Červený Hrádek

století Albrecht ze Seeberku, r. 1277 kadaňský purkrabí (žil ještě r. 1318), nebo jeho nástupce, jímž se stal manžel jeho dcery, Ota z Bergova. Tehdy dostal hrad název Nový Žeberk, když hrad Žeberk nad Jezeřím, nazývaný od té doby Starý Žeberk, páni z Bergova pro nevhodnou polohu a špatný přístup opustili a udržovali jej snad jen jako pevnost. R. 1383 prodal syn Alberta z Bergova Ota hrad Nový Žeberk, horu Starý Žeberk, třetinu městečka Borku (dnes Jirkov) (dvě třetiny držel Jindřich z Rvenic – dnes Ervěnice) a příslušenství Těmovi z Koldic. Bratři Koldicové zastavili v r. 1395 hrad Nový Žeberk Albrechtovi, purkrabímu z Leisneku, a jeho synu Virthovi a pak r. 1402 zemskému komturovi řádu německých rytířů Albrechtu z Dubé. Mezi l. 1407 – 1411 získal Nový Žeberk s třetinou Borku Anarg z Valdenburku. V této době dostal městečko i novožeberský hrad společné české pojmenování Borek. Celé městečko s hradem přijal r. 1415 jako manství od krále Václava IV. Jetřich Kraa a po jeho smrti (kolem r. 1417) je jeho dědicové prodali Václavu z Moravěvsi a Kopist. Václav byl katolík a v době husitských válek bojoval ve vojsku krále Zikmunda. Za něj byl borecký hrad opravován a natřen červenou barvou (snad i krytina byla červená) a od té doby je nazýván Červený Hrádek. V bouřlivých dobách husitských válek se Červeného Hrádku zmocnil Vít ze Šumburku (r. 1428), po něm Bohuslav ze Rvenic, Jan Hrádek z Chodžova (r. 1436), pak Jan z Litovic. Asi v r. 1431 je dědic po Václavu z Moravěvsi, Jan Blažimský, prodal Půtovi z Ilburku. Kolem r. 1440 uchvátil statek Plichta ze Žerotína, ale pravý vlastník Červeného Hrádku, Půtův syn Vilém z Ilburku, přenechal r. 1449 panství mosteckému městskému hejtmanu Albrechtovi z Konipasu. Ten statek kolem r. 1454 rozšířil, když k němu od Víta ze Šumburku a Glouchova přikoupil Starý Žeberk s malým statkem především s vesnicemi Okrouhlými a Dlouhými Kyjicemi. Ale v r. 1470 byl už Albrecht z Konipasu mrtev a jeho syn Oldřich se svou matkou prodali r. 1472 panství Bedřichu Ojířovi z Očedělic a ten v r. 1473 Hanuši Glacovi ze Starého Dvora. Jeho potomci drželi Červený Hrádek až do začátku 16. století, kdy k němu byl připojen i rvenický statek. Manželstvím s Annou Glacovou získal červenohrádecký statek r. 1516 Šebestián z Veitmile. Šebestián, pán na Chomutově a vlastník četných majetků na Žatecku, v době šmalkaldské války nejvyšší polní hejtman Čech, byl muž bohatý, dobrý hospodář a politik. Avšak nedostatek hotových peněž ho r. 1549 přinutilo zastavit Červený Hrádek Jindřichu z Gersdorfu. Téhož roku Šebestián zemřel a jeho dědicové v r. 1551 statek vyplatili. R. 1554 od nich koupil Červený Hrádek učený saský rytíř Kryštof Karlovic z Karlovic, pozdější jáchymovský vrchní hejtman. Nový vlastník o panství mnoho nedbal, velkou část postupně prodal bez ohledu na to, že se tehdy otevřely na Borecku kamencové doly. Když v r. 1578 Karlovic, na Červeném Hrádku zemřel, pozůstával statek už jen z hradu, dvou mlýnů, městečka Borku a několika vesnic. To vše však držel Karlovicův nevlastní syn August Gersdorf z Gersdofru, který statek v r. 1577 od Karlovice koupil. V r. 1579 prodal Gersdorf Červený Hrádek Bohuslavu Felixovi Hasištejnskému z Lobkovic, majiteli