Ostroh

Jeho základem byla dvoupatrová hlavní věž, kterou vedla brána na nádvoří, kde stál hradní palác. Nádvoří obklopovala zeď, kolem níž býval ochoz pro hradní stráž. V jejím středu se zachoval gotický portálek, kterým se vcházelo do veliké zámecké zahrady. Hrad Ostroh se poprvé připomíná v listině o připojení Chebska k České koruně z r. 1322. Přestože byl korunním lénem, dal již tehdy Jan Lucemburský právo městu Chebu dosazovat sem své správce, jak to připomíná další listina, vydaná 6. ledna 1349 Karlem IV. Toto právo vlastně porušil už král Zikmund v r. 1434, když hrad zastavil s řadou jiných velkých panství a s celým Chebskem a Loketském svému kancléři Kašparu Štikoví přesto, že vlastně také pocházel z Chebu. Šlikové si toho snad byli vědomi a chebská městská rada k tomu asi také nemlčela, a tak se věc vyřešila tím, že Šlikové hrad v r. 1461 prodali za 410 zlatých rýnských (jistě hluboko pod cenou) svému příbuznému Kašparu Junckerovi, který patřil k nejbohatším a nejváženějším chebským měšťanům oné doby. Kašpar Juncker byl schopným diplomatem a věrným rádcem krále Jiřího z Poděbrad, hlavně při chebských jednáních se saskými knížaty. Když chtěl hrad v r. 1469 prodat a Chebští s tím nesouhlasili, podřídil se jim a žil zde až do své smrtí v r. 1474. Jeho manželka Anna, rozená Šliková, dovedla hrad i panství uhájit i proti císaři Fridrichu III. a Burianovi z Gutštejna, který na něj uplatňoval nároky jako příbuzný Šliků. Oba s ní vedli drobnou válku, v níž však šlo o práva města Chebu a České koruny. Anna dostavěla i kostel sv. Volfganga, založený ještě jejím manželem (1470); po své smrti (1485) tu byla pohřbena po jeho boku. Hrad Ostroh zdědili nejprve falknovští (sokolovští) Šlikové a v r. 1497 Konrád a Jošt z Najperku. Joštův syn Kašpar se dostal do velkých sporů se sousedními Cedvici z Libé (dříve Libštejn). V r. 1509 proti nim zasáhl spolu s chebskou městskou hotovostí (šlo o bezpečnost zemských cest, kterou Cedvicové ohrožovali); hrad Ostroh byl po tuhém boji dobyt. Nakonec však došlo k dohodě. Jošt z Najperku zemřel v r. 1509 a je též pohrben ve zdejším kostele. Po Najpercích vládli v l. 1586–1635 na Ostrohu Brandnerové z Brandu (dnes Zdar na Ašsku). Starý středověký hrad byl přestavěn na renesanční zámek. Po Bílé hoře odešel dosavadní držitel panství Jiří Volf Brandner z Brandu pro víru za hranice a byl udán, že sloužil v nepřátelské armádě. Za to mu byl všechen majetek zkonfiskován a v r. 1635 prodán Melchioru Adamu Moserovi z Oettinku. Moser sice pomohl v r. 1631 Sasům dobýt Cheb, ale protože v r. 1634 naopak pomohl císařským zajmout saského vévodu, byl povýšen (1652) do rytířského stavu. V r. 1648 Švédové pod vedením generála Koenigsmarka Ostroh dobyli a vyplenili. V r. 1652 jej Moser prodal veliteli chebské posádky a majiteli Hazlova Vítu Ditrichu Steinheimovi. Po vymření Steinheimů připadl Ostroh opět České koruně, od níž jej koupili Nosticové, kteří jej brzo prodali veliteli chebské posádky Jakubu Gérardovi, a to už jako dědičné vlastnictví. Gérard padl v r. 1676 za tažení proti Švédům v Pomořanech. On i jeho synové měli spory s libštejnskými Cedvici, hlavně o zdejší faru a pastviny, ležící mezi oběma panstvími. Jakubův syn Leopold Jakub prodal v r. 1703 panství chebskému purkmistrovi Adamu Junckerovi z Kunreuthu (dnes Horní Hraničná) a bohatému kupci Michalu Widtmannovi: oba je koupili jménem města Chebu. Město propustilo poddané ostrožského panství z poddanského svazku a zavedlo na něm chebské městské právo. To vyvolalo velké spory a soudy se sousedními Cedvici, kteří těžce nesli, že panství přešlo do „neurozených" rukou, a hlavně měli obavy z ohlasu těchto změn mezi vlastními poddanými. U apelačního soudu v Praze však při prohráli a ještě byli odsouzeni k placení desátků zdejšímu faráři. Adam Juncker a pozdější držitelé hradu zde hospodařili již jen jako nájemci města Chebu. Zámek, který sloužil v novější době za obydlí chudým řemeslníkům, rychle chátral. Proto jej dala chebská městská rada před první světovou válkou s velkými náklady restaurovat a zřídila tu výletní restauraci. Při těchto pracích bylo opraveno hlavně vnitřní zařízení zámku a nad jeho vjezd umístěny erby někdejších majitelů (Junckerů, Najperku, Seeberků, Nosticů a města Chebu). Obnovena byla také černá kuchyně a zvedací most. Je to trojkřídlá asymetrická budova, jež obklopuje nádvoří. Na její nádvorní straně je klenutá arkáda..

