Želibořice

století prodal Mikuláš mladší ze Želibořic dvě louky jednomu z místních sedláků. Mikulášův syn Zikmund se stal purkrabím na nedalekém rožmberském hradě Helfenburku, kde vykonával úřad ještě roku 1450. Po smrti poslední z rodu želibořických Alžběty někdy po roce 1502 koupil od Oldřicha Muchka z Bukové dvůr s částí vsi Petr Zálezský z Prostého a Želibořice byly na více než sto let připojeny k sousedním Zálezlům. Roku 1612 došlo k dělení zálezského zboží a Želibořice získal jako samostatné zboží Bernard Hýzrle z Chodů, který si zde nechal vystavět novou tvrz. Roku 1661 koupil od jeho syna Ferdinanda Arnošta celé zboží Diviš Lev Žákavec ze Žákavy a o několik let později se stalo součástí vlachovobřezského panství hraběte Karla Leopolda Caretto-Millesimo, takže želibořická tvrz přestala být využívána jako panské sídlo a pomalu chátrala. Při prodeji panství r. 1680 se již uvádí jako pobořená a nedlouho poté byla při celkové přestavbě hospodářského dvora rozebrána, takže dnes ani nelze přesně určit místo, kde stávala. August Sedláček ji popisuje jako kamennou stavbu se čtyřmi světnicemi, komorami a sklepy.

Budova zbořené tvrze stávala podle nejisté místní tradice někde uprostřed prostranství, v prostoru dnešní cesty. Zřejmě nejstarší dnes stojící stavbou dvora je tak mohutná obdélná sýpka krytá zvalbenou střechou, stojící v severní části původního areálu dvora. A právě na jejím dvorním (jižním) průčelí lze spatřit jediný dnes dochovaný pozůstatek bývalého panského sídla, i když druhotně použitý: pozdně gotický žulový sedlový portál z pravoúhlých kvádrů s ozubem. Unikátní jsou reliéfy proti sobě hledící mužské a ženské hlavy, vytesané do sedel portálu pod nadpražím a představující zřejmě stylizovanou podobu dávných majitelů. Sýpka byla podrobněji zkoumána, nebyly však nalezeny žádné důkazy dokládající její existenci do doby před r. 1600, takže ji na základě současných poznatků nelze označit jako součást areálu původní tvrze..