Znojmo

Hypolita (západně od dnešního vnitřního města), které bylo velkomoravským správ ním, politickým a vojenským střediskem, důležitou křižo vatkou cest z Rakous do vnitra Moravy a dále Moravskou branou do Polska a z Podunají do Cech. V první polovině 11. století, když kníže Břetislav I. (1034 —1055) budoval správní organizaci, přenesl sídlo feudální moci z Hradiště sv. Hypolita na protilehlý skalnatý ostroh, kde vznikl znojemský hrad. Středověký románský „nejpevnější hrad Znojeni“, jak byl označen v r. 1146, stál na nejvýše položené části ostrohu v prostoru vymezeném románskou osmibokou strážní věží, která se zřítila v r. 1892, a vyvýšeninou, na níž dodnes stojí románská rotunda P. Marie (od 13. století sv. Kateřiny). Hradní ostroh chránilo údolí Dyje a potok Gránice a na jihovýchodě prohlubenina mezi hradem a návrším s chrámem sv. Mikoláše, zvaná Jáma. Hrad byl přístupný od východu. Východním směrem se rozrůstalo podhradí. V polovině 11. století byla vybudována románská rotunda P. Marie. V r. 1134 ji dal znojemský kníže Konrád II. a kněžna Marie Srbská vyzdobit obrazy zná zorňujícími genealogii českých a moravských Přemyslovců. Rotunda je dnes národní kulturní památkou. Předhradí, kde ve 13. století vznikly kláštery minoritů a později i klarisek, sahalo až po dnešní Václavské náměstí, kde stával ve středověku kostel Sv. Petra. První písemná zpráva související se znojemským hradem je falzum staroboleslavské kapituly z 11. století. Hrad se stal správním, politickým a vojenským centrem oblasti i sídlem údělných knížat. Znojemské knížectví udělil Břetislav L svému synu Konrádovi, Spytihněv II. (1055 — 1061), který „nové uspořádal království moravské“, udělil západní polovinu Moravy společně bratrům Konrádovi a Otovi a konečně Vratislav II. (1061 1092) udělil v r. 1061 Otovi východní část Moravy s Olomouci a Konrádovi, poněvadž uměl německý a tato část sousedila s Rakousy, západní se Znojmem a Brnem. Když se Konrád I. Brněnský stal českým knížetem (1092), vládl ve Znojmě jeho syn Lutold, jehož manželkou byla Ita z Babenberku. Za sporů mezi pražským knížetem Břetislavem II. (1092 - 1100) a moravskými knížaty obsadili Čechové v r. 1099

Znojmo a Lutold se uchýlil na hrad Rakous v dnešním Rakousku, odkud prováděl nájezdy proti knížeti Bořivojovi II., který spravoval znojemské knížectví. V r. 1100 slavil na hradě Bořivoj svatbu se starší sestrou markraběte Východní marky. V r. 1101 se Bořivoj stal českým knížetem (do r. 1107) a Lutold se vrátil do Znojma. Za jeho nedospělého syna vládl zde později nejprve brněnský kníže Oldřich (1113 - 1115), potom český kníže Vladislav 1. (1120 — 1125); v r. 1123 bylo Znojmo vráceno Lutoldovu synu Konrádu 11., který tu vládl s přestávkou v 1. 1128 — 1134 až do poloviny 12. století. Nespokojenost většiny velmožů na Moravě a i v Čechách s vládou pražského knížete postavila do čela odporu znojemské ho knížete Konráda 11., který porazil Vladislava 11. a oblehl v r. 1142 Prahu. V odvetu zpustošil český kníže Znojemsko; v r. 1146 oblehl Znojmo a nakonec se ho zmocnil. Posledním znojemským knížetem se pak stal Konrádův syn Konrád Ota; uvádí se v r. 1160 na konfirmační listině pro klášter Hradiště. V r. 1176 se zúčastnil tažení Soběslava II. do Rakous a v r. 1178 se ve sporu o Olomouc postavil na stranu nápadníka českého trůnu Fridricha a porazil Soběslava II. pod Vyšehradem. Na konec se znojemský kníže sám ucházel o český trůn a zmocnil se i Prahy, avšak na zákrok císaře Fridricha Barbarossy se v r. 1182 spokojil s Moravským markrabstvím jako lénem říše římské. Moravský markrabě Konrád Ota sídlil na znojemském hradě, kde také v r. 1183 slavil vánoce ve společnosti olomouckého biskupa Pelhřima a želivského opata Gotšalka. Za sporů mezi českým knížetem Fridrichem (1178 — 1189) a moravským markrabětem Konrádem Otou došlo v r. 1185 k novému