Sklo a kámen

Žulový blok pocházel z blízkého lomu Horka. Světlá nad Sázavou je označována jako město skla a kamene. Počátek sklářství v této oblasti se datuje do 17. století a umožnily ho rozsáhlé plochy okolních lesů, protože ve sklářských hutích se topilo převážně dřevěným uhlím. Společně s výrobou skla se rozvíjelo i jeho zušlechťování, leštění a broušení. Základ k broušení a dalšímu zušlechťování skla položila brusírna českých granátů, která zde byla založena v r. 1752 tehdejším majitelem světelského zámku Filipem Krakowským z Kolowrat. Na Světelsku vznikla i řada drobných skláren. Nejstarší z nich byla založena v r. 1742 u nedaleké obce Benetice. Dalším významným odvětvím Světelska je těžba žuly a její zpracování. Největším lomem je blízká Horka, z jejíž žuly jsou mj. obklady fasád některých významných staveb v Praze. Od r. 1967 ve městě pracuje velká sklárna, kde vedle tradiční ruční výroby je zavedena také automatická výroba nápojového skla hladkého i zušlechtěného broušením. Sklářskou i kamenickou historii symbolizoval od r. 1992 pomník na náměstí, během revitalizace plochy v letech 2021-2023 byl však z náměstí odstraněn. Autor pomníku Roman Podrázský (1943-2001) pocházel z Přibyslavi na Vysočině, kde také prožil většinu života. Po absolvování základní školy chtěl jít na školu uměleckou. Protože však pocházel z věřící rodiny živnostníka, musel jít do učení. Vyučil se malířem pokojů, ale jeho touha studovat jej neopustila. Na třetí pokus byl v r. 1961 přijat do prvního ročníku Uměleckoprůmyslové školy v Praze na obor nástěnná malba v architektuře. Po maturitě pokračoval ve studiu na Akademii výtvarných umění, obor sochařství. Po ukončení studia v r. 1970 však přišly potíže s tehdejším režimem. Nepodvolil se totiž požadavku, aby ve své tvorbě zobrazoval také budovatelská témata. Nebyl proto přijat ani do Svazu výtvarných umělců. To způsobilo, že měl velké problémy sehnat dostatek práce. Přesto se mu podařilo realizovat několik desítek významných uměleckých děl. Většina jeho soch je z pískovce a nachází se v Přibyslavi. Největším a nejvyšším dílem ve městě je Mariánský sloup. Nejrozsáhlejším Podrázského dílem je křížová cesta v tzv. Meditační zahradě politického vězně Luboše Hrušky (1927-2007) v Plzni-Doudlevcích, známá spíše pod názvem Památník obětem zla. Toto ojedinělé dílo z hořického pískovce se v mnohém odlišuje od klasické křížové cesty, v níž najdeme čtrnáct zastavení. Zde jich napočítáme pouze dvanáct, avšak žádný výjev nechybí. Ve dvou případech jsou totiž dva z nich ztvárněny v jednom monumentu. Každá plastika navazuje na nějakou myšlenku z bible. Tento nejrozsáhlejší cyklus dvanácti skulptur, vzniklý v letech 1986–1991, byl pak dokončen ještě souborem obrazů pro kapli sv. Maxmiliána Kolbeho. Kaple v Meditační zahradě má neobvyklé zasvěcení. Kolbe je totiž novodobý světec. Maxmilián Maria Kolbe (1894-1941), občanským jménem Rajmund Kolbe, byl polský katolický kněz, člen řádu minoritů, teolog, filosof a misionář. Byl synem německého otce a polské matky. Za 2. světové války zřídil v klášteře Niepokalanów tajné úkryty pro uprchlíky před nacismem. V r. 1941 byl proto zatčen a poslán do koncentračního tábora v Osvětimi, kde zemřel, když dobrovolně nabídl svůj život výměnou za život otce rodiny, jednoho z deseti vězňů, kteří byli odsouzeni k smrti hladem za to, že z tábora předtím jeden vězeň utekl. Tomu vězni, za kterého se nabídl, skutečně život zachránil. Seržant polské armády Franciszek Gajowniczek (1901-1995), který byl uvězněn za pomoc židovskému odboji, nejen válku přežil, ale dožil se 93 let. Válku přežila i jeho manželka Helena, ale dvě děti se staly oběťmi sovětského bombardování Polska v r. 1945. Kněze Maxmiliána Kolbeho blahoslavil dne 17. října 1971 papež Pavel VI. a 10. října 1982 jej jeho polský nástupce na Svatém stolci Jan Pavel II. prohlásil za svatého. Roman Podrázský je také autorem tzv. Křížové cesty ke svobodě v Jáchymově, kterou vytvořil r. 1996 na žádost Konfederace politických vězňů, nebo pomníku umučeného faráře Toufara v Číhošti. Věnoval se také umění malířskému a po změně poměrů se stal dokonce starostou města Přibyslavi. V této funkci se snažil z rodného města udělat centrum společenského a kulturního života celého regionu, aby se dostalo do povědomí nejen občanů naší republiky, ale i zahraničních turistů. Jeho přičiněním získalo po mnoha letech městské muzeum prostory ve Starém špitálu, kam se v roce 1998 začalo postupně stěhovat. Třebaže v roce 2005 změnilo své místo, jeho budování trvá dodnes. Podporoval archeologický výzkum městských a příměstských lokalit, nechal zpřístupnit štolu pod farou, podporoval rozvoj divadelních souborů včetně loutkového divadla a začal vydávat Přibyslavský čtvrtletník – časopis, který se zabývá historií, kulturou a ekologií. Jeho sochařská díla zdobí nejen rodné město, ale i mnoho obcí a měst v blízkém i vzdálenějším okolí včetně Světlé nad Sázavou. Bohužel jeho dílo zůstalo torzem. Podrázský zemřel v nedožitých 58 letech. Jeho hrob zdobí nedokončené dílo zvané Okovy. Měl to být pomník obětem komunismu – vertikální pomník z pískovce s reliéfem rukou v okovech..