Bítov

Svědčí o tom archeologické nálezy na blízkém Palliardiho hradisku z mladší doby kamenné, železné i hradištní a vykopávky z pohřebiště na protějším břehu Želetavky z doby Velkomoravské říše. Dnešní podoba původně panovnického hradu, jehož existence je bezpečně doložena k roku 1185, který však tehdy jistě už delší dobu stál, je výsledkem mnoha stavebních proměn, takže původní středověký ráz jednotlivostí i celku je značné porušen. Nejstarší zachované raně gotické články, klínová věž v západní části velkého nádvoří a podobná, dnes stavebně začleněná do jihovýchodního nároží hradního paláce, svědčí o rozsáhlé výstavbě hradu v druhé polovině 13. století, nejspíše v době velkého opevňování hranice proti Rakousům za Přemysla Otakara II. Tehdy se totiž v našem pevnostním stavitelství vyskytují podobné útvary věží, vysunutých na nejexponovanější místa hradní soustavy. Hradní jádro bítovské bylo také zajištěno rozsáhlou, z větší části dochovanou hradební soustavou se západní hláskou klínového tvaru v místech zálomu hradeb. Dokonalé využití terénu svědčí o tom, že tento z nejmocnějších článků podyjské obranné pohraniční soustavy pevně ovládal nejen celý zákrut údolí Želetavky nad jejím soutokem s Dyjí, ale i vzdálené okolí, zvláště ve spojení se sousedním hradem Cornštejnem. Hrad Bítov byl však kromě svého obranného úkolu nejméně od roku 1222 i sídlem krajských královských úředníků nové státní správy, která na Moravě nastoupila na začátku 13. století, když tam kolem roku 1200 zanikla údělná knížectví. V jeho podhradí vzniklo sídliště s rotundou sv. Václava, jejíž loď byla přejata v druhé polovíně 13. století do nového raně gotického kostela jako sakristíe, kdežto apsida byla ubourána. Obratnou politikou, kterou učinila na sobě finančně a vojensky závislým i krále, získávala šlechta zástavou rozsáhlá území i královské hrady. To se stalo roku 1307 také s Bítovem, jejž obdržel lénem poslední královský správce bítovského kraje Rajmund z Lichtenburka. Roku 1498 přešel hrad do dědičného vlastnictví tohoto rodu a po jeho vymření do rukou dalších šlechtických držitelů. V majetku šlechty se stal často nástrojem protikrálovské politiky. S vývojem vojenství mění se i tvářnost hradu a vzhled jeho obranných zařízení. Patrně v druhé polovině 15. a počátkem 16. století byla nově zřízeným předhradím s dvěma hranolovými věžemi zpevněna jižní a východní strana hradu. Jednotlivé gotické části byly stavebně sjednoceny v mohutný dvoupatrový palác s malým nepravidelným vnitřním nádvořím, do něhož se nyní vcházelo předhradím nové mocné hranolové věže, vestavěné mezi jihozápadní palácové nároží a jihovýchodní nároží hospodářského křídla při jižní hradbě. Vznik hospodářských budov jasně ukazuje, že hospodářská soustava se v 16. století vyvinula od systému činží k hospodoření šlechty na velkostatku ve vlastní režií. Některé stavební úpravy na hradě byly provedeny ještě na počátku 17. století, zvláště přestavba v jádře gotické kaple na nádvoří (1638). Při romantické novogotické úpravě v druhé a třetí čtvrtině 19. století dostalo se hradu v podstatě dnešního vnějšího vzhledu a kaple na nádvoří byla rozšířena, kdežto uvnitř paláce vznikly sály s novogotickou výmalbou. Hodnota této úpravy, jež místy až k nezřetelnosti zastřela stopy středověkého vývoje hradu, je především v jeho větším stavebním zabezpečení. Hrad Bítov, vytvářející zajímavou romantickou kulisu v podivuhodné přírodní podyjské scenerii, inspiroval četné malíře (Zvěřina, Havelka). Je přesvědčivým dokladem architektonického vývoje původně panovnické, později šlechtické pevnostní stavby. Odjinud převezené vnitřní novogotické zařízení dokresluje vhodně ráz interiérů z 19. století, jiné prostory zaplňuje rozsáhlá bítovská zbrojnice, založená na začátku 18. století..

