Hauenštejn

Až do konce 15. století byl hrad udělován jako léno různým feudálům. Jeho prvním známým držitelem byl loketský purkrabí Mikuláš Winkler, který jej přenechal kolem r. 1320 doksanskému klášteru. Od něho koupil Hauenštejn r. 1336 Jan Lucemburský. Karel IV. rozšířil r. 1357 rovněž výměnou toto malé panství o 9 nedalekých vesnic patřících do té doby benediktinskému klášteru v Postoloprtech. Krátce potom přenechal Hauenštejn Jetřichovi z Portic, jehož stejnojmenný strýc, vyšehradský probošt, byl císařovým oblíbencem. Jetřich zemřel někdy před r.1395, protože toho roku se hrad připomíná jako přímé královské zboží Václava IV. Ten sem dosazoval purkrabí a r. 1422 zapsal hrad Hauenštejn Štěpánu Kobrshanovi v domnění, že tento někdejší služebník krále Václava IV. bude střežit hrad a okolí proti husitům. Štěpán však z prospěchářských důvodů držel s husity proti okolním katolickým sousedům. V r. 1429 dokonce poskytl aktivní pomoc husitskému hejtmanovi Jakoubkovi z Vřesovic, který tehdy vtrhl do zdejší krajiny, zejména tím, že mu dal k dispozici svoje lidi jako průvodce. Hrad potom předal Vilému z Ilburka. Tento bojovný syn bývalého loketského purkrabího Půty z Ilburka si sám dělal nároky na loketskou zástavu a nechtěl se smířit s novými konkurenty, Šliky, s nimiž vedl vleklou drobnou válku. Podnikal z hradu časté pustošivé nájezdy do Loketského kraje, o kterých jednal r. 1444 dokonce zemský sněm. Kolem r.1449 bylo asi dosaženo smíru a Vilém z Ilburka prodal nejen Hauenštejn, ale i ostatní své državy v Podkrušnohoří Jindřichovi z Vejdy, příbuznému pánů z Plavna, který se přidal právě r. 1449 ke katolické jednotě strakonické, vedené Oldřichem z Rožmberka a namířené proti Jiřímu z Poděbrad. Poté byl hrad s panstvím postoupen Satanéřům z Drahovic, z nichž se zde v r. 1470 připomíná Hylbracht Satanéř. Jeho synové Oldřich a Václav drželi Hauenštejn jako zápisné zboží až do r. 1497, kdy jim Vladislav II. udělil toto panství v dědičné léno. V r. 1497 se také poprvé připomíná samostatné opevnění Hauenštejna, které stávalo na vrchu, dnes zčásti zalesněném, vypínajícím se směrem k východu nad dnešním zámkem i stejnojmennou osadou dole v bývalém podhradí. O původu tohoto tzv. svrchního hradu není však nic určitého známo. Je pravděpodobné, že se jednalo o předsunuté samostatné opevnění, které vzniklo v neklidných dobách 15. století a zaniklo ještě v druhé polovině 16. století. Stavba, jejíž podobu dnes neznáme, plnila především fortifikační funkci a nesloužila jako trvalé panské sídlo. Naposledy je doložena v r. 1544. Jejím jediným pozůstatkem je příkop východně od novogotické kaple, postavené zde v r. 1851. Potomci bratrů Satanéřů prodali r. 1528 hrad Hauenštejn a panství Jindřichovi Šlikovi z Holíče, který ještě téhož roku zemřel na následky zranění z bitvy u Moháče (1526). Synové Jindřicha Šlika se zde na základě císařského majestátu z r. 1530 celkem neúspěšně pokoušeli o těžbu stříbra. V r. 1544 se