Houska

Pražské židovské muzeum převzalo (zbylé?) rukopisy, knihy

a dokumenty až 7.11.1947. Část vrátilo původním majitelům a část předalo v roce 1948 jeruzalémské univerzitní knhovně..

Bylo to v době, kdy zdejší území sice právně ještě patřilo českému králi, kdy však už páni z Dubé, využívající rozvrácených poměrů v zemi po smrti Přemysla Otakara II., rozšiřovali svoji državu v kraji pod Bezdězem. Území kolem Housky sousedilo s Hynkovým rodovým panstvím Dubou a mělo proto pro něho značný význam. To vysvětluje, proč dal uprostřed zatím málo osídlené krajiny postavit hrad, i když mu ještě nepatřila; byl však přesvědčen, že ji získá za věrné služby mladému králi Václavovi II. Hynek byl rozhodným odpůrcem Oty Braniborského, bojoval proti jeho loupeživým rotám a později podporoval i Václavovu velmocenskou zahraniční politiku. Proto mu král udělil již r. 1292 ves Kuřívody (jižně od Mimoně, dnes zaniklé), hodnost pražského purkrabího a po r. 1300 mu dal v zástavu i královský hrad Bezděz. To však měl Hynek již v zástavě i kraj kolem Housky, takže se jeho država v této oblasti značně rozšířila. Bezpečnost hradu zajišťovala především jeho poloha. Téměř kolmé stěny skály, na které byl postaven, chránily hrad ze tří stran, pouze jižní stranu, z které byl přístup do hradu, bylo nutno opevnit. Cesta vedla nejprve na předhradí bráněné příkopem a zdí, kde pravděpodobně stály hospodářské budovy. Odtud se šlo do vnitřního hradu přes nový příkop vytesaný ve skále branou, střeženou po pravé straně mohutnou hranolovou věží, postavenou na skále vystupující až do druhého patra hradu. Opevnění doplňoval ještě parkán. Průjezdem za branou se vstupovalo na vnitřní nádvoří obklopené ze všech stran hradními budovami. Byla tedy pro stavbu zvolena podobná základní půdorysná dispozice jako u královských hradů Písku a Zvíkova, ovšem ve vnitřním rozdělení budov jsou proti těmto vzorům některé podstatné změny. Stavbu Housky prováděla huť, která dříve pracovala na Bezdězu, a použila i zde některé stavební prvky typické pro Bezděz. Především tu nebyl velký sál, aula a západní i východní křídlo tvořila střední síň o dvou klenebních polích s čtvercovými komorami po obou stranách. Jedna z nich byla obytná s krbem, druhá byla vyložena dřevěným srubem, což zajišťovalo lepší tepelnou izolaci místnosti sloužící pravděpodobně jako ložnice. Severní křídlo nemělo střední síň, v jeho západní části byly dvě komory, východní polovinu zabírala kaple, která prostupovala dvěma podlažími. Vertikálně byla stavba členěna na přízemí, kde byly pravděpodobně komory osvětlované úzkými střílnovými okénky a opatřené plochými stropy, první patro, kde byly hlavní obytné místnosti klenuté, asi 6 m vysoké a osvětlované hrotitými okny s kružbami, na podobné, o něco nižší druhé patro a nízké podstřešní patro s řadou sdružených okének do nádvoří. Jednotlivá poschodí hradu nebyla spojena schodištěm uvnitř stavby, ale přístup do nich byl z nádvoří po dřevěných pavlačích zavěšených na kamenných krakorcích. Nejpozoruhodnějším prostorem hradu Housky byla vysoká jednolodní kaple uzavřená na východě pěti stranami osmiúhelníku. Západní stranu zakončovala tribuna přístupná jednak portálkem z vnější dřevěné pavlače, jednak točitým schodištěm z dolní části kaple. Klenba nad západní částí byla šestidílná a její přípory, stejně jako v závěru kaple, dosahovaly až k zemi a členily tak plochu zdi. V přízemí východní části byly raně gotické sedilie, zaklenuté do trojlistů na konzolách. Výzdobu kaple doplňovaly fresky asi z 30. let 14. století, jejichž zbytky byly objeveny v r. 1929. Malby měly jednotnou ideovou i uměleckou koncepci a pokrývají stěny kaple v pásu z obdélníkových polí oddělených příporami na jižní a západní straně ve třech pásech za sebou. Ústředním výjevem je obraz Ukřižování, námět v této době nepříliš obvyklý, umístěný na východní stranu polygonového závěru. Z obou stran jsou postavy světců, snad apoštolů, volně seskupeny jako svědkové výjevu na Kalvárii. Před apoštoly je zachován fragment hlavy, snad z postavy donátora. Na stěnách jsou zobrazeny výjevy ze života P. Marie a pašijové scény. Na každé straně lodi jsou proti sobě umístěny velké postavy archanděla Michaela vážícího lidské duše a bojujícího s drakem jako symbolem zla. Nad tribunou byla postava sv. Kryštofa v nadživotní velikosti a dnes již nezřetelné postavy světic. Také oblé stěny schodiště byly pokryty nyní málo srozumitelnou alegorickou malbou, možná že jde o boj dobra se zlem, a malované byly pravděpodobně i sedilie a přípory klenby. Housecké fresky jsou nejen ojedinělým svědectvím, jak vypadala v našich zemích výzdoba hradních kaplí, ale jejich cenu je nutno hledat v neobyčejně vysoké umělecké kvalitě, která je řadí mezi nejpozoruhodnější díla monumentálního malířství tehdejší střední Evropy. Neznámým donátorem z maleb v kapli hradu Houska by mohl být nejmladší syn Hynka z Dubé, také Hynek, kterého však obecně nazývali Hynáček. Objevuje se jako první majitel hradu a v r. 1316, kdy společně se starším bratrem Hynkem, zvaným Berkou, a jinými přáteli a členy rodu Rohovců ručil králi Janovi Lucemburskému za smír s Jindřichem z Lipé. Příměří však nebylo trvalé, boje vypukly v krátkém čase znovu a v nich, podle pozdějších zpráv, našel smrt i Hynáček z Housky. Jeho majetek přešel na staršího bratra Hynka Berku z Dubé, který dovedl své statky ve zmatcích tehdejší doby podstatně rozmnožit, i když na samém sklonku jeho života Karel IV. vyplatil královský Bezděz ze zástavy a souvislý velkostatek Berků byl tak jednou provždy roztržen. Podobně i housecké zboží se značně ztenčilo za mladšího synka Hynka Berky, také Hynka, který se později nazýval Jindřich a měl přízvisko Jednooký. V r. 1352 byl nucen přenechat královské komoře Mšeno, které měl dosud v zástavě. Zbylý majetek byl však i tak dostatečně velký, zejména když někdy po r. 1383 přikoupil Jindřich od Haška z Lemberka ještě panství Jablonné, takže jej mohl rozdělit mezi svých šest synů. Po Jindřichově smrti (asi r. 1403) připadla Houska jeho třetímu synovi Jindřichovi, řečenému Berka nebo i Beroušek. Ten se v l. 1406 – 1408 objevuje jako přísedící zemského soudu, ale potom nezastával žádné veřejné funkce. V husitských válkách nevystupoval nijak do popředí. Zúčastnil se sice čáslavského sněmu r. 1421, kde