přemysla Otakara I., purkrabím na hradě Děvičkách, zakladatelem doubravnického kláštera a svědkem na několika listinách z l. 1203–1228. Snad to byl on, kdo přenesl těžiště rodového majetku z jižní Moravy (Medlov je u Pohořelic) na svahy Vysočiny. Nasvědčuje tomu fundace kláštera, která v této době nebyla jen výrazem zakladatelovy zbožnosti, ale upevňovala i jeho majetková práva a přispívala k lepšímu využití fundátorových pozemků. Právě ve 13. století se vytvářejí nové základy panské moci: rozsáhlý pozemkový majetek nezávislý na službě panovníkovi a na jeho přízni, s poddanskými vesnicemi a pevnými hrady. Několik nejvýznamnějších moravských panských rodů si budovalo svá dominia právě v jihovýchodní oblasti Českomoravské vysočiny: Pernštejnové, páni z Lomnice, z Kunštátu a z Boskovic. Sem nezasahoval příliš panovníkův vliv, bylo zde dostatek půdy pro kolonizaci, lesů pro lovy, míst pro stavbu hradů a vládlo zde soukromé právo. Pernštejnům se zde dařilo stejně jako jejich sousedům, s nimiž vstupovali do příbuzenských svazků. Mladší synové a dcery, kterým se nedostalo urozených nevěst nebo ženichů, vstupovali do klášterů a do církevních služeb, a upevňovali tak spojení církevního a panského majetku. Štěpánův syn Vojtěch (v listinách jsou o něm zmínky v l. 1228–1256) se stal proboštem doubravnického kláštera a významným církevním hodnostářem. Vojtěch a jeho bratři Štěpán a Jimram se v polovině 13. století psali stále ještě z Medlova. Teprve v r. 1285 vystupuje v listině olomouckého biskupa Dětřicha pro kostel v Olší, náležející doubravnickému klášteru, Stephanus de Perenstein, patrně vnuk Štěpána z Medlova. Jsme tedy u data, kdy byl hrad již postaven a kdy se po něm začali nazývat jeho majitelé. Koncem 13. století se rod pánů z Medlova silně rozrostl. V listinách vystupuje 5 bratrů (Filip, Jimram, Štěpán, Bohuslav, Havel), z nichž někteří se nazývají z Medlova, jiní z Pernštejna nebo se tyto přídomky střídají. Nevíme přesně, jak se vyvíjely jejich rodové a vlastnické vztahy v této době, ale je zřejmé, že Pernštejn se stal hlavním hradem a jádrem rodového majetku. Přídomek z Medlova ve 14. století mizí a vedlejší větev Pernštejnů, nazvaná podle Jakubova, nedosáhla většího významu. Jimram vydal v r. 1297 na Pernštejně první známou listinu. Z bouřlivých let po vymření Přemyslovců (1306) a z doby vlády Jana Lucemburského (1310–1346) nemáme o Pernštejně a jeho pánech mnoho zpráv, i když lze předpokládat, že patřili mezi ty pány, o kterých Karel IV. napsal, že „se stali většinou tyrany a nebáli se krále, jak se slušelo, protože si byli království mezi sebe rozdělili“. Ani klidnější doba vlády Karla IV. a jeho bratra markraběte Jana Jindřicha nemohla zastavit vzestup panské moci. Probíhal však v této době „legální cestou“, podle práva, a šlechtě vyrůstali mocní soupeři v městech a v církvi. Z prvních dvou třetin 14. století známe jen jména Pernštejnů. Víme, že se zúčastnili veřejného života na sněmech a v úřadech, dále rozšiřovali svůj majetek a že některé členky pernštejnského rodu byly abatyšemi klášterů (např. Klára, uváděná jako abatyše doubravnického kláštera v r. 1360). Hrad se v této době asi příliš neměnil; jeho velká doba přišla teprve v poslední čtvrtině 14. a během 15. století. Po smrti markraběte Jana Jindřicha (1375) dochází na Moravě k vleklým sporům mezi jeho syny, markrabaty Joštem a Prokopem. Země se rozdělila do nepřátelských, vzájemně se napadajících stran a hrady se měnily v základny politických skupin a v hnízda rytířských loupežníků. V čele pernštejnského rodu a pánem hradu je v této době Vilém I. (v dokumentech se objevuje v l. 1378–1422). Byl ideálním hrdinou své doby, který ve službách markraběte nebo na vlastní pěst bojuje, loupí, zmocňuje se statků a úřadů, buduje rozsáhlé panství, ale také stavovský stát: politika, loupež a boj splývají vjedno a vyžadují schopnosti ke všemu. Pernštejnové vstoupili se svým hradem a vojskem do služeb Joštových a patřili