Ošelín

Už v roce 1413 ho získal Habart z Malenic, který jej následně prodal Petrovi mladšímu Kovářovi ze Strhař. V majetku pánů ze Strhař zůstal až do roku 1497, kdy tvrz i s dvorem koupil Jan Lejtolt z Ebrnic se svou manželkou rozenou ze Šternberka. S tímto prodejem souvisí také první doložená písemná zmínka o tvrzi. Ale už od poloviny 15. století Ošelín nepatřil pod jednoho majitele, ale byl rozdělen na dvě části, které potom následně měly rozdílný vývoj. První část přešla po Lejtoltově synovi Janovi a jeho předčasně zemřelém synovi na Jana Lipolta a Kašpara, bratry Kečovské z Kečova. V roce 1573 při dělení majetku Kečovských získal ošelínskou část Kašpar z Kečova. Druhou část vsi vlastnil až do své smrti Jáchym, druhý Janův syn. Po jeho smrti byl Ošelín prodán Kašparovi z Kečova, který tímto tedy opět spojil ošelínské panství do jedněch rukou. Po Kašparově smrti v roce 1599 se statek i s tvrzí dostal díky sňatku Anny z Kečova s Janem Bartolomějem ze Širntyngu do rukou Širntyngárů ze Širntyngu. Jan Bartoloměj nechal v ošelínském kostele vybudovat rodinnou hrobku, do které se později i se svou ženou nechali pohřbít. Širntyngárové byli v roce 1717 povýšeni do stavu svobodných pánů, nechali přestavit a opravit kostel, ve kterém následně vybudovali i novou kryptu. Co je ale důležitější, že nejspíš v roce 1786 ( letopočet ještě není stále zcela ujasněn) nechali tvrz přebudovat na barokní zámeček. Ale dost brzy po tom se zámek, možná že díky i díky finančním problémům způsobenými výstavbou, dostává z vlastnictví hlavní linie rodu do rukou vzdáleného příbuzného. Ten ves i se zámkem už v roce 1796 prodává Jiřímu von Maasburg, a ten o rok později Marii Justině von Bigatto. Po její smrti v roce 1805 Ošelín přechází do rukou jejího syna Josefa von Bigattiho, který tou dobou vlastnil Svojšín, a došlo tedy ke spojení těchto dvou panství. Po Josefově smrti se jeho majetek dostává do vlastnictví Juncker-Bigattů ( o tomto převodu více viz. Svojšín), kteří ho vlastnili až do roku 1945. Poslední majitelkou byla Amálie Juncker-Bigatti. Zámek je nízká patrová barokní budova obdélníkového půdorysu s mansardovou střechou a s průjezdem, velice volně vázanou na jižně umístěný hospodářský dvůr. Jak nasvědčují valené klenby v suterénu, stojí na místě bývalé tvrze. Sklepy jsou převážně zděné cihlami, mají stropy ploché i klenuté, ale část s valenými klenbami s výsečemi je nejspíš nejstarší částí objektu. Celý suterén není možné prozkoumat, protože po některých úpravách jsou některé části nepřístupné nebo byly dokonce strženy. Zámek byl totiž několikrát přestavován a upravován: v letech 1864–1866 – z této přestavby pochází např. hodinový stroj zasazený do krovu mansardové střechy, potom v roce 1891, kdy byl v podstatě celý zrenovován, a ještě v roce 1971, ale tentokrát už jako majetek Státního statku. Nemá již žádný slohový interiér, protože např. v roce 1925 do něj byla umístěna pošta a menšinová škola, ve vlastnictví Státního statku zde byly byty, po roce 1989 byl využíván obcí, potom se do něj opět vrátila pošta i škola, ale pak sloužil i jako hospoda. Dnes je opuštěný a nevyužívaný..