kostel sv. Jakuba Většího

Na severní straně lodi kostela je románský ústupkový portál (z let 1220-1230), půlkruhově zakončený. Vchod v hlavním průčelí a na jižní straně byly prolomeny později. Okna kostela byla nově prolomena (větší než původní) při opravě kostela r. 1606; pouze v presbytáři zachováno jedno původní podlouhlé hrotité okno s hlubokou špaletou. Presbytář je zaklenut raně gotickou křížovou žebrovou klenbou s klínovými žebry, triumfální oblouk je nízký půlkruhový, na jeho jižní straně je prostá barokní kazatelna ze 17. stol. Loď kostela je plochostropá, s dřevěnou trojramennou kruchtou. V presbytáři byly objeveny raně gotické malby, v lodi renesanční figurální malba (16. stol.) a raně barokní. Hlavní oltář je barokní, rozvilinový, pocházející z roku 1712. Oltářní obraz sv. Jakuba Většího je novodobý, v antipendiu menzy je deskový obraz Vzkříšení Lazara z 18. stol. Původní varhany z 18. stol. byly přemístěny r. 1990 do kostela sv. Václava v Milíně. Původní vyřezávané gotické sousoší Piety z počátku 15. stol. bylo r. 1932 přemístěno do Městského muzea v Ostrově. V kostele byla také velmi uctívaná socha sv. Jakuba z 15. stol., která se později ztratila neznámo kam. Ve zdech kostela jsou náhrobníky z let 1520 a 1589, v jižní zdi kostela jsou čtyři náhrobníky z pol. 19. stol. Nad opěrným pilířem na západní straně kostela je zazděn rohový křížový kámen. Ve zvoničce kostela je malý zvon z roku 1673 od Nikolause Löva z Prahy. Na hřbitově u kostela jsou dva smírčí kříže, Nejdský (pískovcový kříž latinského tvaru, zaoblený) a Jáchymovský (pískovcový klínový kříž), přemístěné sem z okolí města..

Byl postaven na vyvýšenině, na jakémsi ostrově, obklopen říčkou Bystřicí. Okolo ležela původní trhová osada zvaná Zlawkow werde - Slávkův Ostrov. Jde o nejstarší stavební památku města dokládající první osídlení a osadu, nad jejímž kostelem měl patronátní právo klášter v Oseku. Původně se snad jednalo o opevněný kostel, možná pouze ohrazený, případně obehnaný proplétaným plotem. V dalších stoletích se kostelík po založení města na novém místě (zvýšeném levém břehu Bystřice), dostal na předměstí, později zvané "Staré město". Vznik kostela se tradičně uvádí vysvěcením v roce 1226. Tento údaj není patřičně doložený, ale je velmi pravděpodobný vzhledem slohovému charakteru vstupního portálu. Jde o drobný venkovský kostelík s pravoúhlou obdélnou lodí a téměř čtvercovým presbytářem, sklenutým ve 3. čtvrtině 13. století. Některé náznaky v podkroví a štítu lodi ukazují na to, že původně byla patrně plánovaná chórová věž nad presbytářem. V severním průčelí se vstupuje do kostelíka románským ústupkovým portálem z let 1220-1230. Kostel, původně farní, je od 16. století uváděn jako hřbitovní. Roku 1588 byl hřbitov rozšířen. Počátkem 17. století je zmiňovaný jako zpustlý. Roku 1606 byl proto celkově zrekonstruován; při této opravě byla prolomena nová, větší okna a kostel byl tehdy také nově zastřešen. Později kostel znovu zchátral, a počátkem 20. století byl dokonce určen k demolici. K té však naštěstí nedošlo (díky zásahu památkového úřadu c. a k. Ministerstva kultury a školství a zdejší farnosti) a roku 1912 byl kostel celkově zrekonstruován. Roku 1937 byly při bílení kostela objeveny pod několika vrstvami omítky renesanční figurální malby (postavy dvou andělů), vytvořené přibližně v 16. století. Při bližším průzkumu, provedeném roku 1982 byly objeveny prvky raně barokní malby. R. 1958 byl kostel zapsán mezi národní kulturní památky ČR

R. 1990 byly odvezeny z chátrajícího kostela původní barokní varhany, které byly roku 1992 postaveny a vysvěceny v kostele sv. Václava v Milíně. Kostel byl církví, která neměla na jeho údržbu dostatek financí, převeden do majetku obce a r. 2005 bylo započato s rekonstrukcí kostela. Roku 2010 byl celkově obnoven interiér kostela.

