Třebel

Ode vsi, nad jejíž domky panská stavení dvoru a úředníkův vynikají, vede stará cesta k bývalé bráně, která stávala v úvoze mezi horním hradem a srázem hory, takž že byla po levé straně horním hradem bráněna. Předhradí, do kterého se potom přichází, leží níže než horní hrad a obsahovalo za oněch dob, tak jako nyní, hospodářská stavení. Je tu chlév na hovězí dobytek, byt šafářův a stodoly. Ze starých dob nezachovalo se tu nic. Kde nyní je louže, býval bezpochyby zbytek příkopu do skály vytesaného, o němž se Heber zmiňuje. Horní hrad podezděn jest tarasem, poněvadž se asi 5 m nad předhradím vypíná. Zde stojí veliká sýpka, byt lesního a kolna. Ze starých dob tu zbyl roh stavení, v němž jest sklep a dva kusy hradeb. Kromě toho tu viděti známky hlubokého příkopu, který hrad na dvou stranách zavíral. Osazení krajiny zdejší dálo se ze Svojšína; neboť ti, kteří na Svojšíně ve 12. století seděli, jsou předky Třebelských a měli na štítě příčné pruhy a za klénot vlčí hlavu. Poslední potomci jich, Zádubští ze Šontálu, žili ještě za naší paměti. Oblíbena u nich jména byla Ctibor a Beneda. Oldřich Ctibořic, jenž se v l. 1234–1239 ze Svojšína psal, tuším hrad Třebelský založil, je-li totiž totožný s Oldřichem, jenž se r. 1251 z Třeble píše, nevíme. V druhé polovici 13. stol. žili tři téhož hesla. Beneda (1283–1295) držel r. 1284 s Vítkovci a v l. 1285–1286 byl purkrabí na Přimdě. Bratr jeho Oldřich připomíná se často v l. 1282–1298 jsa svědkem v rozličných jednáních. Třetí Protiva (1282–1308) byl snad také bratrem jejich a vyskytuje se jako svědek v rozmanitých soukromých jednáních. Jak dlouho potomci jich v držení Třeble zůstávali, není známo; v druhé polovici 14. stol. seděli již na Hodusicích a Stanu. Roku 1379 držel Třebel Ješek Kozíhlava ze Pnětluk. Týž postoupil r. 1382 hrad Třebel s dvojím poplužím a vesnicemi Rackovi ze Švamberka směnou za Netřeby a Osvračín. Nový pán držel Třebel asi do r. 1409, kdež jej prodal Hynkovi Hanovcovi ze Švamberka. Když Hynek asi r. 1414 zemřel, následoval po něm bratr Jan, jenž držel některá drobná zboží v okolí a od r. 1420 věrně stál při králi Zikmundovi a katolické jednotě Plzenského kraje, začež obdržel clo v městě Stříbře. Naposled se čte k r. 1425. Roku 1448 nacházíme Třebel v držení Jana ze Sobětic, jenž jej nedlouho potom (a to před r. 1452) Janovi z Volfšteina zastavil. Roku 1454 vyprosila si Kateřina z Kamýka, vdova po Bernartovi ze Švamberka, odúmrť královskou po Ratmírovi a Hanovcích. Sobětičtí proto se vedení pře proti Kateřině ujali. Obdrževše její právo postoupili je pak Janovi, jenž r. 1460 na hrad Třebel zveden. Při tom obnovena smlouva, že má býti Třebel Janovi do 20 let zastavena. Jan žil ještě r. 1461, ale již r. 1467 držel Třebel syn jeho Vilém. Týž měl r. 1470–1472 válku s Chebskými, protože mu služebníka ve vězení drželi a jej vyručiti nechtěli. Kdy zemřel, není známo; také se neví, měl-li potomstvo. Z Volfšteinských žili potom jen dva, Ctibor a Jiřík. Tento sedě r. 1482 na Třebli i Hostouni, onen r. 1486 na Třebli. Byli toho rodu posledními na Třebli a také řadu všech Volfšteinův ukončili. Třeble nabyl Zdeněk ze Švamberka, držitel Přimdy a Rokycan. Nazýval se již r. 1509 pánem na Třebli, na níž rád bydlíval, nazývaje se tak i v letech potomních. Následující posloupnost jest již vylíčena v dějinách Přimdy. Zde budiž jen doloženo, že si Adam, Jindřich, Zdeněk a Jáchym r. 1544 Třebel zámek s předhradím a dvorem poplužným a rozsáhlé panství ve desky zemské vložili. Když se r. 1548 dělili, dostali Jindřich a Zdeněk po polovici Třeble. Zdeněk a Jáchym udělili r. 1551 výsady nové městečku