byly přijaty čtyři pražské artikuly a císař Zikmund zbaven trůnu, ale není jisté, zda i on se závěry sněmu souhlasil. K opatrnosti a k zachování věrnosti císaři Zikmundovi ho nutily přinejmenším ohledy na mocné sousedy – Jana z Michalovi na Bezdězu a Jana z Vartemberka na Ralsku. Nevystupoval ani proti husitům a nezúčastňoval se také sjezdů, kde se proti nim jednalo. Výjimkou je jeho účast na sněmu pánů obou stran v Praze r. 1424, ale ani zde se neví o nějaké jeho aktivitě. Tak se mu podařilo, možná i díky tomu, že jeho bratr Jindřich, který držel hrad Jestřebí, byl přívržencem husitů, překonat válečné zmatky bez škody na majetku. Naposledy je o něm zmínka (pokud se nejedná již o jeho syna) r. 1428, kdy je uveden jako svědek na zápisu arcibiskupa Konráda z Vechty a bratrů Smiřických. V r. 1430 byl již pánem na Housce starší z jeho svou synů, opět Hynek nebo Jindřich. Ale to se již vláda Berků na Housce chýlila ke konci. V r. 1432 prodal Jindřich panství i hrad Housku Janovi ze Smiřic. Není jisté, zda to učinil proto, že neměl potomky, nebo že byl k prodeji nucen. Nový majitel pocházel z nižší šlechty, z rodu dosud málo významného, který vděčil za svůj vzestup jen době, v níž žil. Prvotní nadšení pro Jana Husa u něho brzy vyprchalo a začal se starat především o světské statky. Není jasné, jakým způsobem se dostal do služeb pražanů (pravděpodobně přitáhl r. 1420 se zástupem orebitů pod velením Hynka Krušiny z Lichtenburka), ale již r. 1421 se stal jejich hejtmanem na Mělníce a byly mu svěřovány do správy statky dobyté na příslušnících strany podjednou. Ještě na sklonku r. 1421 se dal pod jeho ochranu se svými statky i pražský arcibiskup Konrád z Vechty, protože mu přestup ke kalichu jeho zboží nezajistil. Arcibiskupská Roudnice se stala nadlouho jádrem moci Jana Smiřického. Záhy se postavil na stranu nejumírněnějších pražanů, r. 1422 byl mezi rozhodčími, kteří měli řešit rozpory mezi Janem Želivským a jeho protivníky, a r. 1423 byl na sjezdu kališníků v Praze, bez táborů a proti nim, zvolem mezi 12 hejtmanů, kteří měli spravovat zemi. V následujícíh bojích stál již přímo v řadách protivníků Jana Žižky. Po Žižkově smrti (1424) byl r. 1425, po smíru uzavřeném pod Vožicí, opět mezi rozhodčími, kteří měli řešit sporné záležitosti. Patřil mezi přívržence knížete Zikmunda Korybutoviče a vyznamenal se ještě v bitvě u Ústí r. 1426. Po Korybutově pádu vyústil vývoj Jana Smiřického v otevřenou zradu husitského hnutí. Spojil se s přívrženci císaře Zikmunda a pokusil se dokonce o reakční převrat v Praze. Jeho vpád do města s ostatními spiklenci r. 1427 skončil bez úspěchu a on sám byl přitom zajat a nějaký čas vězněn. R. 1428 bojoval proti pražanům, později stál opět v řadách spojenců husitské pravice, a když se jednalo r. 1433 o dohodu s basilejským koncilem, byl mezi těmi, kdo byli ochotni k dohodě za každou cenu, ovšem za předpokladu, že jim budou potvrzeny jejich majetkové zisky. Po lipanské bitvě r. 1434 se Jan Smiřický objevuje v okolí císaře Zikmunda a dosáhl toho, že mu bylo potvrzeno držení statků, kterých se dříve zmocnil. Jako jednoho z nejbohatších českých rytířů jej r. 1437 jmenoval Zikmund mezi šest hejtmanů, kteří měli spravovat zemi v době císařovy nepřítomnosti. Po Zikmundově smrti (1437) se Smiřický přiklonil na stranu jeho zetě Albrechta a usiloval o jeho zvolení českým králem. Jedním ze zemských správců zůstal Smiřický i v nastalém bezvládí po Albrechtově smrti (1439), i když jeho význam poklesl vzestupem moci Jiřího z Poděbrad. Při jednání o návrat krále Ladislava Pohrobka do Čech pustil se do nebezpečné intriky, která ho stála hlavu. Tajným listem osočil zemského správce Jiřího z Poděbrad, ale list se dostal do rukou protivníků, Jan smiřický byl obviněn ze zrady, odsouzen k smrti a 7. září 1453 popraven. Houska však již zůstala v rukou jeho potomků, z nichž Jindřich byl v r. 1477 přijat do panského stavu v Čechách. Jeho syn Jan byl posledním majitelem panství z rodu smiřických, protože Housku v r. 1502 prodal jinému zbohatlému příslušníku nižší šlechty, Václavu Hrzánovi z Harasova. Po Václavově smrti (před r. 1520) zdědil Housku nejmladší z jeho tří synů Tobiáš Hrzán z Harasova. Hrtanové se nesnažili vyniknout ve veřejných funkcích, slyšíme o nich jen v době prvního protihabsburského odboje, kdy za svoji účast na sjezdu Boleslavského kraje byli v r. 1546 obesláni králem Ferdinandem I. k mimořádnému soudu, kde se hájili, že se nedopustili ničeho zlého. Proto se také nezúčastnili prvních dvou sjezdů v r. 1547, byli až na třetím sjezdu v květnu, ale to již bylo vítězství Ferdinanda I. v Německu známo, a tak jeho účastníci proti králi nic nepodnikli. Proto se Hrtanům podařilo smířit se s Ferdinandem I. a vyváznout beze škod na majetku. Zato byli častými hosty zemského soudu pro stálé spory se svými sousedy. V polovině 16. století se stal Tobiáš Hrzán z Harasova krajským hejtmanem rytířského stavu Boleslavského kraje a v Mladé Boleslavi si koupil dům vedle bývalého kláštera minoritů. Po Tobiášově smrti asi r. 1570 zdědil Housku jeho syn Václav Hrzán z Harasova, který byl příznivcem jednoty bratrské. Bratrům v Boleslavi vyměnil svůj dům, který potřebovali pro školu, za jiný, vedle bratrského sboru a pro dosazení bratrského kněze do Katusic se dostal do sporu s konzistoří. Většinou sídlil na Vrutici, kterou držel ještě za otcova života. Zemřel v r. 1584 a na Housce se stal pánem jeho syn Tobiáš Hrzán z Harrasova. Za Hrzánů došlo k renesanční přestavbě hradu Housky, která podstatně změnila jeho vzhled i vnitřní rozdělení prostor. Kdy k tomu došlo, nelze s určitostí zjistit. Uvádí se, že přestavbu podnikl v l. 1584 – 1590 Tobiáš Hrzán, ale není vyloučeno, protože právě on nebyl nejlepším hospodářem a jeho finanční situace nebyla nijak skvělá, že šlo pouze o dokončení prací zahájených již za jeho děda, také Tobiáše Hrzána, který byl pokládán za velmi majetného příslušní nižší šlechty. Po levé straně hlavního vchodu do hradu bylo postaveno schodiště, ploché stropy přízemních komor byly nahrazeny valenými a křížovými renesančními klenbami, úzká střílnová okénka byla rozšířena, první patro bylo po celém obvodu rozděleno na dvě podlaží vložením nové klenby, původní kružbová okna byla zazděna a prolomena nová, byla přestavěna komora vedle kaple a