Jeho bratrem byl apoštol a evangelista Jan. Bratři pocházeli z rybářské rodiny (tetou jejich matky Salome byla Panna Marie), žijící v Betsaidě u Genezaretského jezera v Palestině. Ježíš Kristus je povolal, když společně s otcem Zebedeem na lodi spravovali sítě. Bratři nechali všeho a následovali Krista (předpokládá se, že odešli po zázračném rybolovu; zdůrazňuje se pohotovost opustit „loď“ lidských jistot a následovat Krista). Pro jejich temperamentní povahu jim dal Ježíš Kristus přezdívku „Boanerghés“ – „Synové hromu“. Jednou, když jim byl při putování do Jeruzaléma odmítnut v jisté samařské vesnici nocleh, chtěli na ní hned svolat oheň z nebe. Měli za to, že po odmítnutí by měl bez prodlení následovat trest. Ježíš byl však proti násilí, a bratry za jejich nápad přísně pokáral. Jakub s Janem patřili ke Kristovým privilegovaným učedníkům, kteří byli povoláváni k významným intimním událostem (vzkříšení dcery Jairovy, Proměnění Páně na hoře Tábor, povolání do Ježíšovy blízkosti v Getsemanské zahradě; kde se úzkostí potil krví atp.). Po Ježíšově Nanebevstoupení hlásal Jakub evangelium. Je zcela zřejmé, že Jakub se těšil velké autoritě uvnitř prvotní církve v Jeruzalémě a podílel se na jejím budování. Podle jedné tradice putoval Jakub po Španělsku, které bylo důležitým regionem Římské říše, a hlásal zde evangelium (zobrazován jako poutník s holí). Legenda vypráví, že se zde jeho misijní snahy nesetkaly s úspěchem – byl odmítán a podařilo se mu získat jen 8 učedníků. Chtěl svoje misijní snahy vzdát a vrátit se do Palestiny. Ještě před svým odchodem se sešel se svými učedníky, když zažil zjevení Panny Marie: Za temné mrazivé noci se po nebi rozlila záře, a spatřil i se skupinou svých učedníků jak se k nim snášejí andělé, kteří nesli jaspisový sloup (pilar) s Pannou Marií. Poté, co andělé postavil sloup na zem, Panna Maria promluvila k Jakubovi: „Synu, to místo je určeno k tomu, abych zde byla uctívána. Díky tobě zde povstane na mou památku kostel. U tohoto sloupu postavíš oltář. Na tomto místě vykoná na mou přímluvu moc Nejvyššího neobyčejná znamení a zázraky zvláště pro ty, kteří mě zde budou vzývat ve svých potřebách. Tento sloup zde bude stát až do konce věků.“ Svatý Jakub na určeném místě v Zaragoze vybudoval kapli Santa Capilla, která se později stala součástí Baziliky Panny Marie na Sloupu. Madona del Pilar nebo Madona ze Zaragozy se stala patronkou celého Španělska, a její chrám patří mezi nejslavnější mariánská poutní místa. Podle jiné tradice působil sv. Jakub v Jeruzalémě a Samařsku. O jeho působení nejsou spolehlivé záznamy - ty hovoří až o tom, že roku 43 nebo 44 byl v období kolem velikonoc zatčen v Jeruzalémě vojáky Heroda Agrippy I. (vnuka nechvalně známého Heroda Velkého), a na příkaz krále sťat mečem. Zahynul mučednickou smrtí jako první z dvanácti apoštolů. Přijal svou násilnou smrt pokorně a svůj život obětoval pro pravdu, kterou hlásal. V souvislosti s jeho popravou vypráví legenda o farizejovi Josiášovi, který při zatýkání Jakubovi ještě hodil sám kolem krku provaz. Při doprovázení Jakuba na jeho cestě k popravišti se Josiáš obrátil na víru poté, co zažil, jak