plenění Znojemska Čechy a k bitvě u Loděnice - nedaleko Berouna, v níž si obě strany přičítaly vítězství. Konrád Ota se stal nakonec v L 1189 — 1191 i českým knížetem (Konrád II. Ota) a na sněmu Čechů a Moravanův Sadské vyhlásil platnost zákoníku, zvaného „Konrádova statuta“, jejichž závaznost byla pro Znojemsko potvrzena v r. 1222. V r. 1192 sídlil na hradě další moravský markrabě Vladislav Jindřich, kterého nakonec český kníže-biskup Jindřich Břetislav (1193 — 1197) v r. 1195 ze Znojma vypudil. Vladislav Jindřich se však v r. 1197vrátil a v r. l222 na hradě zemřel. V 13. století prožíval znojemský hrad období svého rozkvětu. Zůstával centrem krajské správy a soudů, často zde pobývali čeští králové a moravská markrabata, například v 1. 1221 a 1226 Přemysl Otakar I. Za bojů mezi Václavem 1. a jeho synem Pře mys Otakarem II., moravským markrabětem, se znojemský hrad stal od r. 1237 několikrát dň1 střediskem markraběcího odporu. Krypta minoritského kláštera u kostela Matky Boží v podhradí nakonec posloužila za dočasný odpočinek la Pře mysli Otakara 11. po bitvě na Moravském poli v r. 1278. V r. 1306 se hradu zmocnil český král Rudolf Habsburský a v r. 1307 se o něj bojovalo znovu; hrad hájil proti rakouským vojskům Raimund z Lichtenburka. V následujícím roce jednal na hradě český král Jindřich Korutanský s rakouským vévodou Fridrichem Habsburským, který se sice vzdal nároků na Čechy a Moravu, ale podržel v zástavě některé hrady a města, mj. také Znojmo. V r. 1310 se zmocnil znojemského hradu Jindřich z Lipé, který uzavřel v r. 1317 smlouvu s Fridrichem Habsbur kým, namířenou proti Janu Lucemburskému. Avšak jíž příští ho roku se hradu zmocnil Vilém Zajíc z Valdeka, a tak se spolu s městem dostal do rukou nového českého krále Jana Lucemburského. V r. 1327 vyhořela část hradu a města při jednáních Jana Lucemburského s rakouským vévodou a za radovánek s nimi spojených. Jan Lucemburský byl posledním českým králem, který častěji pobýval na znojemském hradě. Z původní románské stavby, vystavěné na vnější (západní) straně nižšího výběžku ostrohu se nám vlivem četných válečných nájezdů, a zejména požárů, nic nedochovalo. V druhé polovině 15. století byl hrad přebudován a vystavěn ještě výše k ostrohu. Z této výstavby se dodnes dochovala pouze část sklepů a snad i základy někdejších staveb, zabudovaných později do zámku. Pro větší bezpečnost hradu byla vybudována i městská opevněni, která dodnes náleží k nejzajímavějším ve střední Evropě; o jejich mohutnosti svědčí i městské věže, zejména věž Vlková u někdejší Dolní nebo Vídeňské brány. Také Karel IV. několikrát do Znojma zavítal v 1. 1335 - 1342 ještě jako markrabě, v r. 1348 jako král český a římský a v r. 1364 jako císař, aby tu uzavřel smlouvy s rakouským vévodou Rudolfem IV. o nástupnictví v Cechách, za něž bylo moravskému markraběti Janovi potvrzeno nástupnické právo v Rakousích. Karlův nástupce Václav IV. potvrdil v r. 1379 na znojemském hradě rakouskému vévodovi Albrechtu III. privilegia habsburského rodu. V r. 1393 uzavřel moravský markrabě Jošt s uherským králem Zikmundem, rakouským vévodou Albrechtem III. a míšeňským markrabětem Vilémem spolek proti Václavu IV. K podepsáni smlouvy došlo patrně v louckém klášteře, a hrad a město byly obsazeny rakouskými oddíly; ty sice po smíru mezi Joštem a Václavem IV. z r. 1395 odtáhly, ale Znojmo (hrad a město) zůstalo v rukou Joštových. Za sporů mezi markrabaty Joštem a jeho bratrem Prokopem se v r. 1402 zmocnila hradu a města strana Prokopova, vedená Hynkem Suchým čertem z Jevišovic, který se stal hejtmanem znojemského hradu. Tato strana, vytvořená navenek pro hájení zájmů krále Václava IV. a markraběte Prokopa, k níž dále náleželi Jan Sokol z Lamberka, Petr Morašický z Paběnic, Vok z Holštejna a další šlechtici, ovládala nakonec celou jihozá padní Moravu a podnikala nájezdy