po dlouhá léta k oporám jeho strany. Pernštejnská posádka nebojovala jen za politické zájmy svých pánů, ale přepadávala kupce téměř na všech cestách Moravy. Sloužili v ní drobní rytíři z okolí Pernštejna jako nižší velitelé, poddaní z pernštejnských vesnic i profesionální lapkové. Po loupežných akcích se scházeli na hradě a dělili se s jeho pánem o kořist na polovinu. O Vilémových činech byla dokonce složena posměšná píseň, ale to nijak nebránilo, aby se účastnil sněmů a nejvyšších soudů a zastával čelné úřady v zemi: byl starostou znojemského hradu, komorníkem olomouckého i brněnského soudu a dvakrát zemským hejtmanem. V této funkci vedl moravské pány v r. 1421 na Čáslavský sněm. Zahájil vzestup rodu k nejvyšším společenským a politickým cílům. Vilémovi synové Bavor a Jan († 1475) se stali stoupenci husitství. Bavor bojoval proti křižákům ve slavných bitvách u Ústí a Tachova a Jan, který byl hlavou rodu v polovině 15. století, byl jednou z hlavních opor husitství a vlády Jiřího z Poděbrad na Moravě. V době husitských válek byl zničen a opuštěn doubravnický klášter (možná, že za Žižkovy výpravy na Moravu) a jeho majetek přešel na Pernštejny. Do řad husitů nebyli páni vedeni Husovými revolučními myšlenkami, ale touhou po církevním majetku a politickými úvahami. Jan z Pernštejna patřil v době bezvládí k „národní“ straně a dvakrát jednal s polským králem o jagellonskou kandidaturu na český trůn. Sloužil věrně Jiřímu z Poděbrad, ale Pernštejn byl dále hlavním sídlem soukromého vojska, s nímž Jan dobýval v soukromé válce proti Albrechtu Rakouskému dokonce i hrady v Dolních Rakousích. Opět zastával zemské úřady a za vlády Vladislava Jagellonského byl jedním ze čtyř ředitelů země. Dosavadní pernštejnské panství rozšířil sňatkem s Bohunkou z Lomnice a koupí dalších statků (Křižanov, Bystřice, Skály, Mitrov). V 15.–17. století vojenskopolitický význam hradu vyvrcholil. Pernštejn je v této době nejen centrem rozsáhlého panství s desítkami vesnic, s městečky a tvrzemi, ale i pevností, jež má důležitou úlohu v bojích o Moravu a o Brno. Této úloze hradu odpovídá i další etapa v jeho budování. K původnímu jádru hradu přibývá nyní především důmyslný systém opevnění, které chrání již celý ostroh. Kolem hradu byly vyhloubeny příkopy a postaveny hradby s novými věžemi v úhlech hradeb i uvnitř hradního areálu. Vyrostla pro Pernštejn typická čtyřhranná věž, umístěná mimo hradní budovy a spojená s nimi původně dvěma dřevěnými mosty, jež měla zajistit poslední možnost obrany a ústupu v případě dobytí jádra hradu. Hradní budovy se rozšiřovaly o nová stavení na úkor vnitřního nádvoří a hrad, který měl málo místa, se začal tyčit do výšky. Hlavní systém opevnění se rozrůstal směrem na sever, proti jedině možnému směru útoku. Na tuto stranu se budoval celý ostroh jako součást pevnosti; byl obehnán hradbami a přehrazen několika příkopy s padacími mosty. Na severním konci opevnění stála vysoká půlkruhová bašta, chránící vchod do rozsáhlého prostoru předhradí, kde byly zřejmě hospodářské budovy. Další překážkou na cestě ke hradu byl příkop chráněný mohutným barbakánem, jehož tři metry silné zdi se střílnami pro lehké palné zbraně a podsebití chránily úzkou cestu ke vchodu, obestavěnou hradbami. I kdyby se byl nepřítel dostal přes další příkop do samotného prostoru hradu, stál by před problémem dobývat jediný úzký vchod, umístěný vysoko nad zemi, k němuž vedla původně dřevěná rampa zakončená padacím mostem. A pak by musel pronikat do prostorů hradu labyrintem úzkých chodeb a schodišť, kde nemohli projít ani dva zbrojnoši vedle sebe. Před zavedením účinné granátové dělostřelby byl hrad nedobytný. Ale ještě jednou se podoba hradu změnila, a to koncem 15. a v první polovině 16. století. Z pevnosti se stal symbol velkolepého rozmachu moci a bohatství pernštejnského rodu v této době. Přestavbu zahájil největší z Pernštejnů, Janův syn Vilém II. (* kolem r. 1435, † 1521). Vilém II. žil v době přeměny