upraveno šnekové schodiště mezi kaplí a východním křídlem hradu. Dřevěné pavlače, které nyní pozbyly smyslu, byly odstraněny. Přestavba se nevyhnula ani kapli a její výzdobě. Původní nástěnné obrazy z 30. let 14. století byly již na počátku 15. století překryty novými freskami a pašijovými výjevy, ale nyní došlo k podstatnějším zásahům. Gotická klenba byla nahrazena renesanční a kaple byla ještě předělena plochým stropem na dvě patra. Byla odstraněna západní tribuna a ve dvou sedlinách prolomena nová okna; vchod do kaple byl ozdoben bosovaným renesančním portálem. Prostory zmenšené kaple byly také vymalovány, ale zachovaly se pouze stopy této výzdoby. Proměnu hradu na renesanční zámek dokončily štíty budov a rustiková a sgrafitová výzdoba stěn. Komnata ve východním křídle, dříve mylně pokládaná za kapli, která má dodnes zachovanou původní gotickou křížovou klenbu, byla na sklonku 16. století vyzdobena renesančními malbami. Strop byl pokryt rozvilinovým ornamentem, mezi kterým jsou vymalovány erby pánů z Koldic, Rohovců, pravděpodobně Berků, dále Krajířů z Krajku, pánů z Házmburk a ze Šternberka. Západní stěnu pokrývá obraz, v jehož pozadí je blíže neurčitelný hrad, lovecké výjevy a v popředí průvod, snad svatební nebo vítání nové paní hradu Elišky Kracko z Dubé, manželky Tobiáše Hrzána. Na východní straně je opět obraz hradu se scénami z lovu na medvěda. Jižní stěna je pokryta obrazem hornaté krajiny s tvrzí, vesnickými chalupami a mlýnem na potoce, kam žene sedlák osla s pytlem obilí, a v popředí pronásleduje lovec se smečkou chrtů jelena. Na severu, kde je ještě zachován sopouch krbu, jsour erby Elišky Mracké z Dubé a Tobiáše Hrzána z Harasova a na stěně pak obraz hradu Housky s lesnatou krajinou a loveckými výjevy. Podle erbů a scény vítání hradní paní můžeme usuzovat, že výzdoba byla pořízena pravděpodobně k oslavě sňatku Tobiáše Hrzána s Eliškou Mrackou, který byl uzavřen okolo r. 1584. Tobiášovi se na Housce nehospodařilo dobře, a když se mu naskytla možnost koupit statek Vysokou Libeň v sousedství hrzánovské Vrutice, rozhodl se odlehlejší Housku prodat. Jako kupec se r. 1594 nabídl vartemberský úředník z Doks Damián z Pejcldorfu. Snad by se mu smělá koupě jako hospodářskému odborníkovi podařila, i když valnou část kupní ceny si musel vypůjčit, a časem by vybředl i z dluhů, ale brzy zemřel. Vdova Bohunka, rozená Kelbiová z Geisingu, dlouho zápasila o udržení panství, ale když se jí nevyvedlo ani druhé manželství s Volfem Kryštofem z Šénu, který ji zavlekl do nových sporů se sousedy, rezignovala a panství prodala v r. 1616 Václavovi staršímu Berkovi z Dubé. A tak se stal majitelem houseckého panství opět příslušník panského rodu, který hrad založil. Bylo to však jen na několik let. Za stavovského povstání proti císaři Ferdinandovi II. byl majitel Housky zvolen r. 1618 jedním z třiceti direktorů, téhož roku jednal s moravskými stavy a po smrti císaře Matyáše r. 1619 doporučoval na sněmu Ferdinandovo sesazení a volbu Fridricha Falckého českým králem. Měl podíl i na jednání o spolek se Slezany a po příchodu nově zvoleného krále do Prahy byl jmenován nejvyšším zemským sudím. Ještě r. 1620 jednal neúspěšně v Drážďanech se saským kurfiřtem Janem Jiřím o jeho neutralitě v konfliktu. Po bělohorské katastrofě nečekal na milost vítěze a opustil zemi. Jeho konfiskované statky, mezi nimi i panství a hrad Housku, koupil r. 1622 Adam mladší z Valdštejna, který je však ještě téhož roku vyměnil s Albrechtem z Valdštejna za jiné statky v jižní část Boleslavského kraje. Houska se nestala lenním statkem frýdlantského vévodství, ale Albrecht z Valdštejna ji připojil ke svým komorním statkům. Panství spravovali hejtmani, kterým působilo mnoho starostí vření mezi poddanými, zvláště když hrozil vpád Sasů nebo Švédů do země. Po zavraždění Albrechta z Valdštejna (1634) připadly r. 1635 statky Vidim a Houska do společného vlastnictví generálnímu strážmistru Janovi Böckovi, Veronice ze Sulzu a Hypolitě z Hofkirchenu na úhradu jejich pohledávek u císařské pokladny. Společné držení majetku zúčastněným nevyhovovalo a tak r. 1636 dosáhl generál Böck toho, že mu byla přiřčena Vidim a Houska zůstala ve společném vlastnictví zbývajících spolumajitelek. Složité majetkové poměry, kdy části panství dědili příslušníci různých rodů, trvaly až do konce 17. století. Krátce po skončení třicetileté války hrozilo Housce nové nebezpečí. Podle dobrozdání generálního strážmistra Jana von Cron měly být zničeny některé hrady a zámky, aby se při možném válečném konfliktu nemohly stát opěrným bodem nepřítele v zemi, a Houska byla mezi nimi. Situaci komplikoval právě probíhající dědický spor o panství. Krajští hejtmani s demolicí Housky souhlasili, a protože ani místodržící neměli námitky a vydali rozkaz k zboření, zdálo se, že osud Housky bude zpečetěn. Proti tomu se postavili zplnomocněnci dědiců panství Hofkirchů a dosáhli toho, že r. 1658 nebyly na základě dobrozdání inženýra Pieroniho zbořeny hlavní budovy zámku, ale jen poplužní dvůr před zámkem, jehož zdivem byly zasypány příkopy, dále věž, která byla stejně na spadnutí a všechny hradby a bašty. Na sklonku 17. století, v r. 1699, když jménem sirotků de Souches spravoval panství Housku hrabě Althan, došlo k nepokojům poddaných, kteří se vzepřeli proti zvýšeným robotám, ale spor s vrchnostenským hejtmanem skončil jejich potrestáním. Hrabě Altahn požádal potom zemský soud o souhlas k prodeji panství a r. 1700 je koupil majitel sousedního Nového Zámku Jan Vilém Kounic. Za Kouniců přestala Houska sloužit jako sídlo vrchnosti a byla jen nouzově udržována. Na zámku bydlel pouze úředník. Teprve r. 1823 dal Vincenc Karel Kounic Housku opravit a upravit k obývání. Tehdy byly postaveny kamenné pavlače kolem nádvoří, sneseny renesanční štíty, postavena nízká střecha s věžičkou, jež se zachovala až do současnosti, prolomena nová okna a nově omítnuty budovy. Po ukončení oprav zde byl hostem známý hvězdář David. V rodu Kouniců zůstala Houska do r. 1897, kdy ji získala princezna Hohenlohová. Po její smrti r. 1918 zdědila panství hraběnka Eleonora Andrássyová a od ní koupil Housku v r. 1924 prezident Škodových závodů Josef Šimonek. V l. 1929 až 1930 byl hrad opravován a byly objeveny a restaurovány zbytky gotických maleb a architektonických článků.