i do Rakous. Proti nim vytáhl uherský král Zikmund spolu s rakouským vévodou Albrechtem IV; v r. 1404 oblehli hrad a město, ale museli s nepořízenou odtáhnout. Co však nedokázal vnější nepřítel, podařilo se vnitřnímu. Už v r. 1405 se za pomoci měšťanů, kteří nelibě nesli svévoli hradní posádky, opět zmocnil hradu markrabě Jošt, ale ponechal Hynka z Jevišovic v úřadě. Po smrti markraběte Prokopa však Hynek Suchý čert z Jevišovic spolu s Janem Sokolem z Lamberka a Alešem z Lichtenburka využili domácí situace i nástupnických sporů v Rakousích a plenili ve svůj prospěch nejen na Moravě, ale podnikali pustošivé nájezdy hluboko do Rakous. Konec těmto výbojům — s nimiž je spojena i přezdívka strážní věže znojemského hradu, „Loupežnická“ - učinilo zajetí Hynka Suchého čerta českým králem (v r. 1406) a jeho vstup do služeb rakouského vévody Albrechta V. Jako nový hradní hejtman se v r. 1409 připomíná Jindřich Zajímač z Jevišovic. V r. 1421 se Znojma zmocnil na rozkaz krále Zikmunda Hartneid z Lichtenštejna na Mikulově a téhož roku se na hradě ubytoval s celým dvorem král Zikmund, který zde jednal s rakouským vévodou Albrechtem. V říjnu pak Albrecht vytáhl ze Znojma proti husitským Jevišovicím a v r. 1425 se husité zase v odvetu marně pokoušeli dobýt Znojmo, podařilo se jim však vypálit loucký klášter. V r. 1437 se Zikmund objevil na hradě znovu a dal tu uvěznit svou manželku Barboru Celskou; ve Znojmě (buď na hradě, nebo v kostele sv. Mikuláše, případně na Hradišti sv. Hypolita) také 9. prosince téhož roku zemřel. V r. 1444 byl hradním purkrabím Záviš z Hrušovan. V r. 1453 přebýval ve Znojmě Ladislav Pohrobek a za přítomnosti Jiřího z Poděbrad zde bylo rozhodnuto o jeho zemském správcovství v Cechách. Tehdy, nebo o něco později, byl držitelem a purkrabím hradu Volfgang Osvald z Ludmansdorfu, od něhož hrad pro českou korunu vyplatil (v r. 1456) Jindřich z Rožmberka. V dalších desetiletích však význam hradu začal upadat a nakonec byl v 90. letech 15. století zastaven. V 1. 1493, 1496 a 1504 jej postupně drželi Ludvík, Ladislav a Jan Michal z Vejtmíle. Vědomí, že jde o královský majetek, nakonec upadlo tak, že s hradem začali počátkem 16. století disponovat moravští stavové, kteří jej později vykoupili ze zástavy a složili za něj krájí Ludvíku Jagelonskému 14000 hřiven, „aby tu pan hejtman (tj. moravský zemský) seděl a toho užíval, tím lépe ten úřad k dobrému JMti i stavům Markrabství moravského spravovati mohl“. Poněvadž se hrad nakonec sídlem zemského hejtmana nestal, stavové jej považovali za své vlastnictví, čímž samozřejmě jeho význam dále klesal. Tak jej poskytli do užívání královně Marii, vdově po Ludvíku Jagellonském, a pak královně Anně, manželce Ferdinanda I., která zde pobývala v r. 1527. O tři léta později byl hrad zastaven Mikuláši Prusinovskému z Víckova, ale už v r. 1531 připadl opět moravským stavům. Poslední purkrabí znojemského hradu Jan Tavíkovský z Tavíkovic se připomíná v r. 1534; poté byl hrad již nepřetržitě zastavován. Pronikání Turků do střední Evropy vyžadovalo zvýšení obranyschopnosti i znojemského hradu, který měl být v r. 1542 nově opevněn. O vybudování nového opevnění se při svých návštěvách v 1. 1549 a 1552 staral také král Ferdinand I. Fortifikační úpravy však nebyly příliš významné. V I. 1550 — 1566 držel hrad jako zástavu Václav Meziříčský z Lomnice (v r. 1554 spolu s Apolonií Meziříčskou) a po něm v r. 1571 Hojer Meziříčský, po jehož smrtí připadl zpět české koruně. V r. 1579 se město snažilo získat hrad do zástavy samo, ale Rudolf II. jej udělil lénem Kryštofu z Althanu, v r. 1586 Václavu Krajířovi z Krajku a v r. 1596 Vilému z Roupova, pozdějšímu předákovi odbojných moravských stavů, a jeho manželce Aleně ze Zástřizl. V r. 1608 se ve Znojmě sešel arcikníže Matyáš s představiteli moravských stavů Karlem starším ze Žerotína a Karlem z