středověku v renesanci a převedl svůj rod do nové epochy s jedinečným úspěchem. Tak jako jeho děd Vilém I. dovedl těžit ze zmatků a válek, tak i Vilém II. dovedl využít poměrného klidu svým „ekonomickým“ smyslem k přímo fantastickému vzestupu rodového majetku, který nemá ve své době obdoby. Od svého otce Jana přejímal se svým bratrem Vratislavem († 1496) v podstatě pouze velké pernštejnské panství a pochybné nároky na několik jiných statků. Ve své závěti však už odkazoval dědicům nejbohatší moravská a česká panství (helfenštejnské, přerovské, hranické, kojetínské, tovačovské, kunštátské, židlochovické aj., v Čechách pardubické s Kunětickou horou, Týnec nad Labem, Potštejn, Litice, Rychnov, Hlubokou), která trojnásobně převyšovala dosud největší majetek rožmberský. Vilém II. dosáhl tohoto zázračného, rozmachu obratnou kombinací hospodářských a finančních schopností a politického vlivu. Byl považován za průkopníka šlechtického podnikání, zejména rybníkářství, dolování a obchodování, a za bankéře krále a jiných šlechticů. Svou politickou dráhu zahájil sice ve službách uherského krále Matyáše Korvína, ale brzy přešel k Jagelloncům a zasloužil se osobně o jejich zvolení na uherský trůn. Za půjčky a politické služby byl odměňován vysokými úřady a zástavami královských a církevních statků. Jeho politická dráha vyvrcholila důležitým úřadem nejvyššího hofmistra Českého království, který chtěl udržet pro svůj rod. Pro konec 15. a počátek 16. století je Vilém II. z Pernštejna pro vnitřní české dějiny téměř důležitější osobou, než byli jagellonští králové; dovedl se obratně pohybovat v rozporech mezi šlechtou, králem a městy, balancoval mezi různými skupinami a snažil se řešit spory kompromisem. Přičítá se mu zásluha o podepsání svatováclavské smlouvy z r. 1517, která řešila spory šlechty a měst, jež hrozily vyústit v občanskou válku. Ve spletitých náboženských poměrech proslul tolerantností. Přál na svých statcích katolíkům, utrakvistům i českým bratrům a odmítal náboženské hašteření. Soudil, že věroučné spory má rozhodnout bůh. Ke stáří u něho sílil pocit odpovědnosti za osudy země a ve svých listech se projevuje jako patriarchální a morální soudce české společnosti. Usiloval o udržení jednoty království proti separatisti snahám Moravanů, varoval před pronikáním cizinců a před úpadkem mravů. Vyslovoval se pro pořádek, právo a pro posílení královské moci, kterou sám kdysi rozkládal. Palacký pokládá Viléma II. z Pernštejna za jednu z nejvýznamnějších osobností českých dějin a jeho politickou činnost přirovnává ke Karlu IV. Vilémův syn Vojtěch (1490–1534) zdědil českou část statků a úřad nejvyššího hofmistra, Jan († 1548) část moravskou; po Vojtěchově smrti se v jeho rukou pernštejnský majetek opět spojil. Po vymření Jagellonců se vyskytl názor, že českým králem by mohl být zvolen Vojtěch z Pernštejna. I to dokumentuje význam rodu v první polovině 16. století. Jan z Pernštejna dovedl udržet zděděný majetek a byl na zýván „Bohatý“. Zastával opět vysoké úřady na Moravě a třikrát byl zemským hejtmanem. Měl dobrý vztah k Ferdinandu Habsburskému, ale vystoupil proti jeho centralistickým a protireformačním snahám smělým listem, žádajícím zemské náboženské svobody. Byl přívržencem luterství a defenzorem konzistoře podobojí, ale svoboda náboženství trvala na jeho panstvích dále. Ke konci jeho života se však už začaly projevovat první příznaky krize pernštejnského majetku. Vilém II. sice přestal bydlet na Pernštejně, a pokud nebyl u dvora, pobýval hlavně v Pardubicích, jež se staly „hlavním pernštejnským městem", ale na Pernštejn nezapomněl. A tak hrad nestihl osud mnoha jiných středověkých panských sídel – zpustnutí a ruiny. Zahájil naopak jeho přestavbu na reprezentační sídlo a ve své závěti poručil dědicům, aby na troskách doubravnického kláštera vystavěli kostel, kde si přál být po chován. Vilém II. a Jan rozšířili hrad o nové reprezentační sály a tam, kde nebylo možno posunout zdivo, byly