svému Černošínu a nabyli později také Švamberka a Bezdružic, které později Jáchym převzal. Když Jáchym zemřel, vládl Zdeněk s bratrem svým Jindřichem a dědici Jáchymovými nedílně na Švamberce, Přimdě a Třebli. Statky držel Jindřich ještě r. 1586, odděliv se od synův Jáchymových a přečkav, tuším, bratra svého Zdeňka, po němž zboží jeho zdědil. Později se dostala Třebel druhému synu Jáchymovu Janovi Šebastianovi ze Švamberka, který se s Alžbětou Popelovnou z Lobkovic oženil, a po smrti svého staršího bratra Jiřího Petra († 6. dubna 1608) též panství Švamberské, Gutšteinské a Mynchsfeldské ujal. Se svou manželkou daroval Černošínskému kostelu zvon a zůstavil potom panství svá synům svým Šebastianovi a Janovi Bedřichovi, z nichž onen r. 1624, 23. dubna zemřel, a tak se stal Jan Bedřich dědicem všech statkův Švamberských. Zajisté to souviselo s tehdejšími bouřkami válečnými, že se vévoda saský Jan Jiří r. 1621 v červenci na Třebli zdržoval, odkudž u Karla z Lichtenšteina se listem 17. července daným za Vácslava staršího ze Štampachu přimlouval. Jan Bedřich byl císařským radou a soudcem zemským, manželku měl Marii Majdalenu hrabínku z Heisenšteina a bydlil nejčastěji na hradě Švamberském. Přečkal velkou válku věku svého a dočkal se toho r. 1647, že starověký hrad Třebelský stal se obětí zuřivosti válečné. Vojvoda švédský Vrangel, dobyv města Sviního brodu ve Francích, vítězně se do Čech obrátil a jal se 20. června 1647 pomezní pevnost Chebskou obléhati. O tom vpádu uslyšev císař Ferdinand III. s vojskem rychle do Čech pospíchal, chtě Cheb osvoboditi a nepřátele ze země vytisknouti. Než Cheb 17. července padl a císařská armáda pustivši se v několik malých šarvátek, vrátila se k Plzni a položila se v rovinách u Křimic a Touškova. Vrangel zatím si odpočinuv, 12. srpna ze Chbě vytáhl, odtud přes Kynžvart do Plané se odebral a zde se položil maje úmysl císaře stíhati. Uslyševše to císařští opustili okolí Plzně (kdež se císař zdržoval) a generálové císařští, Holzapfel, Montecuculi a Jan de Vert Stříbrem a Svojšínem k Černošínu táhli, kamž přišli v neděli 18. srpna a hned ležení si zdělali na pláni mezi Černošínem a Olbramovem, blízko lesa Koska řečeného, kterýmž místům obyvatelé tamější posud „im geläger“ říkají. Zde se dozvěděli, že Vrangel leží u vesnic Hangendorfu, Zlivi, Věžky a Goldvagu a že též hrad Třebelský obsadil. Hrad tento nepříteli vyrvati Holzapfel první si usmyslil. Ihned na úpatí Volfsperku kusy postavil a ve 2 hodiny odpoledne hrubě počal stříleti k Třebli; střelba ta trvala s krátkými přestávkami až do poledne druhého dne (19. srpna), strhala několik stěn na hradě a přece nic nedokázala; neboť švédský praporečník, který tu s 20 vojáky ležel a brzkou pomoc očekával, vzdáti se nechtěl. Teprv když sesutím jedné stěny 12 Švédův zabito bylo, a císařští k hradu útokem hnáti se jali, vzdal se, kázav však před tím 12 koní na hradě zapálenou slamou udusiti, aby se císařským nedostali. Vrangel vida se strání za potokem ležících, že hrad dobyt jest, nemohl mu pomocí přispěti pro propast hlubokou, která ho od hradu dělila. Také viděl, že císařští ještě téhož dne odpoledne redutu u Třeble zdělali a zde se náležitě okopali. Chtěje je z práce vytrhnouti, dole v lese dva malé kusy postavil a z nich k redutě stříleti počal. Císařští však vypadše děl dobyli a do propasti shodili, načež se zase Švédové na stráni dvěma valy okopali a několik děl na valech postavili. Ve středu 21. srpna zpraveni jsou velitelé císařští, že Švédové většinou vyšli špihovat, a že by bylo záhodno švédské zákopy nyní napadnouti. Tedy Montecuculi a Jan de Vert tiše 