Vyklantice

V roce 1515 je tato zástava součástí dědictví po Pavlu Malovcovi. Teprve až v roce 1530 král Ferdinand I. postupuje Vyklantice majiteli pacovského panství Václavovi Robhápovi ze Suché. Vyklantice byly součást pacovského panství až do roku 1553, kdy je majitel pacovského panství prodává Václavovi Mazancovi z Vesce, ten je dále v roce 1562 prodává svobodníkovi Felixovi Košetickému. Felix Košetický získává v roce 1577 erb a píše se Košetický z Horek a tomuto rodu patřily Vyklantice do roku 1671, je zde zmiňován pouze dvůr. V roce 1704 kupuje panství Jan Jáchym Harrach, který zde v roce 1728 nechává postavit barokní kostel sv. Jana Nepomuckého a zámek ve tvaru písmene H. Majitelé Vyklantic se často měnili. V 70. letech 18. století vlastní panství Jan Josef Jeřábek z Jeřabiny a Berglerbergu a upravuje interiéry zámku. V roce 1799 kupuje panství polní maršál Karel Mack z Leiberichu, který v době napoleonských válek v roce 1805 vydal pevnost Ulm Napoleonovi. Byl za to odsouzen, do roku 1808 vězněn a do roku 1810 žil v ústraní na vyklantickém zámku. V roce 1810 panství prodává Janovi Puteanimu. Po roce 1945 vlastnil zámek právník Alfredovi Mariovi Mayerovi, který jej ještě před komunistickým převratem stihl prodat. Od roku 1949 se stal majetkem státu a jako majitelé se střídaly různé podniky (družstvo lihovarů, bramborářská šlechtitelská stanice, mateřská škola. Od roku 1974 patřil n. p. Tesla, Praha Holešovice, který zde plánoval vybudovat velké rekreační a školicí středisko. Před rokem 1989 se rozpadla střecha a situace se stala kritickou, památce hrozila demolice. K té naštěstí nakonec nedošlo, a když se majitelem roku 1994 stal JUDr. Pavel Liška, pustil se do celkové rekonstrukce zámku, ve které pokračuje dodnes (zima 2017). V roce 2018 by mohl stav zámku dovolit zpřístupnění veřejnosti.

Pocházel totiž z nešlechtické rodiny a vojenskou kariéru mu neotevřel urozený původ. Šlechtický titul svobodného pána z Leiberichu získal až s generálskou hodností. V armádě začal v 17 letech jako prostý karabiník a vypracoval se svou houževnatostí, pílí a později také díky přízni legendárního maršála Laudona, v jehož štábu pracoval a s nímž se zúčastnil v r. 1789 dobytí Bělehradu v rakousko-turecké válce. Za statečnost byl vyznamenán rytířským křížem řádu Marie Terezie a povýšen na plukovníka. V r. 1793 se stal náčelníkem generálního štábu v Nizozemí a v r. 1797 polním podmaršálkem. V r. 1797 úspěšně válčil s Francouzi v jižní Itálii, a když v r. 1805 začala nová válka s Napoleonem, patřil k nejvyšší rakouské generalitě. Stal se spoluautorem operačního plánu spojeneckých armád proti Napoleonovi a s novou hodností císařova generálního ubytovatele stanul v čele rakouské armády v jižním Německu. V září 1805 obsadil Bavorsko. V Napoleonovi však narazil na nesrovnatelného protivníka. Nedokázal odhadnout rychlost přesunu francouzské Velké armády od kanálu La Manche do střední Evropy, uvěřil zmanipulovaným informacím Napoleonových špionů ve svém okolí a v říjnu jej náhlý Napoleonův úder zastihl zcela nepřipraveného a bezradného. Zmatenými pohyby jednotek s trestuhodnou váhavostí jen zvýšil chaos a nakonec byl i s celou svou armádou obklíčen v Ulmu. 25. 10. 1805 s 25 000 muži Mack kapituloval a otevřel tak cestu k vítězné bitvě Napoleona Bonaparta u Slavkova. Napoleon jako velkorysý vítěz propustil vyklantického zámeckého pána a jeho důstojníky na čestné slovo na svobodu, ale v případě svobodného pána z Leiberichu to velká výhra nebyla. Po návratu do Rakouska byl postaven před vojenský soud a odsouzen k smrti. Císař František změnil rozsudek na dvacetiletý žalář a z něj Karel Mack vyšel již v r. 1808. Zlomený a zahanbený odjel na svůj zámek ve Vyklanticích a žil tam v ústraní. Jen zpovzdálí pak sledoval převratné události napoleonských válek.