Skalná

1224, kdy valdsaský opat Erhard mluví o výkupu desátků od Gerolda z Vildštejna, kterému patřily i některé statky v okolí Valdsas a Tirschenreutu, za 59 hřiven stříbra. Gerold byl asi zakladatelem tohoto hradu. V r. 1225 se objevuje jako svědek na listině o urovnání sporů o panství v Elsterberku (dnešní Sasko) Albert Nothaft z Vildštejna, který byl asi Geroldovým blízkým příbuzným. Albert a jeho bratr Jindřich darovali v r. 1243 spolu s Jindřichem z Libštejna další desátky ve výši 8 talentů hraběti Jindřichovi z Ortenburka, který je postoupil valdsaskému klášteru. Jiný člen tohoto rodu vystupuje v r. 1251 jako svědek na listině českého krále Václava I. o valdsaském patronátu nad kostelem v Plané. R. 1295 prodal Engelhard Nothaft z Vildštejna témuž klášteru za 60 hřiven stříbra část lesa Forst u Skalné a daroval mu pozemky v okolí Plesné, které k němu patřily, a za to vše se zaručil se svým synem Albertem Nothaftem z Falknova (Sokolova). V r. 1298 prodal Albert Nothaft zdejší panství svému zeti Janu Ravovi (Rabo) z Mechelsgrünu s právem na jeho zpětný výkup v roční lhůtě. Listina o tom, vydaná jeho manželkou Adélou, usazenou na Werdenberku, je první německy psanou listinou Chebska (do té doby byly všechny latinské). Od Nothaftů získal Vildštejn jejich příbuzný Rüdiger ze Sparnecku, který jej – podobně jako svá ostatní panství, zejména Lubsko – přijal v r. 1349 od Karla IV. jako léno České koruny. V l. 1358–1360 však patřil Vildštejn spolu se Starým Rybníkem znovu Rabům z Mechelsgrünu a r. 1362 Rudolfu z Ramberka (spolu s Thiersteinem v bavorské Horní Falci, který předtím patřil Nothaftům). Po r. 1376 držel Vildštejn Fridrich, purkrabí z Donína (něm. Dohna, při vstupu Labe na německou půdu, tehdy však rovněž léno České koruny). Vildštejn sám byl od konce 14. století dědičným statkem, ale sousední Plesnou drželi jeho majitelé i nadále jako korunní léno. V l. 1412–1439 vládli na Vildštejně chebští Frankengrünerové, kteří však měli s rodným městem velké spory, které byly odstraněny v r. 1418 smírným vyrovnáním. R. 1439 koupil Vildštejn Albert Šlik, ale hned jej zase prodal spolu s Plesnou, Šneky, Křižovatkou a Podílnou chebským Gummerauerům, kteří jej drželi do r. 1521, kdy přešel sňatkem zase na Šliky. V době vlády Gummerauerů (1452) vypálilo Vildštejn české vojsko zemského správce Jiřího z Poděbrad. K původnímu románskému hradu z konce 12. nebo počátku 13. století patřila pouze severní část dnešního třípatrového hradu (tj. necelá polovina plochy), kdežto zbytek této budovy byl postaven až v 15. století, kdy se hrad dostal do rukou chebského patriciátu. Starý románský palác stál v místech pozdější gotické budovy, podepřené jedním mohutným pilířem a několika sloupy. Od něho se táhla nižší hradní zeď až k románské hradní kapli po pravé straně věže v prostoru dnešního průchodu k starému paláci; kaple však byla mnohem vyšší než palác. Zbytek její poloválcové apsidy vyčnívá vpravo od dnešního vchodu z oblouku hradní zdi nad skálou, na níž stojí hrad. Původně měla kaple asi plochý strop, později dostala křížovou klenbu. Z její tribuny se zachovalo jedno větší a jedno menší románské okno (obě už zazděná) nad zazděným vchodem do krypty a sklepů napravo od vchodu. V podzemí hradu jsou dosti prostorné místnosti s valenými klenbami a románským i gotickým zdivem. Zachovaly se zbytky oltáře v kryptě a románský portál. Románský hrad byl postaven asi celý z bosovaných kvádrů – měl sotva více než přízemí a nejvýše ještě patro (dnes už nezachované). Ve skalách naproti hradu jsou dosud ohromné sklepy a skladiště; vznikly už také většinou ve středověku. V r. 1531 prodal Albrecht Šlik panství Vildštejn a hrad se statkem Křižovatkou a s příslušnými osadami za 7000 zlatých Volfovi z Viršperku, jehož rod zde vládl až do r. 1596. V r. 1541 došlo k rozdělení dosud jednotného panství na statky v Horním a Dolním Vildštejně. Přesto však zůstávaly oba až do konce 18. století v rukou jedné vrchnosti. V r. 1545 přikoupili Viršperkové od Šliků i nedalekou Plesnou s hrdelním soudem, která už předtím často k Vildštejnu patřila. Od té doby byly Plesná a sousední Starý Rybník natrvalo spojeny s Vildštejnem. K Hornímu Vildštejnu později patřila Křižovatka, Velký Luh, Plesná, Zelená a Šneky, k Dolnímu druhá část těchto osad. Viršperkové byli lidé prchliví a suroví a jejich vláda byla plná velkých a často krvavých sporů s městem Chebem i ostatními sousedy, ba mnohdy i s vlastními příbuznými. Tyto spory vyvolaly už v r. 1539 výpravu třinácti chebských krejčí proti