8000 jezdcův a 1000 mušketýrův Charvatův sebravše, s 8 polními děly ve čtvrtek před úsvitem lesní žlabinou do údolí potoka Michalovského sestoupili, zde se ukryli a v 1 hodinu odpoledne, když se vystřídaly stráže nepřátelské, jízda na několika místech kvapně k protější stráni se hnala. An pěší lid v záloze v údolí zůstal, jízda hlasitě heslo volajíc „Jesus Christus“ na Švédy silně vrazila a ihned po prvním útoku regimenty Vitenberský, markrabí z Durlachu, Didemanský, Vchynský, Jordanský a škadronu regimentu jízdeckého Steinbokovského na útěk obrátili, ženouce je pořád před sebou, při čemž 10 praporcův dobyto. Přikvapil sice Vrangel k pomoci se svými oficíry a sebrav něco jízdy prchající zdržoval. Podařilo se mu také je zastaviti a k bitvě vésti, ale štěstí se bylo od Švédův odchýlilo. Bojovavše ještě 2 hodiny, při čemž švédské pluky Vitkopfský a Lilienský 3 praporce ztratily a úplně rozprášeny byly, císařští vítězně do svého ležení se odebrali, vedouce s sebou 2 zajaté rytmistry. Po bitvě obě strany zaujaly předešlá svá postavení a jen půtkami předních stráží se dráždily. Teprv v úterý 27. srpna přepadli císařští poručením polního maršálka Holzapfla dav 400 koní se pasoucích a Švédům je vzali, načež obě strany proti sobě vytáhše a přiblíživše se, co by z bambitky vystřelil, opět se dráždily. Aby se věc ta konečně rozhodla, 5. září císařští ležení své u Třeble opustili a odebrali se k Tachovu a odtud 7. září táhli ke Kynžvartu a Teplé. Tím byl zase Vrangel přinucen též ležení své opustiti a táhl za maršálkem Holzapflem k Teplé a k Toužimi, kdež potom půtky s obou stran svedené se opětovaly. Hrad Třebel pustý a neobydlený takto od obou stran opuštěn. Císař Ferdinand shledav, že dobytí hradu toho císařské mnoho práce stálo a že by se pustého hradu znovu Švédové zmocniti mohli, roku příštího všem okolním vrchnostem nařídil, aby hrad Třebel úplně vyvrátili (9. února r. 1648). Tak na př. jedině z kláštera Teplského vysláno 60 mužův s železnými pákami, z nich bylo 6 zedníkův a 6 tesařů. Skorem 14 dní lidé ti s velkým namáháním pracovali a tři z tesařův od zdi spadající zasypáni jsou. Zprávou touto končí se dějepis hradu Třebelského. Na hradišti vystavěna v dobách pozdějších ohromná sýpka, byt polesného a několik hospodářských stavení, čímž zmizely i poslední nepatrné zbytky hradu. Jan Bedřich ze Švamberka zemřel 10. ledna 1659 nemaje dětí, pročež panství po něm zdědila manželka jeho svrchu psaná, od níž pak nabyl všechny Švamberské statky Jan Kryštof Ferdinand hrabě z Heisenšteina, svobodný pán ze Štarnberka. Ten prodal r. 1677 panství Trpistské a Třebelské Marii Maximilianě Terezii hraběnce de Collalto, provdané Sinzendorfové rozené z Althanu. Od ní nabyl Třeble r. 1685, 1. listopadu s jistými výminkami syn její Jan Vykart Michal Vácslav Hrabě z Sinzendorfu (až do r. 1793)..

V 15. století sídlo Volfštejnů, po roce 1450 byl hrad nákladně přestavěn a rozšířen. V letech 1492–1659 náleží hrad rodu Švamberků. Třebel je uváděn jako dvoudílný hrad, snad bergfritového typu. Hrad byl v roce 1647, v době třicetileté války, značně poškozen. Při dobývání hradu, obsazeného Švédy roku 1647 císařskými vojsky, se po dělostřelecké palbě zřítilo několik zdí a část hradu vyhořela. Když vojska v září tohoto roku odtáhla, zůstal již hrad pustý. Následně došlo k demolici hradu dle nařízení Ferdinanda III., aby již nikdy nemohl sloužit nepříteli, a tak zmizely všechny zděné části stavby. Na místě hradu vznikl v období baroka rozlehlý hospodářský dvůr s dnes dochovanou dominantní 60 m dlouhou sýpkou, zbudovanou okolo roku 1750 tehdejšími majiteli Sinzendorfy..