Václava, jehož sakristie byla zbytkem románské rotundy. Na někdejší starobylé osídlení doby velkomoravské navázalo v 11. století budování břetislavské soustavy strategických hradů, chránících jižní hranici českého státu. V té době vznikl i hrad Bítov; funkci hranice naznačuje i patrocinium sv. Václava. První písemnou zprávu o Bítově nacházíme ve falzu staroboleslavské kapituly hlásícím se k r. 1046, které však pochází z 13. století; o samotném hradě se dovídáme v r. 1185 ze zprávy kronikáře Jarlocha Milevského, kdy Borovsko za válek mezi moravským markrabětem Konrádem Otou a českým knížetem Bedřichem bylo popleněno českým vojskem. O strategickém významu hradu Bítova svědčilo i to, že k němu náleželo Slavonicko, Dačicko, Jemnicko, ba i Telčsko až k pramenům Jihlavy. Hrad byl sídlem jednoho ze šesti moravských krajských úředníků, který měl nad krajem neomezenou moc. Svědectvím o významu Bítova v této době jsou jména kastelánů a komorníků, zachovaná v písemných pramenech 13. století: v l. 1222 – 1228 kastelán Ben de Wetow, v l. 1226 – 1228 Dětřich z Bítova, jehož synem byl pozdější borovský komorník Hrut z Bítova, který se připomíná zejména v l. 1239 – 1253 pod jménem Ruto či Kernto. Vedle nich vystupuje v r. 1227 jako sudí Bartis, zakladatel města Jemnice Petr, zvaný rektor borovské provincie, v r. 1233 Beneda z Bítova a v r. 1234 bítovský komorník Vilém. Hmotné doklady o stavením vývoji hradu Bítova jsou mladší než písemné zprávy o jeho existenci. Velká břitová věž na nádvoří, dnes zčásti pobořená, má v přízemí zdivo, které představuje nejstarší dochovanou část hradu, asi ze začátku 13. století. Podle D. Menclové jde patrně o vůbec nejstarší příklad tohoto typu věže u nás a lze přepokládat, že přímým vzorem zprostředkovaným velkými klášterními hutěmi byly raně gotické stavby ve Francii. K věži přiléhaly hradní budovy a zdi, dnes již zbořené a pohlcené stavebními terénními úpravami. V předhradí stával na místě svatyně sv. Václava původní vekofarní kostel. Za válek proti českému králi Václavu I. opanoval Bítov v r. 1223 rakouský vévoda Fridrich, který jej však musel opět vrátit. Od r. 1253 byl na Bítově kastelánem a komorníkem Smil z Bílkova. V I. 1260 – 1268 spravoval hrad komorník Idík z Úpy, předek pánů ze Švábenic, a po něm jeho syn Všebor, (do r. 1257). V I. 1278 – 1283 se uvádí jako bítovský komorník Artleb z Bubna a v r. 1284 Jaroslav ze Šternberka. Když Rudolf Habsburský obsadil po bitvě na Moravském poli v r. 1278 Moravu, byl borovským kastelánem opět Smil z Bílkova, avšak komorníkem se stal rakouský šlechtic Štěpán z Maisavy (Meissau). Koncem 13. století byl borovským purkrabím Raimund z Lichtenburka, který se stal v r. 1298 moravským zemským hejtmanem. V témž roce se staroboleslavská kapitula zřekla svých desátků z Bítovska. Ve 13. století došlo několikrát ke spojení bítovského komornického úradu se znojemským a koncem tohoto století byly i ostatní královské úřady na hradě Bítově spojeny se znojemskými. Připomíná se například znojemský komorník Matouš z Černé Hory. Tyto úřady na Bítově zanikly, když král Jindřich Korutanský udělil Bítov v r. 1307 lénem Raimundu z Lichtenburka. Koncem 13. nebo začátkem 14. století byl dosavadní hrad přestavěn na raně gotický: protáhlý areál ostrohu obklíčil pás hradeb a na východní straně byl vybudován palás s klínovou šíjí. Existence dvou břitových věží stejně jako celková orientace zřejmě souvisí s původní přístupovou trasou k hradu, později změněnou. V té době byl hrad bezpochyby bezpečně zajištěn z východu, čímž strategicky ovládal celý zákrut údolí řeky Želetavky. Jihozápadně a severozápadně se rozkládaly na širokém sklanatém ostrohu hradní budovy, které svou trojúhelníkovou koncepcí připomínají výstavbu královských hradů Křivoklátu či Lichnice v Železných horách. Zachovalé nepatrné zbytky dvorce, původních středověkých gotických střílnovitých