o panství rozdělili; Kašpar získal tzv. svrchní hrad a Himlštejn, Jindřich vlastní Hauenštejn. Jindřich sice přenechal svůj díl Kašparovi, ten však byl pro účast v prvním stavovském povstání r.1547 potrestán převedením dědičného majetku opět v manství a navíc domácím vězením, neboť 2 roky nesměl vycházet z hradu. Tento celkem mírný trest Kašpar, zavázán šlechtickým slovem, opravdu dodržoval a teprve r. 1549 mu byly povoleny vycházky v obvodu panství od západu slunce. Za něho byly prováděny úpravy starého hradu, zejména přestavba obytného paláce. Celkový rozsah renesančních úprav v 16. století však není znám; zmizely při pozdějších přestavbách a ani dobové zprávy nepodávají přesnější informace. Kašpar Šlik zemřel po r. 1566 a po jeho smrti byl hrad propuštěn z manství. Hauenštejn později získal syn Jindřich, po jehož smrti (1587) vládl na hradě bratr Bedřich jako poručník jeho nezletilého syna Kašpara. Brzy po dosažení dospělosti se Kašpar oženil s Alžbětou z Donína. Po Bílé hoře odjeli oba manželé ze země, ale r. 1623 jim byl konfiskovaný majetek po prokázání neviny vrácen. Kašpar Šlik zemřel už r. 1624 a vdova Alžběta odmítla přestup ke katolictví, Hauenštejn prodala a r. 1628 odjela do saského Annaberku. Nový majitel hradu a panství Jindřich Šlik se patrně domníval, že své příbuzné v emigraci Alžbětě Šlikové nebude muset splatit dojednanou částku. Ta ovšem energicky hájila svá práva a r. 1631, za saského vpádu do Čech, se načas na Hauenštejn nastěhovala. Ale s odchodem Sasů musela odejít i ona. Za třicetileté války nebylo ušetřeno ani hauenštejnské panství; r. 1642 vyplenili Švédové okolí hradu a vypálili podhradí. Jindřich Šlik zemřel r. 1650 a odkázal velkou část jmění (50 000 zlatých) chebským jezuitům na zřízení koleje. Jeho jediný syn František Arnošt byl v té době kartouzským novicem, ale jakmile se to dověděl, vystoupil z řádu a ujal se dědictví sám. 1500 zlatých, které poslal jezuitům do Chebu jako náhradu, nemohlo pochopitelně řád uspokojit, a tak došlo k vleklému soudnímu sporu. Šlik proces prohrál, a když jezuité odmítli jako náhradu nabízený Hauenštejn a trvali na vyplacení hotovosti, byl nucen r. 1663 panství prodat sasko-lauenburskému knížeti Juliovi Jindřichovi a jezuitům zaplatit. Od té doby patřil Haunštejn k ostrovskému panství, a to až do r. 1811, kdy byl Hauenštejn opět vyčleněn jako samostatné panství spravované královskou komorou a r. 1839 prodán hraběnce Gabriele Buquoyové. Za ní a za jejího nástupce Ferdinanda Buquoye byl hrad přestavěn na zámek. Dvě stavební etapy (1840–1850 a 1878 až 1882) zcela změnily starobylý a nevelký hrad, renesančními úpravami jen málo dotčený, na prostorný zámek ve stylu tehdy módní pseudogotiky. Buquoyové vlastnili Hauenštejn až do r.1945, i když zde trvale nesídlili. Poté se stal zámek majetkem československého státu. Po roce 1950 byl zámek užíván Československou republikou jako výchovný ústav pro mládež. Opuštěn byl po roku 1965..