Chomutova a nejvyššímu komorníku Království českého. Bohuslav Felix postupně skoupil nazpět všechny bývalé části červenohrádeckého panství, r. 1578 přikoupil ještě nezabylický statek a r. 1582 Horu Svaté Kateřiny. Když r. 1583 na Líčkově zemřel, zdědili rozsáhlé statky jeho synové. Jan Valdemar dostal Líčkov, hrad Kadaň, město Výsluní a další, Bohuslav Jáchym Chomutov, Červený Hrádek, Údlice, Nezabylice, městečko Borek, Březno a Horu svaté Kateřiny, vsi, příslušenství a kamencové doly u Chomutova. Jejich nevlastní matka Anna rozená z Fictumu držela až do své smrti v r. 1587 Egerberk, Poláky, Přísečnici s horními a hutními provozy. Po její smrti dostal egerberský statek Bohuslav Jáchym. Když zemřela jeho manželka Anna rozená z Redernu, s níž vyženil panství Králíky, vyměnil Bohuslav Jáchym r. 1588 tento obrovský majetek (bez Egerberka) se svým příbuzným Jiřím Popelem starším z Lobkovic za hrad, panství a město Mladou Boleslav, statek Kosmonosy a peněžitou hotovost 80 000 kop míšeňských. Jiří Popel starší byl jako jeho otec Jan horlivý katolík, obdivovatel a štědrý mecenáš jezuitů, jimž předal veškerou duchovní správu a péči o své převážně protestantské poddané na statcích. Jeho nesmlouvavé jednání vůči lutersky smýšlejícímu obyvatelstvu Chomutova vyvolalo r. 1591 otevřené povstání, jež bylo téhož roku na Červeném Hrádku krutě potrestáno popravou jeho vůdců. Když pak Jiří Popel záhy na to upadl sám u císaře Rudolfa II. do nemilosti, byl uvězněn nejdříve na Líčkově, do r. 1595 v Kladsku a nakonec v Lokti, kde r. 1606 zemřel, byl v r. 1594 všechen jeho majetek zabaven. Červený Hrádek, Chomutov a několik dalších statků v okolí spravovala až do r. 1606 královská komora. Téhož roku prodala Červený Hrádek s Blatnem, Údlicemi, Nezabylicemi, městečkem Borkem, Horou Svaté Kateřiny a příslušenstvím purkrabímu královéhradeckého kraje Adamovi Hrzánovi z Harasova, majiteli Skalky a Lanškrouna, za 236 000 zlatých rýnských. Adam Hrzán zemřel v r. 1619 a jeho tři synové Zdislav, Jan a Vilém Jiří se o pozůstalost rozdělili – Červený Hrádek s Blatnem získal Jan. Adam Hrzán i jeho synové sympatizovali s českým stavovským povstáním z let 1618 – 1620. Adam půjčoval stavům peníze a jeho synové byli stoupenci Fridricha Falckého, za což měli být potrestáni záborem majetku. Avšak Zdislav Hrzán obětoval svůj lanškrounský statek, a tím zachránil sobě a i bratrům ostatní majetek. V průběhu třicetileté války přicházeli na Červený Hrádek vojáci Mansfeldovi (v l. 1619 – 1620) i násilnické bavorské oddíly, ale horší poměry nastaly, když do Čech vpadli Sasové. R. 1631 vymáhal saský velitel Vlietsing na Červeném Hrádku výpalné, záhy nato Sasové hrad obsadili a ustanovili zde jako velitele Jindřicha z Bischofsheimu. Hrad byl vydrancován, zbořen panský úřední dům atd. R. 1632 se císařští zmocnili Žatce, přitáhli také k Červenému Hrádku a při obléhání hrad zapálili. Podruhé prý byl hrad zničen a vypálen Švédy r. 1639. V r. 1631 zemřel Jan Hrzán z Harasova a pozůstalost jeho tří synů spravovala jeho manželka Sabina, rozená z Vřesovic. V r. 1646 převzal červenohrádecké panství Janův syn Jan Adam Haras, pozdější žatecký hejtman, český místodržící a nejvyšší lovčí, r. 1660 povýšený do stavu říšských hrabat. Na