důl Pluto II.

Těžba v osudném roce 1981 užívala 8 komorových porubů a 4 až 5 ražených chodeb v uhlí. Obvodní báňský úřad v Mostě (OBÚ) řadil důl podle analýz důlních větrů mezi doly neplynující. Hlavní nebezpečí ale přinášel uhelný prach, který byl na pokyn OBÚ v Mostě skrápěn vodou a ochranu poskytovaly také protivýbuchové uzávěry. Větrání podzemních prostor zajišťovaly dvě vtažné jámy (Pluto II. a jáma B) a jedna výdušná jáma V. Klimatické podmínky zlepšovaly v podzemí čtyři ventilátory a jeden chladič důlních větrů. Přes všechna tato opatření došlo na odpolední směně dne 3. 9. 1981 k výbuchu jemného vysušeného uhelného prachu, který byl uvolněn po tzv. pilířové ráně (za pomoci výbušnin) při likvidaci ocelové výztuže v chodbě, kterou se dopravovalo pásovým dopravníkem uhlí z revíru. Při neštěstí zahynulo 51 horníků a 14 báňských záchranářů. Zvlášť tragické jsou příběhy havířů, kteří si z různých důvodů vyměnili směnu a přišli tak o život. Příslušníci vyšetřovací komise, kteří během vyšetřování výbuchu fárali do podzemních prostor včetně dozorujícího prokurátora, dokázali porušování bezpečnostních a technologických předpisů. Dokonce bezprostředně po katastrofě, kdy záchranáři ještě hasili v dole požáry, pokračovala na jiných úsecích těžba. Horníci byli vedeni k honbě za tzv. rekordy v soutěžení v těžbě mezi doly ve všech revírech na území tehdejšího Československa, kdy se říkalo „já jsem horník a kdo je víc?“. Hlavními viníky byli tedy vedoucí pracovníci šachty, kteří v horečné honbě za splněním a překročením plánu nedodržovali bezpečnostní předpisy. Na zásah nejvyšších komunistických funkcionářů komunistického režimu ale nebyl nikdo potrestán. Těžba pokračovala po katastrofě ještě dva roky a potom byl důl zrušen. Exploatace uhelných zásob pokračovala z nedalekého dolu Kohinoor v Mariánských Radčicích. Dnes tragický důl Pluto II. připomíná pouze podezdívka plotu na okraji obce Louka u Litvínova a pomníky obětem neštěstí v Louce a u litvínovské školy Humanitas.