Loket

Anežka podle kronik prokazatelně byla. Dokonce tu zabránila popravě..

Tato v minulosti nedobytná pevnost vzbuzovala vždy zasloužený obdiv mnoha návštěvníků a nejinak je tomu i dnes. Zdejší kraj byl osídlen již od pravěku. Prvá písemná zmínka o Lokti pochází z roku 1234, avšak vznik kamenného hradu býval kladen do období vlády Přemysla Otakara I., po nálezu románské rotundy, který patří ke stavbám nejstaršího českého typu, je možné datovat vznik hradu dříve – asi do 3. čtvrtiny 12. století. V dobách pozdějších měl Loket význam jako hraniční pevnost. Karel IV., který v Lokti často pobýval, v nevydaném zákoníku „Maiestas Carolina"" zařadil Loket mezi města, která nesmějí být zcizena od české koruny. Podle pověsti Karel IV. při lovu v Loketských lesích objevil horké léčivé prameny a založil město Horké Lázně u Lokte, později nazvané Karlovy Vary. Za husitských válek císař Zikmund hrad i panství zastavil a v roce 1434 přešel tento majetek do rodu Šliků. Dalších sto dvacet let bylo poznamenáno bojem mezi loketskými měšťany a vrchností, a toto neklidné období bylo zcela ukončeno až roku 1598, kdy zástava přešla úplně do rukou města, které se tak stalo vlastníkem hradu i rozsáhlých panství. Třicetiletá válka přinesla městu značné útrapy a hospodářský úpadek, který se zastavil až počátkem 18. století. Tehdy již ovšem silně klesal význam Lokte jako strategické pevnosti a to tak, že počátkem 19. století byl zchátralý hrad přestavěn na věznici. Po druhé světové válce město stále ztrácelo na významu a historické centrum až na výjimky nebezpečně zchátralo. Tento stav pokračoval až do roku 1992, kdy hrad do svého majetku v historii už podruhé získalo město Loket. Přes nemalé potíže byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce nejenom hradu, ale i podhradí. Položení města je dáno přírodními podmínkami. V historické části je řada architektonicky cenných starých domů, často s gotickými jádry. Ze zbytků městského opevnění se zachovaly fragmenty zdí a zejména Robičská věž a hranolová věž při východním vstupu do města. V současné době jsou nemalými náklady městské hradby rekonstruovány, a to včetně zbytků čtyř bašt. Monumentální budova radnice na jižním okraji náměstí je vystavěna v raně barokním slohu. Budova má ve štítu věž, ve které je osazen kamenný městský znak. Její součástí jsou hodnotné architektonické prvky. V přízemí v galerii se konají pravidelné výstavy výtvarného umění a je zde také stálá expozice karlovarských lázeňských pohárků. Barokní chrám sv. Václava byl postaven na místě původního pozdně gotického kostela, který vyhořel roku 1725. Nová stavba byla dokončena r. 1734. Oltářní obraz je označován jako dílo Petra Brandla, cenné jsou i oba boční oltáře, v jejichž středech jsou starší plastiky zachráněné před požárem původního gotického kostela. Hrad a město Loket leží poblíž světoznámých Karlových Varů na okraji Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les a je velmi dobrým východiskem pro návštěvu západočeských lázní a výlety do mimořádně krásné přírody, jejíž půvaby nesčetněkrát obdivoval i pravidelný návštěvník Lokte J.W. Goethe: Dnes jsme byli v Lokti, který je nade všechen popis překrásně položen a lze jej ze všech stran obdivovat jako krajinářské umělecké dílo..

Loket byl vyhlášen městskou památkovou rezervací, je zde uchována řada architektonicky cenných starých domů a zbytky městského opevnění. Město leží na okraji Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les a je velmi dobrým výchozím bodem pro turistické a cyklistické výpravy..

Vzhledem k vnitřnímu průměru 3,6 m (při tloušťce zdí 75–80 cm) se jedná zároveň o nejmenší rotundu v Čechách. Původně stála osamoceně na nejlépe chráněném místě hradu, při gotických přestavbách splynula s novými křídly, přestala sloužit původnímu účelu a stala se tělesem točitého schodiště. Tak v zapomnění přečkala všechny zvraty v dějinách hradu, až byla při stavebně historickém průzkumu objevena roku 1966. Z původní stavby se zachovaly zdi lodi i presbytáře do výšky několika metrů. Jediným originálním kamenickým detailem je malé východní okénko apsidy, ostatní otvory byly proraženy až v době, kdy tudy vedlo točité schodiště..