Jedním z těch, jimž se nechtělo z Čech, byl švédský velitel Oront. Usadil se v opuštěném zámku Housce, stal se náčelníkem loupežníků. Se svou bandou, čítající deset lupičů, podnikal vpády do okolních měst, loupil tam a vraždil. Mělničtí, kteří od něho zakusili nejvíce, vypsali na jeho hlavu odměnu sto tolarův. O tom se doslechl stránecký myslivec Jiranda a smluvil se s přítelem Mazancem z Olešnice, že se pokusí tu odměnu získati. Střelci byli dobří, měli pušky, prach i olovo, avšak na Oronta, který byl dosud nezranitelný, musila býti ulita koule o půlnoci, když měsíc vchází v nov. Došli si ke kováři do Střezivojic a ten jim ulil koule podle jejich přání. „Kdo z nás první vystřelí?“ staral se Jiranda. „Rozsvěťme svíci a střílejme do plamene,“ učinil návrh Mazanec. „Uvidíme, kdo z nás má oko i ruku jistější.“

Odměřili tři sta kroků, rozžehli svíci a každý dal tři rány ze své pušky. Jiranda sestřelil plamen dvakráte, Mazanec třikráte. Tak rozhodnuto, že si Oronta vezme na mušku Mazanec. Vybrali si několik srdnatých mužů z vesnice, vzali s sebou provazy a silné hřeby a plížili se k Housce. Vnikli do zámku, skryli se v staré, opuštěné kovárně a dávali pozor, jsou-li lupiči doma. Kouř stoupající komínem z krbu v tabulnici, kde se zdržoval Oront, byl jim znamením, že přišli v pravou chvíli. Myslivci přečkali v kovárně den, a když se na kraj opět snesla noc, dali se do práce. Zatloukli do zdí hřeby, vyšplhali se po provazech vzhůru na půdu. Tam vyndali ze střechy šindel, Mazanec prostrčil otvorem pušku a namířil ji k oknům tabulnice. Ráno, když se mlha zvedla, spustil se Jiranda po provaze na skálu, a obrátiv se proti lupičovu obydlí, zavolal z plných plic:

„Oronte, Oronte!“

Rozespalý loupežník vyskočil s lože, vychýlil se z okna a zahromoval:

„Kdo jsi, u čerta, a co tu chceš?“

„Hned se dovíš,“ řekl Jiranda. V touž chvíli vystřelil myslivec Mazanec, ukrytý na půdě nad kovárnou. Jak padla rána, zvolal loupežník: „Honem sem, má černá slepičko!“

Bylo však již pozdě čarovati. Zasažen kulí přímo do hlavy, zvrátil se Oront nazad a svalil se mrtev na zem. Ostatní lupiči vyběhli ze svých doupat, ale tu se již i po nich sypaly rány. Chtěli prchnouti z hradu, avšak pomocníci myslivců jim v tom zabránili. I nezbylo jim, než se poddati. Myslivci je svázali a dopravili je do Mělníka. Tam obdrželi sto tolarův a vrátili se s veselou domů. Kraj si oddechl, zbaven byv Oronta a jeho bandy, která byla po zásluze zvěšena. Pušku, z níž byl lupič zastřelen, pověsil Mazanec v Olešně na hřebík a již nikdy z ní nevystřelil. V jeho rodině chovali ji dlouho na památku a s ní i jeden z tolarů, jež si myslivec vysloužil za Orontovu hlavu.

Brzy zůstal hrad kvůli těm příšerám pustý. Lidé věřili, že díra vede rovnou do pekla. Jednou do ní spustili jakéhosi vězně. Za chvíli ten nešťastník začal křičet, že je tam pekelný smrad a že už ho čert chytá za podzádí. Později, aby se ďábelským silám učinila přítrž, byla díra zasypána a nad ní vystavěna kaple. Podle jiné pověsti byla díra pozůstatkem studny, kterou začali kopat při stavbě hradu. Pak se ale do ní nastěhoval ďábel, který nedovolil vodu čerpat, takže lidé museli hrad opustit. Čert potom pod zemí zahradil prameny i ostatních studní v okolí a proto je dnes kolem Housky nedostatek vody. Pod hradem, poblíž bývalé myslivny, stojí kámen nazývaný ďáblův. Kdysi prý tudy nesl čert na zádech jednoho místního sedláka do pekla. Protože byl sedlák těžký, sedl si čert na kámen, aby si odpočinul. Když z kamene vstal, zůstal tu po něm otisk řetězu a koňského kopyta.

