Ostrov

Tomu odpovídá i německý název Schlackenwerth (původně Slawkenwerde), tj. Slávkův ostrov. Byl to totiž Slávek, zvaný Velký, příslušník staročeského rodu Hrabišiců, předek pánů z Oseka, který zde na začátku 13. století usadil německé kolonisty a založil na místě staršího slovanského sídliště trhovou osadu, poprvé připomínanou v r. 1207, s dosud stojícím románským kostelem sv. Jakuba (dnes hřbitovním) vysvěceným r. 1226. Osada ležící na zemské cestě z vnitrozemí do Loketska se časem změnila na prosperující městečko, které kolem r. 1272 odňal Přemysl Otakar II. Borešovi z Oseka a podřídil je královské komoře. Pravděpodobně v té době byl v jihozápadním cípu městiště založen trojkřídlý hrad. Za Karla IV. a Václava IV. získali měšťané různé výsady, zejména privilegium z r. 1352, podle něhož se z Lokte a Chebu nemělo jezdit do Čech jinou cestou než přes Ostrov. Za husitských válek – asi v l. 1429–1436 – držel město husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic. R. 1437 se dostalo královské komorní město Ostrov s okolím a spolu s ostatním Loketským krajem do zástavního držení Šliků. Šlikové, ačkoli jinak byli ve svárech poděbradské doby neutrální, pustili, snad ze strachu před zpustošením vlastní krajiny, do Ostrova r. 1468 křižáky pod vedením Jindřicha ze Šumburka, takže jej r. 1469 královské vojsko v čele s Viktorinem z Poděbrad muselo dobýt. Po rozdělení šlikovského majetku po r. 1489, kdy Ostrov dostal jeden z Matyášových synů, Kašpar Šlik, který se stal zakladatelem ostrovské větve, byl zchátralý a (podle četných druhotně použitých cihel se stopami požáru) zřejmě i poškozený hrad pozdně goticky přestavěn. Výslovný doklad o existenci panského sídla pochází až z r. 1545, kdy se v Ostrově připomíná zámek Kašparových vnuků, Kašpara a Jindřicha Šliků. V první polovině 16. století přecházel Ostrov z jednoho Šlika na druhého a panství, zahrnující původně několik desítek vesnic, se rozrůstáním této šlikovské větve drobilo. Teprve v r. 1557 přiznal císař Ferdinand I. dalšímu Kašparovu vnukovi, Jáchymovi Šlikovi, císařskému diplomatu a fojtovi Horní Lužice, dosavadní ostrovské zástavní zboží jako dědičný majetek. Jáchym Šlik se však v Ostrově nezdržoval, zámek nebyl udržován a chátral. Po Jáchymově smrti r. 1577 přenechala zadlužená vdova Lukrécie, rozená ze Salmu, značně sešlý zámek s panstvím jako zástavu Volfu ze Šumburka. Od jeho synů koupil ostrovskou zástavu r. 1585 císařský rada Volf Arnošt z Vidršperka. Město Ostrov mezitím hospodářsky zesílilo natolik, že se v r. 1602 vymanilo z poručnictví vrchnosti, r. 1603 koupilo od vdovy po Volfovi z Vidršperka, Anežky, zámek s panstvím a r. 1607 získalo dokonce šlikovské dědičné právo. Tak se městská obec stala nezávislou na feudální vrchnosti a podléhala opět jako kdysi jen královské komoře, i když ne nadlouho. Na svou účast ve stavovském povstání z l. 1618–1620 doplatili ostrovští měšťané hned dvakrát. Nejprve jejich „spojenci", Mansfeldovi žoldnéři, vyplenili v r. 1621 město i zámek. Krátce poté, r. 1623, bylo panství Ostrovským zkonfiskováno a v r. 1623 prodáno i s městem za 150 000 zlatých dědičně císařskému vojevůdci, sasko-lauenburskému knížeti Juliovi Jindřichovi. Kníže utiskoval své nové poddané hospodářsky i nábožensky, a když se mu postavili na odpor, neváhal na ně v r. 1651 povolat vojsko. R. 1650, krátce po skončení třicetileté války, začal Julius Jindřich se stavbou velkého barokního zámku na místě staršího šlikovského sídla. Starý, zchátralý a válkou poškozený zámek při přestavbě zcela zanikl. Nová, raně barokní stavba byla založena jako dvoupatrová čtyřkřídlá budova pravidelné obdélníkové dispozice. Vnitřní zámecké nádvoří bylo v přízemí otevřeno půlkruhovými arkádami. Sasko-lauenburský kníže zde také zřídil před polovinou 17. století za 60 000 říšských tolarů velkolepý francouzský park ve stylu zahrad ve Versailles, opatřený mnoha fontánami, pavilónky, sochami a vzácným rostlinstvem, který se těšil neobyčejné pozornosti a zájmu a byl některými