Načeradec - zámek

Tomuto účelu sloužil do konce 70. let 20. stol. a pak zde byla umístěna zvláštní internátní škola. V současnosti je zde umístěn dětský domov se školou. Zámek je patrová budova obdélníkového půdorysu, souměrná podle hlavního vstupu, bez architektonických ozdob. Také fasáda je velmi jednoduchá, ozdobená pouze horizontální římsou.

Za mé doby (a snad posud) lid rozeznával velký a malý kostel, kteří jsou si slohem velmi podobni (svorníky obou jsou zdobeny sviními hlavami pp. ze Šelmberka), ale sínce pochází z dob mnohem pozdějších. Naproti kostelu jest zvonice divné způsoby a podoby; neb na spodek velmi starý na místě vrchní části l. 1818 pobořené postaven jest svršek napřed v stejné čáře se spodkem, potom však se zúžuje a přikryt jest nízkou střechou sedlovitou. Spodku se říká solnice. Také jest sklep velmi vysoký a prostranný. O Načeraci jest pamětí mnoho, ale z žádné ani z místního šetření nejde na jevo, kteří páni a kde tu bydlívali, neb nynější zámek vznikl sloučením několika měšťanských domův. V Načeraci stál již l. 1184 kostel (nynější sínce); žil tedy Načerat, po němž má město jméno, něco dříve. V l. 1252-1272 psal se odtud Vítek z Načerace vlastně z Krumlova řečený, jenž zemřel l. 1277, zůstaviv dva syny, kteří bez mužských dědicův pomřeli. Protože Vítek byl erbu růže a zemané téhož erbu později nějakou část Načerace drželi, smýšlím, že byli potomci jeho z levého boku. Kostel sv. Petra vystavěn 1278, jak svědčí poznamenání v starém mšále Načerackém a jistě již stál l. 1287, kdež mu uděleny odpustky, aby mohl býti po ohni obnoven. Ve 14. století byla Načerac rozdělena na dva díly, každý s kostelem a farou o sobě, a kromě toho byl díl Vítkovcův. První část drželi pp. ze Šelmberka, zejména Přibyslav. Pány této části a patrony kostela sv. Petra byli l. 1359 Přibyslav, Heřman, Mareš, Beneš a Vítek bratří. V starém mšále jest poznamenáno, že dotčení bratří kostel sv. Petra vyzdvihli. K tomu založili Maršík a Vítek l. 1365 kapli Všech Svatých blíže kostela, po níž není dnes památky. Maršík usadiv se pak na Podolí založil l. 1375 oltář sv. Vácslava v kostele, připomíná se proto až do r. 1380 jako patron těchto dvou obročí. L. 1379 pak daroval pro kostel velký rybník u mlýna a dvěma svým kaplanům rybník v Březině. S ním vládl tu Ondřej ze Šelmberka, strýc, jenž daroval l. 1380 faráři své části desátky jisté a porostlinu Rohačov. Vítek pak již dotčený byl patronem l. 1390 oltáře Vš. Svatých a 1395 kostela této části. Po něm dědil strýc jeho Jindřich z Kravíhory, jenž v l. 1405-1408 záležitosti kostela a oltářův této části řídil. Od něho dostala se tato část bratru jeho Přibíkovi Šípovi († 1420) a Janovi z Potšteina, tento pak pojistil l. 1412 za sebe a spoludržitele faráři této části platy na panství Načerackém, aby tím zahradil dluh n. Jindřichův. Jan byl již 1415 mrtev a část jeho vynášející 11 kop platu na městečku a dvoru dostala se vdově Žofce, která byla l. 1456 již dávno mrtva. Z pozdějšího jde na jevo, že přikoupena tato část ke Vlašimi, k níž patřilo l. 1443 městečko se vším kostelním podáním. Menší kostel s částí městečka patřil pánům Vlašimským a zemanům erbu růže, avšak jsou zápisy o tom teprve z r. 1383. Kaple přistavěná ke kostelu zřízena l. 1359 farářem Křivsoudovským, ale sotva je to táž, co menší kostel. V l. 1383-1392 podávali sem faráře Jan a Pavel bratří z Vlašimě. Jan pak prodal l. 1409 louku mezi Načeracem a Vratiškovici Mikšovi faráři. Poslední pak patron jen této části byl l. 1418 Janek z Chotěmic pán Vlašimský. Zemané zdejší drželi v Načeraci dvůr poplužný a čtvrtý hlas podací dílu Vlašimského; z nich připomíná se r. 1370 Mikuláš, pak Kunšík l. 1383 spolupatron, ale 1387 již mrtvý. Zůstali po něm sirotci. Jeden z nich snad byl Naček z Načerace (1436), jenž pečetil s růží. Dvůr dotčený měl Tomáš Kalník a prodal jej r. 1450 Mikuláši Trčkovi Vlašimskému. Týž odkázal l. 1462 ke kostelu 6 kop gr. a zemřel t. r. S ním se připomíná l. 1450 Jan Kníže z Načerace, jenž měl tu dvůr svobodný, dvůr poplužný a 4 dvorce v Olešné a dvůr km. v Římovicích. 