vysoká pec

Další modernizace areálu huti probíhala v letech 1858-1859, kdy vysoká pec s přilehlými objekty získala nový architektonický ráz. Hospodářská krize v 70. letech 19. století dosáhla i do Šindelové. Dřevouhelná vysoká pec na výrobu surového železa byla pro nerentabilitu v roce 1873 zastavena, ale další provozy zde zůstaly zachovány, např. válcovna jemného plechu a slévárna. Zejména produkce plechu se ukázala jako životaschopná, a tak byly válcovny koncem 19. století zmodernizovány. Během první světové války se zde vyráběly nábojové pláště, plechovky na konzervy a další válečný materiál. Za 1. světové války byl podnik jediným v monarchii, který vyráběl konzervářský plech a byly z něj vyrobeny všechny rakouské konzervy. Krize ve 30. letech 20. století ukončila výrobu většiny produktů, pokračovala jen válcovna plechu. V Šindelové fungoval vedle huti i hamr na plech a v 1. polovině 18. století bylo započato s cínováním plechu. Počátky této technologie jsou spojovány právě s Krušnohořím. Další rozšíření provozu nastalo ve 2. polovině 18. století, kdy je k roku 1757 doložen provoz dřevouhelné vysoké pece, zřejmě již druhé, a následné zbudování dalšího hamru na plech. Zásadní proměnou huť prošla v průběhu 19. století. Roku 1818 byla na místě starší vysoké pece vystavěna nová, jejíž torzo se dochovalo. Do nově vybudované vysoké pece se vešlo 120 centnýřů (přibližně 7 400 kg) vsázky k tavbě. Pec vyráběla denně 40 centnýřů (přibližně 2 450 kg) surového železa. Nedaleká druhá pec byla nahrazena cínovnou a doprovodnými provozy. Vlastní vysoká pec měla vnější plášť postavený z žulových kvádrů, stažených ocelovými svorníky. Její výška byla přibližně 11 m. V budově vysoké pece bylo zabudováno dmychadlo, nákladní výtah a stoupa, vše poháněné vodním kolem. Tímto kolem byla poháněna i vedle stojící stoupa na strusku. Voda byla přiváděna náhonem. Na těleso pece navazoval objekt slévárny, kde se odlévaly housky surového železa a také hotové výrobky, například litinová kamna. Mohutné kamenné krakorce ve vnější stěně pece nesly dřevěný krov slévárny. Na stavbách v okolí se můžeme poměrně často setkat s odlévanými struskovými cihlami. Přestože v letech 1858-1859 došlo k celkové modernizaci areálu huti, schylovalo se v této době pomalu ke konci dřevouhelného vysokopecního hutnění. Způsobil to nástup efektivnějšího koksového hutnění. Podle zpráv z roku 1876 byla vysoká pec již vyhaslá. V provozu však zůstávala válcovna jemného plechu, pocínovna, slévárna a mechanické dílny. Válcovna jemného plechu byla v letech 1910-1912 rozšířena. V roce 1927 bylo v provozech zaměstnáno 550 dělníků, z toho 440 ve válcovně, 42 ve slévárně a 68 v mechanické dílně. Kromě nich zde pracovalo několik úředníků a mistrů. V době světové hospodářské krize v roce 1930 již nastal prudký pokles výroby, který ještě téhož roku vyústil v zastavení provozu válcovny a následně i slévárny. Roku 1939 byl obnoven provoz pro válečné účely, výroba byla zastavena až 16. června 1945. Po 2. světové válce již výroba nebyla obnovena a došlo k demontáži výrobního zařízení, což znamenalo konec zdejší železářské tradice. Do současnosti se dochovalo pouze torzo obnažené vysoké pece ze žulových kvádrů. Z přiléhajících přístaveb nezůstalo téměř nic. Po stranách pece jsou dochovány jen zbytky strojovny a objektu, kde původně bylo umístěno vodní kolo, a krátký úsek náhonu. Z objektu přípravny se zachovalo jen obvodové zdivo do úrovně koruny. K vlastnictví torza stavby železářské vysokopecní hutě se nikdo nehlásil. Stát proto na počátku roku 2016 převedl huť do vlastnictví Spolku za zachování hutě v Šindelové. Spolek dlouhodobě usiluje o záchranu mimořádné technické památky, připravuje záchranné zajištění stavby a následně projekt na její opravu. Z dalších staveb se v Šindelové zachoval rybník, nazývaný Teich, který nechali vybudovat Nostitzové jako zásobárnu vody k pohonu strojního zařízení. Ten nyní slouží jako rekreační místo a je využíván ke koupání.