Nebo spíše do nového začátku... Hrad Hauenštejn (Horní hrad) byl založen ve 13. století pravděpodobně králem Přemyslem Otakarem II. k ochraně obchodních stezek vedoucích údolím Ohře a důlní činnosti v okolních Krušných horách. Nejranější písemná zmínka je z roku 1320, kdy se hrad nachází v držení Mikuláše Winklera. Původně se jednalo o maličký hrádek s obrannou kamennou věží a patrně dřevěnou strážnicí, vystavěný na nevelkém čedičovém ostrohu uvnitř horského údolí, které jej cele chránilo před zraky kohokoli. Hrad vystřídal v průběhu staletí desítky majitelů, kteří byli příslušníky významných rodů Českého království, např. Sasko-Lauenburští, Satanéřové či Šlikové. Několikrát se také dostává zpět do rukou krále. V období pozdní gotiky, renesance i baroka je vždy stavebně upraven a také rozšířen. V roce 1839 jej za 400 tisíc zlatých získává Gabriela Buquoy-Longueval, příslušnice tehdy velmi významného rodu, jenž zastával jedny z nejvyšších funkcí v císařské správě Rakouska-Uherska. Ihned započíná s nákladnou přestavbou a po 10 letech zde na bývalém místě nevelkého a strohého strážního hradu vzniká prostorný zámek inspirovaný anglickou neogotikou, velmi umně zasazený do zdejšího horského plenéru. Vznikl tak krajinně-architektonický skvost nemající u nás ani v celé střední Evropě obdoby. Jedná se o unikátní, mnoha věžičkami a cimbuřím „naježenou“ horskou neogotiku, svébytnou i v rámci zdejších slavných zámeckých adaptací. V 80. letech 19.století je zámek ještě v druhé etapě restaurován a je doplněn jeho neogotický vzhled. Rod Buquoyů sedí na Hauenštejně až do konce 2. světové války. Po jejím skončení je zámek v roce 1945 zkonfiskován a postupně předán do státní správy. Rozsáhlé sbírky umění, obrazů a ostatního mobiliáře podléhají postupnému drancování. Na zámku je zřízena ubytovna jáchymovských dolů a posléze dětský záchytný domov. Ten se na počátku 60. let stěhuje blíže k zásobovacím centrům a civilizaci a ve vylidněných horách zůstává Hauenštejn ponechán svému osudu. Plných čtyřicet let je zámek bez dozoru, přístupný komukoli, a také proto přiveden až na hranici životu nebezpečné zříceniny bez stropů, střech a s pomalu se hroutícími zdmi. V 80. letech se uvažuje o jeho demolici. Přichází však „sametová“ revoluce a zcela rozvrácenému zámku svítá malá naděje. Ta se však stává skutečností až za dalších 10 let, kdy na sklonku roku 2000 přechází zcela zubožený zámek do soukromých rukou. Ihned se započíná se záchrannými činnostmi a po čtyřech letech nelehké práce je již celý areál staticky zajištěn, plně obnovena a zpřístupněna vyhlídková gotická věž, vstupní objekt brány se nachází před dokončením celkové rekonstrukce a celé romantické údolí v rozpracovaném stupni obnovy. Vzniká zde nadregionální kulturní centrum s budoucími rozsáhlými aktivitami. Přijeďte se na vlastní oči přesvědčit, jak se daří vzkřísit jednu z mnoha téměř beznadějných křivd minulosti. Kulturní program na Hauenštejně probíhá již třetím rokem. Prohlédnout si můžete celý areál hradu s tištěným průvodcem, navštívit patrová gotická sklepení, Rytířský sál s původním dřevěným vyřezávaným stropem, vystoupat na hradní věž, navštívit zámeckou kapli, zhlédnout výstavu dřevěných plastik v hradní galerii, projít se rozlehlým zámeckým lesoparkem, odpočinout si ve vyhlídkovém altánku. Zakoupit u nás můžete turistickou známku, publikaci o hradu, pohledy, grafiky, trička, sazeničky okrasných dřevin a alpinek ze zámeckého arboreta a další suvenýry a drobnosti..