Lichtenštejna; výsledkem tohoto setkání bylo připojení Moravy jako autonomní státoprávní jednotky k rakousko-uherské konfederaci. V r. 1611 zde obě strany jednaly znovu, v r. 1618 přijel Matyáš na hrad již jako římský císař. O rok později se ve Znojmě konal sjezd moravské evangelické Šlechty a brad obsadil jeden z vůdců českého povstání, Jindřich Matyáš Thurn. Jeho držitelem a krajským hejtmanem byl tehdy Vilém z Roupova, jemuž byl hrad v r. 1621 pro účast na stavovském povstání konfiskován ve prospěch zemské komory Markrabství moravského, zatímco příslušenství hradu připadlo znojemské jezuitské koleji. Zemský sněm, který se sešel ve Znojmě v r. 1628, vydal za přítomnosti císaře Ferdinanda II. Obnovené zřízení zemské Markrabství moravského; hrad byl tehdy v dezolátním stavu a na jeho opravu mělo připadnout 2000 moravských tolarů. Albrecht z Valdštejna, který byl ve Znojmě v r. 1632 jmenován generalissimem císařských vojsk, na hradě nebydlil, pouze ve vedlejších budovách ubytoval část svého vojska. V r. 1642 se sice shromáždila ve Znojmě početná armáda pod vedením arci knížete Leopolda Viléma, která měla bojovat se Švédy, ale když se v r. 1645 objevil před branami města generál Torstenson, nebyl zde nikdo, kdo by je ubránil, a tak Švédové hrad i město obsadili. Obsazení města Švédy znamenalo jeho hospodářský úpadek a definitivní konec slávy znojemského hradu, který panovníci znovu udělovali lénem, ovšem s tím rozdílem, že jej už nepovažovali za své sídlo; například císař Leopold I. bydlel při své návštěvě ve Znojmě v jezuitské rezidenci. Proto hrad chátral; naposledy jej zemská správa dala opravit v r. 1697, ovšem nedostatečně. To přimělo císaře Josefa I., aby hrad udělil v r. 1710 lénem Maxmiliánu Františku, Antonínu Františku a Františku Liborovi z Deblína. To už byla vlastně poslední fáze úpadku, neboť hrad se fakticky stal vrchnostenským majetkem. Tehdy byla ve prospěch města vyčleněna část hradního areálu, tj. prostor mezi strážní věží až za rotundu k hradnímu příkopu. Ve 20. letech 18. století nastalo v hradním areálu horečné budování. Zatímco město přestavělo v r. 1720 část hradní budovy severovýchodně od rotundy, konírny a pivovar, Maxmi lián z Deblína dal odklidit zbytky bradu na západní straně posledního nádvoří, prostor nivelizovat a na východní straně vystavět zámek, do něhož byly pojaty některé části starého hradu. Zámek byl postaven v 1. 1710 — 1721 a za jeho architekta je označován J. B. Fischer z Erlachu. Budova má trojkřídlou dis pozici a její fasády byly později částečně přeměněny v duchu klasicismu. Z vnitřních prostor zámku je nejpozoruhodnější vstupní oválný vestibul s nástropní freskou J. M. Fisséa z r. 1720, jejíž střed vyplňují alegorie Cech, Moravy a Slezska a medailóny zachycující genealogii českých panovníků. V levém křídle vznikly nové stáje a sklady pro píci, napravo obydlí sloužících, v podzemí levého křídla pak sklep na 120 věder vína. V pravém křídle zámku byla vybudována zbrojnice a obývací místnosti. Stavbou zámku se však Deblínové zadlužili. V r. 1742 vpadli do Znojma Prusové v čele s Fridrichem Velkým a Sasové. V 1. 1757— 1784 držel zámek lénem František Josef z Deblína, po jehož smrti byl přeměněn ve vojenskou nemocnici. To fakticky znamenalo zrušení léna a rozprodávání zámeckého inventáře; sbírky obrazů, keramiky, porcelánu, zbraní a knihovna byly prodány za minimální ceny, zčásti do vídeňských muzeí. Nádvoří zámku se změnilo v zahradu. V r. 1865 získalo prázdný zámek město Znojmo a postupně sem umístilo Jihomoravské muzeum. Tomuto účelu slouží dodnes. Z původního zámeckého interiéru se zachovala především vstupní hala. Nově upravená románská rotunda s při lehlým zámkem se stává významným střediskem pro poznání historie oblasti, která je tu doložena slovem, muzejními exponáty, stavebními památkami i celým uspořádáním prostoru.