okének a zazděný portálek ve sklepech severního křídla dnešního paláce jsou svědectvím rozmachu stavitelství v době Přemysla Otakara II. Raně gotickou podobu s charakteristickou bohatou siluetou si Bítov podržel asi po celé 14. století, i když se zdá pravděpodobné, že obohatil svůj půdorys. Dokladem toho by byla stavba nové hradní kaple, či spíš asi její úplná přestavba, kladená k r. 1344. Ve 14. století drželi hrad Smil, Čeněk (od r. 1331) a Jan (v r. 1343) z Lichtenburka. Moravský markrabě Karel povolil všem třem bratřím, aby si lenní hrady Bítov a Cornštejn rozdělili na tři díly, a Smilovi zastavil Stařeč, Brtnici a Rouchovany. Posloupnost dalších majitelů všech tří dílu z rodu Lichtenburků, v jejichž držení hrad zůstal po celé 14. století, lze stěží učinit. Smil a Jan z Lichtenburka se už v r. 1400 postavili na stranu krále Zikmunda a za husitské revoluce bojovali v r. 1420 spolu s bratrem Jiřím z Bítova a s jinými moravskými šlechtici v jeho vojsku pod Vyšehradem. V tomto boji Jiří zahynul a Jan upadl do zajetí, z něhož se však vykoupil. V té době bylo nutnoí zpevnit fortifikační soustavu hradu na východní straně, z hlediska obrany nejcitlivější, dvěma hranolovými věžemi s klínovou štítovou zdí. Jan z Lichtenburka přistoupil v r. 1421 k zemskému míru na Moravě spolu se Štěpánem, Smilem a jeho bratrancem Jiřím z Bítova a v r. 1343 jej potvrdil znovu. Smilův bratr Jan z Bítova byl po celou dobu husitských válek protivníkem kališníků, když mu však nebyly nahrazeny škody, které utrpěl za pomoc Zikmundovi a Albrechotvi Rakouskému (celkem 4000 kop), vypověděl válku císaři Fridrichovi, poručníku Ladislava Pohrobka, pobořil rakouské hrady Grub a Tresiedl a přilehlé okolí zpustošil. Mír mezi spornými stranami byl ujednán ve Znojmě v r. 1441 a Janovi bylo přislíbeno, že mu bude dlužná částka nahrazena a navíc přidáno odškodné 2500 dukátů. Smil starší z Lichtenburka na Bítově se připomíná ještě v r. 1436. Tehdy však je už také znám Smil mladší a Jan z Bítova na Cornštejně. Smil mladší přistoupil v r. 1440 k moravskému landfrídu a v r. 1446 se jako jeden ze čtyř vyjednávačů zúčastnil ve Znojmě rokování moravských stavů s rakouskými. Lichtenburkové drželi Bítov ještě celé 15. století. Jejich postavení však bylo ohroženo za odboje Hynka Bítovského z Lichtenburka proti králi Jiřímu z Poděbrad v l. 1463–1465, kdy byl zničen hrad Cornštejn. R. 1491 propustil král Vladislav II. Jindřichu z Lichtenburka na Bítově a jeho synům Burianu a dalším z lenního závazku hrad Bítov s farou, městečko Bítovec (zaniklo) s farou, dále Blížkovice, Štítary, Budějovice (Moravské), Ctidružice, Pavlice, Blatnici, Chvalatice, pusté Ždánice, Oslnovice, Podolí, Německou Ves, Láz, Častohostice, pusté Mstěnice, díl Mešovic, Lovkovic, Dešova a Písečného a celé vsi Vysočany, Rancířov (dnes součást Vratěnína), Syrovice, Příšťpo, Lažánky, Jehřice (zanikly), Radkovice, Udeřice, díl Kdousova, dvůr Malý Lazec a pustý dvůr v Mírovicích; současně král potvrdil hradu Bítovu manské právo. Tohoto práva použil Půta z Lichtenburka, když Zikmundu Krkvicarovi z Nové Vsi propustil v r. 1494 z manství tvrz v Lubnici. V r. 1504 drželi Bítov Burian a Jindřich z Lichtenburka, kteří s Labrechtem z Bítova přistoupili k jednotě moravských stavů. Jichřich zdědil v r. 1499 Vranov a o rok později koupil Cornštejn; Bítov vlastnil ještě v r. 1538. V té době, tj. koncem 15. a začátkem 16. století byl hrad přestavován; přestavba sjednotila jeho starší části, dosud navzájem oddělené, ve dvoupatrový palác nepravidelné dispozice s novou hranolovou věží na jihovýchodě. Současně bylo také zdokonaleno opevnění hradu. Na vlastní jádro navázalo hospodářské křídlo s pivovarem ve druhém velkém nádvoří. V přízemí nové čtyřhranné hlavní věže byl vybudován průjezd, který se stal těžištěm strážní služby a obrany. Také přístup do hradu vznikl v místech, jichž se používá