Nový Hrádek u Lukova

Syn Jana Jindřicha Jošt Moravský přenechal r. 1403 lovecký hrádek Přechovi z Kojetic. Po něm měli Hrádek ve vlastnictví - nejpozději od roku 1420 - rakouští Eitzingerové.Ti hrad významně přestavěli - v druhé polovině 15. století zřizují předsunuté opevnění, které do začátku 16. století přejímá funkci obytného jádra hradu (přední hrad). V 16. století se v držení Hrádku vystřídalo několik šlechtických rodů. Roku 1617 jej získali Althannové. V 17. století, za Scherfenbergů, byl roku 1645 hrad dobyt a vydrancován švédskou armádou, načež byl vrchností opuštěn. Od r. 1680 do konce 18. stol. byl Hrádek znovu v majetku Althannů. R. 1799 se Hrádku ujal nový dominus, polský hrabě Stanislav Mniszek. Ten nechal počátkem 19. stol. upravit starší budovu na velkém nádvoří na hájovnu a nechal upravit také horní budovu, která byla využívána pro krátkodobé výletní a lovecké pobyty jeho rodiny. Později byl na hradě (snad v jeho dolní části) prodejní sklad kameninového zboží z vranovské továrny majitele hradu. Jeho dcera Luitgarda Stadnická nechala v 2. pol. 19. stol. rozšířit a zpevnit zahradní terasy na jihovýchodním svahu. Za 1. pozemkové reformy v 20. letech 20. stol. byl Hrádek zkonfiskován a pronajat Klubu českých turistů, kteří jej zpřístupnili veřejnosti. Klub zde také zřídil noclehárnu pro mládež, hájovna byla později upravena na hostinec pro turisty. Po roce 1945 se hrádek stal součástí přísně střeženého pohraničního pásma a dlouhé roky byl nepřístupný veřejnosti. Od roku 1958 patří mezi chráněné památky ČR. Od roku 1992 je opět přístupný veřejnosti. Typologicky unikátní příklad hradu s plášťovou zdí, raritou je dvojitý ovál zdi. Impozantní je systém ve skále tesaných cisteren na vodu v prostoru markraběcího hradu. V prostoru vstupního traktu je umístěn památník skautů padlých ve II. světové válce. Hrad se dobře zachoval díky poloze v pohraničním pásmu. Dnes se zřícenina nachází v první, nejpřísněji chráněné zóně Národního parku Podyjí..

Tvrdý jako nedobytný. A já takový hrad mám. Ten určitě nikdo nikdy nedobude."

A protože zrovna náhodou tehdy žádná válka nebyla, měl pravdu. Ale jednou měl přece namále. To když si o kousek dál vybudoval tvrz jakýsi nedůvěryhodný rytíř, z něhož se zanedlouho vyklubal lapka, který s úspěchem žil a tyl ze statků jiných. Občas si přepadl v lese nějaký povoz či kočár, občas si vyplenil nějakou tu vesničku a i když Znojmo, odkud by mu mohlo hrozit nějaké nebezpečí, bylo skoro za rohem, žil si celkem v pohodě a klidu. Rytíř Pulchart zrovinka ve svém pomalu uvažujícím mozku přemítal, nemá-li zavolat na lapku královské vojsko, když se lapka rozhodl, že přepadne Nový Hrádek. Dozvěděl se totiž, že Pulchart, kterého díky jeho pomalosti považovali vesničané za muže rozšafného a moudrého, je tichá voda, která břehy mele, a že si zatím nahamounil na hradě pěkné peníze. A taky už lapkovi trochu lezl na nervy těmi vychloubačnými řečmi o nedobytnosti Nového Hrádku. Tak se rozhodl, že dá Pulchartovi pořádně za vyučenou. Připravil zodpovědně svoje lidi, nechal vykovat několik nových mečů a oštěpů, poradil se se svou osobní čarodějnicí o nejvhodnější době a pak jednou nad ránem tvrdě zaútočil na Nový Hrádek. Na Hrádku zrovna vyspávali po veliké veselici, neboť předchozího dne oslavovali druhé narozeniny Pulchartova synka. Nicméně stráže byly na svých místech a kupodivu i bdělé, takže první nápor útočníků byl odražen. Mezitím byli probuzeni i další muži, byť v poněkud podroušeném stavu, a s napětím očekávali, co lapka na ně vymyslí. Ten zaútočil dopoledne, před obědem a do večera ještě čtyřikrát. Vždy však musel ustoupit, zlostně práskaje vousiskami. Pulchart ten večer vystoupil na hradby a do tichých lesů posměšně zahalekal:

"Že nevíš, co znamená moje jméno? Že to nevíš? To znamená tvrdý hrad. Tvrdý jako nedobytný. A já takový hrad mám. Ten určitě nikdo nikdy nedobude!"

Lapka vzteky překousl několik nově ukutých mečů a oštěpů, ale musel uznat, že má Pulchart pravdu. Zavolal si tedy opět osobní čarodějnici pro radu. Babice zkroucená jako paragraf zamíchala nevábnou tekutinu v kotlíku nad ohništěm, hodila do ní hrst bylinek a do puchu, z nějž se lapka rozkašlal, pronesla:

"Pulchart ještě nepřišel na to, že by mohl vykopat tajnou podzemní chodbu."