do něho zasazovány krakorce a na nich zbudovány arkýře, takže hrad má ve vyšších poschodích větší plochu než v přízemí. Vstupní prostor byl překlenut smělou a krásnou diamantovou klenbou a někdejší věžní kobky se změnily v obytné místnosti. Hrad měl části vymezené posádce, úřednictvu a pánům, pokud zde pobývali. Renesanční styl, který i na Pernštejn přinesli patrně Italové, se prosazoval v prostorovém pojetí nových sálů a v kamenických pracích na ostění oken a portálů. Materiál k těmto náročným pracím poskytoval výborný bílý nedvědický mramor. Ten byl základním stavebním materiálem i pro stavbu doubravnického kostela a pernštejnské hrobky. Zásluhou Jana z Pernštejna, který splnil poslední vůli otcovu, zde vznikl jeden z našich nejpozoruhodnějších kostelů pozdní gotiky. Náhrobní kameny Viléma II. a Jana jsou dnes zasazeny do chrámové zdi. Při restaurátorských pracích posledních let byly na Pernštejně odkryty pod omítkami chodeb a některých místností desítky nápisů a kreseb, datovaných a datovatelných většinou do poloviny 16. století. Jsou zajímavým dokladem o životě na hradě a o kulturním profilu doby. Dosud nebyl proveden jejich vědecký rozbor, ale jsou zde nápisy české, německé i latinské psané řemeslnými písaři i prosté nápisy na zdi obsahují citáty z bible, z antických autorů, památníkové záznamy i projevy vojácké vulgarity. Nechybí ani astrologická znamení. To svědčí o humanistickém vzdělání obyvatel hradu a o tom, že hrad byl v době svého největšího rozkvětu domovem sociálně i nacionálně pestré společnosti. Po Janově smrti v r. 1548 se o statky rozdělili jeho 3 synové. Nastal nezadržitelný rozklad rodového majetku. Jaroslav promarnil během krátkého života († 1569) téměř celý svůj díl. Vojtěch držel Pernštejn do své smrti v r. 1561 a zapsal se do náboženských dějin jako stoupenec luterství a autor polemického spisu proti českým bratřím. Nejvíce proslul třetí Janův syn, Vratislav, nazývaný podle způsobu svého života „Nádherný“. Sloužil třem císařům (Ferdinandu I., Maxmiliánu II. a Rudolfovi II.) a v r. 1567 se stal nejvyšším kancléřem Království českého, první politickou osobností země. Vratislav se pohyboval většinou ve svých palácích v Praze a Vídni, kde vydržoval více než padesátičlenný „dvůr“ a kde se scházela pestrá kosmopolitní společnost. V císařských službách, kde se stýkaly nitky evropské politiky, zejména zápasu mezi reformací a protireformací, byl získán pro katolickou věc a oženil se s členkou rodiny španělských grandů Marií Manriquez de Lata. Španělský král Filip II. byl jeho příznivcem a udělil mu Řád zlatého rouna. Katolickou horlivost Vratislava a jeho manželky pocítili i poddaní pernštejnského panství, kde začala protireformace již dávno před Bílou horou. Vratislav byl příznivcem umění, kupoval obrazy a budoval knihovny a parky, ale společenský i kulturní lesk jen zastíral hlubokou krizi rodového majetku, jež se projevovala obrovským zadlužením. Vratislav se sice pokoušel o hospodaření, na Pernštejnsku například oživil těžbu rud, ale hlavní starostí jeho agentů bylo opatřování půjček, a to i od vlastních poddaných. Pokud žil, udržovalo jeho postaveni věřitele na uzdě. Musel však prodávat celá panství a nepomohlo ani to, že císař převedl 100 000 zl. dluhů na komoru. Po Vratislavově smrti v r. 1582 nastala katastrofa: věřitelé vypovídali úvěr a dědicové si museli vypůjčit na černé sukno, jímž byl v době smutku zahalen pražský pernštejnský palác. Pak následuje již jen agónie nejslavnějšího moravského rodu: z 20 dětí, které zplodil Vratislav s Marií Manriquez de Lara, přežili otce jen 2 synové a 5 dcer. Z těchto dcer vynikla první dáma království, Polyxena († 1642), manželka Viléma z Rožmberka a pak Zdeňka z Lobkovic. Mladší z bratrů, Maxmilián, byl duchovním a Jan († 1597) zdědil sice majetek, ale především dluhy. Musel rozprodat téměř všechna panství a vstoupit do vojenských služeb. V r. 1596 prodal i hrad Pernštejn a rod dožíval v Litomyšli. Jan