Vildštejnu pro neshody mezi chebskými cechy a Viršperky. V krvavé bitce pod hradem byli mistři se svými lidmi a s chebským soudním vykonavatelem zahnáni střelbou. Pak došlo k nové výpravě proti Vildštejnu, hrad byl dobyt, Viršperkové utekli a jejich společník, Matěj z Einsiedlu, byl zajat, uvězněn a musel odpřisáhnout věrnost městu Chebu. Přesto byl Volf z Viršperku v l. 1546–1547 chebským královským purkrabím a markrabským správcem na Hohenberku (v dnešním Bavorsku). Zemřel v r. 1561 a jeho syn Volf Adam přestoupil i se svými poddanými na evangelickou víru, ale byl už v r. 1568 stižen chebskou klatbou pro vraždu vildštejnského rychtáře. O rok později zavraždil Kašpar Viršperk dokonce svého bratrance Abraháma ze Starého Rybníka. Brzy po požáru Vildštejna zavraždil Bartl Viršperk svého příbuzného Volfa Kryštofa a pana Lamingena. Řada jiných krvavých zločinů vyvolala dvě nové výpravy proti Vildštejnu (1579 a 1596). Při druhé z nich byl Kašpar Viršperk zajat a uvězněn nejprve v Chebu a potom v Bílé věži na Pražském hradě. Byl odsouzen k pokutě 6000 zlatých a ke konfiskaci majetku; zemřel v r. 1607. Vildštejn koupili v r. 1596 Trautenberkové, kteří tu vládli až do r. 1799. Ti měli spory zase s poddanými, jimž ukládali nadměrné roboty, i s městem Chebem, které nechtělo trpět vaření piva ve Vildštejně. Spory s Chebem skončily kompromisem. Po postavení zámku přestal hrad sloužit jako šlechtické sídlo a od r. 1843 jej zdejší měšťané využívali jako pivovarské sladovny..