sklonku třicetileté války byl zřejmě starý hrad Červený Hrádek zříceninou, která se již nedala opravit. Podle blíže neurčeného starého vyobrazení, o němž mluví Bedřich Bernau (1877), stál tento hrad na místě dnešního zámku, byl prostorný a rozsáhlý. Na jižní straně bylo o něco níže položené předhradí s dvorem a hospodářskými budovami. Vlastní hradní palác se tyčil severně nad předhradím na skalnatém základě, byl podélný, kvadratický. Hrad měl jednu starou věž, vysokou a pevnou hradební zeď a příkop. Vcelku ale vzhled a rozsah hradu v 17. století neznáme a ani stručná zmínka z komorního urbáře z r. 1606, že „zámek“ v Červeném Hrádku je „už opatřen rozličnými nutnými místnosti a dostavěn“, nám v tom ohledu mnoho nevysvětluje. Jisté je, že barokní zámek Červený Hrádek dal vybudovat Jan Adam Hrzán. Přípravné práce začaly v r. 1655. Postupně byla zbořena hradební zeď a opevnění a zasypány příkopy, pak došlo i na hradní budovu a celý prostor byl zcela srovnán a připraven k výstavbě zámku. Vlastní stavba byla zahájena v 60. letech 17. století. Jak uvádí peněžní účet červenohrádeckého panství z r. 1669, řídil ji tehdy italský stavitel Santino Bossi a pracovali tu převážně vlašští řemeslníci a zedník. R. 1672 pokračovaly práce zednické, kamenické, štukatérské (v osmi horních nových pokojích a v nové kapli sv. Jana Křtitele), zámečnické, tesařské, truhlářské a malířské (al fresco), prováděné opět Italy, ale i místními řemeslníky. V r. 1673 zřejmě stála již všechna čtyři křidla a v r. 1675 byla stavba v podstatě ukončena. Nasvědčuje tomu též nápis nad portálem hlavního průčelí s letopočtem 1675. Kdo však navrhl projekt zámku – zda Antonio da Porta, jemuž dodnes mnozí připisují autorství plánů – není doloženo. Ani přítomnost pražského štukatéra Joana Spatze v l. 1684 – 1685 na Červeném Hrádku a svědectví architekta Jeana Baptisty Matheyiho i stavitele Silvestra Carloneho při křtu Spatzeovy dcery, zanesené v jirkovské matrice k r. 1684, nejsou bezpečným důkazem, že by se tito umělci jakýmkoliv způsobem, výtvarně nebo i jinak, na výstavbě budovy podíleli. V r. 1681 Jan Adam Hrzán zemřel a jeho nástupcem se stal syn Ferdinand Maxmilián (do r. 1696). Za něho měl v l. 1687 až 1688 na Červeném Hrádku svou sochařskou dílnu Jan Brokoff – r. 1688 se mu zde dokonce narodil syn Ferdinand Maxmilián – a vytvořil tu několik dodnes zachovaných plastik (Polyféma, Ulyxa, boha Marta a bohyně Juno). Ferdinanda Maxmiliána Hrzána vystřídal v l. 1696 – 1697 bratr Arnošt Hrzán. Zikmund Valentin připojil v r. 1696 k panství znovu statek Údlice, oddělený r. 1689 od Červeného Hrádku, a v r. 1699 koupil v Načetíně vysokou pec. Za něho také bylo s velkou pravděpodobností vybudováno v jižním (čelním) zámeckém průčelí dvouramenné schodiště s ozdobnými vázami, pocházejícími snad také ze sochařské dílny Jana Brokoffa. V r. 1707 prodal Zikmund Valentin Hrzán z Harasova Červený Hrádek za 90 300 zl. knížeti Jáchymu Ondřeji z Lichtenštejna, zakladateli proslulé lichtenštejnské palácové galérie ve Vídni. Jeho dcera Marie Dominika Magdaléna provdaná za knížete Jindřicha z Auersperku dostala z velkého otcova majetku Červený Hrádek se statky Blatnem, Údlicemi a Černou Horu, a když v r. 1724 zemřela, připadla jedna