soudobými spisovateli označován dokonce za osmý div světa. Dokončení zámeckého komplexu se však protáhlo až do konce 17. století. Ve stavebních pracích pokračoval po smrti Julia Jindřicha (1666) jeho nástupce kníže Julius František a zúčastnili se jich vynikající architekti té doby Kr. Dienzenhofer (v l. 1686–1689) a G. Broggio v r. 1687. R. 1689 připadlo ostrovské panství bádenskému markraběti Ludvíkovi Vilémovi, který byl manželem Augusty Sibylly, dcery Julia Františka Sasko-lauenburského, a teprve za jeho vlády byla počátkem 90. let 17. století výstavba zámku dokončena (fasády, okenní ostění, portály, výzdoba interiérů). Bádenští drželi rozlehlé ostrovské panství, které v 18. století zahrnovalo dvě města, jedno horní městečko a 68 vesnic a osad, až do r. 1782, kdy je po smrti bádenské princezny Alžběty Augusty převzala královská komora. Od ní koupil Ostrov r. 1811 toskánský velkovévoda Ferdinand III. a v držení této habsburské boční větve zůstal zámek i ostrovský velkostatek až do r. 1918. Po r. 1918 byly rozsáhlé prostory ostrovského zámku využity jako sídlo české školy, poštovního úřadu, lesní správy a také zde byl dislokován menší vojenský útvar československé armády. Po Mnichovu zřídili nacisté v zámku první koncentrační tábor v našem bývalém pohraničí, kam byli po 15. březnu 1939 přechodně soustřeďováni zatčení čeští antifašisté ze západních Čech. Po vypuknutí druhé světové války zde bylo umístěno vojenské skladiště, které počátkem r. 1945 vyhořelo. Po osvobození se stal zámecký objekt majetkem československého státu, již r. 1945 byly odstraněny následky požáru a zámek byl postupně využíván pro administrativní a hospodářské účely. V současnosti slouží jako sídlo střední průmyslové školy. Dnešní zámecký komplex na jižním okraji města je výsledkem mnoha stavebních úprav. Základ dosud tvoří dvoupatrová čtyřkřídlá stavba z druhé poloviny 17. století. Z barokní architektury se zachovala původní dispozice, obvodové zdivo a některé stavební detaily, zejména masívní barokní portál G. H. Máckela datovaný letopočtem 1690 v hlavním průčelí. Dnešní vnější podobu dala zámku především klasicistní přestavba po požáru v r. 1795. Z té doby pocházejí římsami a lizénami členěné fasády, mansardové střechy, úpravy oken. Tehdy byly také zazděny arkády v přízemí zámeckého nádvoří. Vnitřek zámku byl během 19. století několikrát necitlivě upravován, zejména po požáru města v r. 1866, a proto dnešní interiéry postrádají historický charakter. Vpravo od hlavního vchodu přiléhá k zámku čtverhranná věž, v jejímž přízemí je brána do města. Tato barokní stavba byla rovněž přestavěna v 19. století. Vlevo od hlavního průčelí je vchod do zámeckého parku, zdobený portálem z konce 17. století se sasko-lauenburským a bádenským erbem. Jediným svědkem zaniklé nádhery francouzské zahradní architektury je opravený (1965) barokní letohrádek postavený v l. 1673–1683 Abrahamem Leuthnerem za vedení zednického mistra Ch. Preisse, kameníků A. Stillingera, P. Pittnera, J. G. Leitnera, milánského štukatéra D. Salece, truhlářů M. Móckela a G. H. Jóhla a truhlářského malíře M. Langa z Hroznětína. Je to jednopatrová čtvercová budova s altánovou nástavbou nad prostorem středního sálu. Průčelí s portálem v ose je členěno v přízemí bosovanými, v patře hladkými pilastry. Ústřední sál ve výši budovy je osmiboký s výklenky ve stěnách. Stěny jsou pokryty alegorickými freskami a na stropě je iluzívní malba kopule s bohy v oblacích. Ostatní místnosti jsou v přízemí sklenuté, v patře plochostropé. Vnitřní úpravy byly prováděny ještě koncem 17. století. Panský pivovar na kraji parku s pěkným barokním portálem byl postaven v l. 1714–1727. Blízký Bílý dvůr nebo tzv. zámek prince, dokončený na místě hospodářského dvora J. Sockhem a J. K. Sussnerem v l. 1693–1696 za účasti pražského stavitele J. P. Palliardiho a mnoha dalších, byl původně trojkřídlý s věžemi v nárožích a s otevřenými arkádovými chodbami. Zachovalo se pouze jedno křídlo, přeměněné později ve špýchar..