Vždyť nedaleko hradu ústí mnohá štola, a tak za bouřlivých nocí u věže, kde se horské větry rády prohánějí, slýcháme ozvěnu těžké důlní dřiny a v kopcích nad hradem se občas v temných nocích komíhají světélka. To asi permoníci v opuštěných dílech dál dobývají své poklady..

Roznesla se mezi nimi zpráva, že Kadaňští spolu s pány ze Šumburka a nedalekého Himlštejna chystají brannou pohotovost ku pomoci obleženým. Švédové tedy rychle podruhé zaútočili. Podařilo se jim překonat hluboký hradní příkop a beranidlem poškodit bránu. Když tu únikovou tajnou chodbou, vylámanou do skály, vpadl kapitán obránců s družinou odvážlivců do týla nepřátel. Udiveným dobyvatelům způsobil výpad velké ztráty a předpolí bylo rázem dobyto zpět. Otřeseným švédským oddílům již ke třetímu útoku nezbývalo sil a dali se na ústup do hor. Navíc se podél Ohře již blížily na pomoc šiky Kadaňských. Leč vítězství bylo draze vykoupeno. Ze vsi v podhradí zůstalo kouřící rumiště a řada statečných obránců se odebrala na pravdu boží. I statečný kapitán, jenž spásný výpad vedl, byl nepřátelským kopím proklán nedaleko brány, jejíž prolomení odvrátil. Do dnešních dnů se zachovala připomínka oné nejtěžší bitvy v hradních dějinách. Říká se, že krev onoho statečného kapitána lze dodnes na skále v místě původní brány spatřit a vnímavý návštěvník při dotyku pocítí zásah energie onoho místa. A ten, kdož na hradě déle zůstane, za bouřlivých větrných nocí lomoz bitvy a ryk útoku obránců v těch místech uslyší. Nutno dodat, že duch obětavého kapitána stále dohlíží ostražitě na bezpečnost na hradě a mocným kouzlem chrání všechny, kdo zde ruku k dílu přiloží..

Druhá, jíž byl veden výpad proti Švédům, vychází pod skalou, na níž hrad stojí v nivě Hornohradského potoka. Třetí vede na Zámecký vrch do současné kaple. A konečně čtvrtá až na nedaleký hrad Himlštejn, tedy přes dva kopce se ubírá. Inu vyberme si. Pravdou však je, že staří pamětníci hradu nám mnohdy vyprávějí o tom, jak se coby děti ubírali setmělým podzemím a jejich kroky končívaly u četných závalů a hromad kamení i dutě znějících zdí. I to však je již tuze dávno....

Byl to ještě mladý člověk, který žil v nedaleké vsi a v opuštěném chátrajícím hradu trávil mnohé dny. Prý také chránil hrad před drancováním divokých trempů, vandalů a nenechavců z širokého okolí. Stala se mu snad jeho dobrovolná služba osudnou? Kdo ví. Na hrad jezdil na motorce a ta byla po jeho smrti nalezena v polích daleko odtud. Jisté však je, že za některých nocí kočky, jež se jindy v jižním paláci s oblibou scházejí, odtud bez zjevného důvodu prchají s drásavým jekotem a někteří naši pomocníci, co zde často střechu nad hlavou na noc vyhledávali, druhý den líčili své těžké sny a neklidné spaní, v jiných částech hradu nevídané. Někteří také vyprávějí o zaslechnutých krocích nesoucích se několikapatrovým kamenným schodištěm. A volají-li, který z jejich druhů se tudy v hodině pokročilé ubírá, v odpověď jim volá jen ozvěna vlastního hlasu..