polovina odkazu manželovi a druhá dceři a třem synům. Rodinou smlouvou z r. 1766 se stal držitelem Červeného Hrádku a připojených statků její syn Jan Adam Auersperk. Od něho koupil této majetek r. 1771 Jan Alexander z Rothenhanu a podle poslední vůle z r. 1777 jej přenechal svému synu Jindřichu, rakouskému státnímu ministru, prezidentu nevyššího soudního dvora a dvorské komise pro věci zákonodárné. Osvícený a podnikaný Jindřich Rothenhan (1737 – 1809) věnoval značnou pozornost hospodářství na panství. Největší část majetku představovaly lesy, dobře spravované pokrokovým červenohrádeckým lesmistrem Ignácem Ehrenwerthem, které ostatně daly základ k rozšíření zdejšího, zvláště železářského průmyslu. Jindřich podstatně rozšířil železárny v Kalku, přenesené sem r. 1749 z Načetína, a kromě nich založil v l. 1778 až 1780 i nové železárny zvané Gabrielina huť, zaměřené hlavně na výrobu plechu. Vedle toho položil v r. 1784 základ textilní manufaktuře s tiskárnou plátna, bělidlem a přádelnou vlny v Červeném Hrádku, dále několik jiných provozoven a vůbec usiloval o rozvoj a povznesení průmyslu Krušných hor. Byl také pořadatelem průmyslové výstavy, uspořádané r. 1791 v prostorách pražského Klementina. Také zámku byla v dobách Jindřichových věnována větší péče. Vedle různých vnitřních úprav a vylepšování interiéru došlo pravděpodobně tehdy (nebo ještě za Jana Alexandra) k větší opravě a přestavbě budovy, zejména honosnější obnově fasád. Někdy kolem r. 1790 byla odstraněna malá věžička s cibulkou, umístěná uprostřed střechy středního rizalitu čelního průčelí, poškozená stejně jako strop slavnostního sálu promočením, která je ještě na vyobrazení zámku z r. 1784. Došlo i na úpravy zámecké zahrady se zachovanou barokní osovou dispozicí ze 17. století, jež byla během posledních dvou desítiletí 18. století značně rozšířena o nově zřízený a na ni navazující přírodní park. Celý pečlivě udržovaný komplex anglického zámeckého parku byl vkusně doplněn plastikami, zahradními stavbami, pavilóny, budovou divadla, antickým chrámkem apod. Byly upraveny budovy zámeckého hospodářství a parku, jízdárna a stáje právě tak jako obytný dům vrchnostenských úředníků, hospodářský dvůr a panská hospoda. Po Jindřichu Rothenhanovi zdědila Červený Hrádek se statky v r. 1809 jeho jediná dcera Gabriela, provdaná za hraběte Jiřího Františka Buquoye. V r. 1832 přikoupila panství Přísečnici a r. 1839 Horní Hrad s Měděncem. Spolu s parkovým inspektorem Filipem Mittelbachem pokračoval v 50. letech 19. století v dalších úpravách parku a jeho doplňků (rybníky, vodopády, mlýn atd.) i na výstavbě nevelké zahrady se skleníky (jižně od zámku), kde byly pěstovány hlavně novinky z říše rostlin a v jednom skleníku byla stálá výstava květin. Součástí této zahrady bylo i pinetárium (sbírka jehličnanů). Gabrielu Buquoyovou vystřídala na Červeném Hrádku r. 1863 dcera Isabella, ovdovělá hraběnka Trautmannsdorfová (Přísečnici s Horním Hradem dostal syn Jiří Jan Buquoy) a Isabellu její dcera Gabriela, poprvé provdaná za knížete Ludvíka Hohenlohe-Langenburka, podruhé za Ladislava Thun-Hohenštejna. Na základě rodinné smlouvy z r. 1892 převzal červenohrádecký velkostatek nejstarší syn z prvního manželství, Gottfried Hohenlohe, který