kostel Nejsvětější Trojice

Příbramští byli tehdy poraženi. Druhá bitva byla na jaře roku 1611, kdy do Čech vpadli Pasovští. Roku 1546 byla místní tvrz přestavěna na zámek. Koncem 17. století zde byl vystavěn kostel Nejsvětější Trojice..

Trojice, nad rozlehlým podbrdským údolím řeky Litavky. Tehdy v těch místech stávala kaplička sv. Antonína, patrona zamilovaných, těhotných a pocestných. Bylo to místo, hojně navštěvované hlubošským lidem a oblíbené dětmi ke svým hrám. Staří tu rádi usedali do stínů stromů, aby se kochali pohledem na krásný kraj litavského údolí. Toho letního dne bylo obzvláště hezky. Slunce po celý den rozpalovalo tuto vyhlídku do líbezné podbrdské doliny a děti na paloučku za kapličkou hrály oblíbenou hru o knoflíky, zvanou čamrda. Šimon, vnouček mlynáře Ješátka, už prohrál skoro všechny své čamrdy a štěstí ve hře ne a ne přijít. Už mu zbývaly jen ty na kaťatech. Tu pohlédl na šátek, do kterého mu maminka vložila čtyři koláčky s povidly a tu měl podivné vnuknutí. Dal se do jídla, náhle povstal a poslední dva kousky položil k nohám sv. Antonína a tiše prosil, aby mohl také, jako ostatní chlapci, ve hře vyhrát. Poté zasedl zpátky do kola a přání se začalo zázračně naplňovat. Vyhrál zpět nejen své čamrdy, ale také spousty jiných. Přímluva u sv. Antonína pomohla. Když obehrál všechny o všechno, chlapci se rozešli. Už nebylo o co hrát a bylo už pozdě. Slunce už napůl zapadlo za Brdu, když se po cestě přibližovaly dvě postavy táhnoucí dvoukolák. Byl to německý obchodník se železným zbožím z Německých Pasek se svým pomocníkem. Šli krajem, táhnouce svou káru a prodávali a kupovali, kde se co dalo. Ve voze měli hřeby, cvočky, kování a jiné železné výrobky, avšak pod plachtou kryli také věci ze zlodějiny, kterou při svém putování činili. Když přišli až ke kapličce, že si odpočinou, obchodník se olízl a na sucho polknul. I pomocník uviděl oba koláčky, varoval však parťáka, aby je nechal být, ale sám na ně dostal chuť a proto se o ně podělili. Sotva dojedli poslední sousta, cítili, jak jim tuhnou nohy a ruce na kámen, že nešlo ani krůček udělat, ba co víc, ani se pohnout. Nešťastníci počali naříkat, že zde zkamení na věky, ale pomoci si neuměli. Blížila se tma a zloději tu ještě stáli a bědovali, jak jsou krutě potrestáni pro dva koláčky a sv. Antonína prosili za odpuštění. Tu se zvolna pod oběma začala propadat zem a nakonec, už po kolena v zemi, slíbili, že postaví v těchto místech kostel, pomůže-li jim odejít po svých. Sotva slib dořekli, země je zvedla a ztrnulost jejich údů odezněla. Několikráte sv. Antonínu poděkovali a hbitě zatáhli dvojkolák ke svému domovu. Druhý den dali své jmění dohromady a pustili se do stavby. Když se lidé dozvěděli o události u kapličky, německému obchodníkovi už jinak neřekli než-li Kradavec. Přesto chtěli pomoci a učinili sbírku pro nový kostel v Hluboši. Každý přispěl, jak uměl a mohl. Prostí lidé, kováři a cvočkaři z Hluboše a Pasek, huťaři z Bratkovic, ba i kovkopové, hledajíc pod Hluboší stříbro. Přispěla i církev a vrchnost. Kníže zakoupil kostelu nový zvon a daroval dřevo z panských lesů. Brzo se na svahu začala tyčit věž kostela a hlubošští měli radost z tak nádherné stavby. Už také mají kostel, a jak lacino jej získali, za dva koláče. Tak se chlubili každému, kdo se přišel ke stavbě podívat. A tak , jak rychle se vše rozkřiklo po okolí, tak se brzo začalo povídat po kraji, že nejlaciněji vystavěli kostel v Hluboši a že Německým Pasekám se říká Kradavec. Později začal místním hanlivý název vadit a tak hodný matrikář, přehozením dvou písmenek, zapsal do análů název obce Kardavec. A tak je tomu dodnes.