Na jihovýchodě byl oddělen hlubokou roklí od severních svahů Vlčí hory a snáze přístupný nižším sedlem jen od vsi Třebele ležící kousek stranou. Hrad měl oválný půdorys (zhruba 80 x 44 m) a stál na pahorku převyšujícím okolní terén asi o 10 až 15 m. Jihozápadně položené předhradí, dlouhé asi 90 m a široké 52 m, netvořilo, jak je jinde obvyklé, vstup, ale cesta vedla přes ně a pak po západním a jižním úbočí do vlastního hradu přímo. Merianova rytina zachycující Třebel r. 1646 ukazuje na jihozápadní straně trojúhelníkové vysunuté opevnění, zdi opatřené cimbuřím, několik hospodářských budov v předhradí, na severozápadě silný val a hranolovitou věž, dále v celém hradním prostoru rozsáhlé obytné budovy a obvyklou kulatou věž bez střechy, vysokou 3–4 poschodí. Z této mohutné stavby zůstalo jen trochu zdiva na okraji proti předhradí a snad také při vchodu do sklepů na jihovýchodě. Louže pro drůbež v předhradí byla snad zbytkem příkopu vytesaného ve skále již v nejstarších dobách existence hradu. Areál někdejšího hradu je dnes užíván jen zčásti. Předky zakladatelů hradu Třebele byli pravděpodobně páni ze Svojšína. Hrad snad postavil Oldřich Ctibořic, jenž se v l. 1234–1239 nejprve psal ze Svojšína, r. 1251 z Třebele – jde-li ovšem o jednu a tutéž osobu. Ve druhé polovině 13. století se v pramenech objevují tři šlechtici, označovaní za třebelské: Beneda, který v l. 1283–1295 byl v domácích zápasech přívržencem Vítkovců a v l. 1285–1286 purkrabím na Přimdě; jeho bratrem byl Oldřich, častý svědek na listinách z l. 1282 až 1298. Zda s nimi byl spřízněn i Protiva, v l. 1282–1308 rovněž nejednou vystupující jako svědek, není již tak jisté. Není také přesně známo, jak dlouho se jejich potomci na Třebeli udrželi, ale v druhé polovině 14. století již sídlili na Hodousicích a Stanu. V r. 1379 se jako majitel Třebele objevuje Ješek Kozíhlava z Pnětluk, od něhož získal hrad se dvěma poplužími, mlýnem, dvěma vesnicemi a dalším příslušenstvím v r. 1382 Racek ze Švamberka výměnou za Netřeb a Osvračín. Racek prodal Třebel r. 1410 Hynkovi Hanovcovi ze Švamberka, od něhož jej v r. 1414 či 1417 získal jeho bratr Jan, za husitských válek Zikmundův přívrženec a majitel (také zástavní) dalších drobných statků i cla ve Stříbře, naposledy připomínaný r. 1425. Hrad Třebel pak získal neznámo jak Jan ze Sobětic; držel jej r. 1448, ale již před r. 1452 zastavil statek Janovi z Volfštejna. Po dvou letech vznesla nároky na dědictví po Rackovi a Hanovcích vdova po Bernartovi ze Švamberka Kateřina, avšak bez úspěchu, a tak na Třebeli zůstali jako zástavní držitelé Volfštejnové, kteří opustili svůj rodový hrad a přesídlili na Třebel, kde si postavili rozsáhlé obytné budovy. Vilém z Volfštejna bojoval v l. 1469 až 1473 s Chebskými, s nimiž se dostal jako příslušník zelenohorské jednoty do konfliktu a drobných půtek, přerůstajících v místní válku. Zúčastnil se také přepadem tepelského kláštera r. 1467. Po Vilémově smrti (asi r. 1473) boje skončily. Rod Volfštejnů na Třebeli pokračoval Ctiborem z hostouňské linie, poručníkem Vilémova bratra Jiříka, jenž se pak jako majitel hradu připomíná v l. 1479 a 1482. Zřejmě však brzy zemřel, neboť r. 1486 se zde znovu objevuje Ctibor, horlivý katolík, jehož smrtí r. 1497 však rod vymřel. Tím také skončila zástava hradu a na Třebel se vrátili Švamberkové v osobě držitele Přimdy a