Jakub zázračně uzdravil ve jménu Ježíše Krista muže nemocného dnou, který nemohl chodit a prosil Jakuba o pomoc. Sv. Jakub pravil: „Ve jménu mého Pána Ježíše Krista, vstaň zdráv a chval svého Spasitele“, muž poté uzdraven vstal a mohl chodit. Josiáš prosil na popravišti Jakuba o odpuštění a vyznal se zde z víry v Ježíše Krista. Dostal od Jakuba políbení pokoje, načež byli oba sťati. Sv. Jakub byl nejprve pohřben v Jeruzalémě, ale jeho ostatky byly později přeneseny do Španělska třemi mnichy, patrně z důvodu ochrany před Mohamedány, nejprve do Zaragozy, a poté, co byla r. 714 dobyta Maury byly ostatky přeneseny k Irii Flavii v Galicii. Zde na nějaký čas dokonce upadly v zapomnění, ale později (r. 813) si mramorové hrobky všiml poustevník Pelayo, údajně podle třpytu hvězd. Tehdejší král Alfons Cudný nechal nad hrobkou vystavět r. 816 chrám sv. Jakuba a začalo se zde pomalu rozrůstat město Santiago de Compostella. Existuje ale i legenda, popisující jak ostatky sv. Jakuba přenesli tři andělé do paláce pohanky Lupy ve Španělsku poté, co se stala křesťankou (nebo že po smrti sv. Jakuba jeho učedníci vložili jeho tělo do loďky, aby nebylo zneuctěno, a tu vypustili na moře – andělé ji potom bezpečně dovedli až ke břehům Španělska, kde byla nalezena, ostatky byly s patřičnou úctou uloženy do hrobu a nad tím poté vystavěn chrám Santiago de Compostella). Katedrála Santiago de Compostella ve stejnojmenném městě je po celém světě vyhlášeným poutním místem. Původní chrám sv. Jakuba byl při nájezdu Maurů r. 997 zničen, král Alfons III. dal poté vystavět na jeho původním místě v letech 1075-1150 trojlodní katedrálu; ostatky sv. Jakuba byly uloženy ve stříbrné rakvi v chrámové kryptě. Papež Alexander III. udělil Santiagu de Compostella titul Svatého města (který má Jeruzalém a Řím). Roku 2012 byl do katedrály sv. Víta v Praze přivezen zub sv. Jakuba a další dva fragmenty z jeho uctívaných pozůstatků. Další legendy vypráví že se sv. Jakub zjevoval křesťanským rytířům, kteří bojovali proti Maurům za nezávislost Španělska, jedna popisuje jak se zázračně objevil během bitvy u Clavija. Proto je také sv. Jakub nazýván Matamoros (Maurobijec). Další legenda se týká Svatojakubské mušle – vypráví loď, která přivezla do Španělska ostatky sv. Jakuba, stála v přístavu a z hvězd dopadal na jeho ostatky podivuhodný třpyt. To tolik polekalo koně jednoho portugalského rytíře, že skočil do vody i s rytířem, sedím mu na hřbetě. Rytíř byl však naštěstí zachráněn, jen po vytažení na palubu všichni s úžasem patřili na jeho tělo, celé pokryté svatojakubskými mušlemi. Existují i další legendy, popisující zázračnou záchranu lidí díky sv. Jakubovi. Svátek sv. Jakuba se slaví 25. července. Sv. Jakub Starší je patronem poutníků, Španělska, bojovníků, dělníků, horníků, kloboučníků, lékárníků, je vzýván za dobré počasí a na ochranu před revmatismem. Mezi jeho atributy patří: kniha / svitek evangelia, poutnická hůl s mušlí hřebenatkou („Svatojakubská mušle“), bývá zobrazován jako apoštol s knihou (svitkem), jako poutník s holí, poutnickým kloboukem a brašnou nebo jako rytíř Maurobijec. Dalšími jeho atributy jsou meč a kůň..