16) Protože falešné peníze nosil a jimi kupčil, propadl l. 1466 všechen svůj statek. Tůma z Chotěmic pán Vlašimský obdaroval l. 1434 lidi své v Načeraci tak, aby mohli o statcích svých říditi. Zdá se, že držel jen polovici. Když však Mikuláš Trčka l. 1442 týmž způsobem měšťany obdaroval, zdá se, že se týkalo celého městečka. Burjan, Zdeněk a Mikuláš synové předešlého prodali l. 1455 obci Načeracké místo Březinu, aby si tu zřídili pastviště, a Mikuláš jim prodal (1465) louky své v lesích v Louňově, potvrdil l. 1502 svobody, ale zůstavil si dům u Jana Knížete a jiné domy, které přikoupil. Když bratří Trčkové hojné statky své rozprodávali, došlo r. 1548 neb brzo před ním k tomu, že prodali městečko Načerac se 4 vesnicemi obydlenými Přechovi Dvořeckému z Olbramovic. Když tento zemřel, dělili se l. 1563 synové jeho tak, že Bohuchval starší vzal Olbramovice a Jindřich mladší městečko Načerac celé s domem, na kterém seděl, tři vsi obydlené a dvě pusté. Na témž statku věnoval Jindřich (1566) manželce své Alžbětě z Věžník. Jindřich l. 1579 starší a potom nejstarší zemřel l. 1592, dne 20. ledna a pohřben v kostele Načerackém. Zůstali po něm synové Přech, Bohuchval, Vilém a Markvart Vok. Přech jako nejstarší vládl statkem a žil po frantovsku. Po r. 1600 se ani Přech ani Bohuchval nepřipomínají a ostatní dva rozdělili se tak, že Markvart Vok dostal díl Načerace a Vilém druhý díl s Podolím, každý pak po nějaké vesnici. Od té doby připomíná se tvrz v městečku, kterouž snad Jindřich byl vyzdvihl. Na svém sídle věnoval Vilém (1607) manželce své Mandaléně ze Skuhrova a když Markvart zemřel, smluvil se s Annou Dvořeckou z Lukavce vdovou o její nároky (1617) a uvolil se vydati jí zlaté řetězy a jiné klénoty, ložní šaty, ubrusy, ručníky, servíty, 6 klisen aj. Protože pak nebylo možné statek pro sirotka udržeti, koupil jej Vilém r. 1618. Měl tedy dvě tvrze, jednu v Načeraci, druhou v Podolí a mimo to statek Šebířov. Vilém zemřel l. 1620. Ačkoliv se zúčastnil povstání, nebyl odsouzen a Načerac s Podolím dědicům zanechán. Vdova Mandaléna spravovala statek a potvrdila a rozšířila (1628) svobody Načerackých. Statek měl děditi syn Jindřich, ale ten brzo smrtí sešel. Dědil jej tedy druhý syn Vácslav, jenž se po zřízení posledního pořízení l. 1617 psaného narodil, ale ten smutně sešel. L. 1634 dne 24. května dostal se do hádky s Bohuslavem Řísnickým pro vystavování piva do Stojslavic a tu od Bohuslava postřelen tak škodně, že v sedmý týden potom život svůj dokonal. V poručenství nad sirotkem po něm zůstalým uvázala se Regina Majdaléna Doupovcova roz. Dvořecká, sestra Vácslavova. Za nezletilosti Alžběty Lidmily dědičky vyšel l. 1661, dne 17. října oheň, z něhož 7 domů, zámek a dvůr vyhořely. L. 1673 ujala statek, ale prodala jej l. 1677, totiž zámek pustý s dvorem též pustým, tvrz Nové Podolí, městečko a vesnice Vácslavovi Markovi z Gerardu čes. nejv. vachtmistrovi. Po Gerardovi dědil Načerac syn jeho Leopold, jenž r. 1724 zemřel, a to v Bílé věži na hradě Pražském. Dcera jeho Marie Karolina vdaná Dejmova prodala Načerac, Jistbici a Daměnice (1730 Františkovi Josefovi hrab. ze Starhenberka, jenž vystavěl r. 1734 nynější zámek. Pod Načeracem jest dvůr Podolí, v němž bývala tvrz snad již ve 14. stol. V l. 1375-1380 sídlel tu Maršík z Šelmberka (1380 seděním pod Načeracem) a v l. 1390-1395 Vítek ze Šelmberka. Když se dostalo Podolí na díl Viléma Dvořeckého z Olbramovic (1602), vystavěna tu nová tvrz od kamene a říkalo se tu pak Nové Podolí. Ta pak l. 1618 zase sloučena jest s Načeracem, stála ještě l. 1677 a potom zanikla..