Rokycan Zdeňka. Od r. 1501 se objevuje u jeho jména přídomek z Třebele a zároveň se prameny zmiňují i o jeho sporech s Chebskými. V r. 1548 se o rozsáhlé panství rozdělili bratři Adam, Jindřich, Zdeněk a Jáchym ze Švamberka. Třebel dostali Zdeněk a Jáchym, kteří r. 1551 udělili nové výsady svému městečku Černošínu a získali později i Krasíkov, Bezdružice a Kynžvart. Třebelské panství a hrad se pak sice nedědily vždy v přímé linii a se všemi ostatními statky, avšak zůstávaly i nadále ve švamberských rukou. Za třicetileté války držel panství Jan Bedřich ze Švamberka, císařský rada a přísedící zemského soudu, který však již na Třebeli většinou nesídlil. Dne 17. července 1647 obsadil švédský generál Wrangel Cheb a táhl dále do Čech. Proti němu se postavili generálové Ferdinanda III. Holzapfel, Montecuccoli a Jan z Verthu. Protivníci se setkali na Černošínsku, odděleni od sebe Kosovým potokem. Švédové obsadili jako předsunutou pozici hrad Třebel a císařští se po dva dny snažili dělostřelbou vytlačit z něho slabou švédskou posádku. To se jim podařilo 19. srpna, neboť hlavní švédské síly stály nečinně na druhé straně potoka. Dne 21. srpna, po předchozích drobných šarvátkách, císařští překvapivě zaútočili přes údolí a způsobili Švédům citelné ztráty. V okolí Třebele se pak obě strany zdržovaly na původních pozicích ještě řadu dní a sváděly menší potyčky. Když se však žádná z nich nemohla odhodlat k ráznější akci, odtáhli 5. září císařští k Tachovu a odtud na Kynžvart a Teplou, kam je krátce nato následoval i Wrangel. Švédský nápor do Čech byl tak u Třebele zastaven a na bojištích se vytvořila jakási rovnováha sil, která přispěla k většímu porozumění pro vyjednávání, jež posléze vyústilo v uzavření vestfálského míru v r. 1648. Bitvu a s ní související srážky připomínaly pak dlouho zbytky zbraní, munice, výstroje i lidské kostry, nacházené v celém okolí. Císař Ferdinand III. z obavy, aby se neopakovalo obtížné dobývání sice již zpustošeného (a tím případnému útočníkovi zase snadno přístupného), přece však dosud pevného hradu, nařídil 9. února 1648, aby okolní vrchnosti poskytly dostatečný počet poddaných k úplné demolici hradu Třebele. Tato práce si vyžádala nejen nesmírnou námahu a prostředky – jen z tepelského panství zde pracovalo téměř 14 dní 60 mužů, mezi nimi 6 zedníků a 6 tesařů – ale i tři lidské životy, když se na tesaře zřítily zdi. O hradu Třebeli se však píše ještě v l. 1677 a 1788. Později byla na místě hradu postavena ohromná dvoupatrová a dodnes dochovaná sýpka, dlouhá více než 60 m a vysoká přes 11 m, a další hospodářské budovy (obydlí lesního, v předhradí stáje atd.). Švamberské statky koupil r. 1659 od vdovy po bezdětném Janu Bedřichovi hrabě Jan Kryštof Ferdinand z Heissenštejnu a Štaremberka, který r. 1677 prodal panství Třebel, k němuž byl již v 16. století připojen statek Slavice a r. 1612 i Trpísty, Marii Maxmiliáně Terezii Sinzendorfové, rozené hraběnce Collaltové. Od ní získal Třebel r. 1685 její syn. Sinzendorfové drželi panství až do r. 1793. Tehdy je koupil Jan Antonín Lexa z Aehrenthalu a v r. 1824 je odkázal své dceři Janě Nepomuceně, provdané Vidršperkové. Na konci feudalismu zahrnovalo panství 32 vesnic s výměrou 19 100 jiter. V l. 1874–1895 patřila spojená panství Kinským a r. 1896 je koupil rytíř Vilém Kubinský, jehož potomci vlastnili velkostatek do r. 1945..