Smečno

Nikomu se však nesvěřil, co tíží jeho srdce, nikomu nežaloval. Když tak jednou zarmoucen kráčel k domovu podél potoka deroucího se lesem, potkal starého kořenáře. Byl to kořenář známý v širém kraji. Sbíral po lesích léčivé byliny, hojil jimi rány a vařil z nich léčivé lektvary. Kořenář se pozdravil s mladým, vlídným lovčím, a pohlédl pátravě do jeho lící. „Pane lovčí,“ oslovil ho, „věz, že i ty skrytou nemocí stůněš. Kvetly dříve tvoje líce, kvetly, ale nyní povážlivě vadnou…Dovol starci, aby ti ohledal tepnu a zchystal pro tebe léky.“

Lovčí jen smutně zavrtěl hlavou. „Pro moji nemoc není léku.“

„Proč by nebylo?“ otázal se stařec. „Pomáhal jsem dosud dle svého rozumu čarovnou silou bylin každému, kdož v nemoci se na mne obrátili. Svěř se mi jen, co tvé tělo moří, či tvé srdce tíží, vyhledám i tobě pomoci.“

„Právě jsi řekl,“ přisvědčil lovčí. „Ne tělo, nýbrž srdce stůně. Slyš, co mě už dlouho rmoutí, a raď a pomoz, milý, dobrý starče!“

Lovčí usedl na kmen, poražený vichřicí, kořenář na balvan proti němu, rozvíraje oči dychtivostí, s čím se mu chce lovčí svěřiti. „Je hezké býti lovčím,“ pronesl strážce lesů přitlumeným hlasem, „ale ještě lépe býti pánem hradu. Míti na skále pevné, kamenné sídlo, v něm krásnou choť vznešeného rodu a oddané, hojné služebnictvo, četné psy a krásné koně. Vyjeti si na lov, kdy se mi zachce, jísti vybraná jídla a piva vždy míti do sytosti…Vším tím jsem mohl vládnouti, kdybych byl nepropásl kratičkou, mizivou chvíli, kdy bylo vytoužené štěstí na pouhý dosah ruky vedle mne. Tak jako dnes kráčel jsem jednoho dne lesem a na kraji rokliny jsem usedl na kameny. Myslel jsem na svou chudobu a na marnou, beznadějnou lásku. Věz, že samé dceři svého pána nejsem lhostejný, že ona stejně jako já při shledání v srdci cítí milost. Prositi otce o její ruku, znamenalo by však jíti ke katovi a položiti hlavu na špalek. Pichlavé ostružiní obtáčelo balvan, na němž jsem seděl, na zemi pod ním se černala větev. Pohlédnu stranou a co vidím? Na bílém kameni opodál mých nohou se třpytí zlatá korunka, všecka posázena drahokamy. Byla to hadí korunka, cenná tak, že bych za ni koupil lány země a vystavěl si nádherný hrad. Nežli jsem však sáhl po korunce, pohnul se kus dřeva přede mnou – a já prohlédl zraku mámení. Nebyla to větev, nýbrž veliký had, sama hadí královna. Chtěl jsem tasiti tesák, abych ji usmrtil a zmocnil se korunky, ale královna uchopila korunku a bleskem zmizela ve skalní roklině. Taková je má bolest, dobrý muži, proto mě jímá lítost při pohledu na hrad, neboť jsem mohl sám míti podobný, kdybych byl nepronedbal svého štěstí!“ řekl lovčí smutným hlasem a žalostně zavzdychal. „Není třeba, pane lovčí, věšet hlavu do klína,“ těšil ho stařec. „I pro takovou bolest, bohdá, najdu lék. Pamatuješ si místo, kde se ti královna zjevila?“

„Pamatuji,“ přisvědčil lovčí. „V hadí rokli tam říkám, protože je tam hadů nadmíru.“

„Nuže, dobře si pamatuj, co ti nyní řeknu! Až zase půjdeš na hrad k svému pánu, vypros si od jeho dcery bílý šáteček. Ten dobře ukryj a zrána, kdy jsou hadi mdlí po nočním lovu, vyprav se do skalní rokliny. Udělej na zemi kruh, stoupni si do něho! K nohám polož bílý šáteček a slovy, která ti svěřím, začni hady v rokli zaklínati. Celý národ hadí se sleze ke kruhu a připlazí se k tobě i sama královna. Tehdy uděláš v kruhu oheň a v plamen vrhneš byliny, které ti dám. Hady omámíš a uspíš dýmem, a až královna složí na bílý šátek u tvých nohou svoji korunku, neotálej déle a uprchni z rokle!“

Poděkoval lovčí kořenáři vřelými slovy za radu a dary, zjasnil zrak a rozveselil líce. V neklidném spánku přečkal noc, zrána se odebral na hrad. Setkal se šťastně s rytířovou dcerou, vyprosil si od ní bílý šáteček. A druhého dne ještě za tmy pospíšil do „hadí“ rokliny. Udělal kruh, přichystal hranici suchého dříví. Když vzešlo slunce nad obzor, rozestřel šáteček a počal hady zaklínati. A ku podivu, vše se dělo tak, jak moudrý stařec pravil. Slézají se hadi se všech stran, svíjejí se a syčí jako vichr. Poslední se plazí královna, podobná černé větvi, zlověstně hledící, se zlatou korunkou na hlavě. Nemeškal lovčí, vykřesal do suchého listí jiskru, a když se oheň vznítil, vhodil do něho čarovné býlí. A hned vyvalil se z něho bílý kouř, přilehl k zemi a šířil se kol dokola roklinou. Hadi se stočili v klubka a ukládali se ke spánku. Královna se připlazila až k samému kruhu, složila korunku na šáteček a usnula, omámena dýmem. V tu chvíli uchopil lovčí zlatou korunku, vyrazil z kruhu hadů a jako divý se hnal z rokliny. Ještě se však nedostal z dohledu, když se za ním ozval táhlý, pronikavý hvizd. Hvízdla to hadí královna, probravši se z mrákot, vzburcovala hady a pustila se s nimi za myslivcem. Avšak lovčí nemínil se vzdáti vzácné kořisti, v níž spočívalo budoucí štěstí jeho života, splnění jeho touhy a krásných, luzných snů. Jako jelen pádil, přes kořeny a vývraty skákal, křovím se prodíral a se stráně dolů se řítil. Hadi umdlévali a ustávali v divoké honbě, ale jejich královna nevzdala se boje. Jako střela fičí po mechu, jako kolo po svahu se valí. Lovčí zpozoroval, že ho had již dohání, i tasil tesák, a sklonil se pod veliký balvan. Ve chvíli, kdy se nad ním mihlo hadí tělo, ťal a přesekl je ve dví. Šťastně se dostal domů, ale nemeškaje odstěhoval se z té krajiny, aby ušel pomstě osiřelých hadů. Za peníze, které stržil za zlatou hadí korunku, nakoupil si půdy v kraji slánském a vystavěl hrad, který nazval Smečno. A když za svou statečnost byl povýšen do stavu rytířského, přivezl si na svůj hrad krásnou dceru svého bývalého pána.