v r. 1895 svěřil poslední velkou úpravu zámku architektu Janu Kotěrovi. Posledním soukromým držitelem Červeného Hrádku byl Gottfriedův syn Max Egon Hohenlohe, který svými styky s Henleinovou Sudetoněmeckou stranou umožnil na zdejším zámku setkání jejích představitelů s anglickým vyjednavačem lordem Runcimanem v osudném roce 1938. Po druhé světové válce se stal Červený Hrádek majetkem československého státu, v zámku bylo umístěno učiliště hornické mládeže a učňovské středisko Chemických závodů v Záluží u Mostu. Od r. 1967 zde bylo doléčovací středisko OÚNZ v Chomutově (pobočka chomutovské nemocnice). V r. 1969 byl v zámku zřízen též Památník boje proti fašismu, umístěný ve dvou přízemních místnostech, z nichž prvá – bývalá pracovna Maxe Egona Hohenlohe-Langenburka- je místem jednání Runcimana s činiteli Sudetoněmecké strany z r. 1938 a ve druhé je výstavba protifašistického odboje. Od roku 1996 je zámek v majetku města Jirkova, které jej využívá ke kulturním a společenským účelům.

Okna mansardy nástavce jsou obdélná, ale menší, v kamenných rámech s uchy. Uprostřed prvního poschodí rizalitu je barokní portál frankovaný sloupy s kladím a bohatě zdobený štukem. Nad portálem je nápis s letopočtem 1675. Střední rizalit s nástavcem je zvýrazněn představeným dvouramenným schodištěm s balustrádami a vázami. V severním křídle (protilehlém hlavnímu, jižnímu průčelí) je hlavní vjezd do nádvoří s portálem se segmentovým štítem. Toto křídlo právě tak jako delší boční křídla (západní a východní) člení lisény, pilastry a podélná okna. Fasády nádvoří jsou patrové, členěné slepými arkádami, pilastry, obdélnými okny, vpadlými poli a vchody. Patro je tu odděleno od přízemních arkád stupňovaný vlysem. Nádvorní křídlo protilehlé hlavnímu průčelí má tři velké arkády a mezi nimi v nikách menší kašny se sochami Jana Brokoffa, představujícími Polyféma a Odyssea. Z interiéru zámku zasluhuje pozornost slaností sál, prostupující dvě poschodí a mansardu středního rizalitu jižního křídla, členěný pěti okenními osami a výklenky. Stěny přízemí sálu člení čtyři portály s dvojicemi štukových jelínků, krb s reliéfem a zrcadla. Stěny patra sálu zdobí kanelované pilastry nesené štukovými atlanty, štukem rámované niky s mytologickými postavami v nadživotní velikosti. Pod plastikami jsou zdobené kartuše s malbami bitevních scén – kopie maleb malíře Werftena, dále štukové reliéfy. Strop velkého sálu je opatřen poměrně vysokým fabionem a štukovou výzdobou loveckých a mytologických výjevů. Původní stropní obraz byl sňat a odstraněn v důsledku promočení střešní krytiny a stropu snad již koncem 18. století. Pozoruhodná je i zámecká kaple sv. Jana Křtitele s neckovitě sklenutým a štukem zdobeným kněžištěm a s lodí s valenou klenbou, lunetami a perlovcovou ozdobou. Přízemní místnosti zámku jsou téměř všechny klenuté a zdobené štukem, všechny pokoje v poschodí mají ploché stropy většinou s fabiony. Plochostropé jsou i chodby. Schodiště se dvěma rokokovými krby je sklenuto plochým stropem, neseným pilastry; na soklech schodiště jsou štukové vázy. Vstupní vestibul hlavního průčelí i průjezd hlavního vjezdu do nádvoří jsou sklenuty valeně, zdobeny štukem a nástropní malbou, představující východ a západ slunce.