měl se svou příbuznou z rodu Lara několik dětí, z nichž Vratislav Eusebius pokoušel štěstí za třicetileté války v císařských vojenských službách, ale v r. 1631 padl jako poslední mužský potomek pernštejnského rodu v šarvátce se Švédy. Jeho sestra Eusebie, poslední členka rodu, zdědila Litomyšl a zemřela zde v r. 1646. Koncem 16. a počátkem 17. století se na Pernštejně vystřídalo několik majitelů: od Jana z Pernštejna koupil panství za 40 000 zl. Pavel Katharýn z Katharu, písař Markrabství moravského. V r. 1604 přešlo panství do vlastnictví Adama Lva Licka z Rýzmburka. Jeho manželka Estera převedla pak majetek druhým sňatkem do rodiny Lichtenštejnů-Kastelkornů. Nedobytnost hradu se naposledy osvědčila v době třicetileté války, zejména při dobývání Brna Švédy v r. 1645, kdy hradní posádka, jíž velel Mikuláš Fleškyn z Auerspachu, spolupracovala s obleženým městem. Švédové hrad marně obléhali a jejich dělostřelba poškodila jen část horního patra. Ve válkách byl hrad bezpečným útočištěm okolního obyvatelstva a jeho majetku a od poloviny 17. do poloviny 18. století byl vyhlášen zemskou pevností. V r. 1710 koupil pernštejnské panství František ze Stockhammeru a v držení tohoto rodu byl hrad až do r. 1793. V 17. a 18. století se stavební ráz hradu nezměnil. Z této doby se uchovaly jen některé vnitřní úpravy, štuková výzdoba rytířského sálu z doby kolem r. 1700 nebo rokokové malby v ložnici a v čínském salónku, vzniklé v 60. letech 18. století. Kolem hradu byly stavěny hospodářské a správní budovy; nová barokní kaple s freskami F. R. J. Ecksteina, provedenými v r. 1716, nahradila starší hradní kapli, jejíž umístění není známo. Noví majitelé dali vytesat nad některými portály své erby a pokračovali v budování parku, který založil na severozápadních svazích hradního ostrohu zřejmě Vratislav z Pernštejna. Park byl empírově upraven a jsou v něm umístěny plastiky Ondřeje Schweigla. Východně od barbakánu upoutává pozornost staletý tis, k němuž se váže pověst o založení hradu. Od Stockhammerů koupil hrad Ignác Schröffel z Mannsberka. Sňatkem a přikoupením přešel hrad spolu s panstvím v r. 1818 do vlastnictví rodiny Mitrovských z Nemyšle, v jejichž vlastnictví zůstal až do r. 1945. V polovině 19. století patřili Mitrovští k moravské patriotické šlechtě a měli ke hradu dobrý vztah, i když v něm nebydleli. Provedli řadu stavebních i interiérových úprav, jako například portálu rytířského sálu po r. 1828; Vladimír Mitrovský spolu s Janem Nepomukem Mitrovským zde vybudovali knihovnu, pro niž získávali knihovny ze zrušených klášterů a již doplnili literaturou své doby, francouzskou a německou beletrií, vlastivědnými i literárními moraviky, ornitologií a cestopisy; během 19. století vzrostl počet knih na 6188 děl o 13 576 svazcích (z nich 1 prvotisk a 36 rukopisů), se sbírkou rytin, fotografií a 2320 kreseb. Mitrovští rovněž zachránili hrad před úpravami navrženými Augustem Prokopem, kterými měl Pernštejn získat romantizující vzhled. Dnes je hrad majetkem státu. Státní památková péče zajistila a zpřístupnila tuto jedinečnou stavební památku naší národní minulosti, která je dokladem, jak kdysi vypadalo sídlo předních velmožů země..

Její otec ji poslal na hrad Veveří k markraběcímu dvoru. Jak už to tak bývá, tak dívka neznámo s kým otěhotněla, čímž svůj rod vystavila hanbě. Jenže Adléta své selhání zapírala, a dokonce vyřkla křivou přísahu: "Pane Bože, jestli že jsem já břichatá, bodejť bych se hned na tomto místě propadla!" A jak řekla, tak se i stalo. Zjevovat se však začala nikoli na Veveří, ale právě na Pernštejně, kde ji vídali s dítětem v rukou. Známé je již předpovídání narození či úmrtí v rodině pánů z Pernštejna podle barevného výběru noční vycházkové garderoby, bílé rukavičky a černé rukavičky označovaly to, co se má přihodit a co rod nemine. Čerpáno z knihy Páni z Pernštejna. Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy od Petra Vorla (vydání z roku 2012, strana 20)..