A stejně tvrdě vymáhal na poddaných daň. Kdo nemohl včas zaplatiti, byl bez milosti jat panskými dráby, odveden na hrad a vsazen do temného vězení, vytesaného ve skále. V té době žila ve vetché chaloupce na břehu Oharky chudá žena, která měla zaplatiti purkrabímu značný dluh. Muž se rozstonal a zemřel, ona sama stižena byla nemocí, z níž se jen těžko pozdravila. Zbyly jí jenom hladové děti, prázdná chalupa a oči pro pláč. A tak doufala jen v pomoc boží a v slitování markraběte, který snad přece poshoví, až mu o svém neštěstí poví…

Byla srpnová neděle, horký, parný den, kdy se vypravila na Loket, aby se tam v kapli pomodlila a poprosila purkrabího o milost. S děckem v náruči vstoupila do hradu, stírajíc co krok s čela pot, neboť byla vysílena nemocí a bídou. A jak tu kráčí okolo paláce, vystoupil purkrabí na arkýř a pohlížel pánovitě na lid, který se před ním kořil. Žena si dodala odvahy, padla před purkrabím v prach a vznesla k němu svou prosbu. Vyslechl ji ledabyle a odmítavě máchl rukou: „Nemarni slov, zaplatit musíš, sice budeš uvržena do vězení!“

Tu počala žena srdcervoucím hlasem naříkati a prositi, by se pro milosrdenství boží nad ní, nešťastnicí, slitoval. A když se ani potom jeho srdce nepohnulo, tu jata zoufalstvím zahrozila na purkrabího a vzkřikla pohnutým hlasem:

„Za to, že máš kamenné srdce, nechť se celý proměníš v kámen!“

V tu chvíli se snesl nad hrad černý mrak. Zaburácel hrom, až se celá hora otřásla, a do arkýře, na němž stál purkrabí, udeřil blesk. Lidé, jdoucí do kostela, upadli na zem, pojati strachem, že nastává konce světa a s ním soudný den. Po chvíli se rozjasnilo, mrak se rozprchl – a po bouři nebylo sledu. Jen pod arkýřem paláce válel se při zemi kouř, páchnoucí sirou, a na dně jámy, která tu zela v zemi, spočíval velký, žhavý kámen. „Purkrabí byl zaklet v kámen!“ volali lidé zděšeně a křižujíce se spěchali do kostela poděkovati Bohu, že je zbavil ukrutného pána..

Byl podlouhlý, velikosti a tvaru malé koňské hlavy a neobyčejně těžký. Leskl se jako směs stříbra a zlata, vydával zvuk jako zvonovina. To svádělo mnohé k domněnce, že byl slit purkrabí v kámen spolu s kostelním zvonkem. Muži zkoušeli na něm svou sílu. Ani nejsilnější z nich nemohli jej pozvednouti, ačkoliv si plili na ruce a podle rady pověrčivých lidí notně přitom kleli. Konečně usoudili, že jej unese jen takový člověk, který jest prost hříchů, tomu že se kámen neprotíží. Kromě prostých lidí, v nichž posel z cizích světů budil strach, přicházeli sem i alchymisté. Pronášeli nad ním svoje rozumy, zkoušeli, co v sobě tají podivný ten kámen, který nepodléhá žáru, a odcházeli odtud stejně moudří, jak sem byli přišli. Loketští byli pyšni na svůj „světa div“ a střehli jej, aby jej nikdo z hradu neodvezl. Přesto byl prý dvakrát odtud odcizen, avšak po každé se na své místo vrátil. Za švédských válek, kdy bylo ze země České odváženo vše, co jen mělo nějakou cenu, byli Loketští jati obavou o svého „purkrabího“. Skryli jej před loupeživými Švédy tím, že jej svrhli do hluboké hradní studny. Teprve roku 1670, kdy bylo již dávno po osudné válce a nastala zase léta míru, vyčerpali Loketští zámeckou studnu a vytáhli z ní na světlo svůj posvátný kámen. Dnes mají v Lokti jen část „purkrabího“, neboť jím byla podělena různá musea. Také zemské museum v Praze má z něho svůj díl..