Lipnice

Doba prohlídky je cca 50 min, max. počet osob ve skupině je 50. Se psy je na hrad vstup zakázán. Vstupné:

plné: 70,- Kč

snížené I. (děti 6-15 let, senioři 65+, ZTP/P, studenti do 26 let): 50,- Kč

snížené II. (organizované skupiny předškolních dětí): 30,- Kč

rodinné vstupné (2 dospělí + 3 děti do 15 let): 190,- Kč.

V letech 1370–76 náležela Lipnice ke koruně. V roce 1436 se dostala do rukou Trčků z Lípy, za nichž byla významně pozdně goticky přestavěna. Renesanční přestavba pak proběhla ve druhé polovině 16. století. Za třicetileté války obsadili hrad Švédové, které se odtud snažilo vypudit císařské vojsko. Ve druhé polovině 17. a v 18. století byly užívány již jen některé části hradu. Roku 1869 Lipnice vyhořela a rychle se proměnila ve zříceninu. Její zkáza vyvrcholila destrukcí podstatné části velké věže v roce 1916. Od roku 1925 probíhají s přestávkami až do současnosti památkové úpravy. V jižním nároží čela protáhlé dvoudílné dispozice stála obrovská lichoběžná obytná věž, jejíž nejdelší strana měří 21 metrů. S tímto donjonem srostla do jednoho celku poměrně subtilní věžovitá brána. V úrovni druhého patra brány spojoval obě současně vzniklé a navzájem související stavby průchod. Kromě valeně zaklenutého spodního podlaží byla původně celá věž plochostropá. Na koruně dochovaného nároží jsou doposud patrny konzoly vysazeného ochozu. V nevelké vzdálenosti za prvou branou přepažovala hrad dnes zaniklá hradba. Mezi ní a donjonem na jižní straně nádvoří stála dvoupatrová budova, jejíž zbytky lze rozlišit v mladším pozdně gotickém paláci. Do druhého nádvoří se opět vcházelo věžovitou branou, z níž se dochovala pouze část, tvořící úsek obvodové hradby s patníky a zbytkem sedile. Za příčnou hradbou se obrys hradu rozšiřoval jihozápadním směrem. Byla sem vklíněna kaple se čtvercovou lodí, koncem 14. století zvýšenou do podoby čtverhranné věže, a dlouhým polygonálním presbyteriem, vysunutým do nádvoří. Oproti ostatní hmotné architektuře hradu působí presbyterium kaple křehkým dojmem. Celou zadní část dispozice vyplňuje velký palác, vyčnívající z obrysu hradu směrem k jihozápadu. Na severní straně s ním srůstá další obytná věž, zvaná Samson, v jejímž suterénu se nachází studna. Palác nevznikl najednou. Nejstarší je jihozápadní vystupující trakt, k němuž v nevelkém časovém odstupu přistavěl jiný mistr severní část s věží. Sklepy mladší části tvoří jediná velká prostora, zaklenutá do lomených arkád. V patře, rozděleném podélně na dva trakty, se na vnější straně nacházely obytné místnosti, zatímco nádvorní stranu zaujal velký sál. Palác dosahuje úctyhodných rozměrů: přibližně 40 x 20 metrů. Hrad se dočkal úprav v průběhu a hlavně koncem 14. století (patří k nim zmíněné zvýšení lodi kaple, hvězdová klenba průjezdu prvé brány, vznik parkánu aj.). Výrazně ho však změnila až pozdně gotická přestavba. Při ní bylo zrušeno vnitřní příčné rozdělení hradu. To umožnilo vybudovat na jihozápadní straně nádvoří mezi kaplí a donjonem nový, rozměrný a výstavný palác, který představoval výrazné rozšiření obytné plochy hradu. Současně se stavělo i úzké spojovací křídlo mezi kaplí a starým palácem. Úprav se dočkaly i stávající stavby. Do obytného provozu bylo zapojeno nově zaklenuté prvé patro velké věže, opatřené rozměrným klenutým arkýřem. Již v goticko-renesančním duchu byly následně provedeny úpravy starého paláce a věže Samson. Zvláštní pozornost si zaslouží trčkovské opevnění, pocházející patrně z doby okolo roku 1537. Jeho součástí byly i bastiony, vyplněné zemí. Jedním z nich je pětiboká bašta – zvaná Křenovka – před severovýchodní frontou hradu. Druhá zajišťovala nároží malého předhradí před čelem hradu. Na hrad navazovalo opevnění podhradního městečka. Problémem zůstává datování předsunutého opevnění, zvaného Bílá věž. Tvoří je vejčitý areál na vrcholu oproti hradu, opevněný příkopem. Volně v něm stojí zbytky okrouhlé věže, odpovídající bergfritu. Lipnice patří k několika špičkovým a rozsahem velkým šlechtickým hradům uvolněnější blokové dispozice z počátku 14. století. Ohromný palác a zejména samostatná kaple jsou citlivým ukazatelem vzrůstu moci a možností šlechtického stavebníka. Pozdně gotická přestavba z hradu učinila velkolepou a pohodlnou rezidenci poskytující veškerý dobový obytný komfort. Trčkovské opevnění spolu se současným opevněním Orlíka u Humpolce týchž stavebníků představuje prvý, ještě nedokonalý ohlas staroitalské bastionové soustavy. Jednou z klíčových otázek interpretace Lipnice je otázka doby vzniku Bílé věže. Objekt totiž spíše než dojmem pozdně gotické předsunuté bašty, za níž je běžně považován, působí dojmem hradu bergfritovóho typu. Řešení zde musí přinést archeologie. Nelze teoreticky ani vyloučit. že by mohlo jít o původní založení, v průběhu 14. století (nejspíše Jindřichem z Lipé) přenesené na dnešní místo. To by pochopitelně nijak nevylučovalo použití starého objektu ve funkci předsunuté bašty pozdně gotického obranného systému..

