Roštejn

Měl původně osmibokou věž s břitem, postavenou na skalisku, a k ní přiléhající hradní palác. Kolem r. 1353 byl obehnán gotickým opevněním s kruhovými baštami, z nichž se dodnes zachovaly zbytky hradeb; v době válek mezi markrabaty Joštem a Prokopem bylo jeho opevnění rozšířeno. Jako sousední hrady byl asi pobořen za husitských válek. V r. 1477 však byl opraven a rozšířen hradní palác a předhradí. V r. 1536 získal Roštejn Volf Krajíř z Krajku, který jej ještě téhož roku prodal majitelům telčského panství. Nedlouho po r. 1570 Zachariáš z Hradce hrad přestavěl a zřídil zde své letní sídlo. Tehdy byl Roštejn zvýšen o jedno patro. Při přestavbě se zachovalo gotické klenutí a základy věží, především však zůstala uchována hranolová osmiboká věž, vysoká 28 m. V interiéru vznikl prostranný rytířský sál a hradní kaple. U hradu byla zřízena velká obora, která byla za švédského obléhání v r. 1643 značně poškozena. V druhé polovině 17. století byla obnovena (chovali se zde mufloni, daňci a černá zvěř), ale v r. 1902 zrušena a likvidována. V 18. století se hrad znovu upravoval. Kaple byla přebudována v barokním slohu a boční budova vyzdobena štukami. V r. 1864 jej maloval František Bohumír Zvěřina, přední český malíř–krajinář, rodák z Hrotovic (1835–1908). V r. 1915 hrad vyhořel, byl však opět restaurován – zejména po r. 1955. Roštejn býval častým cílem výletů proletářských turistů z Jihlavy, Třebíče a Třeště. Dnes patří hrad státním lesům. V hradních místnostech je instalováno lesnické muzeum, síň erbů, nástěnný herbář..

Kameny rarach nosil až od Telče z kopce Oslednice. Když zdvihal poslední, ozval se, jak jinak, ze vsi první kohout. Zklamaný čert mrštil kamenem do nedalekého rybníka, kde zůstal dodnes, stejně jako otisk ďábelského kopyta na skále, které se od těch časů říká Čertova šlápota. Jiná verze pověsti ovšem praví, že telčský pán se zděsil, jak hrad roste a jak rychle on ztrácí duši. Až moudrá manželka mu poradila, ať místo kohouta zakokrhá on sám. A šlechtic to zvládl tak dobře, že i rarach se nechal splést..

Když už měl sud téměř plný, onemocněl a zemřel. Boží trest ho však neminul. Proměněn v šeredného čerta sedí na svém krví zbroceném pokladu. Bez zamhouření oka ho musí hlídat až do soudného dne..

Tento hrad byl v rekonstrukci roku 1353 obehnán gotickými hradbami s kruhovými baštami, z nichž se dodnes zachovaly jen zbytky. Nu a jak praví pověst, nepobořil je nikdo jiný než bojechtivý lapka z Trocnova Jan Žižka. Samotný hradní palác stál však (a dodnes stojí) v neprostupném a hustém lese. (Ten je v dnešní době samozřejmě regulován a přizpůsoben chovu vysoké.) A Žižka, který sic hradby dobyl a pobořil, byl opět tam, kde předtím. Stál totiž stále v hustém podrostu lesa (údajně 120 metrů od hradního paláce) a nevěděl kudy dál! V tu dobu na hradě panoval hrobový klid. Koním ovázali kopyta, aby nebylo možno slyšet klapání kopyt a nikdo z přítomných nevydal ani hlásku. Pochopitelné! V zájmu zachování si holého života, dobře vědouce, kdo že to stojí před branami bychom asi my všichni učinili totéž. Jak praví legenda, byl Jan z Trocnova bez sebe vzteky při pomyšlení, že stojí nedaleko cíle a ne a ne ho nalézt a dosáhnout. Snížil se tedy (údajně) k ještě podlejšímu činu. Vrátiv se v okolní vsi počal je drancovat a jejich obyvatele lynčovat jen proto, že nebyli ochotni vyzradit, kde že se ten kamenný příbytek pánů z Hradce nachází. Ani tady nepochodil. Tři vesnice tedy vypálil, obyvatelstvo pobil a s nepořízenou odtáhnul neznámo kam. Podotýkám, že tyto informace mám jen z pramene „jedna paní povídala“, ale na každým šprochu....