Tak tomu jednou bylo za velice dávných, pradávných časů u pramene severně od Vildštejna. Voda bublala, napájela srnky, ptactvo a chovala v sobě tajné kouzlo: rusalky. Vodní žínky byly jen o málo větší než vážky. Jejich roucha měla barvy duhy a vlála při každém sebemenším pohybu. Z rozpuštěných vlasů rusalek padal žlutý pel života, který trousily, kudy chodily. Mnohé zrnko spadlo i do vody, která kolem každého prášku utvořila ochranné pouzdro, vzduchovou kuličku. Žínky sedávaly do mechu a skotačily s květu na květ, sajíce vonný med. Tenkráte jen málokdo znal pramen rusalek. Jen z nedalekých mlýnů k němu častěji zavítala útlá Blanka. Přišla i onoho parného dne. Velice se podivila, když u pramene spatřila rytíře, který se zde osvěžoval po vyčerpávajícím lovu. V témže okamžiku ji zpozoroval také rytíř a vyskočil, aby jí šel vstříc, ale zastavil se. Zrak měl upřený na velmi krásnou dívku jako na neskutečnou vidinu. Než rytíř procitl ze svého zadumání k vědomí a k činu, byla již Blanka pryč. Utíkala rychle lesem celá rozrušena s novým tajemstvím ve svém srdci. Přišla noc a zase nový den a opět bublala v prameni voda. Rusalky se proháněly po květech okolních rostlin ve stínu lesa, a venku na polích a na lukách sál těžký žár mok života z půdy. V tutéž dobu jako předchozího dne přišla Blanka k prameni s touhou a s velkým očekáváním v srdci a se džbánkem na vodu v ruce. Sotva se naklonila, aby si nabrala trochu vody, přiběhl k ní rytíř a políbil lem jejích šatů. Ona mu podala obě ruce a přiměla ho, aby honem vstal a sama se začervenala jako záře vycházejícího slunce. Všechny rusalky se před příchozími tiše schovaly do vysoké trávy a šeptali si o krásné Blance a o ušlechtilém rytíři. Stejně tomu bylo i následující dny po dlouhou řadu teplých, letních večerů. Blanka ve svém rozradostnění ani nepozorovala, že rytířova tvář bledla stále více a že jeho zrak dostával zvláštní nepřirozený lesk. Blanka nevěděla, že na Vildštejnském hradě rytířova matka určila pro svého stepilého syna jinou, urozenou nevěstu a o mlynářově Blance nechtěla ani slyšet. Ušlechtilý mladý rytíř zamyšlen chodil po krásném hradě a byl smutnější a bledší. Jednoho dne, když Blanka radostně přiběhla k prameni, nečekal na ni rytíř jako obvykle. Hledala ho všude a zdálo se jí, že je již blízko, blizoučko, za každým stromem. Když zapraskala větvička, již myslela, že slyší jeho krok, ale rytíř nepřišel. Blanka čekala a čekala, ani nepozorovala, jak se prodlužují stíny a jak houstnou do fialové noci. Náhle shledala, že je již tma, a s těžkým srdcem se odebrala domů. A rytíř k prameni nepřišel ani dalšího, následujícího dne, ani později. Ochuravěl. Těžká byla jeho nemoc a zlá horečka spalovala jeho mladé tělo. Blanka sama chodívala dál k prameni a její slzy padaly do tryskající vody mezi bubliny života, ve kterých byl skryt pel vodních žínek. Tak sedávala u sama pramene a provázela můj smutek nesmírným steskem. Jednou spočinul její pohled vzrušeně na pomněnkách, ze kterých se neočekávaně ozval jemný hlásek. S překvapením upřela svůj pohled na modrý chomáč a rozeznala v něm malou, neobyčejně krásnou postavičku, která se mihotala v barvách duhy, řkouc:

"Naber z vody, do které jsme uložily život a ty žal. Rytíři dones lék darovaný lesem."

Blance při těchto slovech tak prudce zabušilo srdce, že cítila každý jeho úder až do temene hlavy. Plna naděje a snahy nabrala si do džbánku vody a donesla na hrad pro nemocného prince. Od toho dne nosila na hrad čerstvou vodu po celou řadu vleklých týdnů. Již padalo listí a smutně šuměl les. Tráva žloutla a v dálce se ozýval říjící jelen. Vše se kolem studánky změnilo, pouze voda bublala stejně jako tenkráte v parný letní den, kdy Blanka poprvé spatřila rytíře. Jako obvykle přišla a smutně nabírala ze studánky vodu, do které kanuly její slzy. Zalekla se, když zcela znenadání ji někdo uchopil za paži. Poohlédla se a radost ji zalila – před ní stál rytíř. Vesele vyskočila a slovo nevyřknuté, tak jásavé a milé, ji dusilo. Za rytířem spatřila jeho matku, o které věděla, že byla proti ní zaujata. S obavami na ni hleděla v zlé předtuše. Velmi se podivila, když starší žena přistoupila až k ní a oslovila ji jemným hlasem, nikdy neslyšeným, prochvělým náklonností. Děkovala dívce, že jí uzdravila syna, kterého tolik milovala. Když matka viděla nenáročný a vděčný postoj dívky prolnutý upřímným citem, objala ji a přijala ji za svou dceru. V trávě schované rusalky pozorovaly přítomné, radostně se smály a tančily. Některé se rozpustile a spokojeně houpaly na posledních květech podzimu za doprovodu bublající vody, šepotu větru a šumu suchého listí. Slunce měkce hladilo přítomné a hrálo si s duhovými barvami rusalek. Směle smýkalo se po kůře holých stromů, na kterých vyloudilo nová poupata, slib do příštího jara..