dodnes. Takto upravený Bítov byl považován v r. 1566 za neden z nejbezpečnějších pohraničních hradů. Po Jindřichu z Lichtenburka držel bítovské panství v l. 1545–1547 jeho syn Václav mladší z Lichtenburka, do r. 1570 pak Albrecht Bítovský z Lichtenburka a po něm do r. 1572 Jindřich Bítovský z Lichtenburka, jímž tento starobylý moravský rod vymřel po meči. Albrechtův a Jindřichův náhrobek se zachoval v hradní kapli. Vlivem vývoje válečné techniky ztrácel hrad svůj strategický význam, stával se nepohodlným a byl využíván jen pro hospodářské účely. Svědectvím toho je i přeměna někdejší charakteristické raně gotické klínové věže na vězení. Poslední lichtenburská držitelka nejstaršího rodového zboží Hronoviců na Moravě, Jindřichova neteř Ludmila Bítovská z Lichtenburka, prodala v r. 1576 Bítov se vším zbožím Volfu Strejnovi ze Švarcenavy, který v r. 1617 prodal panství za 47 000 zl. moravských moravskému hafrychtéři Fridrichu Jankovskému z Vlašimi. Fridrich Jankovský držel také Jemnici a přikoupil ještě některé další statky (Lubnici a díl Korolup, Mešovice a Vratěnín). Dědictví po něm se ujala jeho manželka Justina z Vlašimi. Jejich syn Hynek (zemřel 1653), na něhož upomíná náhrobní kámen v kapli, rozšířené v r. 1638, byl autorem trojdílného zvěrolékařského díla Apotéka koňská (1650). Dalším držitelem hradu z rodu Jankovských z Vlašimi byl Maxmilián Arnošt Jankovský, který zemřel v r. 1736. Rod Vlašimských dodnes připomíná sbírka zbraní, vzácně zdobených pušek, moždířů i děl. Dědictvím získala panství Hynkova dcera Johanka, provdaná hraběnka z Kounic, a jeho zeď hradbě Maximilián Daun. Avšak po smrti Johanky připadlo v r. 1755 celé jmění Vlašimských hraběti Daunovi, za něhož došlo k úpravě několika místností v patře paláce. Daunové, jimž náležely kromě Bítova také Jemnice, Skalice, Horní Kounice, Slatina a Halenkov, vlastnili Bítov až do vymření rodu po meži hrabětem Otakarem Daunem v r. 1904. Stavební vývoj Bítova uzavřela rozsáhlá novogotická obnova hradu, zahájená v polovině 30. let 19. století Jindřichem Daunem a dokončená r. 1863. Přízemí hradní paláce zaujala velká salla terrena a upraveno bylo i první patro, jehož místnosti dekoroval vídeňský malíř A. Schüller hodnotnými iluzívními malbami (výzdoba tanečního sálu je datována rokem 1853). Již r. 1845 přebudoval vídeňský stavitel A. Rücker zámeckou kapli. Do téže doby spadá i proměna hradního okolí v přírodní park s pseudogotickými doplňky a dvě nové zahrady na parkánu vedle paláce a parková úprava v západní části hradu. Kolem hradní cesty byla vysázena lipová alej. Z novogotického charakteru Bítova, jenž mu vtiskla tato poslední přestavba, vychází i novodobá instalace hradních prostor. Interiéry přízemí i prvního patra upoutají pozornost návštěvníka výtvarnou koncepcí a mobiliářem, převážně z druhé třetiny 19. století, který byl doplněn i svozem z jiných objektů a souborem slohově příbuzných obrazů německého romantika Ludvíka Schnorra z Carolsfeldu a rakouského malíře Karla Russe. V přízemí je umístěna proslulá sbírka zbraní Maxmiliána z Vlašimi z r. 1726, z nichž jsou pozoruhodné zbraně Mikuláše Zrinského z bojů proti Turkům. Ve druhém patře je expozice vycpaných zvířat, připomínající chovatelskou zálibu posledního majitele barona Haase, který svého času proměnil prostory hradu v zajímavou soukromou zoologickou zahradu. Na hradě je umístěna i knihovna rakouského generála Arnošta Gideona Laudona (1719–1790), která sem byla převezena a je vzácnou sbírkou militarií, map a plánů z období prusko-rakouské sedmileté války. Na nově upraveném hradě se po vymření rodu Daunů rychle vystřídali Haugvicové, Zamoyští a Radzivillové. R. 1912 koupil Bítov spolumajitel známé porcelánky ve Slavkově u Karlových Varů, baron Haas z Haasenfeldu, jehož syn Jiří byl také posledním soukromým majitelem hradu. R. 1945 přešel hrad do majetku československého státu..