A vida, pomyslil si lapka. Byl nepochybně bystřejší, a tak ho hned napadlo, jak na to. Ono tedy bude stačit, když ho tak trochu oblehneme a tak trochu vyhladovíme. A hrad bude můj. Tak tedy začalo dlouhé obléhání Nového Hrádku. Pulchart byl zpočátku klidný, jídla a pití měli slušnou zásobu. Lapka neprovokoval, jenom když si chtěl z hradu někdo vyjít na maliny, byl zasypán přívalem šípů a raději se rychle vrátil. Naštěstí však na nádvoří měli malinový keř, takže vcelku o nic nešlo. Leč o nějakou dobu později začalo jídlo docházet i všechny maliny už byly otrhány a jako by to nestačilo, vysychala hradní studna. Teprve teď přišel Pulchart na myšlenku tajné chodby a tloukl se do hlavy, že to nevymyslel dřív. Jenže na kopání bylo pozdě a navíc všichni podřízení měli hlad a žízeň a byli velmi nevrlí. A samozřejmě nezapršelo a nezapršelo. Na Hrádku začínala vládnout nespokojenost. Když i ty nejmírnější služky po straně hrozily na Pulcharta a říkaly, ať lapkovi vydá peníze a poklady, jinak že pomřou jako ryby na poušti, došlo i Pulchartovi, že je zle. "Čert aby to spral," ulevil si jedno dopoledne. "Tady jsem, ale myslím, že prát se nebude," ozval se z okna příjemný mužský hlas. Seděl tam černý fešák v mysliveckém a s kopytem a trošku byl cítit sírou. "Chceš pomoct, Pulcharte?" zeptal se čert přátelsky a usmál se. "No jistě, že se ptáš, ten zloduch nás tady obléhá, nic na jídlo nemáme, i všechny maliny na nádvoří jsme spásli a ještě nám vyschla studna!" vychrlil Pulchart a divil se v duchu, že to čert nechápe. Ve skutečnosti to však byl Pulchart, který nechápal. "Studna bude plná, spíže taky a toho lapku spláchnu do Dyje, chceš?" nabídl přátelsky čert a Pulchart nadšeně souhlasil. "No a na jaře, až zase rozkvete tahle lípa, přijdu si pro tvého synka," pokračoval mile rohatec a Pulchart z toho byl tak zpitomělý, že přikývl. Čert neváhal a hned se dal do díla. Obloha se zatáhla, zaburácel hrom a vmžiku se spustil prudký liják. Studna se rychle naplnila pitnou vodou, spíže nabobtnaly moukou, soleným masem a zeleninou. Pak se pod přívaly deště rozvodnila Dyje a odnesla lapku i jeho muže kamsi po proudu. Pak čert ještě z pilnosti vykopal i tu tajnou chodbu, zasmrděl a zmizel. Na Hrádku vypuklo veselí, všichni se radovali a jedli a pili, co hrdlo ráčilo. Jen Pulchart byl zaražen - teprve mu pomalu docházelo, co vlastně čertovi slíbil. A trápil se celý podzim a celou zimu, přestal jíst a pít, hubnul, ale nic vymyslet nemohl. Pak přišlo jaro a Pulchart úzkostlivě sledoval lípu, jak se jí nalévají pupeny a každým dnem hrozí rozpukem. A že pořád nic nevymyslel, svěřil se konečně ženě Uršule. "Takže čert," pokývala hlavou Uršula, jako že to tušila, "a až rozkvete tahle lípa?"

"Jo," přikývl nešťastně Pulchart. "Tak ji skácej a nikdy už přece nerozkvete."

Pulchart se plácl do čela - tak jednoduché řešení, že jsem na to už dávno nepřišel! Celou zimu se tím trápím a žena na to přijde hned! Hromská práce!

Hned vzal sekyru a pilu a vlastnoručně se dal do kácení lípy. Nic na tom nevadilo, že to dělal tak zbrkle, že lípa při pádu trochu pobořila chlévy, hlavně že už nestála. Hned druhý den přiletěl čert, zakroužil nad nádvořím, poznal, že prohrál, a tak aspoň dlouze hrozil Pulchartovi a Uršule, která chovala synka v náručí. Pak zamířil nadzvukovou rychlostí někam ke Znojmu a už se nikdy neukázal. A Pulchart s manželkou mohli zanedlouho oslavit v klidu třetí narozeniny svého roztomilého synáčka.

Od 10 do 12 a od 13 do 18 hodin. Délka prohlíkdy je ca 45 minut a cena 30/15 kč zlevněné

Prohlídka zahrnuje jak vstup do starého jádra tak do nové části. Pěkná vyhlídka. Výklad kombinován s povídaním o biologickém bohatství Dyjského Národního parku. ps: mimo otvírací dobu nemá moc cenu se pokoušet, z hradu není moc vidět a obě části jsou uzavřeny zvlášť, čili je možné se dostat pouze na nádvoří.