Rozhodli se, že ji opevní a usadí se na ní, aby odtud mohli škoditi Čechům. I postavili tu hrad a podle lipových sadů jej nazvali Lipnice. Když počali po čase z hradu přepadávati české dědiny, poslal kníže Mnata vojsko proti Lipnici. To však muselo ustoupiti před střelbou Moravanů a před kamením, kterým je Moravané zasypali. Na Mnatovu žádost sebrali zemané z Čáslavska nové, početnější vojsko, dobře je vyzbrojili a udeřili za noci na Moravany. Leč i tentokráte potkal se útok na hrad s nezdarem. Moravané pak, obávajíce se nového přepadení, zbudovali tu nový hrad z kamene. Teprve roku 802 padla Lipnice válečnou lstí. Menší část vojska podnikla útok, větší se skryla v záloze. Když se dali Čechové na útěk, vyhrnuli se za nimi Moravané z hradeb. Byli pak napadeni od zálohy, rozprášeni a pobiti. Poté vtrhli Čechové do hradu, zmocnili se zásob tam uložených a hrad zapálili. Posádku, která se jim vzdala, odvezli jako vězně na Vyšehrad knížeti Mnatovi.

Objevili tu rudné žíly a počali kutati. Nebyla to práce snadná, ani vděčná. Nejeden z přistěhovalců, když se marně pídil po větším ložisku rudy, ustal v hledání a táhl se svými pemrlicemi do jiného kraje, doufaje, že mu tam kyne větší štěstí. Ti, kteří tu zůstali, nespokojence nijak nezdržovali. Perkmistr, který sem přišel od Hor Kutných, obhlédl zkušeným zrakem kutiště, najal si dělníky a pustil se do dolování. Po delší čas vyvážel z hory jenom „jalovinu“, takže se mu ostatní posmívali, bude-li snad taviti kámen. Konečně narazil perkmistr na bohatou rudnou žílu a počal těžiti tolik stříbra, že ti, kdož se mu dříve vysmívali, protahovali nyní obličeje a bledli závistí. Čím hlouběji pronikali horníci do země, tím více žíla mohutněla, až konečně našli celé ložisko čistého stříbra. Potom však stříbrný pruh, táhnoucí se skalím, zase slábl, až se dokopali místa, kde ustal docela. Přesto zkusili pokračovati v díle. Vyvalili veliký kámen, vzkřikli úžasem a zavolali perkmistra, aby se šel podívati na ten zázrak a div. Stál tam v zemi stříbrný kůň, krásný a neporušený, jako by vyšel z dílny kovolitce. Rozšířili štolu, vytáhli stříbrného koně s jásotem na světlo boží. Perkmistr jej daroval knížeti. I byl kůň se slávou dopraven na Vyšehrad a tam uložen k zemským pokladům, které bývaly ukazovány o slavnostech, k nimž se scházel lid ze všech končin Čech. Kníže daroval perkmistrovi lipnickou horu. Perkmistr si na ní postavil dům a založil osadu pro horníky. Tak dal stříbrný kůň základ k založení městečka a jeho blahobytu..