století souvisí s tehdejším územním rozvojem Svaté říše římské a zároveň dokládá dějinná specifika historického Chebska, jež se tehdy jako samostatné říšské území postupně proměňovalo ve vzorový model štaufské rodové državy. Zásadní roli při tom sehráli právě ministeriálové, původně nesvobodní a na panovníkovi závislí služebníci, kteří se stali výhradními správci tehdejšího Chebska, kde od 12. století budovali síť vlastních opevněných sídel. Smyslem této vojensko-správní soustavy v okolí chebské falce byla také kultivace zdejší řídce osídlené krajiny, což z ministeriálních hradů současně činilo centra intensivní kolonisace. Od 13. století však chebská ministerialita své dominantní postavení paralelně s úpadkem štaufské moci a následným interregnem postupně ztrácí a hegemonem rozpadajícího se historického Chebska se tak stává město Cheb, ovládané početným a silným patriciátem vzešlým rovněž z řad ministeriálů. Monopol na tuto oblast městu potvrdila zástava Chebska českému králi, kvůli níž se z oblasti značná část ministeriálů vázaných na říši a císaře postupně vytratila. Listina Ludvíka IV. Bavora ze 4. října 1322, jíž bylo říšské léno Chebsko zastaveno Janu Lucemburskému za 20 000 hřiven stříbra, je současně první písemnou zmínkou o hradu. Ve stejné době patřil hrad Seeberg pravděpodobně již městu Cheb, jemuž Karel IV. roku 1349 udělil právo spravovat hrad prostřednictvím vlastního úředníka. Roku 1434 věnoval císař Zikmund Lucemburský hrad Seeberg svému věrnému služebníkovi, říšskému kancléři, chebskému a loketskému purkrabímu Casparu Schlickovi. Ten hrad o dva roky později předává svým bratřím a už v 60. letech 15. století hrad koupí získávají další majitelé, tentokrát významná chebská patricijská rodina Junckerů, kteří v Seebergu nechali vystavět kostel sv. Wolfganga. Následně hrad po dlouhou dobu drží příslušníci původně ministeriálních rodů von Neiperg (vlastně „z Neubergu“ – dnes Podhradí u Aše) a von Brand, které o hrad připravila až třicetiletá válka. Během ní se na Seebergu usazuje velitel chebské posádky Veit Dietrich von Steinheim. Jeho zásluhou byl celý hrad obnoven poté, co byl Švédy 7. dubna 1648 dobyt, vyrabován a vypálen. Roku 1703 se hrad včetně přilehlého panství vrátil opět do majetku města Cheb, pod jehož správou se proměňuje v poplužní dvůr a v hradním paláci je následně zřízena ubytovna chudých tkalců a nádeníků. Teprve na počátku 20. století vzešel z kruhů vlastivědných a národopisných badatelů okolo časopisu „Unser Egerland“ impuls k záchraně chátrající historické památky, načež byl hrad pod vedením městského stavebního rady Josefa Paschera od roku 1907 postupně renovován. Již v květnu 1915 byla na hradě otevřena výletní restaurace v historickém stylu, která se brzy stala oblíbeným cílem lázeňských hostů a výletníků z širokého okolí. Stejnému účelu hrad sloužil ještě do poloviny 50. let. Později však opět chátrá a teprve v polovině 80. let přiměl jeho neutěšený stav skupinu nadšenců zachránit hrad před demolicí. Zásluhou ředitele Městského muzea Františkovy Lázně PhDr. Pavla Stříbrného, jenž si obnovu hradu vzal za vlastní, se podařilo tento záměr prostřednictvím veřejných financí realizovat a hradní komplex, doplněný historickou sýpkou a kolnou, tak byl roku 1990 opět zpřístupněn veřejnosti. Zdroje:

Kubů, František. Štaufská ministerialita na Chebsku. Cheb: Chebské muzeum, 1997, s. 21. Siegl, Karl. Schloß Seeberg im Egerlande. Eger: Stadtgemeinde Eger, 1915, s. 7-8. John, Alois. Burg Seeberg. Unser Egerland. Eger, 1916, XX. Jg. (Heft V.): s. 37-40..