Zejmě právě on založil v jihozápadním cípu městského areálu pravidelný trojkřídlý hrad

Roku 1437 se dostalo královské komorní město Ostrov s okolím do zástavního držení Šliků. Při dělení šlikovského majetku r. 1489 Ostrov získal Kašpar Šlik. Bezpečný doklad o existenci panského sídla je však až z roku 1545, kdy se zde připomíná zámek Kašparových vnuků Kašpara a Jindřicha. V roce 1557 přiznal císař Ferdinand I. Jáchymovi Šlikovi dosavadní ostrovské zástavní zboží jako dědičný majetek. Po Jáchymově smrti r. 1577 převzal zadlužené panství se zámkem jako zástavu Volf ze Šumburka a od jeho synů koupil ostrovskou zástavu Volf Arnošt z Vidršperka. V r. 1602 se město Ostrov vymanilo z poručnictví vrchnosti a r. 1603 koupilo od vdovy po Volfovi z Vidršperka zámek s panstvím a r. 1607 získalo dokonce šlikovské dědické právo. Tím se městská obec stala nezávislou na feudální vrchnosti a podléhala opět jen královské komoře. Za svou účast ve stavovském povstání v l. 1618–1620 bylo panství i se zámkem Ostrovským zkonfiskováno a v r. 1623 prodáno i s městem dědičně sasko-lauenburskému knížeti Juliovi Jindřichovi. R. 1650 začal Julius Jindřich se stavbou barokního zámku jižně od staršího šlikovského sídla. Nová, raně barokní stavba byla založena jako dvoupatrová čtyřkřídlá budova pravidelné obdélníkové disposice. Kníže zde také zřídil francouzský park ve stylu zahrad ve Versailles. Po smrti Julia Jindřicha pokračoval ve stavebních pracích jeho nástupce kníže Julius František. R. 1689 připadlo ostrovské panství bádenskému markraběti Ludvíkovi Vilémovi, zeti Julia Františka. A teprve za jeho vlády byla počátkem 90. let 17. století výstavba zámku dokončena. Bádenští drželi ostrovské panství až do r. 1789, kdy jej převzala dvorská komora. Roku 1811 zámek převzal mladší syn císaře Leopolda II. Ferdinand III. Toskánský, v jehož poboční habsburské linii Ostrov setrval až do roku 1918, kdy byl stejně jako ostatní habsburský majetek zestátněn. Po r. 1918 byl zámek využit jako škola, poštovní úřad, lesní správa a také zde sídlil menší útvar československé armády. Za války zde bylo umístěno vojenské skladiště, které počátkem r. 1945 vyhořelo. Po r. 1945 převzal celý objekt československý stát, následky požáru byly odstraněny a postupně byl využíván pro administrativní a hospodářské účely. Později zde byla zřízena Střední průmyslová škola, na počátku 21. století byla v rozsáhlé rekonstrukci budova zámku upravena pro potřeb městského úřadu. Základ dnešního zámeckého komplexu tvoří trojkřídlá stavba gotického hradu, v pozdní gotice a renesanci přestavěná, ke které byla v druhé pol. 17. stol. přistavěna vrcholně barokoní čtyřkřídlá zámecká budova. Vnější podobu dala především klasicistní přestavba po požáru v r. 1795. Vpravo od hlavního vchodu přiléhá k zámku čtverhranná věž, původní Dolní brána do města. Vlevo od hlavního průčelí je vchod do zámeckého parku, zdobený portálem z konce 17. stol. se sasko-lauenburským a bádenským erbem. V parku stojí barokní letohrádek, postavený v l. 1673–1683, v 60. letech 20. století opravený. Poblíž hlavního vchodu do parku stojí Bílý dvůr, zvaný též Palác princů, postavený v letech 1693–1696. Zachovalo se z něj pouze jedno křídlo a před ním zbytek farncouzského parku. V parku najdeme také malou kapličku, zasvěcenou sv. Janu Nepomuckému..