Převýchovný tábor č. 29

Erziehungslager nummer 29, česky převýchovný tábor, byl postaven v dubnu 1941 za účelem potrestání totálně nasazených pracovníků hydrogenačního komplexu Hydriewerke společnosti Sudetenländische Treibstoffwerke AG, zkráceně STW, vybudovaného uprostřed mostecké pánve k výrobě pohonných hmot za II. světové války.

Stavba obrovského petrochemického závodu, největšího v okupované Evropě, byla naplánována dávno před německým záborem českého pohraničí, protože se zde nacházejí zásoby hnědého uhlí s vyšším obsahem dehtu, vhodného pro výrobu pohonných hmot, které nacistické Německo nutně potřebovalo pro svoje válečné úsilí. Nacističtí plánovači dovezli do Říše ještě z Československa několik vlaků mosteckého uhlí, aby se ujistili, že je vhodné pro výrobu pohonných hmot.

Budování továrny vyžadovalo velké množství pracovníků shromážděných z celé okupované Evropy. Pracovali zde váleční zajatci z Polska, Sovětského svazu, Francie, Řecka, Británie, Jihoafrické republiky, Itálie, Slovenského státu a také totálně nasazení z Čech a Moravy. Mnoho z nich se z nejrůznějších důvodů nechtělo přizpůsobit poměrům na staveništi a na jejich "převýchovu" zřídili nacisté Tábor 29. Zde byli neposlušní zaměstnanci trestáni za pokus o útěk, nedodržování pracovní doby nebo negativní postoj vůči nacistickému zřízení.

Po nástupu do tábora byli vězni ostříháni dohola, museli se obléknout do šedomodrých pruhovaných hadrů, tzv. štráfků s velkým písmenem E na zádech a na přivítanou obíhat obvod tábora za vydatného bití holemi dozorců z řad příslušníků SS. Tělesné tresty, šikanování a řvaní je pak doprovázelo celý několikaměsíční výkon trestu a jako výstraha stály naproti bráně do lágru tři šibenice.

Tábor byl zničen během nejničivějšího ze všech náletů na továrnu STW v noci 16. ledna 1945, kdy 231 britských bombardérů typu Avro Lancaster, navigovaných předvojem 6 značkovacích letounů de Havilland Mosquito, svrhlo na komplex 2500 tun bomb. Letci RAF svoje řemeslo ovládali dokonale a z továrny zůstaly jen ruiny. Od této noci se nepodařilo zprovoznit výrobní zařízení až do konce války a pohonné hmoty zde byly vyrobeny až v létě 1945.

Trosky barákových staveb tábora 29 do základů vyhořely a smrt v nehlubokých okopech nalezlo osmdesát vězňů. Další byli raněni. Přeživší trestanci museli být přemístěni do tábora 28 mezi Zálužím a Horním Litvínovem a obávaný tábor 29 zůstal až do dnešních dnů opuštěný. Místo utrpení tak paradoxně zůstalo až do dnešních dnů nezasaženo těžbou a zasloužilo by si vybudování důstojného památníku.