A jen o vlas unikl vsazenému prokletí. Inu seběhlo se to takto. Kdysi dávno, v době plné neklidu a mordování, vedli hauenštejnští co chvíli potyčky s divokými Sasíky. V četných půtkách trpěli lidé i hradní opevnění. I rozlítil se hněvem spravedlivým Vilém, pán z Hauenštejna, a v návalu zlosti klel tak hanebně na vrub Sasů, až nad horami zahřmělo, z podmračného nebe vyšlehl blesk, rozťal staletý buk v podhradí a kde se vzal, tu se vzal, cestou k severní bráně uhání jakýsi jezdec. Stráž u brány se ani nestačila chopit pík a již podivný jezdec před udiveným Vilémem seskakuje s koně. „Chceš hradbu mocnější kadaňské tu do rána mít?!“ táže se Viléma. „Baže,“ pravil on. „Ale jen Satanáš by něco takového mohl dokázat!“

„To ponech na mně,“ odvětil cizinec. „Hradbu kol celého údolí ti postavím, když ty dokážeš koňmo se mnou držet při práci krok. Práce pak musí být skončena do slunce východu. Zmeškáš-li někde v hvozdě a k bráně severní přibudeš pozdě, tak jsi mi duší propadl, Viléme, a s tebou i celé tvé pokolení.“

Vilém se dlouho nerozmýšlel. “Platí!“

„Tak tedy o půlnoci před branou, jen ty a já a naši koně!“ zvolal cizinec, vyhoupl se do sedla a zmizel stejně rychle, jak se objevil. Jen ponurá chmura zůstala v duších všech přihlížejících. A jakoby čas rázem poskočil, byla tu půlnoc. Na hradbách žhnulo pár loučí a údolím se rozlehl dusot kopyt. „Začínáme!“ prořízl ticho ostrý hlas. „Heáá!“

Oba se rozjeli, Vilém zarostlou strání a cizinec kamsi do hor. Na vrcholku kopce se Vilém zastavil a pátravě se rozhlédl kolem sebe. Ostrý svist jej přiměl vzhlédnout k obloze: obrovité balvany svištěly vzduchem k zemi a tam se do ní bořily jeden vedle druhého, každý zvící velikosti formanského povozu. Od severní brány až ke kopytům Vilémova koně zde v tu ránu stála mohutná hradba. Mrazivý smích prořízl nastalé ticho. Vilém již na nic nečekal, pobídl koně v divý trysk a vjel do lesa. Satanáš! Teď již nebylo pochyb, že je to on. Stavěl hradbu o sto šest. Nad údolím slabě hřmělo a bezhvězdnou oblohou se co chvíli mihl kůň se svým pekelným jezdcem. Vilém se dral houštinami a lesem hlava nehlava, nešetřil koně ani sebe a krev prýštící z četných ran mu promáčela rozedraný šat. Stále však byl o píď pozadu a hradba kolem jeho cesty rostla dál. Překonal potoky Hornohradský i Osvinovský. Na východní straně začalo nebe blednout. Kdyby tak chtěl kohout zakokrhat a zvěstovat nadcházející úsvit! Vilémovy rty uvyklé trpkému klení šeptaly tichou modlitbu. Vilém se blížil k severní bráně, hradba téměř stála a jen malá část chyběla. Opět se nad ním mihl kůň s černým jezdcem. A v tom se to stalo. Ze vsi se ozval kohout a za ním druhý a třetí. A již pěli svůj ryčný chór nadcházejícímu úsvitu na pozdrav. Uši drásající skřek se rozlehl údolím, u potoka to zadunělo a obloha zesvětlala. Cizinec byl tentam. Vilém se svezl s koně a opřel se o nový val. „Jsem spasen,“ pronesl tiše. Až do dnešních dnů se na hraně hornohradského údolí zachovala značná část ďáblem postaveného opevnění, a to zejména na straně krásnoleské, tam, kde hluboký a prastarý hvozd přechází v náhorní lučiny. Často se zde shlukují roje bludiček a za bouřkových dní zde bývá slyšet ozvěna dávného Vilémova zápolení. A také u cesty vinoucí se okolo hradu údolím potoka, pár sáhů za kamenným mostkem, leží osamocený balvan velký jako statný muž. Je to ten poslední, který Satanáš nestačil donést na zbývající volné pole jím postavené hradby. Říká se mu Bludný nebo také Čertův balvan..