V té době žil ve Stránce jeden myslivec, jménem Jiranda, který byl tak velký, že měřil třináct čtvrtin lokte. Ten došel k jinému myslivci, olešenskému, který se jmenoval Jindřich Mazanec, a vyzval ho, aby s ním šel na loupežníka. Když mu řekl o svém úmyslu, Mazanci se do toho nechtělo, neboť se mu zdálo, že loupežníka každá koule netrefí. Ale Jiranda mu to vymlouval:

„Buď dobré mysli, já se již postarám o takovou kouli, která učiní konec každému loupežníkovi.“

Šli tedy do vsi Střezivojic, kde byl kovář, který čarovným koulím dobře rozuměl. Ten jim o půlnoci, když byl měsíc nanovo, ulil koule, jaké potřebovali. Než se však na loupežníka vypravili, zkoušeli myslivci u hospody, kdo z nich umí lépe střílet. O půlnoci zapálili svíčku a ten, kdo ji třikrát po sobě trefil, měl také střílet na loupežníka. I padlo to na Mazance, neboť ten trefil třikrát a Jiranda jen dvakrát. Poté se vypravili k Housce. Zámek byl tehdy zpustlý a stavení při něm pobořená. Nejblíže k zámku stálo stavení, v němž bývala kovárna, a tu se oba myslivci usadili. Měli s sebou hřeby z bran, provazy, každý tři ručnice a několik lidí, které skryli v lese pod zámkem. Hřeby měli proto, aby je mohli zarazit do zdi a vylézt až k hambalkám. Když pak se tam Mazanec dostal, vyndal ze střechy šindel a otvorem prostrčil ručnici. Bylo to zrovna proti hodovní síni zámku, ve které loupežník bydlíval. Když vše připravili, vylezl Jiranda na skálu pře zámkem a volal na loupežníka, jako by mu chtěl něco říci. Ten otevřel okno, vystrčil hlavu a ptal se:

„Co chceš?“

„Hned se to dovíš,“ odpověděl Jiranda. Vtom Mazanec z kovárny vystřelil. Loupežník, který dostal ránu do hlavy, jen zavrávoral a vykřikl:

„Honem sem s mou černou slepicí!“

Potom se svalil na zem. Když Jiranda viděl, že střela byla dobře mířena, vypálil všechny tři ručnice, které přinesl, aby si v zámku mysleli, že je tu dost lidí. Pak zavolal na lidi v lese, aby si pospíšili, že je loupežník mrtev. Také Mazanec, jenž slezl s kovárny, křičel na lidi. A poněvadž se věc podařila, byli ti lidé také dobré mysli a křičeli, až se to po okolí děsně rozléhalo. Tehdy deset loupežníků, kteří byli na zámku, obešel takový strach, že se hned vzdali. Myslivci jejich lidé je odvedli do stráneckého pivovaru, kde se rozhodli přenocovat. Hned se o tom roznesla zpráva po celém okolí. V pivovaru se sešlo na tu podívanou tolik lidí, že sládek nestačil čepovat. Druhý den Mazanec a Jiranda dopravili zajaté na Mělník a vyzdvihli si tam slíbenou odměnu sto tolarů. Když pak Mazanec přišel domů do Olešna, vrazil hřebík do zdi, pověsil na něj ručnici, kterou střelil loupežníka, a zařekl se, že už z ní nikdy nevystřelí. Jeho potomci ji měli na památku a také si dlouho schovávali jeden z těch tolarů. Ten se potom ale ztratil, neboť peníze jsou kulaté a nerady se drží lidí.

Po řadě dalších pánů přechází hrad po roce 1620 do majetku Albrechta z Valdštejna. V roce 1823 jsou na chátrajícím hradu provedeny stavební úpravy. Hrad stojí v místě, které nemá ze strategického hlediska žádný význam, nabízí se tedy otázka jeho účelu. Má čtvercový půdorys a na rozdíl od ostatních hradů, které jsou koncipovány tak, aby se bránily proti nájezdníkům a obléhatelům, je postaven tak, aby co nejlépe střežil cosi uvnitř hradeb. Kronikář Hájek z Libočan zaznamenal k roku 878 legendu, v níž se praví, že na místě, kde dnes stojí hrad Houska, byla průrva, z níž vylézali démoni, kteří škodili okolnímu obyvatelstvu. Na základě těchto skutečností vyslovili badatelé Aleš Česal a Milan Doležal hypotézu, že Houska sloužila jako ohromná zátka, která měla zamezit v přístupu démonických bytostí na tento svět..

Po řadě dalších pánů přechází hrad po roce 1620 do majetku Albrechta z Valdštejna. Na základě císařských rozhodnutí z poloviny 17. století měl být hrad pro svou zchátralost zbořen. Později bylo toto rozhodnutí zrušeno a jsou zbořeny pouze stavby obranného charakteru, obytná část je zachována. V roce 1823 byly na chátrajícím hradu provedeny stavební úpravy. Dnes je Houska v dezolátním stavu…. Tolik historie, která nám toho příliš neřekne. Obraťme se proto na legendy a zápisy starých kronik. Traduje se, že hrad Houska by měl být starší, než hrad Bezděz, který patří mezi naše nejstarší dochované hrady vůbec. I když dnes můžete vidět jenom torzo kdysi majestátního hradu, staré plány napovídají, že šlo o velmi rozsáhlou stavbu. A tady začínají první otazníky. Hrad Houska stojí v místě, které nemá ze strategického hlediska žádný význam. Nestojí poblíž žádné zemské stezky, nebyl hradem královským, neplnil ani funkci hraničního hradu, byl postaven v naprosto pusté krajině, a navíc bez dostupného zdroje vody. Neexistuje tedy žádný rozumný důvod, proč byl vlastně zbudován. Velmi zajímavý je tento hrad i po architektonické stránce. Stavba je čtvercového půdorysu a na rozdíl od ostatních hradů je zbudován ne tak, aby se bránil proti nájezdníkům a oblehatelům, zkrátka proti nebezpečí přicházejícímu zvenčí, ale naopak tak, aby se co nejlépe střežilo něco, co je uvnitř. Tomu napovídá i rozmístění dnes už neexistujících věží, které byly postaveny ve vnitřním areálu hradu. Samozřejmě i dnes známe stavby podobného charakteru – totiž věznice se svými strážními stanovišti. Celý „obranný“ systém zaměřený proti „vnitřními nepříteli“ svíral jako v kleštích tu část hradu, která se jako jediná zachovala dodnes. Ano, jedná se o obytnou část, která – jako jediná – nebyla v 17. století zbořena. Její součástí je hradní kaple, která stála v centru celého hradního systému, a jak se zdá, je tím nejdůležitějším místem…. Staré kronikářské zápisy potvrzují výjimečnost Housky; odedávna zde konali službu nejlepší páni z celé České země. Proč asi tehdejší elita sloužila právě na hradě strategicky tak bezvýznamném? Kronikáři dále naznačují, že se zde střežilo „něco“, co se nesmělo dostat ven. Vodítkem by snad mohla být legenda o tom, že ve skále, na níž byl hrad zbudován, vedla průrva až do pekla. Za pojem peklo si můžeme dosadit prakticky cokoliv. Nechme ale promluvit kronikáře Václava Hájka z Libočan:

Léta 878: Slavibor Bšovský, jinák Mělnický, kterémuž proto, že byl z rodu Hrabova, někteří Hrabě a jiní Hrabovec říkali, maje syna krásného vzrostu a mužné postavy, velmi jej miloval, jemuž bylo jméno Housek. Protož rozkázal na jedné vysoké skále hrad pevný postaviti a od jména syna svého kázal jej Housek neb Houskov jmenovati. A když byl dokonán, nalezena jest nedaleko od toho hradu díra jedna u veliké skále, v kteréžto díře množství rozličných duchuov obývalo, kteříž pomalu více a více lidem tu obývajícím překážku činili a někdy rozličných hovad tvářností proměňujíce se lidem tu obývajícím ukazovali tak hrozně, že tudy lidé nesměli choditi, takže pro rozličné lidem od tých duchuov překážky a přísahy ten hrad byl pustý zuostaven.

No, tomu už říkám zajímavá zpráva. Je možné, že právě nad touto průrvou byla zbudována hradní kaple. Mimochodem, je zvláštní, že stěny této kaple jsou porostlé lišejníkem a neustále vlhké i za toho nejparnějšího léta, zatímco stěny sousedních místností jsou zcela suché. Sama kaple je považována za nejpozoruhodnější prostoru hradu. Zaujímá na výšku celé přízemí a první patro. Na východě je uzavřená pěti stranami osmiúhelníka, na západě ji zakončuje tribuna přístupná buď z vnější dřevěné pavlače, nebo točitým schodištěm z dolní části kaple. Tím nejdůležitějším v kapli je fresková výzdoba, nalezená při opravách hradu v letech 1928-29. Fresky pocházejí s největší pravděpodobností z 30. let 14. století a zachovaly se téměř v původní podobě. Patří jak tematicky, tak výtvarně k nejvýznamnějším památkám ve střední Evropě. Pokrývají stěny v obdélníkových pásech. Ústředním motivem je obraz ukřižování, v té době nepříliš obvyklý. Na bočních stěnách jsou výjevy ze života Panny Marie. Na stranách lodi jsou proti sobě umístěny dvě velké postavy archanděla Michaela, vůdce nebeského vojska proti padlým andělům, ochránce proti mocnostem zla a ochranného ducha anděla Izraele, vůdce křesťanských vojsk. Na jedné straně Michael váží duše při posledním soudu, na druhé straně bojuje s drakem, symbolem zla, ďábla. Nad tribunou se tyčí, obklopen postavami světic, svatý Kryštof, legendární mučední ze třetího století. Další fresky se nacházejí na oblých stěnách schodiště a znázorňují opět boj dobra se zlem; zajímavá je postava bojovníka s obrovským lukem, u nás v té době nepříliš obvyklá. Vzhledem k zlověstným pověstem, které se vztahují k hradu, nás výzdoba kaple ani příliš nepřekvapuje. Zato je stále naléhavější otázka – co se zde skrývalo, že byl kvůli „tomu“ vybudován celý hrad, navíc střežený elitní posádkou své doby? Pojďme dál, možná že nám další vyprávění poodkryje závoj tajemství…

Traduje se, že v podzemí hradu je množství podzemních chodeb a prostor, v nichž má být pohřbena spousta „věcí“ a koster „nelidí“. Vodítkem pro vstup do těchto chodeb by mělo být znamení nad dnes už neexistující hradní bránou. Otázek vyvstává víc než dost. Byl snad hrad Houska spolu s hradní kaplí postaven jako ohromná zátka, která brání vstupu čehosi z „pekla“ na tento svět? Kdo to jsou „nelidé“? Existovala nebo existuje zde „brána“ do jiného (paralelního?) světa, jehož obyvatelé jsou od nás natolik odlišní, že splňovali představu o obyvatelích pekel – ďáblech a démonech?