Služebnictvo trnulo hrůzou, co strašného chystá jeho neurvalý, krutý pán, jehož život byl pln prostopášností a neřestí. Byla to nová, vpravdě ďábelská choutka, která ho posedla, když se nabažil pitek, šarvátek a piklů proti sousedním rytířům. V podvečer, když se začínalo šeřiti, vyjížděl rytíř z hradu na svém divokém vraníku, proháněl se krajem a pátral jako noční pták, nekráčí-li po osamělé cestě nějaká mladá dívčina. Běda dívce, která se opozdila v polích, anebo si vyšla mezi kvetoucí luka! Surovec ji uchvátil a nedbaje jejího nářku vysadil ji na koně, vyšvihl se v sedlo a ujížděl s ní vzhůru na Lipnici. Tam uzavřel uloupenou dívku do Samsonovy věže, a když ho omrzela, zavraždil ji a její tělo svrhl na dno hladomorny. Kvílení nešťastných rodičů rozléhalo se krajem pod sídlem zpupného rytíře, utrpení dívek vězněných v Samsonově věži volalo o pomstu k nebi. Ty pak, které ještě zůstaly nedotčeny, chvěly se v obavách a bály se vyjíti z domu, pohlížejíce v úzkosti k prokleté věži, jejíž hrozné tajemství vyzradil jeden ze sloužících. Tu, ku podivu, ustal rytíř pojednou ve svém řádění. Zdálo se, že strojí již zase něco jiného, že snad již loupení dívek zanechá. Samsonova věž oněměla, dívky si oddechly a vycházely zase na náves, pracovaly na polích a odpočívaly na zahradě. Na kraji posázavské osady v chalupě „u Horníků“ měli dceru Aničku. Bylo to děvče jako květ, očí pomněnkových, dětsky nevinných a důvěřivých. Neslyšela dosud o rytíři, který loupí dívky, proto, když se jednoho dne zastavil u zahrady, kde právě dlela, neznámý rytíř a zavolal na ni, vyšla beze strachu na cestu. Domnívala se, že se chce cizinec zeptati na kohosi ve vsi. Vyzval ji, aby přistoupila blíže, naklonil se k ní. Nežli se nadála, byla uchvácena rytířem a jeho divoký kůň ji unášel v šero lesa. Vzpouzela se, chtěla seskočiti s koně. Rytíř ji konejšil, snažil se ji omámiti úlisnými slovy. „Slyšel jsem o tvé kráse,“ lhal dívce, „a jak to sami vládcové země činívají, rozhodl jsem se, že tě unesu. Budeš na mém hradě ctěnou, váženou paní, budeš míti zástup služebnictva a komnaty, jaké mívají jenom princezny…“

Dívka se utišila a se srdcem rozechvělým a duší plnou zmatku blížila se k hradu, který se vztyčoval na obzoru jako pohádkový zjev. Vjeli do brány, kladky za nimi zaskřípěly. Můstek byl zdvižen, brána zavřena. Rytíř seskočil s koně, pomohl dolů dívce, uchopil ji za ruku. Když zaváhala jíti s ním dále, dovlekl ji násilím do neblahé věže. Otevřel, vkročil dovnitř, vtáhl tam vzpouzející se dívku – a v rozčilení za sebou přibouchl dveře. Zámek – k němuž neměl u sebe klíč – sklapl, ukrutník i se svou obětí byl uzamčen v strašlivém vězení. To, co si vymyslil jeho ďábelský mozek, stalo se nakonec jemu samému osudným. Marně kopal do dveří, marně očekával vysvobození ze zajetí Samsonovy věže. Smrt hladem byla mu odplatou za jeho hanebné skutky..