Slavín

O deset let později bratři Jan, Václav a Jindřich Holanové po požáru desk zemských přiznali, že jsou v držení tvrze Kostelec s dvorem a mlýnem, s částí obce Želíz, a že to vše měli po svém otci. Krátce poté se však statek přes Aleše Knoblocha z Pirnstorfu dostal do majetku zámožných Belviců z Nostvic a byl spojen s Liběchovem. V roce 1615 připadla kostelecká tvrz jako dědictví cítovskému Janu Kryštofu Belvicovi, který byl pro účast na stavovském odboji proti císaři odsouzen k manství. Tvrz nakonec roku 1630 prodal Jiřímu Malovcovi z Chýnova a Kostelec i Tupadly tak natrvalo připadly k Liběchovu. Za třicetileté války byla tvrz patrně zničena, neudržována se postupně rozpadla a zanikla (s výjimkou dvora). Nové období pro toto místo začíná až na počátku 19. století s liběchovskými pány Veithy. Antonín Veith zrušil i existující dvůr a na jeho místě zahájil roku 1840 v orientálním, tzv. maurském, slohu výstavbu zámečku, pojmenovaného Slavín. Stavba byla určena k uložení 24 Schwanthalerových soch, představujících vynikající postavy české historie. Finanční potíže, do kterých se Veith dostal, i jeho pozdější odklon od českých vlastenců způsobily, že stavba pokračovala velmi pomalu nakonec byla i zastavena. Ze zamýšlených čtyř věží zůstala jen jediná. Veith přese vše zamýšlel stavbu dokončit, v tom mu ale zabránila smrt roku 1853. Areál přes dostavbu v roce 1873 zůstal nedostavěn, sochy na místo určení nikdy nedorazily. Po odprodeji liběchovského panství zůstal Slavín ještě nějaký čas majetkem rodu Veithů, později zde byl zřízen ústav školských sester a přistavěna kaple. Dnes je areál soukromým majetkem a vlastník připravuje jeho adaptaci na setkávací buddhistické centrum..