Benešov nad Ploučnicí

Vertikální komunikaci zabezpečuje schodiště, umístěné zčásti ve věži, přiložené k jižnímu průčelí. Její střecha je jehlancová, s osmibokou lucernou. Všechna okna paláce jsou obdélná, s tesanými ostěními, zčásti sdružená. Se sousedním Wolfovým palácem je Janův spojen krytou chodbou, přiloženou v úrovni prvního patra ke spojovací zdi, jíž prochází malý portálek z náměstí do nádvoří. Wolfův palác má vzdor svému pozdějšímu vzniku a množství renesančních dekorů stále v podstatě gotický charakter. Je to dáno především jeho extrémní vertikalitou: i podélné průčelí do náměstí je vyšší, než delší. V přízemí najdeme hlavní vstup na nádvoří v podobě průjezdu s portálem, dekorovaným tesanou edikulou a reliéfem se Salhausenským erbem. Nad ním je v každém ze dvou pater dvojice sdružených oken. Dominantním prvkem východní fasády, obrácené do náměstí, je arkýř na štíhlé sloupové noze, která se vzhůru rozšiřuje diamantovou bosáží. Zdi z pravidelných tesaných kvádrů prolamuje v každém patře čtveřice oken, v každém patře najdeme tři výrazné římsy, celek vrcholí štítem se soškou. Kromě ostění oken a nárožní bosáže nejsou jinak fasády dále zdobeny. K jihozápadnímu rohu se připojuje schodišťová věž, zastřešená obdobně jako u Janova paláce. Přízemí je klenuté, obě patra plochostropá, vysokou sedlovou střechu uzavírají opět štíty s bohatým kamenickým dekorem. Černínská budova je patrová, na vysokém soklu z tesaných kvádrů. Do náměstí se obrací risalitem se štítem odvozeným od štítů Wolfova paláce, severním směrem pak oslím hřbetem. Okna v obou štítech osvětlují místnosti v půdním polopatře. Schodišťová věž s jednoduchou jehlancovou střechou je připojena k severozápadnímu rohu budovy..

V téže době začal stavět pro svého staršího syna Wolfa nový palác, jižně od nejstarší části. Jeho dokončení roku 1576 se Jan již nedožil. Wolfův mladší bratr Antonín (po němž se také někdy nazývá nejstarší část dolního zámku) žil v Benešově do roku 1612, kdy byl svou část panství nucen prodat pro dluhy Janu z Vartenberka na Kamenici, čímž přestal zámek sloužit jako hlavní sídlo majitele. Ani Jan z Vartenberka majetek dlouho neužíval, roku 1614 většinu jeho statků na úhradu dluhů zabavil a rozprodal zemský soud. Novým majitelem se stal Radslav Vchynský (Kinský). V majetku jeho rodu polovina Benešova setrvala do roku 1634, kdy byl jeho syn Vilém zavražděn spolu s Albrechtem z Valdštejna v Chebu. Jako odměnu za odhalení spiknutí věnoval císař větší část Vilémova majetku Janovi z Aldringenu. V držení Aldringenů, později Clary-Aldringenů zůstal dolní zámek s malými přestávkami do roku 1856, kdy ho prodali dr. Karlu Lumbemu z Malonic. Poslední šlechtickou majitelkou dolního zámku byla od roku 1877 hraběnka Aloisie Černínová, rozená Morzinová. Ta jako svatební dar pro svého syna nechala postavit nejnovější jižní budovu zámku, spojovací zeď s branou směrem k Wolfovu paláci a zvelebila zámecký park. I přesto zámek, odlehlý od ostatních rodových držav, roku 1888 prodala Martinu a Theodorovi Grohmannovým, spolumajitelům několika textilních továren. Tato rodina vlastnila zámek až do roku 1945, kdy byl na základě Benešových dektretů zestátněn. Následujících 16 let se hledalo využití pro objekt. Nejnovější část byla změněna na byty, renesanční paláce sloužily od roku 1961 pro stálou exposici orientálního umění Národní galerie. Roku 1969 zámek vyhořel, naštěstí byl brzy obnoven a od roku 1972 zde funguje běžná zámecká prohlídková trasa, orientovaná na renesanční nábytek..