Einmannbunker

Sestaven byl z betonového dna, válce a kužele sloužícího jako střecha. Jednotlivé díly byly spojeny šrouby a opatřeny krycím nátěrem v odstínech od šedé barvy po světle zelenou. Ke konci války bylo od kamufláže upuštěno. Cena jednoho kusu se pohybovala od 430 do 525 říšských marek. Výrobce používal kvalitní, dobře zpracovanou betonovou směs vyztuženou svařenou ocelovou sítí, takže většina bunkrů je dodnes zachována v dobrém stavu..

Jedná se o jednoduchý železobetonový prefabrikovaný kryt, vyráběný ve velkých sériích v letech 1939 až 45. Byl, jak napovídá název Luftschutz-Splitterschutzzelle, určen k ochraně strážného při leteckých náletech na průmyslové objekty nebo železniční zařízení. Oficiální název můžeme snad přeložit jako protivzdušná, protistřepinová kobka. Lidový název einmannbunker není zcela přesný, protože býval využíván k ochraně až tří osob. Posádky tvořili hlavně příslušníci tzv. werkschutz, ozbrojené ostrahy továren podřízené policejnímu ředitelství, střežící zajatce i totálně nasazené pracovníky pracující pro blaho říše. Pamětníci, totálně nasazení při výstavbě petrochemického komplexu v Litvínově-Záluží, vzpomínali, že těchto zařízení využívali strážní střežící sovětské zajatce, kteří v průběhu spojeneckých náletů nesměli do krytu. Osobně si pobyt v bunkru během náletu nedokáži představit, neboť při výbuších bomb skákal prý až metr vysoko. Výrobcem krytů používaných v protektorátu a na území tzv. Sudet byla drážďanská firma Dyckerhoff und Widmann K.G., Betonwerke Cossebaude, zkráceně Dywidag. Cena se pohybovala od 430,- do 525,- RM. Dnes se s těmito stavbami můžeme setkat na celém území naší republiky, na Slovensku, v Německu, v Polsku a dokonce byla podobná zařízení zhotovována i v Anglii. Einmannbunker umístěný nedaleko nádraží v Louce u Litvínova sem byl přemístěn na podzim roku 2008 z bývalého nádraží v Horním Jiřetíně, aby unikl destrukci..