Možná se vám zdá, že obavy středověkého člověka do dnešní doby nepatří. Nenechte s mýlit, tajemství hradu je živé až do dnešních dnů a stále jsou lidé, které znepokojuje. Psychotronici v okolí hradu skutečně nalézají cosi, co nazývají bránami či přestupy „kamsi jinam“. Tomu věřit můžeme, ale nemusíme. Jisté však je, že spoluautor tohoto článku, redaktor Českolipského deníku, napsal v červenci letošního roku krátkou úvahu o hradu Houska i o výše naznačených skutečnostech. Hned druhý den poté, co zmíněná úvaha vyšla, se objevil v redakci Českolipského deníku velmi podivný člověk. Byl vyšší postavy, vypadal na sedmdesát a pohyboval se velmi vzpřímeně. Zarážející byl jeho propadlý a bledý obličej, s velmi světle modrýma očima. Přesto že bylo pořádné vedro (kolem 30 stupňů), měl na hlavě černý klobouk a oblečen byl do černého dlouhého pláště. Vyjadřoval se velmi spisovnou češtinou, jakoby ze staré školy. Působil velmi rozumně a inteligentně. Káral redaktora za zveřejnění onoho článku, za zmínky o podzemí hradu s tím, že jsou to věci, do kterých by se lidé neměli pouštět, že on ví, o čem mluví, a že by zveřejnění těchto věcí způsobilo paniku. Také ho velmi zajímal zdroj, že kterého novinář svoje informace získal. Nepůsobil nikterak výhružně, spíš varoval jako člověk, který ví více než ti ostatní. Po půlhodině odešel, aniž se představil nebo nějak opodstatnil důvod svého varování. Ufologové podobné případy znají – že by se jednalo o nějakého „Man in black“ po česku? (Poznámka editora: všechno může být jinak – podívejte se ještě jednou na začátek kapitoly Pohled do tváře synů nebes z úvodního příspěvku tohoto čísla!)

Autoři článku také mluvili s odvážlivce, který chtěl na Housce přespat. První pokus byl neúspěšný. Brána byla zavřená, začalo se schylovat k bouřce, a navíc na něj padl zvláštní pocit strachu, takže od svého úmyslu upustil. O rok později se pokusil o totéž znovu. Brána byla tentokrát otevřená, ale z ničeho nic se obloha zatáhla těžkými šedivými mraky a začaly ji křižovat blesky, aniž by se dalo do deště. Sotva zmíněný odvážlivec prošel hradní bránou, bezdůvodně se roztřásl po celém těle, začal ho zalévat studený pot a přepadla ho podivná tíseň. Přestože není žádný bázlivec, uposlechl tohoto zvláštního varování a velmi rychle opustil prostor hradu. Odcházel za iluminace křižujících se blesků a měl nepříjemný pocit, že ho na strmé cestě vedoucí liduprázdnou krajinou sleduje postava v mnišské kápi, která nemá obličej…

Třetí a poslední pokus uskutečnil po zveřejnění onoho článku v Českolipském deníku. Tradičně zatažená obloha ani tíseň našeho hrdinu neodradily, takže pronikl až na nádvoří veřejnosti nepřístupného hradu. Co ho zde okamžitě zarazilo, byli dva mrtví dravci – zřejmě poštolky. Práci nebyli mrtví dlouho, poněvadž jejich těla byla neporušená. Dalšího ptáka – tentokrát havrana – nalezl na schodech uvnitř hradu. Pokud jste zvědaví na děsivé noční zážitky nezvaného návštěvníka, budete zklamáni. Celou noc prospal jako batole a nic zvláštního se mu nepřihodilo…. Vraťme se však na chvíli k mrtvým ptákům. Kdo nebo co je zabilo, sice nevíme, ale v souvislostech, které jsme naznačili, vyznívá tento nález více než zlověstně. Snad to mělo být varování. Například v oblastech rumunské Transylvánie přežívá zvyk přibíjet části šelem (vlčí či medvědí tlamy nebo tlapy) na vrata jako ochranu před zlem. Možná s tímto rituálem souvisí i mrtvé poštolky. Má snad někdo mezi obyvateli žijícími v podhradí Housky povědomost o zlu vycházejícím zevnitř hradu a snaží se proti němu bránit vlastními svéráznými prostředky, poté co byl hrad svými strážci nadobro opuštěn?

Zatím nejčerstvější zpráva stará jen pár měsíců se týká výpovědi dělníka, podílejícího se na rekonstrukčních pracích, které na Housce probíhají. Z ničeho nic uslyšel podivné hlasy, které vycházely z kaple, začal se cítit velice podivně. Když se pokusil porozumět oněm hlasům, jediné, co pochytil, bylo slovo „seraf“. Když nahlédl do kaple, byla prázdná…

Podíváme-li se do biblického slovníku, zjistíme, že seraf nebo také serafín, hebrejsky sáraf, se v bibli nalézá ve dvou podobách – jednak jako ohnivý had, jedna jako ohnivý drak. Společným znakem tu není podoba, ale pálivost. Seraf je nebeskou služebnou bytostí, která měla tři páry křídel, z nichž jeden užívá k létání kolem božího trůnu, jeden k zakrývání svého obličeje a jeden k zakrytí nohou na znamení pokory před Hospodinem. Úkolem této bytosti bylo oslavovat Boha v slavnostním chóru, jehož zvuk otřásal základy nebeského paláce. Také zprostředkovával styk mezi nebem a zemí. Někteří se domnívají, že jeho jméno je odvozeno od babylonského Šarapu (= Nergal, božstvo ohně), a tvrdí, že jde o plameny zahalující božstvo. Jiní myslí na mitamskou bohyni Saraf, jiní na egyptské seref, označující strážce hrobů nebo chrámových prahů. Člověka až mrazí, promyslí-li všechny známé okolnosti do detailů. Ale ještě jsem nezmínili všechna fakta, se závěry tedy ještě několik řádků počkejme.