Moravského Švýcarska. Dnes se zrcadlí ve vodách Vranovské přehrady (zbudované v r. 1935), které zatopily obec Bítov v podhradí. Původně dřevěný hrad

(dědic sídlištního hradiska) byl jako zeměpanský hrad, střežící jižní hranici země, nahrazen hradem kamenným – z poč. 13 stol. se dochovala pouze západní břitová věž. Bítov býval centrem jednoho ze šesti moravských krajů. Po vymření Přemyslovců se dostává (1307) na více než 200 let do rukou Lichtemburků. Za nich vzniklo jádro dnešní kaple Nanebevzetí Panny Marie (1334), základ dnešního paláce, obě vstupní věže se štítovou zdí a jižní křídlo. Po vymření Lichtemburků se zde vystřídali Strejnové ze Švarcenavy, Jankovští z Vlašimi (zakladatelé zdejší zbrojnice) a mezi lety 1811 – 1863 byl pustnoucí hrad za hrabat Daunů upraven do dnešní novogotické podoby. Za zmínku stojí zejména palácové novogotické interiéry s kolekcí rozsáhlé iluzivní výmalby napodobující dřevo, kámen nebo štuk. Interiéry jsou doplněny sbírkou obrazů tzv. druhé vlny německých a rakouských romantiků – ze zámku Rájce nad Svitavou (Schnorr z Carolsfeldu, Russ, Fendi, Camphausen). Posledním majitelem do roku 1945 byl velkoprůmyslník baron Jiří Haas z Haasenfelsu, za jeho syna Jiřího mladšího se změnil hrad v největší soukromou zoologickou zahradu na kontinentě v té době. Nejvyhledávanější je dnes sbírka 51 vycpaných psů nejrůznějších ras. ZBROJNICE

Od roku 2003 je znovu po 33 letech otevřena výběrová expozice nejvýznamnějších exemplářů slavné bítovské zbrojnice. Zbrojnice je umístěna do původních prostor, kde byla uložena od 18.století, doložených fotografií z r. 1880. Jádrem sbírky jsou zbraně nashromážděné zejména v době, kdy hrad náležel rodině Jankovských z Vlašimi (1612–1736). Vedle starších prací význačných zbrojířů z konce 16. století představuje také zejména vynikající uměleckořemeslná díla puškařů 17. století. Vedle zájmu o umělecky řemeslně zpracované zbraně reprezentační povahy měli příslušníci rodu zvláštní zájem o technicky nové, nezvyklé řešení palných zbraní. Víceranné zbraně, zadovky, vzduchovky, větrovky. Zbrojnice obsahuje také výběr středověkých zbraní, které vyjadřují vlastní obrannou funkci hradu jako kopí /11. stol./, meče /14. stol./, hradební pušky. Jádrem orientální části jsou předměty zejména z islámské oblasti. Zbrojnice je charakteristická svým romantickým uspořádáním (štíty, dřevcové zbraně) navozujícím iluzi rytířských síní středověkých hradů. Návštěvníkům vřele doporučujeme prohlídku tohoto unikátu naší minulosti. V roce 2005 byla zbrojnice doplněna o další exponáty.